Karl May

Karl May

Dobyvatelé Gran Chaca 3.

V Kordillerách

Město Palmár leží v provincii Corrientes, argentinské Mezopotámii, a to na řece téhož jména jako provincie, jež není velká, ale je střediskem čilého obchodu, alespoň na tamější poměry. Přes mimořádnou úrodnost tohoto kraje kryje zemědělství jen domácí potřebu. Průmysl je bezvýznamný, vyváží se odtud jen produkty lesů a pastvin.

V době, kdy jsme se sem blížili od jihu se svými zajatci, bylo město Palmár východiskem všech vojenských akcí, podnikaných ze severu proti vzbouřenci Lopezu Jordánovi. Viděli jsme tam vojáky všeho druhu. Nad jejich vzezřením by příslušník německé domobrany vrtěl hlavou, ale přesto působili lepším dojmem než lidé, s nimiž jsme se setkali u Jordána. Když jsme do Palmáru dorazili, cvičili vojáci napravo i nalevo od cesty. Tím jsem si však Lopeze Jordána připomněl naposledy. O jeho majoru Caderovi, který nám způsobil tolik nesnází, jsem po návratu z cesty do Tucumánu slyšel, že ho argentinské vojsko vypátralo, zajalo a podle stanného práva zastřelilo jako buřiče. O Jordánově osudu jsem se nedověděl nic. Jeho povstání bylo potlačeno a on sám zřejmě zahynul bůhvíkde jako ztroskotaný dobrodruh.

Město Palmár neleží přímo na řece. Je od ní odděleno bažinami, které jsou schůdné jen po rákosových hrázích. Plukovník Alsina nám přikázal, abychom cválali až na náměstí a zastavili před Casa de Ayuntamiento, před radnicí, která se podobala spíš liineburskému statku než sídlu městské správy.

Alsina se tam představil místnímu veliteli. Já a bratr Hilario jsme museli jít s ním, abychom mu pomohli vyprávět, co jsme zažili. Výsledkem naší zprávy bylo, že povstalecké důstojníky zavřeli na radnici a jejich vojáky do několika ohrad. Mne a moje společníky pozval velitel na oběd.

Zajetím přesily nepřátel bez jediného výstřelu a ukořistěním velkého počtu koní, jichž zde byl v tuto dobu nedostatek, plukovník Alsina velmi slibně zahájil svou válečnickou činnost. A protože za tento úspěch vděčil nám, prokazoval nám všemožnou pozornost. Vybídl nás, abychom zůstali v Palmáru co nejdéle, a slíbil, že nám

náš pobyt co nejvíce zpříjemní a zásobí nás potom vším, co budeme potřebovat na cestu. Nejdřív se nám snažil zajistit dobré ubytování. Našli jsme je v domě jednoho bohatého obchodníka, který nás přátelsky přijal a ubytoval jednak ve dvou pokojích pro hosty, jednak ve vedlejší budově pro služebnictvo.

Když jsem se přesvědčil, že je dobře postaráno o mého koně, uložil jsem se hned k spánku. Ve městě nebylo nic pozoruhodného a po namáhavých posledních dnech jsme měli vydatného odpočinku opravdu zapotřebí.

Fráter, Turnerstick a jeho kormidelník se také hned odebrali na lože. Ostatní se vypravili do města za zábavou. S nimi i Gomez, Indián, jehož matka se už zřejmě zotavila z nedobrovolné koupele v řece Páraná. Šli si pohovořit se svými soukmenovci, žijícími ve městě anebo sloužícími u vojska. Gomez patřil ke kmenu Abiponů, kteří sídlí převážně mezi Río Saladem a Río Bermejem, a jsou proto nejlepšími znalci tajemného Gran Chaka.

Pozdě večer se Gomez vrátil a vzbudil mě. Omlouval se tím, že se se mnou musí rozloučit a Palmár okamžitě opustit. Když jsem se ho zeptal proč, odpověděl: “Musím se hned vrátit do svého domova, protože mým soukmenovcům hrozí nebezpečí, že je vyženou z jejich sídlišť. Musím je varovat.”

“Kde jsou ta sídliště?” vyptával jsem se.

“Na druhém břehu řeky Páraná, mezi Río Saladem a horním tokem Río Vibory.” “Není tam už teď mnoho opuštěných usedlostí?”

“Ano. Kdysi dávno se tam přistěhovali běloši, ale neudrželi se tam, protože se k nim Indiáni chovali nepřátelsky. Museli zas odejít a jejich domy se rozpadly.

Teď se tam běloši chystají znovu a chtějí nás vyhnat z našeho území. Máme snad ustoupit a nebránit se?”

“Co tam chtějí? Jinde je půda přístupnější a mnohem úrodnější. Proč mají zálusk právě na kraj, který patří k divokému Gran Chaku?”

“To se ptáme taky.”

“Co je to za lidi, o kterých mluvíte?”

“Přišli sem jednak zdola z Buenos Aires, jednak shora z Corrientes. Vede je nějaký severoamerický inženýr a jeden zplnomocněnec bankéře z Buenos Aires. Chtějí prohloubit a rozšířit Río Salado, aby po něm mohly plout parníky. Potom chtějí v hustém lese,

který se táhne po levém břehu řeky, kácet stromy a sbírat yerbu a vydělat na tom

spoustu peněz.”

“Mají k tomu povolení?”

“To nevím. Oba cizinci přijeli sem do Palmáru za horským vůdcem, kterého si tu chtěli najmout. Ostatní členové výpravy zůstali u ústí řeky.”

“Je jich hodně?”

“Ano. Mnoho jich připlulo po Río Saladu a čekali tam na ostatní, kteří pojedou ke starým osadám s volskými potahy.”

“Copak to je možné?”

“Ano. Jen poblíž řeky Páraná jsou v cestě takové překážky, že je třeba povozy rozebrat. Jednotlivé části a všechen náklad pak voli donesou do schůdné krajiny. Tam se povozy zase složí dohromady a mohou pak jet až k osadám. Ti lidé si zřejmě myslí, že obtíže překonají snadno, protože někteří muži mají s sebou i ženy a děti.”

“Zřejmě se tam chystají zůstat natrvalo,”

“Určitě. Ale protože můj kmen sídlí nedaleko těch starých osad a považuje ten kraj za své vlastnictví, dojde určitě k střetnutí. Proto se tam musím co nejrychleji vypravit, seňore. Znám zvyky bělochů lépe než moji soukmenovci, a protože umím španělsky, mohu jim být navíc užitečný jako tlumočník, i když vůdce bělochů mluví naším jazykem, jako by byl jedním z nás. Je to nejslavnější bělošský znalec Gran Chaka.”

“Jak se jmenuje?” “Geronimo Sabuco.”

“Ten, kterému se říká el sendador?” “Ano. Vy ho znáte?”

“Osobně ne; Ale jistě jste slyšel, že jsem o něm často mluvil se svými společníky.”

“Mluvili jste o nějakém sendadorovi. Těch je však tolik, že jsem netušil, kterého máte na mysli.”

“Třeba se mýlíte a jde o někoho jiného. Byli jsme přesvědčeni, že ho najdeme dál na severu.”

“Je to Sabuco, nikdo jiný. Vy ho hledáte?” “Ano. Chtěli jsme si ho najmout jako vůdce.” “To jste přišli pozdě. Už je zadaný.”

“Ale my ho musíme dostat. Přijeli jsme sem jen kvůli němu.”

“Jeli tomu tak, seňore, mám z toho radost, protože v tom případě půjdete se mnou. Jinak byste ho nenašli.”

“To máte pravdu. Promluvím si o tom se svými druhy.”

“Udělejte to co nejdřív, protože chci odjet ještě před rozedněním. Nesmím ztrácet čas. Čím rychleji pojedu, tím dřív budu varovat svůj kmen.” “Otázkou je, zda ty cizince můžete předhonit.”

“Ano. Vyrazili odtud sice už před pěti dny, ale s volskými spřeženími. Postupují tedy velmi pomalu.”

“Jak dlouho se jede ke starým osadám na koni?”

“Od Páraná asi deset dní. Povozům to trvá nejméně patnáct dní. Musím je dohonit, než dorazí k cíli, ale nechci, aby mě spatřili a dověděli se, že chci svůj kmen varovat. Jistě by se mi v tom pokusili zabránit.”

“Když s sebou berete svou matku, budete muset často odpočívat. Proto je pravděpodobné, že přijdete pozdě. A tak už na několika hodinách zdržení tolik nesejde. Rozhodně můžete počkat, až se rozední.”

“Ne, seňore. Jestli se nechcete vydat na cestu dřív, pojedu sám. Co vás tady drží?”

“Za prvé si zvířata i lidi potřebují odpočinout. A za druhé se nemůžeme vydat do Gran Chaka bez příprav.”

“To je pravda. Dva lidé toho moc nepotřebují, ale vás je víc.”

,A jak se dostaneme přes řeku Páraná?”

“Počkáme na loď nebo na vor, který nás převeze na druhou stranu.”

“To bychom mohli ztratit spoustu času. Ne, promluvím si s plukovníkem a místním velitelem. Třeba nám půjčí čluny, na nichž bychom dopluli po Río Corrientes až do řeky Páraná a přistáli u jejího druhého břehu. Bylo by to mnohem rychlejší.” “To máte pravdu, seňore. Velké bažiny na březích Páraná jsou pro jezdce opravdu nebezpečné. Ale já vím o úzké zátoce, která se zařezává hluboko do kraje. Jestli dostaneme čluny, tak se bažinám vyhneme.”

“Výborně. Jistě však uznáte, že ty dva pány, s nimiž si chci promluvit, nemohu budit teď v noci. Tak počkáte do rána?”

“Za těchto okolností počkám. Předpokládám ovšem, že opravdu pojedete se mnou.” “Určitě. Musíme najít sendadora, a protože se vydal k osadám, vyrazíme za ním. Je cesta hodně obtížná?”

“Jakmile překonáme řeku Páraná a její bažiny, bude to snadné. Kolem každé řeky se tady táhnou močály a hustý porost. Za ním se pak prostírají rozlehlé roviny, kde nenajdete nic než písek. Jinde

jsou zas nádherné pastviny a lesíky. Proto musíte mít s sebou vůdce, který se v tom kraji vyzná.”

“Vůdce najdeme jistě ve vás.”

“Ano. Ještě spolehlivější je však můj strýc Gomarra. Nejzkušenější je přirozeně Geronimo Sabuco. Jestli ho najdete, provede vás celým Chakem, že nebudete mít ani tušení, jak je ta krajina pro bělochy nebezpečná.”

“Proč právě pro bělochy?”

“Protože nejsou zvyklí na teplý, vlhký vzduch a snadno dostanou horečku. A kromě toho tam na ně čekají ještě jiná, mnohem horší nebezpečí.”

“Divoká zvěř?”

“Ano. Jaguár je nebezpečný.”

“Toho se nebojíme. Ale vy jste měl asi na mysli spíš divoké lidi, kteří jsou ještě nebezpečnější než jaguáři.”

“Divoké lidi? Tím myslíte přirozeně nás Indiány!”

“O vás nemluvím. Ale Abipony jistě nelze počítat k vzdělaným národům.”

“Ne. Ale kdo může za to, že už nejsme tím, čím jsme byli kdysi? Kdo nás vyhnal z našich dřívějších sídlišť? Kdo nám teď chce vzít i divočinu, v níž musíme žít?

Nemáme snad důvod bělochy nenávidět? Nemáme se bránit, když nás nenechají na pokoji ani v divokém Gran Chaku?”

“V tom máte pravdu. Ale když se bráníte loupením a vražděním, bráníte se jako divoši.”

“Copak není každá válka loupení a vraždění, seňore? Když nám dáte své zbraně, budeme se bránit jinak. Do té doby musíme používat zbraní, které máme.” “Nepřipadá vám hrozné přepadávat lidi a zabíjet je nebo odvlékat do divočiny a propouštět na svobodu jen za vysoké výkupné?”

“Ano, je to strašné, seňore. Ale kdo s tím začal? Kdo nás naučil tomuto způsobu boje?”

“Snad ne běloši?”

“Vy mi nevěříte? Zamyslete se jen nad tím, co se děje právě teď! Sendador vede velkou výpravu bělochů za řeku Páraná. Chtějí proniknout k Río Saladu, které patří nám. Chtějí se usadit na našem území, chtějí tam sbírat yerbu a kácet lesy, které patří nám a bez nichž nemůžeme žít. Není to snad přepadení?

.Požádali nás o dovolení? Zaplatí nám, co nám vezmou? Ne. A když se proti této loupeži vzepřeme, sáhnou po zbraních a použijí násilí. Kolik

l

Indiánů přitom zabijí, nikomu neřeknou. A když už o tom budou mluvit, budou se tím chlubit. Je to tak, nebo ne, seňore?”

Váhal jsem s odpovědí, neboť jsem mu nemohl nedat za pravdu. Indián však pokračoval:

“Když mluvíte o loupení a vraždění, obviňujete bělochy, nikoli nás. Běloši nás napadají, my se jen bráníme.”

“Ale copak se musíte bránit tak, že unášíte ženy a dívky?” “Jiný prostředek nám nezbývá.”

“Máte své zbraně.”

“To můžete říci jen proto, že jste tu cizí. Běloši mají střelné zbraně, my máme jen kopí a šípy. Proto se snažíme získat také pušky. Koupit si je nemůžeme, nemáme peníze. Běloši nám vzali úrodnou půdu, takže nemáme kde zakládat estancie a ranče. Proto zajímáme ženy a dcery bělochů, když se nám k tomu naskytne příležitost, a propouštíme je za výkupné, za něž si pak koupíme, co potřebujeme.”

“Ale muže a chlapce zabíjíte!”

“Máme je nechat naživu? Při první příležitosti by zabili oni nás! Srovnejte škodu, kterou způsobili běloši nám, se ztrátami, které jim vznikly naší vinou. Poznáte, že jsme na tom moc prodělali!”

“Teď jste se dotkl zvláštní otázky. Zřejmě netušíte, jaké škody napáchali Indiáni jen ve státech kolem La Platy. Za posledních padesát let ukradli asi jedenáct miliónů kusů dobytka, dva milióny koní a stejné množství ovcí. Přitom zničili tři tisíce domů a zabili padesát tisíc lidí.”

“A vy tomu věříte, seňore?”

“Musím tomu věřit, protože to bylo vypočteno.”

“Ale nevypočetli to Indiáni! Běloši jsou náramní chytráci! Obviňují nás z toho, co dělají sami. Když ukradne koně běloch, svede to na nás. Když zavraždí jeden běloch druhého, jsme vrahy my. Polovinu, přinejmenším polovinu toho, co říkáte,

spáchali sami běloši. A jestliže se tito lidé takhle chovají ke svým soukmenovcům, jak se asi chovají vůči nám! Ne, seňore, vaše slova svědčí spíš pro nás.”

Takhle mluví všichni jihoameričtí Idiáni. Jsou přesvědčeni, že jsou v právu, a jestliže vycházejí ze zásady, že jsou právoplatnými pány této země, nemůže jim jejich závěry nikdo vyvrátit.

“Už o tom raději nemluvme,” řekl jsem. “My dva osud domorodců nezměníme. Zmínil jsem se o vašich loupežných výpravách jen proto, že jsme hovořili o nebezpečí, jež na člověka číhá v Gran Chaku.”

“S tím si nemusíte dělat starosti, seňore! Vy se nemáte od mých soukmenovců čeho obávat. Zachránil jste mou matku z rozvodněné řeky. Pokud budu s vámi, nic se vám nestane.”

“S tím si hlavu nedělám. Ale co bude s lidmi, jejichž příchod chcete Abiponům ohlásit?”

“Moji soukmenovci je přepadnou.” “A zabijí?”

“Pravděpodobně. Aspoň muže. Ženy odvedou do Chaka, aby za ně dostali výkupné.” “A vy chcete být při tom?”

“Jsem Indián.”

“Budete se podílet na vraždě!”

“Běloši se nebudou rozmýšlet ani vteřinu, jestli na nás mají střílet. A přitom je právo na naší straně.”

“Jestli odtud chcete odejít s těmito úmysly, musím vás zadržet.”

“To neuděláte. K nikomu jinému bych nebyl tak upřímný. Myslel jsem, že s vámi mohu mluvit otevřeně. Chcete, abych o vás ztratil své dobré mínění?”

“To nechci. Ale říkám vám, že od nynějška jsem vaším protivníkem. Vy chcete bělochy zahubit, já se je pokusím zachránit.”

“To je marná snaha.”

“O tom rozhodne budoucnost. Varujte své soukmenovce, já budu varovat bělochy. Osobně zůstaňme přáteli.”

“Seňore, může se snadno stát, že proti sobě budeme přesto stát jako nepřátelé. V tom případě se ode mne nemáte čeho obávat. Udělám všechno, aby se vám nic nestalo. Uzavřeme tuhle dohodu?”

“Ano. Tady je má ruka.”

“Spěte dobře, abyste mohl ráno vyrazit svěží na další cestu!”

Odešel a zanechal mě s mými myšlenkami, které mi ještě dlouho bránily usnout. Běloši si tedy najali sendadora, aby je dovedl, k opuštěným osadám. Nám to mohlo být jen milé, protože jsme si tím ušetřili obtížné putování pralesy kolem Río Bermeja. Úmysl bělochů nebyl nijak nový. Severoameričané a jiní podnikatelé zkoumali už dřív, zda by se jejich lodi mohly plavit po Río Saladu. Ten průzkum stál velké peníze, ale nikdy se nedospělo k jasnému výsledku. Dalo se očekávat, že tato akce nebude úspěšnější.

Usnul jsem až za hodnou chvíli a nespal jsem dlouho. Procitl jsem, když začalo svítat, a vzbudil jsem bratra Hilaria. Když jsem mu řekl, co mi svěřil Gomez, odpověděl mi:

“To je dobře, seňore. Takhle sendadora najdeme mnohem dřív, než se dalo očekávat. Pojďme hned za ostatními, aby se připravili na cestu!”

“Tak moc to nespěchá, protože si musím promluvit s oběma důstojníky. A nejdřív bych si rád pohovořil ještě jednou s Gomezem. Pojďte, vyhledáme ho!”

Odebrali jsme se do vedlejší budovy, kde byl Gomez ubytován s yerbatery. Ale tam už nebyl. Dověděli jsme se, že v noci odjel i s matkou.

“Kam?” zeptal jsem se. “To nám neprozradil.”

“Nevšimli jste si, jestli zamířil k řece?”

“Ne. Nedali jsme se rušit a zůstali jsme ležet. Než odjel, poděkoval nám, že jsme ho tak přátelsky přijali. Řekl, že se postará, aby se nám nic nestalo.” “Vím, co tím myslel. My také brzy vyrazíme. Připravte se!”

Kapitán Turnerstick a jeho kormidelník s naším záměrem sou hlásili. Byli odhodláni jít s námi kamkoli.

Nejdřív jsme dali vzbudit plukovníka Alsinu. Když jsme mu řekli, oč jde, odpověděl:

“Není třeba, abyste se obraceli na místního velitele, který se musí stejně řídit mými pokyny. Mrzí mě, že vás tak rychle ztratím. Opatřím vám zásoby a pár nákladních koní a postarám se taky o čluny, na nichž byste mohli doplout až do Páraná.”

Zatímco vydával příslušné pokyny, zeptali jsme se Antonia Gomarry, zda je s to

dovést nás co nejkratší cestou k osadám. “Snadno,” řekl. “Byl jsem tam už několikrát.” “Znáte Abipony?”

“Rozumím obstojně jejich jazyku. Můžete se na mne spolehnout.”

Naše přípravy na cestu probudily velitele, který se s námi přišel rozloučit a potvrdil nám, že si běloši jako vůdce opravdu najali Geronima Sabuca. “Odrazoval jsem je od toho,” dodal velitel.

“Proč?” zeptal jsem se.

“Nemám pro to jednoznačný důvod. Ale jeho pohled není upřímný. Kromě toho se říká, že drží s Indiány.”

“Na tom není nic zarážejícího, seňore. Člověk, který bývá tak často a dlouho v Gran Chaku, musí žít s Indiány v míru.”

“To je pravda. Ale slyšel jsem několikrát, jak si lidé povídali, že

zradil výpravy, které si ho najaly. Je třeba mít se před ním na pozoru.” “Dal jste mu svou nedůvěru najevo?”

“Nejen to. Pohrozil jsem mu, že ho dám zastřelit, jestli se téhle výpravě něco stane. Pokrčil s úsměvem rameny a neřekl na to ani slovo.”

“Je ta skupina dobře vyzbrojena?”

“Ano. Zbraní a střeliva mají dostatek.” “Právě to Indiány naláká.”

“Nic nezmůžou. Uvažte, že těch bělochů je dvacet! A na druhé straně lesa na ně čeká stejně početná skupina u Río Salada.”

“Dvacet nebo čtyřicet mužů není tolik proti celému indiánskému kmeni.” “Počet rudokožců nehraje roli. Před puškami se dají na útěk a do opravdového boje se pouštějí velmi zřídka.”

“Slyšel jsem, že si běloši vzali s sebou i ženy?”

“Pět mužů cestuje s rodinami. Chtějí dát do pořádku staré usedlosti a usadit se v nich. K tomu potřebují ženy. Až dokáží, že se tam dá bez nebezpečí bydlet, vydají se tam záhy další osadníci.”

“Ale právě tenhle první pokus je nebezpečný, protože nelze očekávat, že Indiáni zachovají klid.”

“Pak je běloši prostě postřílejí, zvlášť když se teď za nimi vydáte i vy.”

Tím to bylo pro velitele vyřízené. Zato nám však věnoval všemožnou péči. Vydal se s plukovníkem k řece, aby se osobně přesvědčil, zda byly přesně provedeny jeho rozkazy. Dostali jsme dva dlouhé čluny, na nichž bylo dost místa pro nás i naše koně. Pak jsme se rozloučili a nastoupili do člunů. Vítr byl příznivý, a tak jsme mohli vytáhnout plachty. Přestože Río Corrientes nemá prudký tok, dopluli jsme k Río Páraná už za čtyři hodiny.

Zeptal jsem se Gomarry, jestli zná zátoku, o níž hovořil Gomez, ale Gomarra odpověděl záporně.

“Takových mrtvých ramen, která se zařezávají hluboko do pevniny, je tu víc. My jich však nepoužijeme, protože tu znám říčku, která se vlévá do Páraná a je dost široká pro naše čluny. Když po ní budeme veslovat proti proudu co nejdál, vyhneme se bažinám a dostaneme se na pevnou půdu nejrychleji.”

“Neměli bychom nejdřív najít stopy po skupině, kterou sledujeme?” “Nač? Ta stopa je teď už pět dní stará a sotva zřetelná. Navíc ti

lidé s volskými potahy nemohli jít nejkratší cestou. Museli se pracně prodírat po březích řek, než našli místo, kde by je přebrodili. Toho my jsme ušetřeni.” “Dobrá. Spolehneme se na vás. Můžete nám popsat ty osady?”

“Snadno. V tomhle kraji stavějí všichni stejně a po čase se postará příroda, aby se jeden dům podobal druhému, celé zdivo obroste rostlinami.”

“To znamená, že ty domy jsou teď neobyvatelné?” “Určitě. Jsou rozpadlé.”

“Měly ty osady svá jména?”

“Ovšem. Tady má jméno každý ranč, natož osada. Ležely kousek od sebe poblíž Hlubokého jezera a jmenovaly se, jestli se nepletu, Pózo de Sixto, Pózo de Quinti, Pózo de Campi, Pózo de Olumpa a Pózo de Antonio. Ostatní jména jsem zapomněl. Taková opuštěná osada, celá zarostlá kvetoucími popínavými rostlinami, působí prazvláštním dojmem. Člověku se zdá, že stojí před obrovským hrobem, a přes vůni, kterou vydávají rostliny, cítí zápach práchniviny a tlení. Nemohu pochopit, proč mají cizí osadníci namířeno právě tam. Jestli tam chtějí bydlet, bude jim trvat měsíce, než odklidí jen zbytky starých staveb.”

“Třeba se rozhodli pro tuhle oblast, protože je tam dobrá voda?” “V kraji kolem Río Salada je voda všude. To ještě poznáte.” “Těžko, protože se tu nehodláme zdržet dlouho.”

“Ale vždyť chcete do Tucumánu! V tom případě uděláte nejlíp, když se budete

držet toku Río Salada až do Matará. Odtamtud vede přes Santiago cesta do Tucumánu.”

“Jestli najdeme sendadora, bude záležet na něm, kterou cestu vybere.” “A když tam s vámi nebude chtít jít?”

“Proč by nechtěl?”

“Protože vám chce ukázat ty plánky a vydat se pak do hor.”

“Přesto bude muset nejdřív se mnou do Tucumánu, kde se chci setkat s jedním známým.”

Za tohoto rozhovoru jsme dopluli k řece Páraná a veslovali teď k druhému břehu. Výš proti proudu zřejmě silně pršelo, protože voda v řece byla ještě hustší a žlutší než obvykle. Také zde byl vodní tok rozdělen dlouhými ostrovy v několik ramen, což nám ztěžovalo plavbu. Gomarra však byl dobrý vůdce. Dorazili jsme k druhému břehu právě u ústí říčky, proti jejímuž proudu jsme se

chtěli vydat. Tady jsme plachet použít nemohli, a tak jsme veslovali a odráželi se bidly a pracovali všichni tak pilně, že jsme do večera urazili pořádný kus cesty. Když se setmělo, přistáli jsme a udělali si zčásti na obou plavidlech, zčásti na břehu co největší pohodlí. Jídla jsme měli víc než dost. Časně ráno jsme vyrazili dál. Kolem poledne už byla říčka tak úzká a mělká, že jsme div nenaráželi na dno. Proto jsme se vylodili, zaplatili lodníkům a rozloučili se s nimi. Dál jsme museli pokračovat na koních.

Gomarra správně předpověděl, že tady už budeme mít bažiny za sebou. Když jsme projeli úzkým pásem křovin, spatřili jsme před sebou volnou krajinu.

Naši koně byli odpočatí, a tak jsme skoro až do večera cválali. Do půlnoci jsme jeli pomaleji. Pak jsme se utábořili, ale hned za rozednění jsme vyrazili dál, protože jsme chtěli výpravu, postupující před námi, dostihnout dřív, než ji Gomez předhoní a varuje Indiány.

Dnes měla krajina jinou tvář, byla rozmanitější než včera. Jeli jsme po menších travnatých rovinách oddělených od sebe hezkými lesíky, občas přišel písčitý úsek, který byl téměř bez vegetace a připomínal mi severomexickou Sonoru. Pak jsme dospěli k jezeru s povlovnými písčitými břehy porostlými hustým rákosím.

Když jsme se k němu přiblížili, vzlétla z něho hejna vodních ptáků. Za rákosím čouhaly z vody svraštělé hlavy krokodýlů.

Také dnes jsme se utábořili až pozdě večer, ale příštího jitra jsme vyrazili později, protože si koně přece jen potřebovali odpočinout víc než včera.

Byli jsme už v obávanénj Gran Chaku. Neobjevil jsem však nic, co by vysvětlovalo špatnou pověst tohoto odlehlého kraje. Trpěli jsme jen velkým střídáním teploty. Zatímco ve dne bylo horko, přinášely noci téměř zimní chlad, který ještě zvětšoval silný vítr, volně vanoucí nad otevřeným krajem.

O jídlo jsme nouzi neměli. I když nám došly zásoby masa, byl kolem nás dostatek zvěře. Jen moje toužebné přání spatřit či dokonce složit jaguára se mi bohužel nesplnilo.

Protože o tomto kraji nelze říci nic mimořádného a protože se nám nic zvláštního nepřihodilo, zaznamenávám jen, že jsme po osm dní jeli skoro stále k západu a že jsme den za dnem uráželi menší vzdálenost, protože koně, jimž jsme dopřávali jen nejnutnější odpočinek, byli stále unavenější.

Za těchto osm dní jsme podle Gomarrových slov ujeli takový kus cesty jako jiní za deset, ale dosud jsme nespatřili stopy ani po Gomezovi, ani po karavaně povozů.

Jel jsem vpředu s bratrem Hilariem a Gomarrou po bujně porostlé prérii, jejíž tráva sahala koním skoro po břicha. Zde bychom čerstvou stopu viděli už z dálky. A skutečně jsme na jihu, tedy nalevo od nás spatřili tmavý pruh, táhnoucí se rovnoběžně s naším směrem. Zamířili jsme k němu, abychom si ho prohlédli.

Pocházel od dvou koní, kteřrzde šli vedle sebe.

“Že by to byli Gomez a jeho matka?” zeptal se fráter. “To je možné,” odpověděl jsem.

“Mně to připadá nemožné. Uvažte, jak rychle jsme jeli, jak jsme hnali koně! To si Gomez dovolit nemohl. Bude určitě za námi.”

“Kdoví jak si pomohl, aby tu byl co nejdřív. Znají ho tady.”

“Ale neměl dost jídla. Aby nehladověl, musel lovit, a to ho zdrželo.”

“Nemohl si někde opatřit maso?” dal na uváženou Gomarra. “Gomez je prozíravý a moudrý, přestože to na něm není na první pohled vidět.”

“O tom jsme se přesvědčili,” přitakal jsem.

“Viďte, seňore? Škoda že z těch stop nelze vyčíst, koho ti koně nesli.” “To se mýlíte.”

“Cože? Vy se domníváte, že z téhle stopy poznáte, kdo tu jel? Prosím, zkuste

to!”

Řekl to s úsměvem, který jasně naznačoval, že mi nevěří. Proto jsem odpověděl: “To se nemusí podařit hned. Stopa je dlouhá, a co nám neprozradí zde, to nám možná řekne později. Zatím mi stačí, když vím, že oba koně byli velmi unaveni.” “Z čeho tak soudíte?”

“Z toho, že vlekli nohy. Dva vyčerpaní koně mířící ke starým osadám už z toho lze usuzovat, že před sebou máme Gomeze a jeho matku.”

“Může to být kdokoli jiný. Přikláním se k fráterovi. Gomez měl před námi jen několikahodinový náskok. Jak to, že bychom ho dosud nepředhonili?” “Uvidíme.”

Jeli jsme teď po stopě, která byla stále stejně zřetelná, ale ničím nenaznačovala, kdo byli ti dva jezdci. Až po dlouhé době, když se před námi objevilo další jezero, přiblížila se k nám zleva nová stopa, široké a hluboké koleje vyryté mnoha povozy. U jezera se povozy zastavily.

Prohlédli jsme si tábořiště a našli několik ohnišť. Žízniví koně a voli se odešli napojit. V pobřežním bahně jsme viděli otisky kopyt mnoha zvířat.

Víc jsme toho však neobjevili.

“To je karavana, kterou hledáme,” řekl Gomarra. “Kdy tady asi byli?” “Předevčírem,” odpověděl jsem.

“To by museli hnát své voly úžasně rychle.” 17

“Ano, ale navíc neměli v cestě skoro žádné překážky. Odtud odjeli včera ráno.” “A kdy tu byli ti dva jezdci, jejichž stopu jsme dosud sledovali?”

“Dnes dopoledne. Protože je teď teprve poledne, mají před námi náskok jen pár hodin.”

“Třeba je dohoníme.”

“Nedohoníme, protože naši koně jsou také unavení, přinejmenším stejně jako jejich. Teď už se s nimi sejdeme až v osadách.”

“To je škoda.”

“Jistě. Dohonit bychom je mohli, jen kdybych se za nimi vydal sám. Můj kůň je nejlepší a ještě by to vydržel. Když vás teď opustím, jsem přesvědčen, že oba jezdce dostihnu ještě před večerem.”

“To nepůjde, seňore. Nesmíte se od nás odloučit. Kdoví co by se vám mohlo stát.” “Co?”

“Jen si nebuďte tak jistý! Přicházíme teď na území Abiponů. Snadno byste se s nimi mohl setkat.”

“Nemyslím, že jsou nebezpeční, naopak, rád bych je poznal. Bohužel však neumím jejich řeč.”

“Už to je dostatečný důvod, abyste se jim vyhýbal aspoň tak dlouho, dokud s sebou nebudete mít tlumočníka. Ne, samotného vás pustit nemůžeme.”

Protože s ním ostatní souhlasili, musel jsem se svého plánu vzdát, i když bych se byl rád přesvědčil, komu patří koně, na jejichž stopy jsme narazili nejdřív. Od této chvíle jsme tedy jeli po kolejích povozů, s nimiž první stopa splynula. Už po několika hodinách jsme zjistili, že karavana opět zastavila a strávila minulou noc na otevřených pastviskách. To bylo nápadné. Co je k tomu asi přimělo?

Objel jsem celé tábořiště a záhy jsem narazil na stopu muže, který tudy obcházel. Proč? Patřil k výpravě, neboť jeho stopa vedla z tábořiště a zase se tam vracela. Chodil tudy, jako by něco hledal, daleko od tábora.

Dnes ráno karavana vyrazila dál. Pokračovala v cestě velice pomalu, jak se dalo vyčíst ze stopy. Bohužel se zakrátko setmělo, a tak jsme museli rozbít tábor, abychom stopu neztratili.

Zatím jsme toho zjistili málo. Rozhodně to neskýtalo důvod k obavám, ale jiřesto jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu. Znal jsem to. Člověk mívá často tušení, na něž se může spolehnout víc než na hmatatelnou skutečnost.

KŘÍŽV PRALESE

Časně ráno jsme se vydali na další cestu. Předpokládali jsme přirozeně, že karavana odpočívala přes noc jako my. Ale jeli jsme hodinu za hodinou a na její tábořiště jsme nenarazili.

To bylo opět nápadné. Nejdřív dvě tábořiště těsně za sebou a teď dlouhá noční jízda s volskými spřeženími! Jaké k tomu měli důvody? Ať jsem o tom přemýšlel sebedéle, rozumné vysvětlení mě nenapadlo.

Tu se před námi objevil tmavý bod, který se k nám rychle blížil a stále se zvětšoval. Byl to jezdec a hnal se k nám cvalem. Viděli jsme, jak pohání koně

lasem. Když byl dost blízko, abychom mu rozuměli, zamával širokým kloboukem a hlasitě na nás zavolal:

“Haló, seňorové, jste ti, které hledám?” “Koho hledáte?” zeptal se bratr Hilario. “Muže, kteří jedou z Palmáru.”

“To souhlasí, seňore. Přijíždíme odtamtud.”

“Díky bohu! Takhle snad ještě nebude na pomoc pozdě!” “Pomoc komu?”

Odpověď nám muž zůstal dlužen. Zastavil před námi a díval se dosud na bratra Hilaria, který s ním mluvil. Teď však padl jeho pohled na mne, a to mu vyrazilo dech. Byl oblečen jako gaučo a měl hustý plnovous, takže mu z celého obličeje byla vidět jen špička nosu. Klobouk měl teď opět naražený do čela. “Caramba!“zvolal. “Je to možné?”

“Co?” zeptal jsem se, protože na mne stále upřeně zíral. “Že to jste vy!”

“Já? Copak mě znáte?”

“Jak by ne! Ale mám dojem, že vy jste na mne docela zapomněl.” “Opravdu si nevzpomínám …”

“Skutečně ne? Že bych … Ale ne, to dělají ty vousy!” “Váš hlas mi připadá známý …”

“Však by mi taky bylo nepochopitelné, kdybyste tak dočista zapomněl na svého starého společníka z Mexika.”

Teď se mi rozbřesklo. Sešel jsem se s tím mužem před časem v Mexiku. Cestovali jsme spolu, sdíleli dobré i zlé a zažili spolu

19

nejedno dobrodružství. Teď se mi z ničeho nic připletl opět do cesty.

“Už si vzpomínám,” řekl jsem se smíchem, zatímco jsem mu tiskl ruku. “Jste seňor Pěna. Kde se tu berete? A pro koho potřebujete pomoc mužů z Palmáru?”

“Pomalu, seňore, pěkně po řadě. Nedávno jsem byl v Goyi a vydal jsem se odtamtud k západu…”

“Do Goyi jsme chtěli původně taky, za horským vůdcem Geronimem Sabukem,” přerušil jsem ho.

“Toho byste tam nenašli. Viděl jsem ho u starých osad.” “Sendadora? Muvil jste s ním?”

“Kdepak! To by mě stálo hlavu.” “Je to váš nepřítel?”

“Ne. Ale vyslechl jsem potají jeho rozhovor, a kdyby si toho býval všiml, byla ze mne v mžiku mrtvola.”

“To znamená, že jste se dověděí ošklivá tajemství?” “Ano, velice ošklivá. Přicházím vám je říci.” “Copak jste věděl, že sem přijdeme?”

“Ano. Jenom jsem netušil, že vy jste ten Němec, o kterém hovořili.” “O mně? Kdo o mně mluvil? Snad ne Indián Gomez?”

“Indián to byl a sendador mu říkal Gomez.” “Chystají se zradit bělochy, které sendador vede?” “Ano.”

“To nám musíte okamžitě vyprávět!”

“Klid, seňore! Když vám to budu rychle vyprávět a zůstaneme přitom tady, pomůže to lidem, kteří nás potřebují, méně, než když pojedeme rychle dál a já vám to budu vyprávět pomalu. Pojďte, vrátím se s vámi!”

Dali jsme koním ostruhy a hnali jsme je dál. Protože jsme byli zvědavi, co nám seňor Pěna řekne, drželi jsme se všichni v jeho blízkosti, a prosili ho, aby mluvil co nejhlasitěji.

“Tedy byl jsem v Goyi a chtěl jsem se přes Salado vrátit domů,” začal seňor Pěna.

“Docela sám?” zeptal se bratr Hilario. “To je nebezpečné.”

“Nebezpečné? Starý dobrodruh jako já nebezpečí neuznává. Chápu však, že vy, duchovní, byste se asi neodvážil projet sám celým Gran Chakem.”

“Už jsem se toho odvážil.”

“U sta hromů, snad nejste bratr Jaguár?”

“Říká se mi tak.”

“To je ovšem něco jiného! Těší mě, že vás poznávám, seňore. Vy a tenhle Němec, kterého znám z Mexika, jste přesně ti muži, jaké dnes potřebuji. Smím se dovědět, kdo jsou ostatní pánové?”

Představil jsem mu je. Po běžných frázích, které jsou při takové příležitosti obvyklé, jsem Pěnu požádal, aby pokračoval ve vyprávění.

“Nejlepší cesta z Goyi k mému cíli vede přes staré osady, a tuto cestu jsem zvolil. Dnes ráno jsem tam dorazil. Protože jsem věděl, že se v těch končinách pohybují nebezpeční Abiponové, držel jsem se co možná v skrytu. Koně jsem schoval ve starém dvorci, který je těžko přístupný, a sám jsem si lehl za popínavé rostliny mezi dvě pobořené zdi. Chtěl jsem si tam odpočinout, protože jsem jel celou noc. Odpoledne jsem se chtěl vydat dál, abych večer dorazil do pralesa. Do samého poledne jsem také spal, ale pak mě vzbudily hlasy. Dva muži spolu hovořili španělsky. Opatrně jsem porozhrnul liány a spatřil je, jak sedí na kamenech před mým úkrytem. Jeden byl běloch, starý, hubený a kostnatý, druhý mladý Indián. Nedaleko něho dřepěla nějaká Indiánka.”

“Gomezova matka.”

“Možná. Rozuměl jsem jim každé slovo. Říkali asi tohle:

,Včera v noci jsem obcházel tábor,’ řekl běloch, ,abych našel někoho z vašeho kmene, ale marně. Ty jsi první, koho vidím.’

,A já jdu po vaší stopě už od včerejška, ale když jsem vás dnes dostihl, neodvážil jsem se k vám přiblížit,’ řekl Indián.

,Co jsi chtěl udělat?’

,Obloukem vás obejít a vyhledat svůj kmen.’

,Chceš ho na nás poštvat?’

,Na vás ne, seňore.’

Jen na ostatní? Děkuji ti. Kde jsou tví bratři?’

,Bývají vždy nedaleko odtud. Dnes večer je najdu.’

,Můžeš je sem přivést?’

,Mohu, jestli to myslíte upřímně.’

,Tví náčelníci mě znají. Jsem ochoten uzavřít s nimi obvyklý obchod. Znáš moje podmínky?’

,Ne, seňore.’

,Ty jsi při tom ještě nebyl, když …’ Ještě ne.’

,Ale jistě jsi už slyšel, že jsem váš přítel a že vám občas nahraju do rukou dobrou kořist.’

,To vím, seňore.

.Dovedeš mlčet?’

.Mlčení je největší ctnost.’

.Dobrá. Řeknu ti tedy, že vám takovéhle výpravy vydávám vždy s podmínkou, že dostanu všechny jejich peníze, zlato a klenoty. Ostatní je vaše. Souhlasíš?’

,Ano.’

,Tak vyřiď svým soukmenovcům, že jim vedu dvacet mužů, pět žen a dvanáct dětí.’

, Vy řídím to náčelníkovi.’

.Muže a děti zabíjíte?’

,Ano.’

,To tentokrát nedovolím. Chlapci musejí zůstat naživu. Dostanete tím větší výkupné.’

,Ne. Jestli chlapce nezabijeme, tak si je ponecháme. Stanou se z nich Indiáni.’

,S tím souhlasím. Chci s vámi uzavřít obchod, mně připadnou peníze, vám zbraně, střelný prach, šaty, koně, dobytek, povozy a výkupné. Ale nikoho nezavraždíme!’

,To přece musíme! Jinak bychom jim nemohli vzít majetek a děti.’

.Proč ne?’

.Protože by se bránili.’

.Zemřou, ale ne naší rukou. Dávej pozor: Znáš Krokodýlí ostrov?’

,Ano. Naši otcové tam zanechávali válečné zajatce. Buď tam umřeli hladem, nebo je sežrali krokodýlové.’

,Na ten ostrov odvedu dnes večer svých dvacet mužů.’ Jak je tam dostanete?’

,U vody je dostatek stromů. Snadno si zhotovíme vor.’

,Acodál?’

,Potom se vrátím na pevninu i s jejich zbraněmi a nechám je na holém ostrově, kde se to jen hemží krokodýly.’

,A já zatím přivedu Abipony a pak se rozdělíme.’

,Ano, pak se rozdělíme a já pojedu dál. Na jiné podmínky nepřistoupím. A teď pospíchej ke svému kmeni!’

Ještě vás chci požádat, seňore, abyste byl opatrný. Postavte stráže, protože je možné, že sem dnes přijedou ještě další běloši.’

.Další běloši’?’

,Ano. Mají také namířeno k osadám a hledají sendadora.’

.Diablo! Nemýlíš se?’

,Ne, ten Němec mi to sám řekl.’

.KterýxNěmec?’

,Ten, co zajal už dva majory a unikl i Lopezu Jordánovi. Díky němu jsme přemohli čtyři sta nepřátel!’

,A co ode mne chce?’

.A byste mu ukázal cestu. Kam, to nevím. Jede s ním ještě jeden americký námořní kapitán se svým kormidelníkem, bratr Jaguár…’

.B ratr Jaguár? U sta hromů! Co mi mohou chtít?’

,To vám řeknou sami. A ještě šest yerbaterů. Jejich vůdcem je seňor Monteso.’

.M onteso? Toho dobře znám. Mluví ten Němec španělsky?’ Jako rodilý Španěl.’

.N ezmínili se někdy o Peru? Nebo o kipu? O jazyce Inků?’

,Ne.’

,Ani o listinách a plánech, o ukrytých pokladech?’

,Ne.’

,Nevíš aspoň, jestli ten Němec ovládá indiánská nářečí?’

.Slyšel jsem jen, že žil dlouhá léta u Indiánů.’

,Tak teď už vím, co mi chtějí. Ale jak to, že mě hledají tady?’

.Původně chtěli přes Goyu do Gran Chaka. Ale já jsem se v Palmáru doslechl, že jste tady, a řekl jsem jim to.’

,Kdy sem dorazí?’

,Co nejdřív. Odjeli z Palmáru asi jen pár hodin po mně a určitě pospíchali. Vede je můj strýc Gomarra.’

,Taky z tvého kmene?’

,Ne. Ale jeho matka byla sestrou mé matky.’

.Proč jsi na ně nepočkal?’

,To bychom přišli o kořist, protože Němec chce bělochy varovat před Abipony.’

,Myslí, že je Abiponové chtějí přepadnout?’

,Ano.’

,Doufám, že neví, že jsem s vámi spolčen?’

.Kdepak! Chce vás naopak zachránit.’

.Prosím, ale hlavně aby nepřišel moc brzy!’

.Toho se právě bojím. Může tu být každou chvíli.’

.Chce dál, nebo jen k osadám?’ Jen k osadám.’

,Pak mám nápad. Vylákám bělochy na Krokodýlí ostrov a po

i

tom vám předám kořist i s ženami a dětmi. Nato se vrátím sem a počkám tady na Němce. Až přijede, řeknu mu, že mi karavana zaplatila slíbenou odměnu a pokračovala v cestě.’

,Uvěří vám?’

.Vylíčím mu to tak, aby nepojal podezření.’

,Dobrá, seňore. Ale musím vědět, kam nám ženy a děti přivedete.’

,Znáš kříž v lese?’

.Který? Staří osadníci postavili takových křížů několik.’

.Myslím ten velký, kterému se říká Nuestro Seňor Jesu Cristo de la floresta virgen.’

,Ano, znám.’

,Tak dobře. Zařiď to tak, abyste tam byli o půlnoci. My tam v tu dobu přijedeme s povozy. Vy nás přepadnete, naoko i mne, ale mně se podaří uniknout. Vysvětlím to tak i tomu Němci.’

,Pak nebude hledat mužena ostrově, ale u nás.’

.Správně. Krokodýlí ostrov stejně nezná a nikdy o něm neuslyší. Ale teď už se vydej na cestu, abys Abipony včas přivedl na smluvené místo!’

Tím jejich rozhovor skončil,” dodal ještě Pěna. “Indián se vytratil i s matkou. Sendador tam zůstal ještě chvíli zamyšleně sedět. Potom vstal i on a pomalu odešel.”

Všichni jsme Penovi pozorně naslouchali, nejnapjatější však byl yerbatero Monteso. Měl k sendadorovi hlubokou důvěru, nazýval se jeho přítelem. Slova, která teď slyšel, byla pro něho těžkou ranou. Proto zajel těsně k vypravěči a zeptal se ho:

“Snad nechcete tvrdit, seňore, že to, co jste vyprávěl, je pravda?” “To přirozeně tvrdím.”

“A když vám to nebudu věřit?”

“Tak mě proto hlava bolet nebude. Jen vás prosím, abyste mi neříkal do očí, že

to není pravda. Myslet si můžete, co chcete. Ale na urážku bych okamžitě odpověděl kulkou.”

“Promiňte, seňore, ale sendador je jeden z mých nejlepších přátel. Nemohu si o něm něco takového myslet.”

“Budoucnost ukáže, že vašeho přátelství není hoden. Doufám, že ostatní pánové souhlasí s tím, že sendadorův plán musíme překazit.”

“Ovšem, ovšem,” ozvalo se kolem dokola. Já jsem se však zeptal:

“Co jste udělal, když sendador odešel?”

“Mou první myšlenkou přirozeně bylo zmařit ten hanebný uskok,” odpověděl Pěna. “Ale jak?”

“Nic nebylo snazší.”

“Myslíte, že jsem měl členy karavany varovat?” “Samozřejmě.”

“Nevěřili by mi. Neznají mě, zatímco sendadora jim doporučili jako čestného a spolehlivého vůdce. Nezapomeňte také, že zatím dělal všechno, aby si získal jejich důvěru. Proto jsem proti němu nemohl vystoupit ani veřejně, ani tajně. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi pomohl zrádce odhalit. Protože mu Indián vyprávěl o Němci, který se sem blíží se svými společníky, považoval jsem za nejlepší jet vám naproti a požádat vás o pomoc.”

“Doufejme, že se naše záchranná akce podaří. Víte, kde je ten Krokodýlí ostrov a místo zvané Nuestro Seňor Jesu Cristo de la floresta virgen?”

“Ne, ale můžeme očekávat, že nás tam dovedou stopy.” Tu se vmísil do hovoru Antonio Gomarra:

“Krokodýlí ostrov také neznám, ale vím, kde je ten kříž. Jak se zdá, zastavili se ti lidé u bývalé osady Pózo de Sixto. Aspoň stopy povozů vedou tím směrem. Vím, jak se odtud dostaneme ke kříži.”

“Výborně! Pospíšíme si, abychom co nejvíc využili denního světla.”

Dali jsme koním ostruhy a hnali se krajinou jako vítr. Všichni jsme tušili, že nás čeká nebezpečí, a tak nikdo nepromluvil ani slovo, dokud Pěna nezvedl ruku a neukázal před sebe.

“Vidíte tu skupinu stromů? Tam je ona opuštěná usedlost.”

Zanedlouho jsme dorazili na místo, kde karavana zastavila, a spatřili zbytky rozpadlých stavení, které čas zahalil vrstvou popínavých rostlin. Lidi, které jsme hledali, jsme tu nenašli. Zjistili jsme jen, že vypráhli voly a nechali je napást. Avšak zdrželi se tu jen krátce. Opustili Pózo de Sixto dvěma směry, jak jasně ukazovaly stopy. Jedna vedla doprava, k severu, a byla pěší. Druhá pokračovala dosavadním směrem, obešla opuštěnou usedlost a potom se stočila přímo k západu.

Když jsem ji prozkoumal, zjistil jsem, že pochází od volských povozů, k nimž byli vzadu přivázáni koně bez jezdců. Vozkové šli vedle spřežení. Protože jsme neobjevili jiné stopy, usoudili jsme, že ženy a děti sedí na vozech.

“Tudy vede sendador nešťastné ženy a děti ke kříži,” řekl Pěna. “Jaký má asi náskok?”

24

“Jen půl hodiny,” prohlásil jsem, “jak čtu ze stop poháněčů. Sešlapaná tráva se ještě nezvedla. Kdyby byla stopa starší, ohebná stébla by se už opět napřímila. Prohlédneme si druhou stopu!”

Tato stopa se táhla trávou jako tmavá čára. Jednotlivé šlápoty se už daly rozeznat jen místy, stopa byla nejméně tři hodiny stará. Na jednom místě se od ní oddělilo několik šlépějí. Moji druzi si jich nevšimli, a když jsem se sklonil, abych si stopy pečlivě prohlédl, řekl kapitán Turnerstick:

“Co na tu trávu tak zvědavě koukáte? Zřejmě tudy šel jeden z těch mužů.” “Podívejte se na hlavní stopu, kapitáne,” odpověděl jsem mu. “Tráva se už zvedla, ale špičky stébel jsou ještě ohnuté. Kterým směrem?”

“Od nás, k severu.” “Proč?”

“Protože ti lidé šli k severu. A trávu člověk sešlápne tím směrem, kterým jde.” “A teď si prohlédněte šlépěje tohoto chodce! Špičky stébel jsou skloněné mnohem hlouběji než u druhých stop. Z toho vyplývá, že stopa osamělého chodce je mladší.”

“Myslel jsem, že šli všichni pohromadě.”

“Ano, cestou tam. Zpátky se vracel tenhle muž sám. Podívejte se, kterým směrem jsou sešlápnuta tahle stébla!”

Turnerstick si stopu prohlédl pečlivě a potom zabručel: “K jihu.”

“Znamená to, že se sendador vracel sám a že se mu jeho záměr zdařil. Vylákal muže na ostrov a zanechal je tam. Kdoví jak se jim vede.”

Bratr Hilario řekl:

“Mrtvi nejsou, ale hrozí jim velké nebezpečí. Kdyby chtěli doplavat na břeh, roztrhali by je krokodýlové. Ale pojďme už dál!”

Popohnali jsme koně a vydali se cvalem po stopě. Dalo se očekávat, že Krokodýlí ostrov nebude příliš daleko. A skutečně, neminula ani čtvrthodinka a spatřili jsme před sebou temnější pruh, odrážející se od jasného nebe. Když jsme se k němu přiblížili, poznali jsme, že to je husté křoví, nad nímž se zvedají koruny stromů. Také tráva zde byla šťavnatější, což znamenalo, že’je nedaleko voda.

Když jsme se prodrali křovím, narazili jsme na vysoký bambusový porost, za nímž jsme spatřili očekávanou vodu.

Zda je tato voda samostatným jezerem, nebo zda je spojena s řekou, třeba s Río Saladem, jsme nevěděli. Hluboká se nezdála. Dokazovali to četní krokodýlové, kteří leželi v bahně daleko od břehu a vystrkovali tlamy z vody. Mezi mělčinami, které si vybrali za místo odpočinku, se táhla hlubší koryta. Ta ohyzdná zvířata se tu zřejmě množila dlouho zcela nerušené, protože jsem jich na nevelkém prostoru napočítal přes sto. Přímo proti nám, ale velmi daleko, jsme spatřili plochou pevninu bez stromů a bez keřů, zřejmě ostrov, který jsme hledali.

U břehu jsme našli vor z rákosí a bambusu. Bylo na něm vidět, že je docela nový. Čtyři či pět dlouhých bambusových tyčí, ležících na voru, sloužilo za bidla.

Vyndal jsem dalekohled a namířil ho na ostrov. Zřetelně jsem na něm viděl pohybující se mužské postavy.

“Díky bohu,” řekl na to bratr Hilario. “Jdeme včas. Pospěšme si, abychom ty ubožáky zachránili!” Seskočil s koně a rozběhl se k voru. Ostatní za ním. “Okamžik, seňorové!” zavolal jsem na ně. “Nejdřív se musíme postarat o koně. Nejlepší bude, když je zavedeme na travnatou půdu a tam je uvážeme. Ať se pasou.”

Když jsme to udělali, vrátili jsme se k voru. Sotva jsme na něj vstoupili, zamířili k nám krokodýlové. Bylo jich tolik, že se kolem nás doslova tlačili a skýtali v tomto množství nepopsatelný pohled.

“K čertu!” zvolal Turnerstick. “Teď už chápu, jaké nebezpečí těm lidem hrozí. Musíme si ty potvory držet trochu od těla.”

Sáhl po pušce.

“Ale miřte přímo do hlavy!” upozornil jsem ho. “Já vím. Ty jejich fracky kulka neprorazí.”

Krokodýlové nám doslova zatarasili cestu. Tísnili se pár loktů od voru, otvírali tlamy a lačně na nás upírali malá, potměšilá očka.

Museli jsme si cestu prostřílet. První výstřely však nepřinesly velký užitek. Teprve když jsme asi dvacet krokodýlů zastřelili, získali jsme trochu prostoru, protože se živá zvířata vrhla na zastřelená a odvlekla je do hlubší vody, kde je trhala a požírala. Byla to ohavná podívaná.

Teď, když jsme měli cestu jakžtakž volnou, uchopili jsme bidla a odrazili od břehu. Jakmile se vor dal do pohybu, krokodýlové se už neodvážili do naší blízkosti. Tím vytrvaleji však plavali za námi. Nebezpečí nám nehrozilo, ale nesnesitelný byl zápach, který zvířata vydávala.

Protože jsme se rázně odráželi pěti bidly, blížili jsme se k ostrovu tak rychle, že jsme jednotlivce záhy rozeznávali pouhýma očima. Stáli na břehu, ale nevolali na nás. Nevěděli, jestli přicházíme s přátelskými či nepřátelskými úmysly. Když jsme byli dost blízko, spatřil jsem, že všichni drží v rukou nože. Bylo na nich vidět, že jsou připraveni pustit se s námi v případě nutnosti i do boje. “Zastavte!” zavolal na nás jeden z nich španělsky. “Nepřibližujte se! Musíme vědět, co chcete. Kdo jste?”

Chtěl jsem odpovědět, ale ještě dřív se ozval hlas bratra Hilaria:

“Odkdy mi nedůvěřujete, seňore Harrico? Snad mě nepovažujete za nepřítele?” Bratr Hilario znal naštěstí zástupce onoho bankéře z Buenos Aires, o němž se zmínil Gomez. Muž nyní poznal, koho má před sebou, a zvolal:

“Bendilo sea Diosl Bratr Jaguár! Jsme zachráněni!”

Přirazili jsme a vytáhli vor tak daleko na břeh, aby ho voda nemohla odnést. Muži nám s radostným voláním podávali ruce.

“Jak jste se dostali na tenhle ostrov, seňore?” zeptal se bratr Hilario svého známého z Buenos Aires.

“Chtěli jsme vidět Nuestro Seňor Jesu Cristo de la floresta virgen.” “Ten kříž tu přece není.”

“Sendador je ničema. Podvedl nás. Ale co tady děláte vy?” “Přišli jsme vás zachránit.”

“Kde a jak jste se dověděli, že jsme v nebezpečí?”

Bratr Hilario mu to stručně vysvětlil. Zděšené muže uklidnil:

“Nemějte obavy, seňorové. Až dosud se vašim rodinám nic nestalo a teď se postaráme, aby se jim nic nepřihodilo ani později.”

“Ale Indiáni se chystají naše ženy přepadnout!”

“K tomu má dojít až dnes o půlnoci. Máme dost času, abychom tomu zabránili.” “Díky bohu! Ale nejdřív nám řekněte, kde je sendador!”

“U povozů.”

“U staré usedlosti?”

“Ne. Odjeli odtamtud ke kříži, o němž jste se před chviličkou zmínil.” “Naše bezmocné ženy a děti jsou tedy v jeho rukou!”

“Zatím ano. Ale ujišťuju vás, že se jim nic nestane. Teď bychom se však rádi dověděli, jak se mu podařilo vylákat vás na tenhle ostrov.”

“Řekl, že tady uvidíme kříž Nuestro Seňor Jesu Cristo, a popsal nám ho tak barvitě, že vzbudil naši zvědavost.”

“Krokodýlové na vás neútočili?” “Ne. Všimli si voru až později.”

“Vystoupili jste na ostrov všichni?” “Všichni mimo sendadora.”

“Proč jste ho nezadrželi?”

“Odrazil hned zpátky, a to už byli kolem voru krokodýlové.”

“To nám zatím stačí,” řekl bratr Hilario. “Teď se musíme rychle vrátit na pevnipu “

“Unese nás vos všechny?” “Doufejn .

Zkouška ukázala, že se toho můžeme odvážit. Dvacet neozbrojených mužů si na vor lehlo, aby ho rovnoměrně zatížili, pět mužů se chopilo bidel a my ostatní jsme si klekli na kraj, abychom mohli střílet na nejdotěrnější krokodýly. Dostali jsme se šťastně na břeh, kde se také pokojně pásli naši koně.

Teď, když byli muži v bezpečí, mohli jsme se v klidu poradit, co podnikneme dál. Manželé a otcové ohrožených žen a dětí nás vybízeli ke spěchu, já jsem však ze zkušenosti doporučoval, abychom se neukvapovali. Rozhodně jsme chtěli karavanu povozů dohonit dřív, než dojde k chystanému přepadení, abychom měli co činit jen se sendadorem. Mimo něj byli sice u spřežení ještě vozkové, ale Harrico nás ujistil, že se zrádcem určitě nejsou spolčeni.

Vyrazili jsme. Byl jsem proti tomu, aby na koně nasedli vždy dva muži, protože by se zvířata příliš brzo unavila. Protože jsme pro třicet mužů měli jen deset koní, připadalo mi rozumnější, abychom se častěji střídali. Ostatní s tím souhlasili.

Hned na začátku se ke mně připojil Pěna, aby si se mnou pohovořil o dobrodružství, které na nás čekalo. Potom jsme se vrátili k našim společným mexickým zážitkům. Při této příležitosti jsem se zmínil ó jeho původu: “Jste vůbec rodilý Španěl, seňore?”

“Ne,” odpověděl Pěna.

“Řekl bych, že jste Němec,” pokračoval jsem, “ale když jste se o tom v Mexiku ani nezmínil…”

“Měl jsem k tomu důvod. Dnes o tom mohu mluvit. Tady mě znají jako sběrače chiny a jako gambusina, zlatokopa. Za zlatem jsem odešel i do Mexika, ale nechtěl jsem, aby se to rozkřiklo. V mé společnosti byl tehdy člověk, který znal mé pravé jméno

211

a věděl o mně leccos bližšího, protože žil delší dobu tady na jihu. Proto jsem musel zapřít svůj německý původ a dát si španělské jméno.”

“Aspoň vůči mně jste mohl být upřímný!”

“Ne. Vy jste sice nebyl zlatokop, ale snadno jste mě mohl prozradit neopatrným slovem.”

“Když jste byl takhle opatrný, měl jste asi vyhlídku na šťastný nález.” “To ano. Dověděl jsem se o kraji, kde se mělo s největší pravděpodobností vyskytovat zlato. Proto jsem odešel do Mexika a připojil se k lidem, kteří

mířili tím směrem. Své. pravé úmysly jsem jim přirozeně zatajil, jinak bych se jich potom nezbavil.”

“A měl jste úspěch?”

“Větší než jsem očekával. Když jsme dorazili do oněch míst, poznal jsem okamžitě podle půdy, že moje cesta nebyla marná. Jel jsem ještě den s ostatními a potom jsem jim v noci tajně zmizel. Po třídenním hledání jsem objevil zlatou žílu, která se zdála neobyčejně vydatná. Zakryl jsem to místo pískem a kamením a odjel jsem nález prodat.”

“Našel jste kupce?”

“Okamžitě. Zavedl jsem ho do hor a ukázal mu to místo. Byl to znalec, hned poznal, že je to výhodná nabídka. Navrhl mi, abychom zlato těžili společně. Protože jsem se však chtěl vrátit do států kolem La Platy a na tuto nabídku jsem nepřistoupil, odkoupil ode mne celé naleziště. Částka, kterou jsem za ně dostal, mi zabezpečí bezstarostnou budoucnost.”

Potom jsem si krátili chvíli hovorem o své společné vlasti. Mezitím jsme si dvakrát vyměnili koně a začalo se už stmívat, což nám však nevadilo, neboť Gomarra byl znamenitý vůdce.

Volná krajina pozvolna ustupovala křovinám a stromům, které však rostly tak daleko od sebe, že nám nijak nevadily. Půda byla rovná, jedinými překážkami byly laguny, které jsme buď obcházeli, anebo se přes ně na úzkých místech brodili.

Tak jsme jeli večerním šerem, až jsme narazili na široký žlab. Když ho Gomarra spatřil, radostně zvolal:

“Tak jsem se přece nespletl. Tohle je cesta ke kříži v pralese.” “Cesta?” řekl jsem. “Vypadá to spíš jako říční koryto:”

“Máte také pravdu. Za období dešťů se z hor valí do roviny proudy vody. Na hlubších místech pak vznikají vedlejší ramena Río Salada. U jednoho takového ramene právě stojíme.”

“Mohou jím jet povozy?”

“Ano. Je to jediná možnost, jak se dostat se spřeženími ke kříži. My použijeme řečiště také.”

“Nenarazíme přitom na sendadora?” “Ne, toho jsme předhonili.”

“To by bylo znamenité. Pak bychom ke kříži dorazili dřív než on. Jak je to ještě daleko?”

“Za tři čtvrtě hodiny jsme tam.”

“Lituju, že to místo neznám, abych se mohl rychle orientovat. Budeme tam asi muset bojovat.”

“Já je znám dobře a mohu vám je popsat. Myslím, že tam stál kdysi dávno klášter. Usuzuju tak podle zdiva, které tam zbylo. Jednou jsem tam dokonce objevil vchod do sklepení.”

“Krajina je tam stejná jako tady? Lesnatá?”

“Je tam pahorek, kolem jehož úpatí se vine naše řečiště. Svahy jsou zalesněné a na vrcholku jsou zříceniny stavby, o níž jsem hovořil. Na nejvyšším bodě stojí kříž.”

“Vede na pahorek cesta pro povozy?”

“Ne, sendador musí zastavit se spřeženími dole.”

,A tam na něj budou čekat Indiáni. Dá se očekávat, že se neukáží hned.” “To si myslím taky. Přepadnou karavanu až po rozhovoru se sendadorem.”

“Sendador jim oznámí, že se jeho uskok s muži zdařil a že si mohou přijít pro ženy a děti. Myslím, že Indiáni budou nahoře ve zříceninách. Uděláme dobře, když nepojedeme až k pahorku. Třeba rozestaví Indiáni hlídky.”

“To nemyslím. Nemají k tomu důvod, očekávají jen povozy s ženami. Domnívám se, že budou ve zříceninách nebo ve sklepení klidně čekat, až pro ně sendador přijde.”

“Prohlédl jste si to sklepení?”

“Samozřejmě. Člověk nikdy neví, kdy se mu takové místo může hodit.” “Je velké?”

“Vešlo by se tam dvě stě lidí, kdyby stáli těsně u sebe.” “Kolik je tam vchodů nebo východů?”

“To mě zajímalo nejvíc, ale přes všechnu snahu jsem nenašel jen jeden vchod. Vedlo do něho pět schodů, ale byly už tak rozpadlé, že se vchod spíš podobal prudce klesající chodbě.”

“Přál bych si, aby byli Indiáni tam dole. V tom případě bychom

je snadno zajali. Jinak se nevyhneme boji. Teď to však nerozřešíme. Musíme počkat, jak se situace vyvine.”

Vyschlé řečiště se opravdu podobalo docela obstojné silnici. Když Gomarra prohlásil, že je pahorek nanejvýš pět set kroků před námi zastavili jsme. Zatímco se ostatní schovali pod stromy, vydal jsem se s Gomarrou na zvědy. VEZŘÍCENINÁCH KLÁŠTERA

Noc byla tichá, neslyšeli jsme nikde ani hlásek, ale přesto jsme se necítili dobře. Otrávený šíp, vystřelený z foukačky, je bezhlučný a přitom mnohem nebezpečnější než výstřel z pušky. Takový šíp nás mohl kdykoli zasáhnout, jestliže Indiáni postavili hlídky. Naštěstí se zdálo, že to neučinili. Dorazili jsme k patě pahorku a vydali se pod stromy nahoru.

Když jsme vystoupili na vrchol, spatřil jsem, pokud mi to dovolovalo šero a stromy, že je tam dost velká plošina. Pobořené zdivo, hustě obrostlé, se táhlo až tam, kde jsme stáli.

“Kde je vchod do zříceniny?” zeptal jsem se tiše Gomarry. “Kousíček odtud, vpravo.”

“Nádvoří je tam několik?”

“Pravděpodobně. Ale otevřené je jen první, vzadu jsou nepřístupné hromady trosek.”

“Vchod do sklepení vede z prvního nádvoří?” “Ano.”

“Tak pojďme! Ale opatrně!”

Gomarra mě vzal za ruku a vedl mě za sebou. Zanedlouho jsme dospěli k místu, kde bývala brána. Teď jsme museli být opatrní. Jestliže Indiáni rozestavili hlídky, bude určitě jedna tady. Ale rudokožci si byli svou věcí zřejmě docela jisti, protože nestřežili ani hlavní vchod.

Když jsme jím prošli, octli jsme se ve čtverci obehnaném nízkými, rozpadlými zdmi. To bylo nádvoří. Přímo proti nám jako by probleskovalo ukryté světlo. Současně jsme ucítili pach kouře.

“Tamtudy se jde do sklepa,” zašeptal Gomarra. “Rozdělali si tam dole oheň.” “To by se udusili v kouři.”

“Ne. Objevil jsem nahoře v klenbě, nalevo a napravo, dva otvory, jimiž může kouř unikat.”

“Jsou ty otvory tak velké, aby se jimi protáhl člověk?”. “Ne, ale je jimi vidět dovnitř.”

“Výborně. Budeme moci nepřátele pozorovat a možná i spočítat. Pojďme!”

Doplížili jsme se ke vchodu. Ani tam nikdo nestál. Dole hořel oheň a vanula odtamtud vůně opékaného masa. Protože jsme viděli jen do vstupní chodby, vylezli jsme nejprve k jednomu, potom k druhému větracímu otvoru, jimiž jsme spatřili Indiány sedící dole ve sklepení. Náš zorný úhel byl však tak úzký, že jsem napočítal jen osm mužů.

“Když se chystají přepadnout bělochy, bude jich tam určitě mnohem víc,” řekl Gomarra. “Co budeme dělat?”

“Vy se rychle vrátíte a přivedete ostatní,” rozhodl jsem. “Ale ať nejdřív odvedou stranou koně, aby je sendador neobjevil.”

“A co vy?”

“Budu zatím hlídat vchod.” “Dobrá. Přijdeme za chviličku.”

Gornarra odešel a já jsem si sedl ke vchodu, rozhodnut nepustit nikoho ven. Ze sklepení bylo slyšet změť tlumených hlasů. Seděl jsem tak asi deset minut, když jsem zaslechl zvuk padajících kamínků. Předklonil jsem se a nahlédl do vstupní chodby. Kdosi stoupal pomalu nahoru. Protože na něj ještě dopadalo světlo ohně, poznal jsem ho. Byl to Gomez. Pušku neměl. Vstal jsem a rychle odběhl stranou pod strom.

Gomez zatím vyšel ze vchodu. Rozhlížel se a naslouchal do noci. Když už se chtěl vrátit, zašeptal jsem tak, aby mě sotva zaslechl:

“Gomezi!”

Rychle se otočil.

“Kdo je tam?” zeptal se. “Sendador.”

“Tak brzo? Kde jsou ženy a děti?” “Dole u povozů.”

“To je…”

Zarazil se. Stál teď těsně přede mnou a poznal, že muž, s nímž hovoří, není sendador. Zvedl hlavu, aby mi viděl do tváře, a řekl:

“To přece není… Kdo je …?”

Obrátil se na útěk, ale to už jsem ho držel pravičkou za hrdlo, aby nemohl křičet, a levičkou jsem mu vytáhl z opasku nůž. Byl mnohem slabší než já, hned se mu podlomila kolena. Přitiskl jsem mu nůž na prsa a pohrozil:

“Jediné hlasité slovo, a bodnu vás! Budete mlčet?” “Ano,” zasípal, když jsem mu trochu uvolnil hrdlo.

“Dobrá, ale dávám vám slovo, že vás při prvním nedovoleném zvuku probodnu. Dejte

ruce dozadu, abych vás mohl spoutat!”

Pustil jsem jeho krk a vytáhl z kapsy několik řemenů. Gomez mě teprve teď poznal.

“To jste vy, seňore?” vydechl.

“Kdo jiný? Copak jsem vám neřekl, že sem přijedu?” “Vy už jste tady? Pak je všechno ztracené.”

“Co tím chcete říci?”

“To se nemusíte dovědět.”

“Máte pravdu. Nemusím se to dovědět, protože to už vím.”

Mezitím jsem mu svázal ruce za zády a spoutal jsem mu i nohy. Ležel nehybně přede mnou. Odtáhl jsem ho stranou a sedl si k němu tak, abych viděl na vchod. “Co se mnou uděláte, seňore?” zeptal se.

“To záleží na vás.” “Jste tady sám?”

“Ne. Jestli se vám stýská po mých společnících a vašich bývalých přátelích, mohu vám na uklidněnou oznámit, že je co nejdřív uvidíte. S naším přátelstvím však už nepočítejte.”

“Co jsem vám udělal?”

“Především jste nám utekl a za druhé…” “Neutekl. Musel jsem.”

“Proč?”

“To je moje tajemství.”

“Tajemství, které znám i já. Řekl jsem vám už v Palmáru, že překazím vaše záměry.”

“Nemůžete vědět, co máme v úmyslu, seňore.”

“Vím to. Vylákali jste dvacet mužů na Krokodýlí ostrov a tady chcete zajmout jejich ženy a děti.”

“To není pravda!”

“Nezapírejte, Gomezi! Lhaní vám nepomůže. Sám jste čekal, že sem co nejdřív dorazíme. Řekl jste to dnes sendadorovi.”

“To víte taky?” 34

“Vím všechno. Byli jsme na Krokodýlím ostrově a muže jsme osvobodili. Sendador udělal velkou hloupost, nechal vor vytažený na břehu. A teď překazíme druhou část vašeho plánu.”

Tu jsem zaslechl kroky a vstal jsem, aby mě druzi spatřili. Kdy uslyšeli, koho mám před sebou, chtěli Gomeze hned zbičovat. Rozmluvil jsem jim to a vysvětlil, že jednal jako Indián, považující bělochy za vetřelce. Domníval jsem se, že bude lepší, když si Abipony zavážeme k vděčnosti, než abychom na sebe uvalili pomstu celého kmene.

“Co s nimi uděláme, až je zajmeme?” zeptal se jeden muž.

“Uzavřeme s nimi mír,” odpověděl jsem. “Budete z toho mít sami užitek.”

Po krátké poradě se mnou všichni souhlasili. Proto jsem se sklonil ke Gomezovi, rozvázal mu řemeny, zvedl ho a řekl mu:

“Dávejte pozor! Vám ani vašim soukmenovcům se nic nestane, když splníte moje podmínky.”

Zhluboka se nadýchl, šťastný, že z toho vyvázl tak lacino, a zeptal se: “Jaké podmínky?”

“Vrátíte se do sklepa ke svým soukmenovcům. Kolik jich je?” “Šedesát.”

“Řeknete jim, že tady stojí třicet dobře ozbrojených mužů a že zastřelíme každého, kdo vyjde ze sklepa bez našeho dovolení. Jestli uzavřete mír s muži, které jste chtěli zabít, nic vám neuděláme a dovolíme vám ráno odejít. Řeknete to svým soukmenovcům a přispějete k tomu, aby tyto podmínky přijali?”

“Ano.”

Gomez rychle odešel. Bylo vidět, že je rád, že to takhle dopadlo. Zato někteří muži z naší skupiny nebyli spokojeni s mou mírností, ale bratr Hilario mi dal za pravdu a upozornil je, že je v jejich zájmu, aby žili se zdejšími Indiány v míru.

Dva z nás zůstali u koní, ostatní si sedli před vchod do sklepení. Já jsem odešel s kormidelníkem k bráně, kde jsme chtěli počkat na sendadora.

Kormidelníka jsem vzal s sebou proto, že měl obrovskou sílu a že jsem nevěděl, zda bych na sendadora stačil sám.

Schovali jsme se za rozbořenou zeď a nemuseli jsme svou netrpělivost krotit dlouho. Seděli jsme tam sotva pět minut, když se k nám doneslo pronikavé

skřípání nenamazaných kol a zaslechli jsme ženské hlasy. Zřejmě přijela karavana a budovala teď tábor. Zanedlouho zapálili oheň, jehož záři jsme viděli i tady nahoře.

“Za chviličku tady bude,” zašeptal kormidelník.

“Určitě. Popadněte ho rovnou tak, aby nepomýšlel na odpor!” “Nebojte se! Kolik žeber mu mám zlomit? Všechna nebo jen několik?” “Zranit ho nesmíte! Budeme ho ještě potřebovat.”

Brzy nato jsme zaslechli pomalé kroky. Přicházející muž se ani nesnažil našlapovat tiše, tak si byl svou věcí jist. Zřejmě se tu dobře vyznal, protože mířil přímo k rozpadlé bráně. Byl vyšší než já, ale štíhlý. Když chtěl kolem nás přejít, vstal jsem. Muž uskočil a zaklel:

“Carambal Co mě takhle děsíš, Gomezi? Jsou tady tvoji lidé?”

Poněvadž jsem stál pod hustým listím u tmavé zdi, nepoznal mě a považoval mě za Gomeze. Znal jsem Indiánův hlas, a tak jsem se ho pokusil napodobit, když jsem říkal:

“Jsou ve sklepě, seňore.”

“Půjdu za nimi. Všechno dobře dopadlo. Muži jsou na ostrově, kde je hlídají krokodýlové. S ženami a dětmi to bylo horší, ale nakonec jsem je odlákal. Řekl jsem jim, že muži šli napřed. Budete mít dobrou kořist, Gomezi. Doufám, že mi za to budete vděční.”

“Copak o to, poděkovat vám můžeme hned!”

To jsem řekl svým pravým hlasem. Sendador se předklonil, aby mi pohlédl do tváře, a zarazil se.

“Tohle přece není Gomezův hlas! Vy jste někdo jiný!” “Ovšemže jsem někdo jiný, seňore Sabuco!”

“Kdo jste? Odpovězte, nebo vás probodnu!” Sáhl po noži.

“Nesahejte na ten nůž, seňore!” varoval jsem ho. “Čekám tu na vás v dobrém. Především vás mám pozdravovat od těch dvaceti seňorů, které jste vydal na pospas krokodýlům. Jsou tady poblíž. Zavedu vás k nim, poněvadž mají hroznou chuť pohovořit si s vámi.”

“Vzal vás ďas! Teď ucítíte …”

Sendador nedomluvil, jen zděšeně vykřikl, protože ho v tom okamžiku kormidelník zezadu sevřel a přitiskl mu ruce k tělu.

“Tady ho máte ve svěráku,” rozesmál se kormidelník Larsen. “Jaká škoda, že ho nemůžu zmáčknout, jak bych rád!”

Sendador se chtěl bránit, ale v kormidelníkově sevření mohl jen bezmocně třepat nohama.

“Co teď?” zeptal se Larsen. “Spoutáme ho a dovedeme k ostatním.”

l

“Proč bychom ho poutali? Koho mám v rukou, ten mi neuteče! Vezměte mu nejdřív zbraně!”

Uposlechl jsem kormidelníka. Sendador měl kromě nože ještě pušku a revolver. Potom ho Larsen dostrkal k našim společníkům. Když nás spatřili, vyskočili a obklopili nás.

“Vedete toho mizeru?” zeptal se Harrico, zástupce bankéře v Buenos Aires. “Ano, tady je,” vesele hlásil kormidelník. “Dejte sem řemeny, spoutáme ho.” “A rozděláme oheň, aby viděl, koho má před sebou.”

Zatímco jedni zajatce poutali, druzí nasbírali dříví. Když zaplápolal oheň, mohl jsem si prohlédnout tvář proslulého sendadora. Byla hubená, ostře řezaná a opálená. V jeho pohledu se zračil úžas. Zavrtěl hlavou a řekl:

“Ale co vás to napadá, že se ke mně chováte nepřátelsky?”

Vykračoval se, jak mohl, a nakonec se dovolával Montese jako svědka, že to myslel poctivě. Yerbatero, který zprvu nevěřil v sendadorovu zlotřilost, teď jen mávl rukou a řekl:

“Na mne se nespoléhejte, seňore! Jsem taky přesvědčen, že jste jednal špatně.” “Cože? Vy taky? Všichni jste se proti mně spikli!”

“O tom nemůže být ani řeči. Známe vaše úmysly. Máme důkazy. Mrzí mě, že musím člověka, kterého jsem dřív nazýval přítelem, považovat za vraha. Ale nemohu jinak, víme totiž o vašem rozhovoru s Gomezem.”

Sendador zapíral s bezpříkladnou drzostí i nadále. Tu si vzal slovo Pěna a výhružně zvolal:

“Ty mizero, já sám jsem vás vyslechl! A od tebe si nenechám líbit, abys říkal, že lžu!”

“Kdo jste, že se mi opovažujete tykat?” Jsem cascarillero Pěna, jasné?”

Když sendador uslyšel toto jméno, objevilo se na jeho tváři zděšení. “Ca rám bal” zaklel. “Německý cascarillero!”

“Ano. A nemysli si, že máš před sebou lidi, na které vyzraješ. Kdo je, myslíš, tenhle duchovní?”

Sendador se zadíval na bratra Hilaria. “Bratr Jaguár!” zvolal.

“Správně! A to není muž, který by se nechal vodit za nos. Vedle něho sedí seňor, před nímž tě Gomez varoval.”

Teď mi spoutaný sendador věnoval větší pozornost než dosud. “Ten Němec?” zeptal se.

“Ano. Toho neoklameš. Ale jsou tu ještě další. Znáš tohoto muže?”

Ukázal na Gomarru. Sendador se na něj zřejmě pamatoval, ale nevěděl přesně, kdo to je.

“Neznám,” zabručel.

“Počkat!” zvolal Gomarra. “Teď si s ním promluvím já!” “Ne, ještě nemluvte!” požádal jsem ho.

“Proč? Proč by neměl vědět, koho má před sebou?” “Zatím ne. Uškodíte tím sobě i našemu …”

“I kdyby!” přerušil mě Gomarra. “Nic mi nezabrání, abych tomu padouchovi neřekl, co ho čeká.”

Nedbal už na mne, obrátil se opět k sendadorovi a pokračoval: “Tak co? Vzpomínáte si, že jsme se už viděli?”

“Možné to je,” odpověděl sendador.

“Bylo to nahoře v horách, na Pampě de las Salinas.” Sendador jako by pod tmavou pletí zbledl. Neodpověděl.

“Tu pampu přece znáte?” zeptal se Gomarra. “A víte, že se tam stala vražda!” “To mě nezajímá.”

“Vraha že by to nezajímalo?”

“Vy o mně říkáte, že jsem vrah?”

“Ano, jste vrah. Zabil jste mého bratra.” “Neznám ani vás, ani vašeho bratra.”

“Už jsem vám řekl, že jsme se setkali nad Pampou de las Salinas. Minul jste mne a mé společníky a trochu níž jste narazil na mého bratra.”

“O tom nevím.”

“Překvapil vás, když jste se chystal zakopat ta kipu.” “Kipu?” zvolal sendador zmateně.

“Ano, kipu, schovaná v láhvi. Byl jsem se tam od té doby mnohokrát přesvědčit, jestli tam láhev ještě je.”

“Válgcune Diosl” “Jen se děste!”

“Proč?” vzdoroval sendador. “Nevím, o čem mluvíte.”

“Nevíte už ani, že jste mého bratra zastřelil, aby nemohl vyzradit vaše tajemství? Myslel jste, že je na místě mrtev, a jel jste dál a zakopal láhev znovu dole na úpatí Saliny.”

“Seňore, vymýšlíte si báchorky.”

“Ne, nic si nevymýšlím. Viděl jsem vás tehdy na vlastní oči a marně jsem se snažil znovu se s vámi setkat. Teď, když vás konečně mám, dostanete svou odměnu.”

Sendador vrtěl hlavou a tvářil se dotčeně. “Pletete si mě s někým jiným, seňore.”

“Připravte se na smrt! Bratr Jaguár se s vámi ještě pomodlí, pak zemřete. Slíbil jsem, že vám při našem prvním setkání vpálím kulku do hlavy. Dnes jsme se setkali a já své slovo dodržím.”

Gomarrovo jednání a jeho slova mě roztrpčila. Chtěl jsem, aby sendador neměl ani tušení, že je mezi námi svědek jeho činů. Jinak by nás do hor jistě nedoprovázel. Já jsem však toužil po tom, spatřit ukryté plánky a kipu. TeďJ když už se Gomarra dopustil chyby, neměl jsem co tajit, a mohl jsem říci všechno. Třeba sendadora zlomí váha našich obvinění. Proto jsem řekl:

“Děláte hloupost, když zapíráte, že jste ve spojení s Abipony. Gomez se už ke všemu přiznal.”

“Gomez? Jak jste s ním mohl mluvit?”

“Touto otázkou jste se prozradil. Čekal tu na vás. My jsme však přišli dřív a přemohli jsme ho stejně jako vás.”

Sendador se zachvěl. Poprvé se mu nepodařilo ovládnout zděšení.

“Vy jste ho zajali?” vyklouzlo mu z úst. “Je dole ve sklepě.”

“A jeho Indiáni?”

“Konečně jste se zapomněl přetvařovat a přiznal se ke všemu, co jste až dosud popíral.”

“Mluvte, k čertu! Chci vědět, kde jsou ti rudokožci.” “Taky ve sklepě. Váš plán už neprovedou.”

“A Gomez že se přiznal?”

“Ano. Byl upřímnější a taky moudřejší než vy. Pochopil, že by mu zapírám jen uškodilo. Protože se přiznal, darujeme jemu a ostatním Indiánům život.” “Počkat!” zvolal. “To nejde! I kdyby bylo všecko tak, jak si namlouváte, bylo by nespravedlivé dát Indiánům milost a mne zabít.”

“Bylo by to naopak spravedlivé. Indiánům lze odpustit, že bojují proti osadníkům, které považují za cizí vetřelce. Avšak vy jste běloch a jako zrádce si zasloužíte desateronásobný trest, zvlášť když máte na svědomí ještě jiné zločiny.”

“Ještě jiné zločiny?” zeptal se sendador posměšně. “Podle vašeho názoru jsem zřejmě hotová stvůra.”

“Dá se to tak říci.”

“Smím se zeptat, co ode mne ještě chcete?”

“Prosím. Rád bych se dověděl, kde je pochován padre, jemuž jste ukradl ty plánky a kipu.”

Teď sebou sendador škubl ještě prudčeji. Potom se posadil, přestože byl spoután, upřeně se na mne chvíli díval a nakonec nepřítomně řekl:

“O jakém padre to mluvíte?”

“O tom, kterého jste zavraždil.”

“U sta hromů! Další vražda! Já si však nejsem vědom viny ani v tomhle případě.” “Provedl jste svůj čin před svědkem, který na vás volal a snažil se vraždě zabránit. Nedbal jste na něj, protože byl daleko. Naštěstí pro něho se pak ukázalo, že je to váš starý přítel. Zbyteček svědomí, který ve vás tehdy ještě zůstal, vám nedovolil, abyste zavraždil i tohoto muže. Jen jste ho přemohl a vynutil na něm přísahu, že o vašem činu pomlčí.”

“A tu přísahu on porušil?”

“Zeptal se, jestli musí takovou přísahu dodržet. Přesvědčili jsme ho, že se nedopustí hříchu, jestliže řekne pravdu. A tak ten starý lovec a zlatokop na smrtelném loži tajemství prozradil.”

“Řekl, že jsem zavraždil nějakého padre?” “Ano. Zavraždil a oloupil.”

“Taková lež! A kromě toho: Vy se považujete za muže, který mě může soudit?” “Ano. Podle zvyků pampy máme právo konat nad vámi soud.”

Tu k němu přistoupil jeden z mužů, které vylákal na Krokodýlí ostrov, kopl ho a rozkřikl se na něj:

“Stane si ti po právu pampy, ty mizero! Dostaneš kulku do hlavy nebo provaz kolem krku. Ale nejdřív se podíváme za svými ženami. Běda ti, jestli se některé z nich něco stalo!”

“Ano, nejdřív se podíváme za ženami a dětmi,” přidal se k němu další muž. “Kdo půjde se mnou?”

“Já … Já … Já!” volali všichni.

“Počkat!” zarazil jsem je. “Všichni odejít nemůžete. Musíme střežit sklepení a sendadora. K tomu nás je zapotřebí víc.”

Osadníci si to však nedali rozmluvit. Požádali také bratra Hilaria, aby šel pro všechny případy s nimi. Ze zvědavosti se k nim přidali kapitán Turnerstick a jeho kormidelník a Pěna s Gomarrou, takže jsem nahoře zůstal jen já s yerbatery.

Na střežení vchodu do sklepení nás bylo dost, a jinak jsme jen uvítali, že ostatní odešli, protože chtěli sendadora zabít. My jsme však potřebovali, aby zůstal naživu a prozradil nám své tajemství. Vůči nám se ničím neprohřešil, a tak jsme ho nemohli ani obvinit, ani soudit. Tak jsem uvažoval nejen já, ale i Monteso. Když ostatní odešli, řekl mi tlumeným hlasem, aby to sendador neslyšel: “Dobře že jsou pryč. Co myslíte, seňore? Mají ho zabít?”

“Pokud jde b mne, jsem proti.”

“Já a moji kamarádi taky. Co by se pak stalo s kipu a s plánky?” “Jenomže se nám asi nepodaří jeho smrti zabránit.”

“Toho se obávám taky.”

“Naše prosby by určitě nebyly k ničemu, ale vidím jiné východisko, lest.” “Jak to myslíte?”

“Pustíme ho. Povolíme mu řemen, jímž má spoutané ruce. Až ho povedou dolů k

povozům, sundají mu pouta z nohou. Tak se mu podaří utéci a ve tmě zmizet.” “Dobře. Ale co pak?”

“Někde na nás počká. Musíme doufat, že dodrží slovo.”

“Myslím, že ano. Bude mít sám radost, že konečně našel někoho, kdo se vyzná v jeho pláncích, a dokonce možná rozluští i kipu. Mám s ním promluvit?”

“Ano.”

“Seňore Sabuco,” řekl yerbatero, “mrzí mě, že jsem ve vás objevil zločince. Žádám vás, abyste šel do sebe a řekl nám pravdu. Kdybychom věděli, na čem s vámi jsme, byli bychom s tímto seňorem ochotni vás zachránit.”

Tato slova nezůstala bez očekávaného účinku. Sendador se na nás pátravě podíval a zeptal se:

“Od ostatních se nemohu nadít ničeho dobrého, to vím. Ale co byste měli vy z toho, kdybych se přiznal?”

“Hodně. K člověku, který se otevřeně přizná, lze mít znovu důvěru.” “Vaše důvěra mi není k ničemu.”

“To se mýlíte. Přijeli jsme do Gran Chaka za vámi. Když jsem se v Montevideu setkal s tímto seňorem, požádal jsem ho, aby se se mnou vydal za vámi. Vyzná se totiž v plánech a možná že dokáže přečíst i vaše kipu. Přišli jsme sem jako přátelé, protože jsme netušili, co tu zažijeme a co se tu dovíme. Nechcete nám teď říci všechno? Rozhodnete se rychle, za chvíli už by mohlo být pozdě.”

Po sendadorově tváři přelétl zvláštní úsměv.

“Nikdy není pozdě,” řekl. “Ale byl bych blázen, kdybych odmítl pomoc, kterou mi nabízíte, zvlášť když mi přivádíte muže, jakého jsem léta marně hledal. Gomez mi o něm pěl samou chválu.”

Zatím jsem se do rozhovoru nepletl. Teprve teď jsem se ujal slova: “Tak přiznáváte, že jste mluvil s Gomezem?”

“Ale ovšem!”

“Tím se však přiznáváte i k ostatním věcem.”

“Ne. Myslete si, co chcete, to je mi lhostejné. Líbíte se mi a jsem ochoten důvěřovat vám. Půjdete se mnou do hor, i když jste přesvědčen, že jsem vrah?” “Půjdu. Nejsem vaším soudcem.”

“To je rozumné.”

“Nevykládejte si to nesprávně! Není mi jedno, jestli přede mnou stojí zločinec nebo nevinný člověk. Ale cesta do hoř mě láká a navíc jsem přesvědčen, že svému trestu neujdete.”

“Máte k té domněnce důvod?”

“Ano. Existuje božská spravedlnost, jíž neunikne nikdo, a kromě toho je ve vašem případě soudce nablízku, Gomarra.”

“Ten s námi přece nepůjde!”

“Teď ne. Ale jistě nás bude sledovat.”

“Z toho strach nemám. Postarám se, aby naši stopu ztratil. Vyprávěl vám ten yerbatero všechno?”

“Všechno, co věděl.”

“Pak vám tedy řekl, že mám dva staré plánky.” “Řekl mi taky, jak přišly do vašich rukou.” “To je teď vedlejší.”

“Dobrá. Kromě toho vím, že máte také kipu.” “Byl Gomarra opravdu u mrtvoly svého bratra?” “Ano.”

“Hovořil o zahrabané láhvi. Zná to místo?”

“Byl se tam několikrát přesvědčit, jestli tam chodíváte. Měl jste štěstí, že vás tam nikdy nezastihl.”

“Štěstí měl on. Sám uvidíte, že se mnou nejsou žerty.”

“To si dovedu představit. Tak přiznáváte, že naše cesta povede nahoru na Pampu de las Salinas?”

“Ano.”

“Že jsou kipu tam a že patří k oběma plánkům, o nichž jste mluvil?” 42

“Ano.”

“Máte ty plánky u sebe?”

“Tak důležité papíry přece nebudu tahat pořád s sebou! Zakopal jsem je.” “Kde?”

“To se dovíte později. Nejdřív vás musím vyzkoušet, než se vám svěřím se vším. Proto se vás ptám, jestli mi opravdu chcete dopomoci k útěku.”

“Jsme ochotni to udělat.”

“Pak bude nejlepší, když mě pustíte hned.”

“To nejde. Tak otevřeně nemůžeme dát najevo, že nechceme, abyste zemřel.” “Pak už bude pozdě.”

“Nebude. Povolím vám teď řemeny na rukou a postarám se, aby vás dovedli dolů k povozům. Na cestu vám rozvážou nohy.”

“Dobře. A cestou jim uteču.”

“Nejdřív však musím mít záruku, že vás zase najdu.”

“Jeďte zítra večer nahoru korytem, jímž jste se sem dnes dostali. Budu vás sledovat a na vhodném místě se k vám přidám.”

“Můžeme mít k vrahovi takovou důvěru?”

“Nezapomínejte, že plánky i kipu pro mne bez vaší pomoci nemají nejmenší cenu. Je v mém zájmu, abych dodržel slovo.”

“To si myslím taky. Proto vám teď uvolním pouta na rukou. Přeříznu je, ale vy budete držet oba konce ve zdánlivě spoutaných rukou tak pevně, aby byly řemeny napjaté. I kdyby se muži na pouta dívali, uvidí uzly a nenapadne je, že jste vlastně volný.”

Nato jsem řemeny přeřízl. Sendador uchopil oba konce do rukou a řekl:

“Děkuju vám, seňore. Teď věřím, že to se mnou myslíte upřímně. Protože mi chcete prokázat tak důležitou službu a já vás zatím ani neznám, rád bych se o vás dověděl něco bližšího.”

“Později se dovíte všechno.”

“Dokud se vaši lidé nevrátí, máme čas.” “Obraťte se na seňora Montesa.”

Yerbatero mu stručně vylíčil naše zážitky. Ještě nebyl u konce, když se ostatní vrátili. Vyprávěli, že ženy a děti zažily nepopsatelný strach, a žádali, aby byl sendador okamžitě potrestán. Za jediný možný trest považovali smrt. Já jsem byl proti tomu, bratr Hilario taky, přestože dosud nevěděl, že je obviněný už napůl osvobozen. Naznačil jsem mu to a fráter mi hned porozuměl.

Kapitán a kormidelník zůstali nestranní. Yerbaterové se přidali ke mně, a tak se rozvinul spor, který jsem se pokusil ukončit tímto návrhem:

“Takhle bychom se nedohodli. Ať si obě skupiny zvolí své mluvčí. Oba mluvčí přednesou své důvody a pak se bude hlasovat.”

“To bude nejlepší,” řekl Gomarra v přesvědčení, že většina bude hlasovat pro sendadorovu smrt. “Uspořádáme řádný soud. Ale kde? Nejvhodnější by to bylo dole u povozů, za přítomnosti těch, které chtěl zradit.”

Gomarra netušil, jak mi tento návrh, s nímž všichni souhlasili, přišel vhod. “Někdo musí být na stráži tady nahoře,” řekl jsem, “jinak nám Indiáni utečou. Zůstanu tady s yerbatery a vy vezmete na vědomí, že nás sedm hlasuje proti rozsudku smrti.”

“A kdo bude vaším mluvčím?” zeptal se Gomarra. “Fráter Hilario.”

“Dobrá. Sejdeme hned k povozům a toho chlapa vezmeme s sebou.” “Musíte ho nést. Jít nemůže.”

“Rozvážeme mu nohy a povedeme ho mezi sebou. Tak nám neuteče.” A hned se sklonil, rozvázal zajatci nohy a zvedl ho.

“Ruce má přece svázané za zády?” řekl a podíval se na sendadorova pouta.

To byl napínavý okamžik. Sendador však řemeny pevně svíral a Gomarra poznamenal s uspokojením:

“Zařezávají se mu skoro do masa. Těch se nezbaví. Tak pojď, ty zlosynu!”

Popadl sendadora za pravou paži, Pěna ho musel vzít za levou, a tak ho vedli nikoli, jak se domnívali, vstříc smrti, ale jeho osvobození. Dívali jsme se za nimi, dokud nezmizeli ve tmě noci, a čekali jsme na rozruch, který vyvolá sendadorův útěk.

Netrvalo opravdu dlouho a uslyšeli jsme pronikavý výkřik: “Alto ahi, picaro, stůj, ty mizero!”

Hned nato se ozvaly další výkřiky a zanedlouho bylo slyšet divokou změť zděšených a zlostných hlasů, praskání větví a dupot.

“Utekl!” řekl Monteso. “Doufejme, že ho nedopadnou.” “Zasloužil by si pár facek, kdyby se nechal znovu chytit.” Po chvíli přiběhl bratr Hilario, za ním Gomarra. “Seňore!” volal mstitel už z dálky. “Sendador utekl!”

l

“Utekl? Vždyť byl spoutaný a vy s Pěnou jste ho vedli!”

“Připadá mi to taky nemožné. Sotva jsme vyšli ze zřícenin, vytrhl se nám a zmizel.”

“Kam?”

“Jak to mám vědět?”

“Přece jste slyšeli, kterým směrem běžel.”

“Nic jsme neslyšeli. Nadělali jsme sami tolik rámusu, že jsme ho ani slyšet nemohli.”

“To byla hloupost. Měli jste zůstat stát a naslouchat.”

“Teď se vám to dobře radí. Kdybyste byl s námi, křičel byste taky.”

S hlasitým voláním zas odběhl. Bratr Hilario si sedl k nám a požádal nás o vysvětlení. Schválil naše jednání a řekl:

“Jsem přesvědčen, že spravedlivému trestu stejně neujde.”

“A souhlasíte s tím, abychom se s ním sešli a společně se vydali na Pampu de las Salinas?” .

“Ano. Jestli chceme dojít k cíli, musíme se smířit s jeho přítomností. Ale nepřekvapuje vás, že jsou Indiáni ve sklepení tak tiše?”

“U vchodu se nikdo ani neukázal.”

“Ukázal. Viděl jsem tam jednoho, jak vyhlíží ven. Zřejmě spatřil sendadora, který se právě zvedl se země.”

“Proč jste mi to neřekl?”

“Protože byste na toho chudáka vystřelil, a to by mi bylo líto.”

“Vystřelil bych, jen kdyby měl nebezpečné úmysly. Sendador se taky pořád díval ke sklepení, jako by odtamtud očekával pomoc. Navíc několikrát naznačil, že se o svůj život nebojí a že není tak bezbranný, jak si myslíme.”

“Že by to sklepení přece mělo ještě jeden východ?” “Gomarra tvrdil, že ne.”

“Na to nedám. Indiáni, kteří tu jsou doma, znají ty staré zříceniny určitě lip než on.”

“To je pravda. Musíme se přesvědčit. Půjdete se mnou?” “Kam?”

“Do vstupní chodby nemůžeme, padající kamínky by nás prozradily. Ale vylezeme k postranním otvorům. Zdá se mi, že z nich už nestoupá kouř.”

“Došlo jim asi palivo. Pojďte!”

“Ano, ale opatrně! Jestli má sklepení opravdu ještě jeden východ, je docela dobře možné, že už nepřátelé někde číhají a pozorují nás.”

Odešli jsme od ohně do tmy, abychom se odtamtud odplížili ke sklepnímu okénku. Skrčili jsme se a pohybovali se neslyšně vpřed. Nebylo to snadné, protože všude bylo kamení , pobořených zdí. Otvor byl asi šedesát kroků od našeho ohniště.

Když jsme k němu dorazili a pohlédli do sklepa, neviděli jsme nic. Dole byla tma.

“Že by jim opravdu došlo palivo?” řekl jsem. “Anebo tam už vůbec nejsou? Počkejte tady. Podívám se dál.”

“To by bylo nebezpečné.”

“Lehněte si za kameny a nevstávejte, dokud se nevrátím.”

Sunul jsem se podél staré zdi, ale zprvu jsem nic neviděl. Po chvíli se mi zdálo, že slyším šeptající hlasy. Naslouchal jsem. Ano, přede mnou kdosi tiše mluvil. Přestože jsem věděl, že riskuji život, postoupil jsem ještě dál. Pak jsem rozeznal velkou skupinu Indiánů, stojících těsně u sebe a šeptem rozmlouvajících. To už jsem věděl dost. Abiponové se dostali ze sklepa tajným východem a chystali se nás přepadnout. Musel jsem se rychle vrátit a varovat své společníky.

Když jsem se otáčel, nastal ve skupině větší pohyb. Odpojily se od ní tři postavy a kráčely pomalu k našemu ohni. Snažil jsem se udržet s nimi krok. Podařilo se mi je dokonce předběhnout a upozornit na ně bratra Hilaria. Indiáni se teď už plížili, protože zář ohně dopadala až sem. Byli od nás vzdáleni nanejvýš osm kroků, jedním z nich byl Gomez. Poznal jsem ho.

“Ostatní budou náčelníci,” pošeptal mi fráter.

“To by nám pomohlo,” odpověděl jsem stejně tiše. “Zmocníme se jich a necháme si je jako rukojmí.”

“Výborně. Zkusíme to?”

“Ano. Ale pokud možná tiše.”

Rychle jsme se k nim připlížili tak, že bratr Hilario ležel nalevo ode mne za Gomezem, já za druhými dvěma. Indiáni se krčili před námi. Vrhl jsem se vší silou vpřed, popadl je za šíje, povalil na zem a křečovitě jim přitiskl obličeje k zemi. Fráterovi se přepadení také zdařilo. Čtvrt či půl minuty jsme je tiskli k zemi. Škubali rukama a nohama a tiše chroptěli. Potom bratr Hilario zašeptal: “Seňore, takhle je udusíme!”

“Tak rychle to nejde. Troufáte si dovléci svého zajatce k ohni tak, jak ho držíte?”

“Ano.”

“Tak si pospěšte!” 47

Krk jednoho Indiána v pravé ruce, krk druhého v levé, vyrazil jsem k našim společníkům. Indiány jsem táhl za sebou. Bratr Hilario mě následoval. Nezastavil jsem se u ohně, ale o kus dál. Teprve tam jsem obě břemena pustil.

Yerbaterové vyskočili a přiběhli k nám, nemálo udiveni, že jsme z ničeho nic přivlekli tři Indiány.

“Co se stalo? Kde jste je vzali? Vylezli ze sklepa?” “Ano. Spoutejte je a přineste sem od ohně naše pušky!” “Proč?”

“Protože by tam na nás rudokožci viděli. Sedněte si sem pod stromy a pozorně se rozhlížejte. Promluvím si zatím s Gomezem!”

Gomez byl při vědomí, ale zatím sotva popadal dech. Přitiskl jsem mu nůž na prsa a pohrozil:

“Nehýbejte se, nebo vám vjede do masa! A odpovězte pravdivě na mé otázky! Jak jste se dostali ze sklepení?”

“Tajným otvorem.”

“Chtěli jste nás přepadnout?” “Ano. Ale nikoho bychom nezabili.” “Tak proč byste nás přepadávali?” “Abychom osvobodili sendadora.”

“To by byla zbytečná námaha. Sendador uprchl.” “Jak to? Vám přece nikdo neunikne.”

“Sám jsem mu rozřízl pouta. Ale ostatní běloši, kteří ho chtěli zabít, to nesmějí vědět. Jak vidíte, myslím to s vámi dobře.”

“Proč jste nás tedy zajal?”

“Protože jste nás chtěli přepadnout. Zítra odtud odejdeme a chceme žít s vámi a s vašimi soukmenovci v míru. Kdo jsou tihle dva Indiáni?”

“Náčelníci.”

“Dobrá. Učiním vám návrh. Necháme si tu oba náčelníky jako rukojmí. Když se nám nic nestane, pustíme je, než odtud odejdeme. Jinak je potrestáme. Jak víte, držím slovo.”

“Nikdo vám nezkřiví ani vlásek, seňore.”

“A nedotknete se ani našeho majetku a majetku mužů, kteří jsou teď u povozů.” “Souhlasím.”

“Vraťte se ke svým bojovníkům a řekněte jim, jak’jsme se dohodli.” Gomeze to zřejmě potěšilo. Zatímco vstával, řekl:

“Znovu vidím, seňore, že jste náš přítel. Chováte se docela jinak

než zdejší běloši. Vyprávěl jsem o vás svým soukmenovcům a všichni vás chtějí vidět. Jestli dovolíte, přijdeme zítra za vámi.”

“To mi připadá příliš nebezpečné.”

“Přijdeme jednotlivě a beze zbraní. Jestli nám nevěříte, pošleme k vám nejdřív deset našich nejlepších mužů jako záruku našeho přátelství.”

“S tím souhlasím. Ale nejdřív přijďte sám, abychom dojednali všechny podmínky.” Potom jsem ho ještě požádal, aby řekl náčelníkům, jejichž jazyk jsem bohužel neovládal, že se nemusejí obávat o svůj osud. Po Gomezově odchodu jsme se zvedli i my, ale byli jsme opatrnější než Pěna a Gomarra. Pouta s nohou jsme náčelníkům sice sundali, ale uvázali jsme jim kolem kotníků řemeny, které jsme pevně drželi. Tak jsme pomalu sestupovali s pahorku.

Když jsme dorazili k tábořišti, našli jsme tam jen ženy, děti a vozky. Muži dosud hledali po okolí sendadora, ale potmě neměli naději na úspěch. Vraceli se až po delší době. Přicházeli po jednom, předposlední byl Pěna, poslední Gomarra. Ti dva nejvíc zuřili, že se sendadorovi podařilo utéci, a proto se usilovně snažili znovu ho dopadnout. Jejich špatná nálada se ještě zhoršila, když se dověděli, že jsem uzavřel dohodu s Indiány.

Žertovný byl pohled na kormidelníka, který jen mlčky seděl, vrtěl hlavou a všelijak se šklebil.

“Co je vám?” zeptal jsem se ho.

“Mám vztek, co jiného! Kdybych na vás nedal a zlomil mu pár žeber, přešla by ho chuť na útěk. Měl jsem ho tak pěkně v rukou.”

“Kvůli tomu se netrapte!” utěšil jsem ho. “Vaše obrovité ruce ještě budou mít co dělat. Kdoví k čemu je dobré, že nám ten chlap zatím utekl!”

Později si k nám přisedl Turnerstick a já jsem oběma tiše vysvětlil, jak se to vlastně všechno zběhlo.

OSUDNÉ BODNUTÍ

Časně ráno přišel do našeho tábora Gomez a zeptal se, zda nás Indiáni smějí navštívit. Dohodli jsme se tak, že přijde najednou vždy patnáct, nanejvýš dvacet mužů.

Členové karavany s sebou vezli různé dárky a předměty na výměnu, protože očekávali, že se sejdou s Indiány, s nimiž budou muset udržovat přátelské styky. Z těchto zásob teď dostal každý Indián nějakou maličkost. Naladilo je to tak přátelsky, že jsme mohli pustit z hlavy všechny obavy. Nakonec jsme jim dovolili, aby zůstali v táboře všichni najednou.

Dobré nálady bylo třeba využít. Na mou radu vybalili osadníci cukr, rum a pálenku a uvařili v kotlících grog, který Indiánům zachutnal tak, že osadníkům navrhli, aby s nimi uzavřeli obranný a útočný spolek. Tuto nabídku muži přirozeně rádi přijali.

Tak se dřívější nepřátelé změnili v dobré přátele. Rudokožci si uvědomili, že jim přátelský styk s bělochy, kteří tu zůstanou možná navždy, přinese větší užitek než jednorázová kořist a nebyli už ochotni pomáhat sendadorovi v jeho záměrech. Naopak, slíbili, že bělochy doprovodí na cestě k osadám a že je budou ochraňovat a pomáhat jim.

Nato karavana odjela v doprovodu Abiponů touž cestou, po níž sem včera dorazila. Pěna a Gomarra v tuto dobu nebyli už dlouho v táboře. Odešli hledat stopy po sendadorovi. Muži, kteří v táboře zůstali, souhlasili s tím, abychom sendadora aspoň prozatím ušetřili a vydali se s ním na Pampu de las Salinas. Museli mi rukoudáním slíbit, že Penovi a Gomarrovi neprozradí, že jsem horskému vůdci sám přeřízl pouta.

“Teď však stojíme před obtížným problémem,” řekl fráter Hilario na závěr našeho rozhovoru, “a nevím, jak ho uspokojivě rozřešit. Pěna a Gomarra chtějí přirozeně zůstat s námi. Chtějí sendadora dopadnout a hoří touhou potrestat ho. My s ním však chceme putovat dál. To přece nepůjde dohromady!”

“Bude to opravdu těžké,” přitakal jsem.

“Neřekneme jim, jak se věci mají?” navrhl bratr Hilario.

“Ne, aspoň ne hned. Pěnu bychom uklidnili, ale Gomarru ne.” “Nebo se od nich odloučíme?”

“To by nebylo správné, ani kdyby nám byli cizí. Ale Pěna byl kdysi mým společníkem a je vyloučené, abych ho takhle zradil.”

“Pak nechápu, jak to chcete vyřešit, a mám strach, že se vám to nepovede.” “Třeba bude nejlepší nechat tu otázku otevřenou, dokud se nesejdeme se sendadorem.”

“Pak dojde k vraždě. Gomarra se na něj okamžitě vrhne.”

“To nebude tak snadné, sendador jistě nepřijde rovnou k nám. Myslím, že na nás bude někde čekat a dá mi tajné znamení. Potom mu řeknu, že Gomarra odmítá se s ním smířit, a počkám, co mi navrhne.”

“Řekne vám, abyste Gomarru poslal pryč. Ale to by nepomohlo, protože by nás určitě sledoval a snažil se sendadora zabít.”

“Jeden z obou by v tom případě zahynul. Máte pravdu. Uznávám, že by tajnosti nevedly k ničemu dobrému. Považuju teď taky za nejlepší nalít Penovi a Gomarrovi čistého vína.”

“To se však připravte na těžké výčitky.”

Vtom se vrátil Pěna. Tvářil se nespokojeně a rozmrzele se ke mně obrátil se slovy:

“Měl jste pravdu. Byli jsme hloupí, když jsme se tu včera prodírali křovím. Teď je celé okolí tak zdupané, že by sendadorovy stopy nerozeznal ani kouzelník.” “Věděl jsem, že budete hledat marně.”

“Udělal jsem aspoň, co bylo v mých silách. Žasnu, že tak nesmýšlejí všichni.” Při těchto slovech na nás vrhl vyčítavý pohled.

“Divíte se, že si tady klidně sedíme a nenamáháme se jako vy?”

“Ovšem. Vypadá to, že je vám úplně jedno, jestli nám ten mizera upláchne nebo ne.”

“Kdepak! Ale máme dva závažné důvody, abychom si pracné hledání stop ušetřili.” “Jaképak?”

“První vyplývá z této úvahy: abychom stopy teď ještě našli, museli bychom tábor obejít velkým kruhem a prozkoumat půdu krok za krokem. To by mohlo trvat do večera, a možná že bychom je stejně neobjevili. Kdyby nám přesto přálo štěstí, musíme počítat s tím, že bude sendador tak chytrý a najde si později takový terén, kde se jeho stopy ztratí. Marnili bychom tedy čas zbytečně.”

“To je pravda. A druhý důvod?”

“Ten je ještě závažnější než první. Víme totiž bezpečně, že se s ním opět

setkáme.” “Kde?” zeptal se Pěna udiveně.

“V tomhle říčním korytě, o kus výš. Řekl nám to. Dokonce nám to napevno slíbil.” “Vy žertujete, seňore!”

“Nikoli. Dohodl jsem se s ním, že se k nám zase přidá.” “Tomu mám věřit?”

“Ano. Posaďte se! Vysvětlím vám to.”

Pěna se posadil, ale sotva jsem se rozhovořil, opět pomalu vstal, stoupl si přede mne a užasle na mne civěl. Očekával jsem, že vybuchne, jakmile domluvím. Pěna si však stejně pomalu sedl a klidně se zeptal:

“A tihle seňorové s tím všichni souhlasili?” “Všichni.”

“Pak budu mlčet i já a podřídím se většině, protože se s vámi nechci přít. Co tomu řekne Gomarra, je jiná otázka. Ale jedno je jisté: že jste sendadora pustil na svobodu, je největší bota, jakou jste ve svém životě udělal. Copak si opravdu myslíte, že ho ještě někdy uvidíte?”

“Ovšem. Je v jeho zájmu, abych s ním šel na Pampu de las Salinas.”

“Abyste s ním šel vy, ale ne my. V jeho zájmu je především odstranit každého, kdo ví o jeho zločinech. Měli bychom odtud co nejrychleji zmizet. Jsem přesvědčen, že se potuluje někde nablízku a pokusí se nás odprásknout.” “Vždyť nemá zbraně!”

“Zbraně! Klacek je taky zbraň. Může s ním zabít toho, kdo se vzdálí od ostatních, vzít mu pušku a střelivo a pak nás jednoho po druhém poslat na věčnost.”

“Kdo by mu pak rozluštil plánky a kipu?” “Vy! Vás nechá naživu, jen vás!”

“V tom případě by neunikl mé pomstě a nedonutil mě, abych mu pomáhal.”

“Co budete dělat, když vás přepadne, přemůže a přinutí, abyste šel s ním?” “Třesky plesky! Jak by mě chtěl takovou dálku vléci s sebou? I kdyby se mi nepodařilo osvobodit se, bylo by pro něj nebezpečné každé setkání s lidmi. Nezapomínejte, že cesta vede taky obydlenými končinami!”

“Těm se může vyhnout. Neměl jste ho pouštět, i když jste ho nechtěl zabít. Buď jsme ho mohli vzít s sebou na Pampu de las Salinas a tam ho přinutit, aby nám ukázal, kde zakopal plánky, anebo ho předat úřadům, které by s ním udělaly krátký proces.”

Nato se otočil a už nepromluvil. Byl jsem si však jist, že neudělá nic proti mé vůli. O chvíli později přišel Gomarra. Bylo na něm vidět, že má špatnou náladu. Zlostně hodil pušku na zem a rozkřikl se:

“Čerti vědí, kam ten chlap utekl! Prohledal jsem celé okolí, ale marně. Stop je tu spousta, ale které jsou jeho? Dal bych si pár facek, že jsem byl tak hloupý a nechal ho upláchnout. Ale co vy?” obrátil se ke mně. “Vy přece dovedete číst stopy. Nechápu, že jste nám už dávno nepřišel na pomoc.”

“Měl jsem jinou práci a nemám ani v úmyslu uprchlíka hledat,” odpověděl jsem. Nato se ujal slova fráter Hilario, který se domníval, že se k němu Gomarra bude chovat slušněji než ke mně, a stručně mu vylíčil, co se stalo a proč jsme se tak zachovali. Gomarra stál nehybně jako socha. Jen občas pohnul rty, ale zřejmě byl tak rozčilený, že ze sebe nemohl vypravit ani slovo. Když bratr Hilario skončil, Gomarra se konečně rozběsnil.

“U sta hromů, tohle jste udělali za mými zády? Já vás zabiju, frátere!” Zvedl pušku a natáhl kohoutek.

“Ovládejte se!” zavolal na něj bratr Hilario, “a nevyhrazujte zabíjením. Máte před sebou lidi.”

“Chci krev za krev a ptám se, kdo vymyslel ten úskočný a lstivý podvod? Určitě tamhleten Němec, který by každého mizeru radši objal než potrestal.”

Bratr Hilario mu chtěl odpovědět a vzít patrně vinu na sebe. Předešel jsem ho a řekl:

“Ano, byl jsem to já. Měl jsem k tomu své důvody a ostatní seňorové je uznali.” Nato Gomarra zrudl v obličeji, přiskočil ke mně jako kočka, namířil na mne a vykřikl:

“Byl jsi to ty, ty pse cizácký? Ty jsi pustil na svobodu vraha mého bratra? Táhni do pekel!”

Stiskl spoušť. Ale můj pohled visel na jeho ukazováčku. Jakmile začal hledat a našel spoušť, vrhl jsem se stranou. Výstřel práskl, kulka mě minula a zaryla se do země za místem, kde jsem seděl.

Tím bezpečněji však zasáhla cíl moje pěst. Udeřil jsem jí běsnícího Gomarru do hlavy, že padl na zem jako žok a ani se nehnul. Tento prudký úder pěstí mi v Severní Americe vynesl přezdívku Old Shattefhand, pod níž jsem byl známý na

celém Divokém západě.

Že se mě Gomarra pokusí zavraždit, nikdo nečekal. Teď všichni vyskočili a ptali se, jestli nejsem raněn. Mezitím jsem vzal Gomarrovi nůž, pušku jsme odsunuli stranou a čekali, až přijde k sobě.

Trvalo dlouho, než se pohnul. Nejprve si sáhl na místo, kam ho zasáhla moje pěst. Potom otevřel oči a rozhlédl se kolem dokola. Když jeho pohled padl na mne, rychle se probral. Vrávoravě vstal a zasípal:

“Ty jsi ještě naživu? Copak jsem tě nezasáhl? To tě…”

Chtěl se skrčit a vytrhnout pušku Pěnoví, který seděl nejblíž. Já jsem však byl rychlejší. Popadl jsem ho za krk a za opasek, zvedl jsem ho a mrštil jím o zem. Každý by si myslel, že bude mít zlámané všechny kosti. Ale Gomarra opět vstal, a protože na opasku nenašel nůž, vrhl se na mne s napřaženýma rukama. Zvedl jsem pravou nohu a odrazil ho podrážkou, že znovu upadl. Nato jsem si na něj klekl, stiskl mu krk a pohrozil mu:

“Přestaňte už, vy blázne! Jestli tady poteče krev, bude to určitě vaše! Nebo si opravdu namlouváte, že na mne stačíte?”

Ostatní muži mi radili, abych Gomarru spoutal. Neučinil jsem to. Prohledal jsem mu volnou rukou kapsy a vyndal z nich střelivo. Potom jsem ho postavil na nohy. “Pokusil jste se mě zabít. Nestrpím vás ve své blízkosti,” prohlásil jsem. “Jsme spolu hotovi. Pušku vám vrátím, ale střelivo nedostanete.”

Gomarra chvíli lapal po dechu. Myslel jsem, že se znovu rozzuří, nebo že se začne omlouvat. Nestalo se však ani jedno, ani druhé. Zatvářil se vzpurně a stejným tónem řekl:

“Čím se mám živit, když si nemohu nic zastřelit?”

“Vydejte se za osadníky, ti vám dají prach i olovo. Než se sem ve své pomstychtivosti vrátíte, budeme už před vašimi kulkami v bezpečí.”

Nato jsem mu vrátil jeho nůž a pušku. Gomarra se otočil, neřekl už ani slovo a odešel.

Pár minut jsme všichni mlčeli. Potom řekl Pěna:

“Nemusíme ho litovat. Nic lepšího si nezasloužil. Nedovede ovládat svou indiánskou krev a nepatří mezi rozumné lidi.”

“Jen se nebojte,” řekl bratr Hilario, “ten se ještě vrátí!”

“To si myslím taky. Kousek poodejde a pak nás přijde požádat za odpuštění,” souhlasil jsem s ním.

“A přijmete ho zpátky?” zeptal se fráter. “Ano.”

“To bych vám neradil. Nedovedu si představit, že by opravdu přestal myslet na pomstu.”

“Právě proto ho přijmu zpátky. Je lepší, když ho budeme mít na očích, než aby jednal za našimi zády.”

Muži mi dali za pravdu, a tak jsme ještě asi hodinu čekali, ale Gomarra se nevrátil. Vypadalo to, že jsme se spletli. Protože jsme kvůli němu už nechtěli ztrácet čas, rozhodli jsme se, že vyrazíme dál. Koně jsme měli přivázané opodál u křoví. Když jsme k nim přišli, spatřili jsme Gomarru, který tam seděl na zemi. Když nás zahlédl, vstal a řekl mi omluvným tónem:

“Seňore, jednal jsem nesprávně a prosím vás za prominutí. Přijmete mě zpátky?” “Abych se znovu vystavil nebezpečí života? Nikdy!”

“Udělal jsem to v rozrušení, seňore, v hněvu.”

“Když vám dovolím, abyste u nás zůstal, musím počítat s tím, že mě napadnete znovu, a pak bude jeden z nás ztracen.”

“Seňore, dávám vám své slovo, že na nikoho z vás nevztáhnu ruku.”

Obrátil se se svou prosbou i na ostatní, a to tak naléhavě, že jsem mu nakonec řekl:

“Naše rozhodnutí závisí na tom, jak se hodláte chovat k sendadorovi.” “Copak opravdu chcete, aby vyvázl bez trestu?”

“Ne. Nemám v úmyslu být vůči vám nespravedlivý. Ale chytrost nám velí, abychom na Pampu de las Salinas jeli s ním. Do té doby musíte zachovat rozvahu. Pak si dělejte, co chcete.”

“A slíbíte mi, že nám neuteče, že s námi dojede až na Pampu de las Salinas?”

,.To vám slíbit nemohu. Vůči nám své slovo dodrží. Když se k němu i vy budete chovat tak, že se bude cítit bezpečný, jistě s námi zůstane. Jak vidíte, všecko záleží na vás.”

Gomarra hleděl zachmuřeně před sebe. Podle jeho výrazu se nedalo očekávat, že daný slib splní. Ale jeho rysy se náhle rozjasnily a tónem, který měl znít důvěryhodně, nás ujistil:

“Tak prosím, slibuju vám, že svou pomstu odložím na dobu, kdy už sendadora nebudete potřebovat.”

“Dobře, zkusím to s vámi ještě jednou. Můžete s námi zůstat.” “To mi ale musíte vrátit střelivo.” Už jsem chtěl souhlasit, ale bratr Hilario mě předešel. “Jen tak nepospíchejte! Naši důvěru si musíte znovu vydobýt! Prach a olovo dostanete, až nám dokážete, že své slovo dodržíte.” Ostatní s fráterem souhlasili. Gomarra na něj vrhl hrozivý pohled, jehož si mimo mne zřejmě nikdo nevšiml, a odpověděl téměř poníženě:

“Dobrá, bratře Jaguáre. Jsem přesvědčen, že si vaši důvěru získám brzo.”

Tím jsme byli dohodnuti. Nasedli jsme na koně a vydali se cestou podél říčního koryta. Jel jsem s fráterem vpředu a upíral pohled na zem, abych objevil sendadorovy stopy, ale marně. Až po dobrých dvou hodinách jízdy jsem si uvědomil, že se koryto neustále zatáčí. Řekl jsem fráterovi, který se už divil, že jsem ani já storju nenašel:

“Žádná stopa tady není. Sendador zná tuhle krajinu lip než my a oblouk, kterým jsme jeli, si určitě zkrátil. Uvidíte, že objevíme místo, kde se z pravé strany znovu přiblíží ke korytu.” “Možné to je. Doufejme, že ho uvidíme ještě dnes.” “Myslím, že ano.”

“Musíme si pak dát pozor na Gomarru. Nevěřím mu a bojím se, že se k sendadorovi nebude chovat tak, jak slíbil.”

Rozhodli jsme se, že se nezastavíme, dokud nenarazíme na sendadora, nebo dokud nenastane večer. Proto jsme jeli pořád dál, až jsem si pozdě odpoledne všiml jednoho místa na pravém břehu, kde jako by někomu sklouzla noha. Zastavil jsem a seskočil s koně. Břeh byl nižší než dosud, ale strmější. Určitě tudy někdo sešel dolů. Vylezli jsme s bratrem Hilariem na břeh. Nahoře mezi stromy byla půda měkká, takže v ní bystré oko stopu snadno rozeznalo. Šli jsme po ní až k úzké travnaté cestě. Tam byla stopa ještě zřetelnější. Tmavá čára, kterou tvořila sešlapaná stébla, se jasně odrážela od okolí.

“Že by to byl sendador?” zeptal se bratr Hilario. “Určitě. Jak jsem očekával, přichází stopa zprava. Oblouk, který jsme my opisovali, tady končí. Vypadá to, že se koryto teď stočí ostře k jihu. Že sendador dorazil právě sem, dokazuje, že tuhle krajinu výborně zná. Možná že je někde nablízku a dívá se, jak si prohlížíme jeho stopu. Pojďte, vrátíme se!” Vrátili jsme se ke korytu a nasedli opět na koně. Už po několika

krocích se ukázalo, že moje domněnka byla správná, vyschlé řečiště se stočilo ostře k jihu. Pozorně jsme se rozhlíželi napravo a nalevo, zda někde neobjevíme sendadora. Jeho stopa byla teď docela zřetelná, táhla se středem řečiště. To však nic neznamenalo. Sendador se mohl od místa, kde koryto opustil, kus vrátit a pozorovat nás, zatímco my jsem ho ještě hledali před sebou.

Ať jsme se rozhlíželi sebepozorněji, sendadora jsme nikde neviděli. Brzo jsme však zahlédli znamení od něho: na jednom kmeni na pravém břehu visel kousek bílého papíru. Monteso ho sundal, přinesl mi ho a já jsem četl:

“Pokračujte další dva dny směrem na západ po mé stopě.”

Pohlédli jsme na sebe. To jsme nečekali. Proč tady na nás nepočkal? “Že by nám nevěřil?” uvažoval bratr Hilario.

“Jestli nám nevěří tady, nebude nám věřit ani o dva dny později,” odpověděl jsem. “Určitě má jiný důvod. Uvidíme, jestli po sobě zanechal zřetelnou stopu.” Seskočil jsem s koně a přistoupil ke kmeni, na němž jsme objevili sendadorův vzkaz. Byl to poslední strom u koryta. Nyní se před námi prostíraly nízké keře a za nimi širá, nekonečná pampa. Od stromu vedla křovím zřetelná stopa.

“Jak byl lístek připevněn?” zeptal jsem se Montesa.

“Byl napíchnut na tenké větvičce. Mám ji ještě v ruce,” odpověděl yerbatero. “Ulomil jsem ji, abych papír neroztrhl.”

“Ukažte mi ji!”

Yerbatero mi podal větvičku, suchou a silnou asi jako pletací drát. Pozorně jsem si ji prohlédl.

“Je to větvička z aristolochie, která se pne tady po břehu. Ale strom je platan. To znamená, že sendador papír nejdřív napíchl na větvičku a tu pak zastrčil do kmene. Byla v něm prasklina nebo díra?”

Prohlédl jsem si to místo a objevil malou prohlubeň s ostrými hranami. Měla tvar vykřičníku bez tečky, nahoře byla širší a dole špičatá.

“Sendador má nůž!” zvolal jsem užasle.

“Že bychom ho u něho nenašli?” podivil se Pěna.

“Pak by to mohl být jedině kapesní zavírák, který nezabere moc místa. Toho bychom si možná nevšimli. Tenhle nůž však má čepel širokou skoro tři couly. Určitě bychom ho objevili, když jsme sendadora prohledávali.”

“Že by mu ho někdo dal?”

“Rozhodně. Bylo by dobře, kdybychom se dověděli, koho potkal. Vrátím se kus po jeho stopě. Nápadné je, že ji chtěl utajit.”

“Utajit? Proč si to myslíte?”

“Protože nepřipevnil vzkaz tam, kde vyšel z pampy a napojil se na naši cestu. Šel nejdřív čtvrt hodiny řečištěm, aby upoutal naši pozornost před sebe. Bratr Hilario a seňor Pěna pojedou se mnou, ostatní tady počkají, dokud se nevrátíme!” Vydali jsme se cvalem zpátky. Na místě, kde jsme narazili na sendadorovu stopu, jsme opustili řečiště, projeli křovím a octli se na prérii, kde jsme mohli hnát koně naplno. Stopu bylo dosud jasně vidět.

Čas od času jsem se podíval na hodinky, abych mohl odhadnout vzdálenost. Ubíhala čtvrthodina za čtvrthodinou, až jsme dorazili na druhý konec prérie. To už jsme jeli celou hodinu a slunce se chýlilo k obzoru. Naštěstí jsme však byli u cíle. Před námi začínal opět les, lemovaný křovím. Z tohoto křoví se sendador vynořil, a to nikoli sám. Na kraji lesa se muži rozešli, sendador zamířil k jihu, k řečišti, druhý muž k západu, podél křoví, u něhož jsme stáli. Prohlédli jsme si jeho stopu. Byl to Indián.

“To je na pováženou,” řekl Pěna. “Bylo by mi milejší, kdyby to byl běloch.” “Proč?” zeptal se bratr Hilario. “Sendador ho náhodou potkal a požádal, aby mu dal nůž.”

“Správně! Ale v Gran Chaku ten Indián jistě nebude sám. Nebo myslíte, že dá rudokožec někomu svůj nůž, který nutně potřebuje, jestliže nebudou nablízku jeho soukmenovci? Indián by mu ho určitě nedal zadarmo. Sendador u sebe nic neměl, a tak mu mohl jen něco slíbit. A co mu mohl slíbit? Jedině kořist, kterou lze získat od nás.”

“Myslíte pořád na nejhorší,” odporoval mu bratr Hilario.

“To je vždy lepší, než nechat se překvapit,” trval Pěna na svém. “Jestli tu sendador najde své rudé přátele, nemusí se nám jen tak vydat do rukou. Žádá nás, abychom za ním jeli dva dny k západu. A co když budou ti rudí přátelé právě tam?”

“Myslíte, že by se od nich Indián, jehož stopy tady vidíme, vzdálil tak daleko?” “Proč ne? Kdo ví, co měl za lubem. Nebo si dovedete vysvětlit jinak, proč nás sendador táhne tak daleko za sebou?”

“Ano,” odpověděl bratr Hilario. “Sendador ví, že nám záleží na

tom, aby nás doprovázel na Pampu de las Salinas. My mu nebezpeční nejsme. Jinak je tomu s muži, které vylákal na Krokodýlí ostrov. Ti by se mu mohli pomstít.

Proto je chce nechat co nejdál za sebou. K místu, kde jsme našli jeho vzkaz, nás těch dvacet mužů mohlo doprovázet. Dále však těžko, protože nemohou nechat ženy a děti tak dlouho samotné v divočině. Proto tady na nás sendador nečekal.”

“Tomu nevěřím. Co si o tom myslíte vy, seňore?” zeptal se mě Pěna.

“Nedávám za pravdu ani jednomu, ani druhému z vás,” odpověděl jsem. “Jedině budoucnost ukáže, kdo se mýlil. Jisté je, že musíme sendadorovy výzvy uposlechnout. A teď se vrátíme.”

Slunce už zapadlo, rychle se stmívalo. Hnali jsme se zpátky k řečišti a brzo jsme našli své společníky. Neodvážili se zatím rozdělat oheň. Když slyšeli, že aspoň pro dnešek není důvod k přehnané opatrnosti, zapálili ho a nechali u něho po celou noc hlídku. Koně jsme přivázali ke křoví, kde se mohli pást.

Ráno jsme vyrazili dál. Sendadorovu stopu bylo dosud dobře vidět. Jeli jsme po ní co nejrychleji, abychom ho případně dohonili dřív. Této naděje jsme se však museli brzo vzdát. Tábořili jsme sedm hodin, a tento čas jsme ztratili, neboť se ukázalo, že sendador pochodoval celou noc. Přesto jsme se k němu hodně přiblížili, protože pozdě odpoledne jsem odhadoval, že je jeho stopa stará jen tři hodiny. Museli jsme se však znovu utábořit, protože bychom stopu potmě ztratili.

Projížděli jsme teď jakousi travnatou krajinou, jakoby osázenou stromy na ochranu před sluncem. To nám bylo milé. Museli jsme před setkáním se sendadorem dávat pozor, aby nás se svými společníky nemohl neočekávaně přepadnout.

Když jsme večer dorazili na otevřenou mýtinu a spatřili před sebou hustý les, dal jsem zastavit. Prohlásil jsem, že jsem rozhodnut tábořit tady.

“Proč?” zeptal se Pěna. “Stopa vede dál a musíme jít po ní, jestli se se sendadorem chceme setkat.”

“Ne, nemusíme jít dál. Druhý den je u konce a sendador je rozhodně nablízku. Jeho stopa není stará ani půl hodiny. Je určitě schovaný tamhle v lese.”

“A co je na tom?”

“To se ptáte vy? Co když s ním jsou ti Indiáni, jak jste tvrdil?” “Neuvidí nás, protože nerozděláme oheň.”

“Chceme, aby se s námi sendador sešel, ale oheň nerozděláme? Jak nás má najít, v

noci? Oheň rozdělat musíme pro případ, že to myslí poctivě. Musíme si najít takové místo, kde oheň uvidí, ale nebude nás moci přepadnout. V lese by se k nám jeho Indiáni mohli přiblížit a zasáhnout nás otrávenými šípy. Tady na mýtině bychom je včas zpozorovali. Navíc postavíme hlídky.” “Jak si přejete. Ale převezmete za to taky odpovědnost?” “Samozřejmě.”

Od té doby, co Pěna věděl, že jsem sendadorovi dopomohl k útěku, panovalo mezi námi napětí, které vedlo k tomu, že jsme se jeden druhému pozvolna odcizovali. Ostatní společníci mi však dali za pravdu, a tak jsme sesedli s koní a nasbírali zásobu suchého dříví na oheň. Během dne jsme zastřelili dost zvěře na obstojnou večeři a o koně bylo také postaráno, protože zde měli dost trávy i tůň, z níž se mohli napojit.

Zatímco ostatní chystali tábořiště, opustil jsem mýtinu, abych’se přesvědčil, zda stopa vede opravdu do lesa. Aby mě odtamtud neviděli, šel jsem skrčený a kryl jsem se za keři. Když jsem urazil asi osm set kroků, nepochyboval jsem už, že sendador zamířil přímou čarou do lesa, a vrátil jsem se.

V táboře už plápolal oheň a muži se pustili do pečení masa. Když se setmělo, rozestavil jsem čtyři hlídky, jednu dopředu, po jedné nalevo a napravo a jednu za tábor, neboť sendador nás mohl obejít a vynořit se za našimi zády. Hlídkám jsem dal pokyn, aby si lehly za keře, aby je nebylo vidět. Nerozestavil jsem je hned u tábora, ale asi dvě stě kroků od něho, jednak proto, že by je nepřítel v takové vzdálenosti neočekával, jednak proto, že bychom měli dost času zaujmout obranné postavení, kdyby hlídky zpozorovaly nebezpečí a varovaly nás křikem. Ale zdálo se, že nehodlá přijít ani sendador, ani někdo jiný. Já sám jsem si hned po jídle lehl, abych se pár hodin prospal v době, kdy bylo nejméně pravděpodobné, že nás nepřítel přepadne. Požádal jsem, aby mě o půlnoci vzbudili.

Když to učinili, byl kolem stále klid a Pěna mi řekl: “Sendador se tu ani neukáže! To máte za to, že jste se k němu choval tak shovívavě!” “Spolehněte se, že přijde,” trval jsem na svém. “V tom případě přijde jako

nepřítel.” “To se uvidí. Vystřídám teď do rozednění hlídku vpředu.” Když jsem odcházel, zahlédl jsem ještě, že Pěna a Gomarra dali

hlavy dohromady a tiše spolu rozmlouvali. Gomarra se mi líbil stále méně. Za poslední dva dny skoro nepromluvil a jeho mlčení a pohledy, které vrhaly jeho oči, když přišla řeč na sendadora, nevzbuzovaly mnoho důvěry. Měl jsem obavu, že sendadora napadne, jakmile se u nás ukáže.

Šel jsem vystřídat kormidelníka. Když jsem k němu přistoupil, zabručel: “Je to otrava stát takhle na přední stráži a nezahlédnout ani plachtu!

Nejmilejší by mi bylo, kdyby se tu najednou vynořil tucet rudokožců, abych se mohl dát do pořádné práce. Ale člověka nikdy nepotká, co by rád.”

“Nemalujte čerta na zeď! Noc uplynula teprve zpola a ještě se může přihodit moc věcí, které nám nebudou milé.”

“Nestane se nic jiného, než že si půjdu lehnout a usnu. Dobrou noc!”

Rozmrzele odešel a já zaujal jeho místo. Skutečně se zdálo, že bude mít pravdu, protože minula hodina a pak další, aniž jsem zaslechl či zahlédl živou bytost. Za mnou se občas na okamžik rozhořel doutnající oheň a přede mnou byla temná noc, kterou však zvolna projasňoval třpyt srpku přibývajícího měsíce. Seděl jsem za keřem, kolem něhož vedla do lesa sendadorova stopa.

Náhle jsem měl dojem, že se přede mnou něco hýbá. Přiložil jsem ucho k zemi a uslyšel šelest, jako když jde někdo tiše trávou. Pak jsem zahlédl přikrčenou postavu, která se blížila přímo ke mně. Že k nám muž přicházel po sendadorově stopě, bylo dobrým znamením. Kdyby měl nepřátelské úmysly, jistě by se vyhnul cestě, o níž jsme věděli.

Muž došel až ke mně a minul mne. Zůstal jsem ležet, abych se přesvědčil, že je sám. Nikdo za ním nešel, a tak jsem vstal, abych se mu ukázal.

Poznal jsem, že je to sendador. Šel jsem za ním asi dvacet kroků, aniž mě zaslechl. Potom jsem udělal hlasitější krok. Sendador se prudce otočil, spatřil mě, škubl sebou, jako by se chtěl dát na útěk, ale nakonec zůstal stát a zeptal se tlumeným hlasem:

“Kdo jste?”

Přistoupil jsem k němu a odpověděl jsem:

“Podívejte se pozorně, seňore Sabuco! Copak mě nepoznáváte?”

“Ano,” odpověděl sendador, “teď už vás poznávám. Ale jak jste se mi dostal do zad?”

“Měl jsem hlídku a nechal jsem vás kolem sebe přejít, abych zjistil, jestli jste sám. Potom jsem se vydal za vámi.”

“Jste přehnaně opatrný. Myslím to poctivě. Ale teď mi řekněte, kdo je to všecko s vámi? Jen yerbaterové?”

“Kromě nich ještě oba námořníci, bratr Hilario, Pěna a Gomar ra.

“U sta hromů! Gomarru tady nevidím rád!”

“Myslím, že si s tím nemusíte dělat hlavu. Slíbil mi, že se k vám prozatím nebude chovat nepřátelsky.”

“Prozatím? To znamená, že mě může později napadnout?” “Ne. Dokud jsem tady já, jste pod mou ochranou.”

“Věřím, že to vy myslíte poctivě, a brzo uvidíme, jak jsem na tom s ostatními. Vědí, jak jsem jim unikl?”

“Řekl jsem jim to.”

“To je pro vás nebezpečné, seňore!”

“Jistě. Gomarra na mě taky v návalu zuřivosti vystřelil.” “Carajol A zasáhl vás?”

“Ne. Vyřídil jsem si to s ním potom tak, že jsem si získal jeho respekt.” “Tak vás to mohlo stát život? To si zapamatuju, seňore. Pro nepřítele jste

nebezpečný chlapík, ale teď už vím, že držíte dané slovo. Jestli přečtete moje kipu a rozluštíte plánky, budete se mnou spokojen. Viděl jsem váš oheň a usoudil jsem z toho, že jste našli mou zprávu.”

“Našli a přečetli jsme si ji.”

“Byli vaši společníci hned ochotni řídit se mými pokyny?” “Celkem ano, i když jim to připadalo dost nebezpečné.” “Co na tom mohlo být nebezpečného?”

“Mnoho. Co kdybyste například dodržel slovo jen proto, abyste se zbavil svých největších nepřátel? “

“Jak? Vždyť jste si nechal mé zbraně!” “Jste opravdu docela neozbrojený?”

Chviličku mi hleděl do tváře a potom přiznal: “To ne.”

“Jaké zbraně máte?” “Tenhle nůž.”

Vytáhl ho z opasku a ukázal mi ho.

“Od koho jste ho dostal?” zeptal jsem se.

“Od jednoho Indiána, kterého jsem náhodou potkal. Půjčil mi ho.”

“Ten Indián je někde poblíž?”

Opět se mi chvíli díval do tváře a pak váhavě přikývl. “Ano, seňore, je tady.”

“A ostatní s ním?”

“Ano. Jsou to moji přátelé. Indián, kterého jsem potkal, přivedl sem ostatní. Jestli to vy a vaši společníci myslíte upřímně, budou se k vám Indiáni chovat přátelsky. Jestli se mi něco stane, tak vás pobijí.”

“Co je to zakrněn?”

“To se dovíte, až poznám, že mi u vás nehrozí nebezpečí.” “Kolik jich je?”

“Jistě uznáte, že vám tohle řeknu taky až později.”

“Dobrá, nenaléhám na vás, protože žádnou lest nechystám a nemám se od Indiánů čeho bát. Vidím, že jste upřímný a že mě neoklamete. Budeme spolu dobře vycházet.”

“Co se toho týče,” zasmál se sendador polohlasem, “nemusíte mluvit o upřímnosti, seňore. Je to ode mne spíš chytrost než upřímnost.”

“Jak to?”

“Byl jsem hrozně neopatrný, ale uvědomil jsem si to bohužel příliš pozdě. Gomez mi, kde vůbec je? Taky s vámi?”

“Ne, s osadníky.”

“Aha. Gomez mi o vás vyprávěl. Vyrozuměl jsem z jeho slov, že vám neunikne sebemenší maličkost a že vás nikdo nenapálí. Určitě jste si všiml, jak jsem ten lísteček na strom připevnil.”

“Ovšem. Poznal jsem, že máte nůž a že vám ho tedy někdo musel dát.” “A dál?”

“Vrátil jsem se směrem, odkud jste přišel, a objevil jsem Indiánovy stopy. Přitom mě hned napadlo, že odešel pro své soukmenovce.”

“A proto jste teď postavil hlídky?”

“Nejen proto. Udělal bych to, i kdybych byl přesvědčen, že tu jste sám. Bývám opatrný, i když to není bezpodmínečně nutné.”

“A tentokrát zejména, poněvadž mi přece jen nemůžete docela věřit?”

“Ano. A jestliže sám přiznáváte, že teď nejednáte z vrozené upřímnosti, ale z chytrosti, očekávám, že budete stejně bystrý i v budoucnu a že pochopíte, že by vám lstivost jen uškodila. Kdybych přišel na to, že chcete mně nebo některému z

mých společní

ku ublížit, nebudu na vás brát ani vteřinu ohled. A teď se mnou pojďte k ohni!” Mluvili jsme zprvu tiše, ale potom hlasitěji, a tak nás u ohně slyšeli. Protože se tam vrátily i tři ostatní hlídky, byli jsme všichni pohromadě.

Na sendadorovi nebylo vidět, co v tuto chvíli cítí. Přistoupil k mým společníkům se zdviženou hlavou a řekl skoro pyšně:

“Tady jsem. Vidíte, že jsem dodržel slovo, a proto očekávám, že to učiníte taky. Do konce naší výpravy na Pampu de las Salinas spolu vycházejme v dobrém. Potom se může každý chovat, jak bude chtít. Souhlasíte?” “Ano,” ozvalo se kolem dokola.

Jen Gomarra mlčel. Jeho nenávistný pohled visel na sendadorovi, který věcně a klidně pokračoval:

“Tušili jste, že mám s sebou Indiány, a nepletli jste se. Říkám to • proto, abyste věděli, že nejsem ve vašich rukou bezmocný.” “Co je to za Indiány?” zeptal se teď i bratr Hilario. “Uvidíte je.”

“Snad nechcete, abychom se s nimi sešli?”

“Ano. Protože mě budou doprovázet až na Pampu de las Salinas, abych nebyl sám proti vaší přesile, až skončí naše nynější příměří.” “A jestli se nám jejich společnost bude líbit, na to se neptáte?” “Ne, protože se vám líbit nemusí.

Nikdo vás nenutí, abyste se s nimi stýkali. Já zůstanu u Indiánů a vy pojedete zvlášť. Vydáme se do hor ve dvou skupinách, a tak si nebudeme nijak vadit.” “Copak vy od nás chcete zase odejít?”

“Ovšem. Přišel jsem, jen abych vám dokázal, že se na má slova můžete spolehnout, a abychom se dohovořili, kudy půjdeme. Potom se vrátím k Indiánům, ale cestou vám budu stále tak nablízku, abyste se mnou mohli kdykoli mluvit, přirozeně za nutných bezpečnostních opatření.”

Gomarra si dal ruku před ústa a zakašlal. Znělo to tak nepřirozeně, že jsem ho pozoroval ještě ostřeji než předtím.

“To odporuje naší dohodě,” namítl Pěna. “Slíbil jste, že půjdete s námi, a o Indiánech vůbec nebyla řeč.”

“Tak jste si to představovali vy. Ale já musím mít jistotu, že mě nezajmete, kdy se vám zachce. A teď vás žádám, abyste mi vrátili mé zbraně.”

“Pušku dostanete,” řekl jsem, “jestli nám slíbíte, že jí nepoužijete proti nikomu z nás.”

“Použiju jí jen proti tomu, kdo mě napadne.” “To nám stačí.”

“Ne, to nám nestačí!” zvolal Pěna. “Žádám, aby …”

“Mlčte,” přerušil ho bratr Hilario, “a nezvětšujte ještě naše obtíže! Jestliže už sendadora nepovažujeme za svého zajatce, nemáme právo brát mu jeho majetek.” “Já ho považuju i nadále za našeho zajatce a nestrpím, aby někdo jiný jednal stále tak svémocně jako dosud, ke všemu bez mého souhlasu.”

“To myslíte mě, Pěno?” zeptal jsem se. “Ano, vás!”

“Pak vám říkám, že se čerta starám o to, co strpíte či nestrpíte. Tady je sendadorova puška a já …”

Puška ležela na místě, kde jsem spal. Při svých posledních slovech jsem tam došel a sehnul se pro ni. Větu jsem však nedokončil, protože Gomarra se vztekle rozkřičel:

“Pušku mu dáte? A zůstane u Indiánů, aby ho ochraňovali. Chcete, aby podruhé unikl? Nikdy! Táhni do pekel, ty mizero…!”

Rychle jsem se zvedl, pušku v ruce, a otočil jsem se. Gomarra se vrhl na Sabuka tak bleskurychle, že se sendadorovi nepodařilo dost rychle uskočit. Nůž rozběsněného Gomarry mu sice nezajel do prsou, ale do paže. Gomarra se rozpřáhl podruhé, ale tu jsem už stál vedle něho a rozpřáhl se také. Než stačil sendadora bodnout, udeřil jsem ho pažbou do hlavy, že se zhroutil.

“Takhle to je?” zahřměl sendador a přitiskl si pravou ruku na krvácející levou paži. “To mě ani nenapadne, abych tu zůstával. Ale ještě se uvidíme, a to brzo, vy lháři a podvodníci!”

Otočil se a odběhl.

“Seňore Sabuco, počkejte!” zavolal jsem za ním, ale sendador mě neuposlechl. “Teď by chtěl zmizet!” zvolal Pěna vztekle. “Ale já ho přivedu zpátky, a jestli se mnou nepůjde po dobrém, tak ho odprásknu!”

Zvedl se země svou pušku a rozběhl se za sendadorem. Bratr Hilario ho chtěl zadržet, ale já jsem ho požádal:

“Zůstaňte tady! Teď jsou oba nepříčetní, a tak ať nesou následky. My je bohužel poneseme s nimi. Sendador to myslel opravdu upřímně. Tím víc teď bude zuřit.”

“Jste skutečně přesvědčen o jeho upřímnosti?” zeptal se Monteso. “Ano. Přiznal, že tu s ním jsou Indiáni a že od jednoho z nich

(o

dostal nůž. To nemusel říkat. Mohl nás vlákat do léčky. Jistě, vím, že je to zločinec, ale mrzí mě, že jsme se mu za jeho dnešní upřímnost odvděčili nožem. Navíc z toho budeme mít velké nepříjemnosti.”

Bratr Hilario si klekl ke Gomarrovi.

” Diosl” zvolal zděšeně. “Vy jste ho zabil!”

“Ne, jen omráčil. Lidé jako on mají tuhý život. Za chvíli se probere a začne se po mně shánět. Abych zabránil další srážce, podívám se zatím po okolí. Postavte zase hlídky a buďte opatrní! Nemyslím, že by se sendador mstil hned, ale přesto je možné, že ho k tomu zlost dožene.”

Odešel jsem ke keři, za nímž jsem ležel předtím, a pokračoval jsem dál po stopě. Nic jsem neviděl a neslyšel. Pohyboval jsem se co nejopatrněji, aby mě Indiáni nezpozorovali, a urazil jsem nakonec přes polovinu vzdálenosti mezi naším ohněm a lesem. Dál už jsem nesměl. Skrčil jsem se a naslouchal jsem.

Čekal jsem tam asi deset minut, a náhle jsem uslyšel takový křik, jako by se tisíc čertů utrhlo z řetězu. Indiáni přepadli náš tábor. Vyskočil jsem a běžel zpátky. Cestou jsem vytáhl oba revolvery. Pušku jsem s sebou neměl.

Když jsem se přiblížil k táboru, spatřil jsem divokou vřavu. Spousta Indiánů, které jsem v té rychlosti nemohl spočítat, bojovala s mými společníky. Indiánů bylo tolik, že jich na každého bělocha připadalo deset nebo patnáct. Zřejmě přepadli tábor tak rychle, že moji druzi nestačili ani vystřelit. Většinu bělochů už Indiáni přemohli. Jen bratr Hilario a kormidelník dosud stáli, oba obklopeni hromadou Indiánů, kteří se na ně věšeli a snažili se je povalit.

Zbraně jsem u rudokožců neviděl. Napravo od bojiště stál muž, který velitelským hlasem vydával rozkazy v cizí řeči.

Nevím, jak k tomu došlo, ale okolnost, že Indiáni bojovali jen rukama, mě přiměla k tomu, že jsem bezděčně zastrčil oba revolvery a vrhl se pěstmi na skupinu, v níž stál bratr Hilario. Mlátil jsem kolem sebe a odhazoval nepřátele nalevo napravo, abych pronikl k ohroženému fráterovi. Opravdu se mi to podařilo, ale kruh se za mými zády hned znovu zavřel. Přeběhli sem další Indiáni, kteří už přemohli své protivníky. Dotírali na mne ze všech stran. Chtěli mě chytit za ruce a porazit na zem. Rozkročil jsem se a bránil se ze všech sil.

Bratr Hilario už ležel na zemi. Čtyři, šest, osm Indiánů ho spoutalo a odvleklo. Spatřil jsem, že obrovitý kormidelník dosud stojí na nohou. Oháněl se pěstmi, že byla radost se na něj dívat. Teď konečně měl, co si tak toužebně přál, jenomže nepřátel bylo

příliš mnoho.

Pochopil jsem, že jsem udělal hloupost. Neměl jsem se do boje míchat, když jsem zjistil, jakou mají nepřátelé převahu. Kdybych zůstal na svobodě, mohl bych býval pro své druhy něco udělat. K tomu, abych se teď probil z obklíčení, bylo zapotřebí lepších zbraní než holých pěstí. Zajel jsem rukama k opasku, ale nůž a oba revolvery byly tytam! Zatímco jsem se oháněl pažemi, Indiáni mi zbraně vzali. Zřejmě udělali totéž i mým společníkům, protože jsem nikde neviděl raněného nebo mrtvého Indiána.

Teď bylo jisté, že jim neuniknu. Kousek ode mne srazili rudokožci i kormidelníka. Muž, který jim udílel rozkazy, přistoupil blíž. Byl to sendador. “Vzdejte se, seňore!” zavolal na mne. “Slibuju vám, že se vám nic nestane. Váš odpor je marný.”

Měl pravdu. Spustil jsem paže, načež mě Indiáni povalili a spoutali mi ruce i nohy. Nato vypukli v nepopsatelný jásot. Sendador ke mně přistoupil. Na jeho pokyn dva rudokožci sebrali můj klobouk, posadili mě, dali mi klobouk na oči, abych nic neviděl, a přivázali mi ho k hlavě.

Nato se jásot utišil. Indiáni mě zvedli a kamsi odnášeli. Abych neztratil orientaci, počítal jsem, kolik kroků moji nosiči udělají, než mě položí. Udělali jich přes dvanáct set.

Potom uplynula dlouhá doba, určitě několik hodin, než jsem zaslechl, že přicházejí muži s koňmi. Byl mezi nimi i sendador. Poznal jsem ho po hlase, když na mne promluvil.

“Slíbil jsem, že se vám nic nestane, seňore, a slovo dodržím, když se smíříte se svým osudem. Jestli se pokusíte o útěk; tak vás probodnu.”

“Kde jsou moji přátelé?” zeptal jsem se. “Nic jim nechybí.”

“To znamená, že jsou naživu?”

“Nic nechybí jen tomu, kdo se životem skončil. Jsou odsouzeni, protože chtěli

soudit mne.” “Vy darebáku!”

“Neurážejte mě! Jste v mých rukou.”

“Spolehněte se, že své přátele pomstím, jestli mě taky nezavraždíte.” “Postarám se, aby se vám to nepodařilo,” řekl sendador. “Teď vás přivážeme na koně a odjedeme odtud. Nezpěčujte se, tím byste svou situaci jen zhoršil!” “Sundejte mi aspoň ten klobouk s obličeje!”

“To bych byl blázen! Nechci, abyste věděl, kudy pojedeme.”

Rozvázali mi pouta na nohou a vysadili mě na koně, kde mi nohy zase spoutali. Pak jsme se vydali na cestu.

Hned jsem zjistil, že nesedím na svém hnědáku. Toho si jistě vzal sendador. Kterým směrem jedeme, jsem nemohl určit, ale poznal jsem, že naše cesta vedla nejdřív lesem, pak po rovině v hlubokém písku a nakonec po travnaté půdě.

Později začalo pražit slunce, jehož paprsky na mne dopadaly z levé strany. Podle toho

jsme mířili k západu. Potom jsme se v lese zastavili. Indiáni mi podali maso a nedobrou vodu, kterou jsem musel srkat z klobouku páchnoucího potem. Po chvíli jsme se vydali dál.

Jeli jsme opět otevřenou krajinou, ale slunce už nepálilo, přestože mohlo být jen málo po poledni. Na rukou a odhalené části obličeje jsem cítil, že se citelně ochladilo.

Kolik mužů se mnou jelo, jsem nevěděl. Podle dusotu kopyt jsem usoudil, že mají tolik koní, kolik jsme jich měli my. Poznal jsem však, že někteří Indiáni jdou pěšky. Pak jsme dorazili znovu do lesa a zastavili. Indiáni mi rozvázali nohy a vedli mě kousek křovím. Pak mi nohy opět spoutali, posadili mě, rozvázali mi ruce, opřeli mě o tenký strom a za jeho kmenem mi ruce znovu spoutali. Potom mi konečně sundali s očí klobouk.

Mezi stromy a keři se přede mnou prostírala mýtinka, na níž bylo právě místo pro ohniště a dvacet Indiánů, kteří se tu se sendadorem utábořili. Indiáni měli známé bezvýrazné tváře jihoamerických rudokožců a byli sotva zpola oblečeni.

Ozbrojeni byli noži, luky, foukačkami a šípy.

Sendador seděl nedaleko mne. Vedle něho ležela moje medvědobijka, moje henryovka, moje revolvery a také můj nůž. Sendador spatřil, že se na své zbraně dívám, a posměšně řekl:

“Tyhle krásné věci teď patří mně. Není to k vzteku?”

“Moc vám nepomůžou. S takovými puškami se musí umět zacházet!”

“Jenom nebuďte drzý, nebo spustím taky jinou! Za trest nedostanete dnes večer nic k jídlu a přes noc zůstanete spoutaný. Zítra vám přednesu své návrhy a doufám, že pak změníte svůj názor.”

Odvrátil se ode mne a už na mne nepromluvil. Indiáni pekli maso, a když se najedli, uložili se k spánku mimo dva, kteří měli bdít.

Sendador si prohlédl moje pouta. Když zjistil, že jsou v pořádku, promluvil pár slov se strážci a potom také ulehl. Zbraně ležely dosud mezi mnou a jím. Kdybych tak měl teď v rukou svou opakovači henryovku!

Oheň, na který nikdo nepřikládal, pomalu dohoříval. Plamínky vrhaly po okolí strašidelné stíny.

Míjela hodina za hodinou. Strážci spolu nejdřív tiše hovořili. Teď tu seděli se zavřenýma očima. Zdálo se, že usnuli. Tu jsem za sebou uslyšel tichý šramot.

Myslel jsem, že je to nějaké drobné zvířátko. Ale za chviličku se šeptem ozvala německá otázka:

70

“Spíte?”

Zavrtěl jsem hlavou. Muž za mnou šeptal dál: “To jsem já, Pěna. Přeříznu vám teď pouta na rukou. Zvedněte pak svůj nůž a uvolněte si nohy. Potom seberte své pušky a pojďte

za mnou!” Otočil jsem hlavu co nejvíc na stranu a tiše jsem se zeptal: “Kam?”

“Směrem, k němuž teď sedíte zády.” “Kde jsou koně?”

“Nevím.”

“Škoda. V téhle tmě si rozbijeme hlavy o stromy. Nejdřív se přesvědčím, jestli strážci spí.”

Zakašlal jsem. Zvedl jsem spoutané nohy. Strážci se ani nepohnuli. Spali. Tu jsem mezi rukama ucítil pohyby Pěnová nože. Jakmile jsem měl ruce volné, zvedl jsem svůj nůž a přeřízl si pouta na nohou, zastrčil nůž a revolvery za opasek,

opatrně si pověsil na rameno pušky, pevně narazil klobouk a zvolna vstal. Byl jsem zachráněn, ledaže by mě zasáhl otrávený šíp.

Pomaloučku jsem poodešel od stromu. Pěna mě vzal za ruku a táhl mě za sebou, bohužel tak neopatrně, že zapraskalo křoví. Ale když tento zvuk strážce probudil, byli jsme už z jejich dohledu. Ozvaly se dva výkřiky.

“Pojďte, honem, honem! Cestu znám!”

S těmito slovy mě Pěna postrčil dopředu. Cestu opravdu znal, protože jsme už po dvaceti krocích vyběhli z lesa a octli se na otevřené pampě. Z lesa se za námi nesl křik Indiánů.

“Pryč odtud! Pořád rovně!” pobízel mě Pěna. “Ale co koně?”

“Koně nechtě proboha koňmi, nebo vás znovu zajmou. Nevím, kde je ukryli, a na hledání teď není čas.”

Měl pravdu. Běželi jsme asi čtvrt hodiny pampou, potom jsme už jen klusali, a nakonec jsme byli tak udýchaní, že jsme museli jít

krokem.

“Kam mě to vedete?” zeptal jsem se Pěny nejdřív. “Přirozeně na místo, kde nás Indiáni přepadli.” “Znáte cestu?”

“Sledoval jsem vás krok za krokem až sem. U sta hromů, to byl ale nešťastný večer!”

“Protože jste vy a Gomarra provedli hloupost. Ale teď už je to za námi, a vy jste tu hloupost napravil.”

71

“To ano. Sendador, za kterým jsem se rozběhl, mi v noci zmizel. Mezitím vás přepadli Indiáni. Když jsem se vrátil k tábořišti, viděl jsem už jen, že vás Indiáni odvážejí. A tak jsem se vydal za vámi.”

“O osudu našich přátel nevíte nic?”

“Ne. Ani bych je všechny osvobodit nemohl. Proto jsem chtěl nejdřív pomoci vám.” “Sendador řekl, že je Indiáni zabili. Doufám však že to není pravda. Teď v noci nás sendador pronásledovat nebude. Jelikož mi na cestu zakryl oči, myslí, že nevím, kde jsem. Proto počká do rána a pak se vydá po mé stopě. Ale to už budeme daleko odtud. Pojďme co nejrychleji, jestli nejste moc unavený!”

To bylo všechno, co jsme si řekli. Přidali jsme do kroku, chvílemi jsme klusali. Po slabých dvou hodinách začalo pršet, a to tak, jak pršívá v těchto končinách. Lilo jako z konve. Místy jsme se brodili po kotníky v bahně a po kolena ve vodě. Byl to skoro zázrak, že Pěna v tom nečase nezabloudil.

Když jsme dorazili k místu, kde nás Indiáni přepadli, bylo po dešti. Přestože jsme tábořiště obešli v několika stále větších kruzích, nenašli jsme ani jedinou stopu. Smyl je déšť. Když jsme večer únavou padli na zem tam, kde jsme stáli, neměli jsme už naději, že své druhy najdeme.

“Copak opravdu neexistuje možnost, jak je najít, jestli jsou ještě živi?” zeptal se Pěna.

“Existuje, jedna jediná. Musíme se vrátit tam, kde jsem sendadorovi unikl. Jestli naše druhy nedal zavraždit, vypraví se teď za nimi.”

“Tak se pár hodin prospíme a pak se vydáme na cestu.”

Udělali jsme to. Tělo vyžadovalo odpočinek, ale starost mu ho nedopřála. Vyrazili jsme už o půlnoci. Když se rozednilo, zjistili jsme, že déšť smyl i naše včerejší stopy.

“To je výborné,” řekl Pěna, “aspoň se sendador nedoví, kam jsme zamířili.” “To není výborné,” odpověděl jsem, “protože nezjistíme ani my, kterým směrem odjel on. Jeho stopy budou stejně smyté jako naše.”

Ukázalo se, že moje domněnka byla správná. Když jsme se přiblížili k místu, kam mě Indiáni odvezli, postupovali jsme co nejopatrněji, protože zde sendador dosud mohl být. Na tábořišti jsme však nenašli jedinou stopu ani na zdupaném mechu a trávě.

Obešli jsme i toto tábořiště v několika kruzích, ale nic jsme neobjevili. Když jsme večer smutní a k smrti unavení leželi vedle sebe, zeptal se Pěna:

“Co teď? Já jsem s rozumem v koncích.” “Musíme hledat dál.”

“Nemůžeme tady přece trčet do konce života!”

“To ani nemám v úmyslu. Vyspíme se a zítra se porozhlédneme po okolí ještě jednou. Třeba nějakou maličkost přece objevíme.”

“Já jsem se už vzdal vší naděje. Naši druzi jsou určitě mrtvi. Uvažte jen, jak sendador Gomarru nenáviděl!”

“Ukažte mi jejich mrtvoly! Dokud je neuvidím, nebudu přesvědčen o jejich smrti.

Sendador byl přítel yerbaterů. Proč by je zabí 72

jel? Proč by zabíjel bratra Jaguára, kapitána Turnersticka a jeho kormidelníka? A jestli to udělal, musíme své kamarády pomstít.”

“Nevíme, kam zmizel. Ztratili jsme jeho stopu.”

“To je pravda. Ale určitě ji zase najdeme, a to cestou na Pampu de las Šalinas.” “Vy myslíte, že se tam vydá?”

“Docela jistě.”

“Když nebudete s ním, abyste mu rozluštil jeho tajemství, nemá to přece smysl.” “Jenomže já vím, kde tu láhev zakopal, seňore Pěno, poměrně přesně. Proto teď musí sendador počítat s tím, že se tam pro ni vypravím. Myslíte ještě, že to není dostatečný důvod, aby se mě snažil předejít?”

V DIVOKÉM GRAN CHAKU

Byli jsme na cestě už třetí den. Šli jsme beze slova směrem, pro který jsme se rozhodli, napříč pustinou.

Nikdy v životě jsem nebyl tak rozladěný jako teď, a to nikoli bezdůvodně. Zatím jsem měl vždy koně, tentokrát jsem se musel spoléhat na vlastní nohy. Ztratil jsem své společníky a přišel skoro o všechno, čeho je zapotřebí pro pobyt v divočině. Zbraně jsem sice zachránil, ale střelivo zůstalo z větší části v sedlových taškách. Ještě štěstí, že jsem měl v opasku aspoň náboje do revolverů, i když jsem jimi přirozeně nemohl střílet na zvěř. Také Pěna měl už jen pár kulek a maličko prachu.

Šli jsme jednou z nejdivočejších částí Gran Chaka. Tyto končiny, patřící k argentinské konfederaci, trpí nedostatkem vláhy, ale v období dešťů a po něm se řeky rozvodní a všude vyrazí bujná vegetace. Řeky se rozlijí v široké zátoky, kolem nichž rostou neproniknutelné lesy, jimž španělsky hovořící domorodcj říkají monte impenetrable. Tvoří je nejen stromy, ale i mnohakilometrové houštiny mimóz a leguminos. Vede jimi jen málo přírodních pěšin, jichž používají Indiáni při obchodních a loupežných výpravách. Tyto porosty jsou od sebe odděleny širými pastvinami či pustými,

vyprahlými úseky, na nichž najdeme jen zřídka kaktus či jinou rostlinu.

Jsou zde i rozlehlá území, která lze srovnávat s arabskými pouštěmi. Říká se jim travesías. Vrť”, vanoucí neustále od jihu, vrší písek v pahorky, zvané médanos. Jejich tvar se nepřetržitě mění, protože písek, který na jižní straně přibývá, na severní straně přepadává, takže pahorky putují od jihu k severu.

Dopoledne třetího dne jsme šli po travnaté pampě, která se před námi táhla donekonečna a podobala se severoamerické prérii. Jen tráva, jíž jsme se brodili až po pás, zde rostla jiná. Vysoká stébla byla tenká a ohebná, sotva jsme je cítili, ale přitom nás chůze v tom vysokém porostu nesmírně unavovala.

Pěna měl pušku na rameni a razil cestu. Když jsme tímto travnatým mořem spíš plavali než šli už přes hodinu, zastavil se, zhluboka si oddychl a řekl:

“Teď zas jděte první vy, seňore! Ještě hodinu takhle, a padnu! A vsadím se, že to bude ještě horší, až tuhle savanu necháme za sebou. Určitě nás zavede buď do pouště, nebo mezi trnité mimózy.”

“To nemyslím,” odpověděl jsem a ukázal před sebe. “Vidíte ten tmavý pruh na obzoru? To není křoví. Nízké křoví bychom na takovou dálku neviděli. Tohle je vysoký les.”

Pěna si rukou zastínil oči, aby ho neoslňovalo slunce, pohlédl naznačeným směrem a dal mi za pravdu:

“Opravdu, je to les! Doufejme, že tam najdeme nějakou zvěř! Mám hlad. Včera jsem zastřelil jedno mizerné morce na celý den. To je pro dva statné muže trochu málo. Nekručí vám taky v žaludku?”

“A jak! Jestli nenajdeme nic lepšího, zastřelím si snad papouška.”

“Br! To vám neradím. Vím moc dobře, jaké mají maso. Nejměkčí část, prsíčka, chutná jako podrážka. Stehýnka jsou suchá a tuhá jako starý kožený kufr a křidýlka byste musel žvýkat jako kůži nosorožce.”

“To bych měl tedy chuť na něco lepšího.” “Tak vykročte, ať už jsme v lese!”

Prodírali jsme se trávou další tři čtvrti hodiny. Pak se ukázalo, že tmavý pruh, který jsme viděli na obzoru, je skutečně les. Za chvíli jsme už rozeznávali jednotlivé stromy. Když jsme se k lesu přiblížili asi na sto metrů, zůstal jsem zaraženě stát, protože jsem před sebou spatřil důkaz, že tudy šli lidé, a to hodně lidí.

“Co je?” zeptal se Pěna. “Proč jste se zastavil?”

75

74

“Copak nevidíte tu čáru, která se táhne trávou podél lesa napříč naším směrem?” Pěna si jí všiml až teď.

“Škoda že už jsou pryč!” “Kdo?”

“Ti jeleni. To by byla pečínka!”

“Jestli je tohle stopa po vysoké, tak jsem papež!” “A kdo myslíte, že tudy šel?”

“Lidé, spousta lidí.”

“To by byla stopa širší,” namítal Pěna.

Mezitím jsme ke stopě došli, Ještě než jsem se k ní sklonil, zvolal Pěna:

“Máte pravdu, byli to lidé! To máme ale štěstí, protože …”

“Nekřičte tak!” přerušil jsem ho. “Ještě nevíme, jestli se z toho máme radovat.” “Myslíte?” zeptal se Pěna tlumeným hlasem. Prohlédl si se mnou stopu a potom řekl:

“Bylo jich nejméně deset.”

“Řekněte třicet nebo čtyřicet. Já dokonce tvrdím, že tudy šlo na padesát lidí, a to asi před dvěma hodinami.”

“U sta hromů! Jak to můžete vědět?”

“Okamžik! Nejdůležitější je, jakou měli ti lidé barvu pleti. Počkejte, hned vám to řeknu!”

“To je nemožné!”

“Naopak, je to velmi snadné.”

Šel jsem kousek po stopě, zvedl jsem pár utržených a zašlápnutých stébel trávy a vrátil jsem se k Penovi.

•“Tahle stébla ležela na úseku dlouhém sotva třicet kroků. Řekla mi všechno, co jsem chtěl vědět. Kdyby stopa nebyla stará už dvě hodiny, požádal bych vás, abyste si vedle mne lehl na zem. Jinak by nás Indiáni mohli spatřit.”

“A to vám řekla tahle stébla?”

“Ano. Víte, co nosí na nohou cascarillerové a co zdejší Indiáni?” “Běloši mají boty, rudokožci chodí bosi.”

“Správně. A lidé, kteří tudy šli, byli bosi a vytrhávali při chůzi stébla, která se jim zapletla mezi prsty . Byli to tedy Indiáni.” “Na to bych nepřišel,” řekl Pěna. “Ale z čeho usuzujete, že jich

bylo tolik?”

“Z toho, že je tráva ještě teď přímo zašlápnutá do půdy. Deset nebo dvacet bosých lidí stopu takhle pevně neudusá.”

76

“To je možné. A jak jste přišel na ty dvě hodiny?”

“Podle toho, jak jsou ta stébla zvadlá. Na minutu to přirozeně určit nemohu, ale jsem přesvědčen, že je můj odhad správný.”

“Teď už zbývá jen otázka, s jakými úmysly sem ti Indiáni přišli?”

“S válečnými. Obchodníci to nejsou, stopa dokazuje, že s sebou nenesli náklad. To by byla méně pravidelná a širší. Nevedli s sebou ani zvířata. Nanejvýš nesli v rukou zbraně.”

“Dobrá. A co z toho vyplývá pro nás? Budeme se o ty Indiány starat nebo ne?” “Samozřejmě že budeme. Nemůže nám být přece lhostejné, že je nablízku tak velká skupina Indiánů! Co kdybychom se s nimi znenadání setkali?”

“To nám snad nehrozí. Oni jdou přímo k západu, my k severozápadu.”

“Ano, tady vede jejich stopa k západu, ale víte stejně dobře jako já, že zvlášť v Chaku nemůže nikdo dodržovat stále přímý směr. Indiáni se tu vyznají a jistě se vyhýbají překážkám a obcházejí je. Kdyby se kus odtud stočili doprava a my bychom šli stále rovně, nutně bychom na ně narazili. Tomu bych se pochopitelně rád vyhnul. Kromě toho musím bezpodmínečně vědět, kam mají namířeno. Dokud se to nedovím, nebudu se cítit bezpečný. Musíme za nimi.”

“Sbohem, odpočinku, sbohem, jelení pečínko! Budeme hladovět dál.”

“Jsem na tom stejně jako vy. Ale nezapomeňte, že teď máme před sebou vyšlapanou stezku. Chůze nás už nebude namáhat tak jako dosud.”

“Aspoň to!” zabručel Pěna rozmrzele.

“Nebuďte tak skleslý! Kdybychom ztratili odvahu, byl by s námi konec.” “Kdo by měl po tom, co se stalo, starou sebedůvěru a dobrou náladu?”

“Snad si nemyslíte, že mi je osud našich přátel méně lhostejný než vám? Putoval

jsem s nimi déle než vy, a tak je přirozené, že se mě jejich neštěstí dotýká stejně jako vás. Ale přesto si musíme zachovat chladnou hlavu, jinak je nezachráníme.”

Za tohoto rozhovoru jsme šli rychle ve vyšlapané stopě -já vpředu, Pěna za mnou. Teď mě Pěna z ničeho nic zezadu chytil a zadržel.

“Zastavte se a řekněte to ještě jednou! Jak jste to myslel? Copak 77

vy se domníváte, že naši přátelé ještě nejsou nadobro ztraceni?” “Ano, domnívám.”

Pěna se na mne udiveně podíval, poklepal si na čelo a řekl: “Pak to tady nahoře nemáte docela v pořádku, seňore! Jak si to

představujete?”

“Představuju si, že člověk nesmí podepsat ničí úmrtní list, dokud nevidí jeho mrtvolu.”

“Ale že jsou mrtvi, je přece jasné! Vy byste se asi nejradši vrátil a začal je znovu hledat.”

“A jestli to chci opravdu udělat?”

“Tak se vraťte! Dělejte si, co chcete! Ale já už s vámi nepůjdu.” “Nejdřív se vydáme po téhle stopě. Potom uvidíme, co bychom ještě mohli podniknout.”

“V téhle věci nic. Už o tom nemluvme!”

Na to jsem neodpověděl a šel dál po stopě. Vedla nás čtvrt hodiny podél lesa a potom ostře zabočila na široký průsek, který les dělil ve dvě části.

“Měl jste pravdu,” řekl Pěna. “Indiáni se tu skutečně vyznají. Mířili přímo k tomuhle průseku.”

“A zavedli sem i nás. Jinak bychom se pracně prodírali hustým lesem. A patrně bychom se s nimi potom setkali, což by pro nás bylo osudné, protože bychom na to nebyli připraveni.”

Po chvíli se cesta mezi stromy zúžila. Stopa vedla podél stromů vpravo. Tu jsem zleva zaslechl ustrašené vysoké zavřeštění a zastavil jsem se. Po úzkém průseku se mihla veverka, pronásledovaná dvěma zvířaty, která si nás ani nevšimla. Když veverka dorazila na naši stranu lesa, vyběhla po kmeni nejbližšího stromu a její nepřátelé za ní.

“Dva coatil” zvolal Pěna. “To bude znamenitá pečínka. Připravte se k výstřelu!”

Coati říkají obyvatelé Gran Chaka nosálovi. Poskytuje jim nejen velmi hledanou kožišinu, ale i křehké a chutné maso.

Veverka utekla až na konec dlouhé větve, odkud odvážně skočila na nižší větev vedlejšího stromu, přičemž jí ocas sloužil za kormidlo. Oba coati vylezli na touž větev, na níž byla před chviličkou pronásledovaná veverka, ale neodvážili se stejného skoku a zklamaně hleděli za uniklou kořistí.

“Vy druhého a já prvního,” navrhl Pěna.

Přikývl jsem. Padly dva výstřely. Jeden coati se zřítil hned, druhý se snažil přidržet větve, ale nepodařilo se mu to a spadl za prvním.

Když jsme k nim došli, už se nehýbali. Nosálové mají skoro stejně tuhý život jako liška, jíž se podobají i velikostí. Naše kulky je tedy zasáhly na správném místě.

“Konečně něco k jídlu!” řekl Pěna spokojeně. “A jaká dobrota! Vezměte jednoho a jdeme dál!”

Po chvíli se stromy rozestoupily a my jsme vyšli na savanu, porostlou opět vysokou trávou. Stopa se táhla přímočaře dál. To nám bylo milé, protože bychom Indiány viděli už na dálku. Upozornil jsem na to Pěnu, který šel za mnou, ale jeho odpovědi jsem nerozuměl. Zeptal jsem se ho, co říkal, ale nerozuměl jsem ani jeho dalším slovům, a tak jsem se po něm ohlédl. Div jsem nevyprskl smíchy. Můj společník měl pusu tak plnou, že opravdu nemohl mluvit zřetelně. Žvýkal, jako by na tom závisel jeho život.

“Udělejte to jako já!” zasmál se. “Uřízněte si kus nosála.” “Děkuju. Nemám chuť.”

Šli jsme po stopě savanou asi dvě hodiny. Pak jsme před sebou opět spatřili tmavý pruh.

“To bude zase les, ne?” zeptal se Pěna. “Ano, les.”

“Třeba se tam Indiáni pod stromy zastavili. Mají před námi dvouhodinový náskok, a déle Indiáni neodpočívají, když jsou na válečné stezce.”

“O dvou hodinách už nemůže být řeč. Nezapomeňte, že si rudokožci museli razit cestu vysokou trávou, a nepostupovali proto tak rychle jako my. Ty dvě hodiny se

ztenčily na jednu.” “Myslíte?”

“Určitě, lze to vyčíst i ze stopy.”

“To je dobře. Jestli tam ještě táboří, mohli bychom se k nim připlížit a dovědět se, na čem jsme. Pojďme dál!”

Užuž se chystal vykročit, ale já jsem ho vzal za paži a zadržel ho. “Počkejte, seňore! Takhle byste jim vběhl přímo do náruče! Stopa vede přímo k lesu, a jestli Indiáni sedí na téhle straně křoví, viděli by nás už z dálky.” “To tady chcete čekat, dokud neodejdou?”

“Ne. .K lesu se dostat musíme, ale ne po stopě. Vyrazíme odtud obloukem a přijdeme k němu o kus dál.”

Pěna mi dal za pravdu, a tak jsme k lesu došli v bodě, který byl podle mého odhadu deset minut od místa, kde se ke stromům přiblížila stopa.

Stromy zde rostly daleko od sebe, takže nám nebránily v chůzi. Otočili jsme se doleva a zamířili zpátky ke stopě, ale postupovali jsme co nejopatrněji, protože jsme každým krokem mohli narazit na Indiány. Ušli jsme už přes polovinu vzdálenosti, když jsme zaslechli hlasy.

“Jsou ještě tady!” řekl Pěna. “Teď se musíme mít na pozoru. Počkáme, až odejdou, nebo se k nim připlížíme?”

“Připlížíme. Chci vědět, kdo to je. Lehněte si na zem a lezte za mnou! Musíme se snažit, aby mezi námi a jimi bylo vždy několik kmenů. Tamhle napravo rostou mimózy. Jestli se nám podaří dostat se nepozorovaně až k tomu křoví, máme vyhráno.”

Plížili jsme se těsně při zemi a dostali se šťastně až k mimózám. Nebylo však snadné skrýt se v nich. Indiáni seděli sotva třicet kroků od keřů, a kdybychom rozhýbali větve, jistě by si toho všimli. Navíc měly keře pichlavé trny. Proto nám trvalo dobrou půl hodinu, než jsme se v nich skryli, ale zato jsme pak nemuseli mít strach, že nás někdo objeví.

Posunuli jsme se po břiše tak daleko, abychom na Indiány viděli. Rozdělali si oheň, od něhož se k našemu úkrytu nesla vůně pečeného masa.

“Není to k vzteku?” pošeptal mi Pěna. “Já musel žvýkat nosála syrového, a tihle divoši si tu chystají šťavnatou pečínku!”

“Pečínka je mi teď lhostejná. Rád bych věděl, ke kterému kmeni patří.”

“To lze těžko říci. Tohle nejsou severoameričtí Indiáni. Tam má každý kmen své zvláštní znaky, své válečné barvy. Ale tady je tomu jinak. Jen se na ty chlapy podívejte! Mají na sobě bílé kalhoty z plátna či kalika a stejnou košili, na hlavě starý klobouk nebo něco podobného. Jak je chcete rozlišovat?”

“Kdybychom aspoň slyšeli, co si povídají!”

“To bych vám pak mohl říci, ke kterému kmeni patří. Třeba něco zaslechneme.” Indiáni měli zřejmě dobrou náladu, bavili se živě, ale nikoli hlasitě. Jen občas se ozval výkřik radosti nebo údivu. Pěna naslouchal dlouho. Zvolání však jsou obdobná u mnoha kmenů, proto mu nijak nepomohla. Nakonec však začal jeden Indián cosi vyprávět a mluvil stále živěji a hlasitěji. Tu mi Pěna pošeptal:

“Už to mám. Jsou to Mokoviové.” “Znáte ten kmen?”

“Kmen se říci nedá. Je to národ, který se skládá z mnoha kmenů.

Před pěti nebo šesti lety jsem u jedné takové skupiny žil po několik měsíců. Jejich slovní zásoba není příliš velká, a tak jsem i po té krátké době mluvil jejich jazykem docela slušně a rozuměl jsem jim ještě mnohem lip.”

“Říká se o nich, že to jsou nejbojovnější obyvatelé Gran Chaka.”

“To je pravda. Není jich už mnoho a pro jejich svárlivou povahu jich stále ubývá.”

“Slyšel jsem také, že jsou úhlavními nepřáteli Indiánů, kteří si říkají Tobové.” “Ano. Tobové jsou mírumilovní a k bělochům se chovají přátelsky. Někteří se dokonce trvale usadili a obdělávají malá políčka. Když je někdo napadne, dovedou se však bránit. Jsou, k čertu, kdo to tamhle jde?”

Pěna se náhle odmlčel. Poslední slova řekl skoro příliš hlasitě, z opačné strany se totiž k Mokoviům blížili dva muži a sedli si k nim.

Jeden byl Indián, oblečený stejně nuzně jako ostatní. Na hlavě však měl jakousi korunu z per a v ruce pušku, zatímco ostatní Indiáni, které jsme dosud pozorovali, byli ozbrojeni jen noži, kopími a obávanými foukačkami.

Druhý muž byl běloch, malý a rozložitý. Obličej měl orámovaný hustým černým plnovousem a zastíněný starým ohmataným sombrerem. Také on měl v ruce pušku. Ze široké červené šerpy, kterou měl omotanou kolem boků místo opasku, mu čouhal nůž a dvě pistole.

“Znáte toho bělocha?” zeptal jsem se Pěny.

“Ne, ale jeho společníka. Viděl jsem ho jednou v Paso de los Torres a podruhé v Córdobě. Je to el Venenoso, náčelník Mokoviů.”

“To jméno jsem ještě neslyšel.”

“Protože jste tu poprvé. Kdybyste žil jen pár týdnů poblíž Río Salada, určitě byste se o něm dověděl ledacos.”

“El Venenoso? To přece znamená jedovatý?” “Ano.”

“A zaslouží si to jméno?”

“Rozhodně. Je to nejnesmiřitelnější nepřítel bělochů a zároveň největší lotr v celém Gran Chaku. Je krvežíznivý jako panter, ale přitom tak lstivý a opatrný, že mu nelze nic dokázat.”

“Je taky statečný?”

“Ani nápad! Na Indiány z Gran Chaka nesmíte klást stejná mé

řítka jako na Apače nebo Komanče. Loupit a krást i vraždit dovedou, ale nebezpečí se vyhýbají.”

Rudokožci se mezitím pustili do jídla. Potom vstali, zvedli své zbraně a odtáhli, aniž se namáhali s uhašením ohně. Náčelník a běloch šli vpředu. “Půjdeme hned za nimi?” zeptal se Pěna.

“Oba ne. Ještě nevíme, jestli vyrazili skutečně dál. Podívám se za nimi sám. Počkejte tady, dokud se nevrátím.”

Vylezl jsem zpod keře a opatrně šel kus cesty za Indiány, dokud jsem nebyl přesvědčen, že odcházejí doopravdy. Pak jsem se vrátil. Pěna už neležel pod mimózou, ale seděl u ohně. Stáhl jednoho nosála, kýty nabodl na větev a držel je nad ohněm.

“Jsou to ale dobráci!” smál se. “Neuhasili oheň jen proto, abychom si k němu mohli hned sednout. Odešli?”

“Ano. Jinak by to pro nás bylo špatné. Ten chlap si klidně začne chystat pečínku a ani se nepřesvědčí, jestli se nepřátelé nevrátí!”

“Měl jsem větší hlad než strach,” zasmál se Pěna. “Udělejte to jako já. Půlku teď a druhou večer.”

“Kdoví jestli se večer dostaneme k jídlu. Musím zjistit, kam mají Mokoviové namířeno. Proto se k nim večer znovu přiblížíme a pokusíme se vyzvědět, co mají v úmyslu.”

“Jestli si večer nerozděláme oheň, postarám se teď, abych nehladověl. Upeču si celého nosála najednou.”

Následoval jsem Pěnová příkladu. Za hodinu jsme byli po jídle a měli jsme víc než dostatečnou zásobu na večer. Potom jsme vyrazili za Indiány.

Tentokrát byl les velmi rozlehlý. Šli jsme jím skoro tři hodiny. Bohužel už nebyl zdaleka tak světlý a schůdný jako na začátku. Museli jsme se prodírat stále hustším podrostem, ale za Indiány se nám šlo dobře, protože nám razili cestu. Nesměli jsme toho však zneužívat, abychom na nepřátele znenadání nenarazili. Několikrát jsme byli tak blízko za nimi, že jsme slyšeli jejich hlasy a praskot lámaných větví.

Konečně les skončil. Vyšli jsme na travnatou půdu, ale museli jsme počkat, protože jsme Indiány viděli před sebou. Po chvíli vystřídala trávu širá písečná poušť. Písek byl tak jemný a hluboký, že v něm Indiáni vyšlapali zřetelnou stopu.

Hlad jsme už neměli, ale tím víc se teď hlásila žízeň. Proto jsme se zaradovali, když jsme v dálce spatřili jezero. Když jsme se k němu přiblížili, dočkali jsme se zklamání. Kyselá tráva, rostoucí

na břehu, nám prozradila, že voda není pitná. Jezero nebylo velké a Pěna si jeho břehy prohlížel tak pozorně, že jsem se ho zeptal:

“Co hledáte? Skoro bych řekl, že tohle slané jezero znáte.” Pěna mlčel, rozhlížel se dál a potom odpověděl:

“Ano, nepletu se. Je to jezero, u kterého jsme byli přepadeni. Před léty jsme tady tábořili, skupina hledačů kůry, a z ničeho nic na nás zaútočili Indiáni. Krvavě jsme je odrazili, ale několik mých společníků bylo raněno a jednoho zasáhl otrávený šíp. Pochovali jsme ho na severním břehu, a protože tu nejsou kameny, postavili jsme mu jako náhrobek vysokou mohylu. Vidíte ji tamhle vzadu?” Pohlédl jsem směrem, jímž ukazovala Pěnová napřažená paže.

“Tak vy se tu vyznáte?”

“Ano. Byl jsem tu sice už dávno, ale tady nikdo lesy nekácí. My jsme sem tehdy přišli zprava od Río Bermeja. Nalevo byste se dostal k řece, kde je Isla de Toboada, a dál do Santiaga. Pořád rovně vede cesta k Laguně de Carapa.” “Carapy jsou přece stromy?”

“Ano, velmi důležité. Z jejich kůry a listů se získává nedostižný lék proti

malárii a z plodů známý carapový olej. Kolem jezera prý tyhle stromy tvoří celé lesy.”

“Už jste tam někdy byl?”

“Ne. Je známo, že Tobové lesy kolem jezera žárlivě střeží. Jsou pro ně posvátné a bydlí tam jejich nejvyšší náčelník. Kolují o něm podivné pověsti. Je prý to potomek starých Inků a má prý bílou pleť jako Evropané. Je prý jeho zásluhou, že jsou Tobové přátelsky nakloněni bělochům a civilizaci. Už jsem vám říkal, že s nimi Mokoviové žijí ve stálém nepřátelství. Že by ti chlapi mířili tam?”

Protože jsem si Indiány spočítal, řekl jsem:

“Osmapadesát mužů proti celému kmeni Tobů? To by snad bylo trochu málo!” “Přijde na to, co mají v úmyslu. Třeba chtějí Toby jen okrást, a na to jich nemusí být tolik.”

“Okrást ? Když s nimi jde běloch ?”

“Tady se potuluje víc bílých lotrů než rudokožců! Někteří lidé tvrdí, že se Indiáni naučili krást až od bělochů, a já bych s tím souhlasil. Pomyslete jenom na sendadora! Ten toho má na svědomí víc než deset indiánských náčelníků. Ale neztrácejme čas a pojďme dál!”

Slunce urazilo už přes dvě třetiny své dráhy, když jsme se octli na konci pouště. Tráva vyrážela ze suchého písku zprvu jen místy

pak tvořila ostrůvky, které se postupně slévaly, a nakonec jsme šli opět po prérii, třetí dnešního dne. Když se slunce sklánělo k západu, spatřili jsme před sebou les. Pěna se zeptal, jestli se k němu i tentokrát připlížíme oklikou. “Ne,” rozhodl jsem. “Zůstaneme tady, dokud se nesetmí. Jsem přesvědčen, že jsou Indiáni nanejvýš půl hodiny před námi. To znamená, že právě dorazili k lesu a začali hledat tábořiště. Zůstanou jistě na kraji lesa, a tak je snadno najdeme.” Sedli jsme si a čekali, dokud se nesetmělo. Potom jsme šli dál. Brzy se ukázalo, že moje domněnka byla správná. Pod krajními stromy plápolal oheň a kolem něho se pohybovaly postavy. Proto jsme dál pokračovali obloukem, abychom se Indiánům dostali do zad. To se nám podařilo. Pak jsme si lehli za strom a pozorovali život v táboře.

Blíž jsme se zatím nemohli odvážit, protože tam panoval příliš velký ruch. Indiáni vybalili ze složených přikrývek velké kusy masa a pekli si je jako v poledne. Při jídle se živě bavili, ale potom se hned zabalili do přikrývek a uložili se k spánku.

Jen dva muži to neučinili, náčelník a běloch. Seděli kousek od ostatních zády ke stromu, který stál za nimi tak blízko, že na něj mohli dosáhnout, a hovořili spolu.

“Za ty dva se musíme dostat,” zašeptal jsem. Protože jsem nerozuměl jazyku Mokoviů, pustil jsem Pěnu napřed a byl jsem připraven přijít mu na pomoc v případě nutnosti. Ale Pěna si nepočínal špatně. Když se doplížil ke stromu, natáhl paže na zem a položil na ně hlavu obličejem dolů, takže docela splýval s půdou. Ležel tak dlouho, zatímco já trpělivě čekal. Asi za tři čtvrti hodiny se Pěna připlížil zpátky a pošeptal mi:

“Pojďte! Nevím sice všechno, ale stačí nám to.”

Lezli jsme ještě kousek po čtyřech, potom jsme vstali a vrátili se na místo, kde jsme leželi předtím.

“Tak mluvte, jsem zvědav, co jste se dověděl,” řekl jsem.

“Ještě ne. Vezměte pušky a maso a pojďte za mnou! Musíme okamžitě odejít, abychom zachránili bělocha, možná dokonce Evropana. Cestou vám řeknu, co jsem slyšel.”

Dál jsem se už nevyptával, ale vykročil jsem za Pěnou, který zamířil obloukem ke kraji lesa a šel pořád dál pod krajními stromy, kde byla tráva nižší, takže jsme mohli počítat s tím, že naše stopy do rána zmizejí. Potmě jsme přirozeně nepostupovali tak rychle, jak jsme si přáli, ale za půldruhé hodiny jsme přece ušli pěkný kus

cesty. Pak jsme narazili na průsek, který svíral s naším směrem pravý úhel. Zabočili jsme na něj.

“Teď vám všechno povím,” začal Pěna. “Indiáni se vydají dál lesem přímo z tábořiště. Já jsem zvolil tuhle cestu, aby ráno nenašli naše stopy.”

“Vy jste o tomhle průseku věděl?”

“Ne, dověděl jsem se o něm od toho bělocha, který dal náčelníkovi na vybranou ze dvou cest a popsal mu je. Náčelník se rozhodl pro tu kratší.”

“Zaslechl jste nějakou poznámku, z níž by se dalo usoudit, kdo je ten běloch?” “Bohužel ne.”

“Náčelník mu přece musel nějak říkat!”

“Ano, ale používal přitom velmi zvláštního slova. Nedovedu si představit, že by

se běloch tak jmenoval.” “Jak?”

“El Yerno.”

“To je opravdu zvláštní jméno, el yerno přece znamená zeť.”

“Ano. Zřejmě mu tak říkají jen Indiáni, kteří lidi nazývají raději podle nějaké nápadné nebo důležité vlastnosti než pravým jménem.”

“Z toho se dá soudit, že jeho tchán požívá u Mokoviů velké vážnosti.” “Nebo že by ten muž byl zetěm jednoho z nich?”

“V tom případě by příbuzenství nepřisuzovali takovou důležiost.”

“Na tom zatím ani nezáleží. Důležité je, že mají namířeno, jak jsem se správně domníval, k jezeru Carapa a že chtějí přepadnout Toby.”

“To jsou přece Indiáni! Ale vy jste mluvil o bělochovi, či dokonce Evropanovi?” “Ano. Myslel jsem tím toho bílého náčelníka Tobů, který prý je potomkem Inků.” “Co od něho chtějí?”

“Běloch tvrdil, že ukrývá bohatý poklad. Plížil se několik dní jako zvěd kolem jezera a slyšel, že se Tobové chystají na válečnou výpravu proti Čiriguanům, kteří je urazili. U jezera zůstane jen pár bojovníků a běloch se domnívá, že je se svými osmapadesáti Mokovii snadno přemůže. Chce jim nastražit léčku, pobít je otrávenými šípy a potom zajmout ženy a děti. Myslí, že z nich výhrůžkami

a mučením vypáčí, kde žije jejich bílý náčelník, kterému říkal tak jako všichni zdejší obyvatelé el viejo desierto, starý poustevník.”

“O tomhle náčelníkovi si myslíte, že je Evropan?”

“Tu domněnku vyslovil náš neznámý běloch. Řekl, že desierto chodí dvakrát ročně do Santiaga a vyřizuje si tam různé záležitosti. Při jedné takové příležitosti ho prý potkal a hovořil s ním. Z některých jeho výroků usoudil, že je evropského původu.”

“Nebylo by to poprvé, že by se Evropan stal náčelníkem divokého kmene. Ale ať je tomu jakkoli, jsem rozhodnut varovat ho. Ale jak najdeme cestu k jezeru Carapa?” “Znám ji. Zeť ji náčelníkovi popsal tak přesně, že nemohu zabloudit.”

“Jak je to daleko?”

“Běloch mluvil o osmi hodinách, počítáno z jejich dnešního tábora.”

“Jestli nebude cesta příliš obtížná, mohli bychom tam tedy dorazit už ráno. Kdy chtějí Toby přepadnout?”

“Zítra večer. Zeť chce Mokovie zavést do úkrytu, k němuž dorazí v poledne, a pak jít sám na zvědy. Potom se pro Indiány vrátí a po setmění je odvede k jezeru.” “Neučinil ten Zeť nějakou osobní poznámku?

“Ne.”

“Nezmínil se ani o muži, jehož je zetěm?”

“To ano. Náčelník Mokoviů se ho zeptal, kde je teď jeho suegro, tchán, a Zeť odpověděl, že odešel na východ za dobrým obchodem.”

“O jeho návratu nemluvil?”

“Řekl, že se už brzo vrátí, a že pak budou mít zas příležitost k dobrému výdělku, protože se suegro u řeky Páraná určitě poohlédne po cizích cestovatelích.”

Co jsem nejasně tušil od Pěnových prvních slov, bylo mi teď rázem jasné.

“Ale příteli, to mi říkáte až teď?” zvolal jsem. “Ten suegro byl u řeky Páraná a teď se vrací. Na kohopak se to hodí?”

“Nemám tušení.”

“Tak uvažujte! Suegro byl možná ještě dál, potom se plavil po jednom malém přítoku řeky Páraná a krátce před n’ámi se vydal zpátky.”

Pěna se zastavil. Přestože byla tma, viděl jsem, že na mě upřeně civí. Po chvíli ze sebe vyrazil:

“Sakra, snad nemyslíte Geronima Sabuka?” “Samozřejmě.”

“Máte ho teď tak jako já plnou hlavu, a proto ho spojujete i s tímhle bělochem.” “Není to tak bezdůvodné, jak se vám zdá. Víme přece, že má v Chaku tajné sídlo a že jsou Indiáni jeho spojenci.”

“To ano.”

“Víme dále, že jako slavný horský vůdce doprovázel přes Andy lidi, které už nikdy nikdo nespatřil.”

“To je taky pravda.”

“Neřekl Zeť, že se jeho tchán u řeky Páraná určitě poohlédl po cizích cestovatelích?”

“Řekl.”

“A že si potom zas něco vydělají?”

“Carajo! Vy opravdu myslíte, že je sendador tchánem tohohle zetě?”

“Jsem si tím jist.”

“Nikdy jsem neslyšel, že by měl sendador dceru.”

“To ještě neznamená, že ji nemá. Teď vidím, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že ještě není všechno ztraceno. Mokoviové chtějí přepadnout Toby a zajmout starého desierta. Jenomže my jim to překazíme, překvapíme je a zmocníme se sendadora.”

“To abychom už vyrazili!”

“Ano. Byl jsem děsně unavený, ale teď to ze mne spadlo. Za rozednění musíme být u jezera Carapa.”

TAJUPLNÝ SKALNÍ ÚKRYT

Vykročili jsme, jako bychom týden odpočívali. Je podivuhodné, jakou moc má duch nad slabým, unaveným, ba často skutečně nemocným tělem. Moje ztuhlé nohy byly rázem pružné a vysoké boty, před chvílí těžké jako olovo, mi připadaly lehké jako pírko.

Šli jsme průsekem, který se tu zužoval, tu rozšiřoval, a potom lesem, který byl stále řidší. Nakonec zmizely i jednotlivé keře a přenechaly vládu holému písku.

“Teď bychom se měli držet víc vpravo,” řekl Pěna, “ale jdu radši tudy, aby Indiáni ráno nenarazili na naše stopy.”

Písek byl hluboký. Bořili jsme se do něho po kotníky. Ale přestože jsme do něho zapadali přes tři hodiny, nemysleli jsme na únavu. Pak přišla zase tráva, tentokrát nízká, a tak jsme mohli jít rychleji. Pěna dokázal, že je dobrý cascarillero. Sledoval jsem totiž hvězdy a poznal jsem, že se neodchýlil od přímého směru. Pochvalně jsem se o tom zmínil a Pěna na to odpověděl:

“Musím vám konečně dokázat, že nejsem takový zelenáč, za jakého mě někdy považujete. Teď však zabočíme trochu doprava, abychom se dostali do správného směru.”

Za půldruhé hodiny se zastavil a řekl:

“Tudy už půjdou Mokoviové, proto si musíme zout boty. Zanedlouho přijde zase písek, ve kterém po nás zůstanou stopy. Když rudokožci spatří otisky bosých nohou, budou nás považovat za Indiány.”

Pověsil jsem si boty přes rameno a vzpomněl si přitom, že s sebou máme pečínku z nosála. Jedli jsme za chůze a nijak nám nevadilo, že jdeme zase pouští. Když se začalo rozednívat, nechali jsme ji za sebou a octli se na hlinité půdě, na níž rostly různé traviny a nízké keře. V jejich větvích visela uschlá stébla a drobné klacíčky, bezpečné znamení, že se blížíme k větší vodní ploše, která se za dešťů rozlévá přes nízké břehy a později zanechává na keřích znamení, kam až voda vystoupila. Potom jsme narazili na stromy, které jsem neznal.

“To jsou carapy, podle kterých se jmenuje tohle jezero,” vysvětlil mi Pěna. “Myslím, že už brzy dorazíme k vodě.”

“Stačí, abychom zamířili k nejbujnějšímu porostu.”

“Taky bychom si už mohli obout boty. Není třeba, aby nás zdejší Indiáni spatřili bosé.”

Vzpomněl jsem si na důležitou věc:

“Už dlouho se vás chci na něco zeptat: domluvíte se s Toby?” “Lépe než s Mokovii.”

“To je dobře. Musíme počítat s tím, že se s nimi každým okamžikem setkáme, a kdybychom jim nedokázali vysvětlit, že přicházíme jako přátelé, mohli by na nás namířit své foukačky.” _

Šli jsme teď pomalu a rozhlíželi se na všechny strany, aby nám neunikla přítomnost lidí. Ale nikoho jsme nespatřili.

Cesta vedla pod zpeřenými listy lesa, který tvořily výhradně stromy carapa. Půda zde byla měkká a nacházeli jsme v ní mnoho

starých a nových, velkých a malých stop. Jen lidi, kteří je zde zanechali, jsme stále nemohli objevit.

Pak se před námi zatřpytila voda. Došli jsme na břeh a viděli před sebou jezero, jehož vodní hladina se táhla až k obzoru.

“To je zvláštní!” řekl Pěna. “Doba, kdy se lidé probouzejí, už dávno minula, a tady přesto nikdo není.”

“To mi nedělá takové starosti, jako že jsme dosud nezahlédli ani jediné lidské obydlí.”

“Musíme jít po stopách.”

“Zkuste to, když je jich tady tolik a vedou všemi směry! Musíme hledat dál. Chýše budou rozhodně u vody. Když se budeme držet břehu, jistě na ně narazíme.” Ale hledali jsme marně. Až po dlouhé době jsme zaslechli zřetelné znamení toho, že jsou nablízku lidé. Ve vzduchu se ozval chraplavý křik opeřeného dravce a hned nato práskl výstřel.

“Kde to bylo? Napravo, nebo nalevo?” řekl Pěna a zastavil se.

“Nalevo,” odpověděl jsem. “V lese to není snadné poznat, ale myslím, že se nemýlím.”

Vykročili jsme tím směrem a objevili něco, nad čím jsem užasl, protože bych to v této krajině nikdy neočekával: narazili jsme na skalisko, jehož stěny stoupaly kolmo do výšky dobrých čtyřiceti metrů.

“Skalisko!” zvolal Pěna. “Skalisko v Gran Chaku! Jak se sem dostalo?”

“Divíte se právem, taky bych to nepovažoval za možné! Že by to byl tak obrovský bludný balvan? Jaká úžasná síla by ho sem dovalila až z dalekých Kordiller?” “Co je to za kámen?” zeptal se Pěna.

“To nevím, protože je obrostlý vrstvou lišejníku, který bychom museli odstranit. Ale na to teď nemáme čas. Nejdřív ten skalní blok obejdeme. Třeba najdeme za ním, co hledáme.”

“Všiml jste si, že tady nejsou žádné stopy?”

“Ano. Je to nápadné, poněvadž jich kousek odtud bylo tolik. Abychom si obhlídku zkrátili, jděte vy kolem skály zprava a já půjdu zleva.”

Pěna uposlechl. Já jsem také vykročil a pečlivě prohlížel půdu. Bylo opravdu nápadné, že se v blízkosti skaliska stopy nevyskytovaly. Napadlo mě přitom, že Tobové považují svého náčelníka za svatého. Potom jsem zabočil za první roh, ale ani tam nevedly stopy až ke skalisku.

• !•. íl

m isfl

‘ v\1

S

v fcf

Skalisko mělo tvar téměř pravidelného čtvercového bloku o stranách dlouhých dobrých třicet metrů. Jeho boční stěny byly kolmé, takže se po nich nedalo vylézt nahoru. Stromy rostly kolem tak blízko, že se ho dotýkaly větvemi. Když jsem zabočil za druhý roh, objevil se proti mně Pěna. Ještě než jsme se uprostřed sešli, zavolal na mne:

“Nenašel jsem poblíž skály jedinou stopu ani jiné znamení po lidech.”

Chtěl jsem mu odpovědět, ale slova mi zamrzla na rtech, protože jsem právě spatřil něco velmi překvapivého: z levé strany vedly z lesa stopy dvou lidí přímo ke skále. Po mé pravé ruce byla v balvanu široká trhlina, tak pravidelná, jako by ji vytesala lidská ruka. V trhlině rostla veliká algarroba, svatojánský chléb, u jehož kmene stopy končily. Pěna je teď spatřil také, pohlédl nahoru na strom a zavrtěl hlavou.

“Tady byli dva lidé!” “Ano. A to Indiáni.”

“Došli až ke stromu a nevrátili se.” “Tak jest. Musíme je tedy hledat kde?” “Na stromě.”

“Na stromě nejsou. Jeho listí tvoří sice navenek hustou zelenou stěnu, ale odtud zdola jsou větve tak přehledné, že by dva lidé v koruně neunikli našemu pohledu.”

“Třeba si špatně vysvětlujeme ty stopy?”

“Ne. Tady u kmene vidíte dokonce jen otisky prstů, jak se Indiáni natahovali po spodní větvi a stáli přitom na špičkách. Na strom vylezli určitě, a jestliže už na něm nejsou, budou jinde, ve skále!”

“Kudy by se do ní dostali?”

“Vchod bude zavírací. Podívejte se pozorně na kmen té algarroby. Je to starý strom s drsnou a rozpraskanou kůrou. Na některých místech jsou však kmen i větve docela hladké.”

“Ano. Na větvích těsně u kmene.”

“Svědčí to o tom, že lidé šplhají na strom často. A teď se podívejte na větve! Mají taky drsnou kůru, jen ta silná větev, která se dotýká skalní stěny, je ohlazená. Po ní lezou Indiáni ke skále. Co dovedou oni, dokážeme my taky.

Pojďte!”

Přesvědčil jsem se, že mám pušky bezpečně přehozené přes rameno, a natáhl jsem se po spodní větvi.

“Bůh se mnou!” zhrozil se Pěna. “Vy chcete vylézt nahoru? Vždyť nevíte, koho nebo co tam najdete!”

“Vím to přesně. Tam nahoře bydlí el viejo desierto, kterého hledáme. Ti dva Indiáni jsou asi jeho sluhové a budou tam s ním.”

Algarroby nebývají velké, ale tento strom byl neobyčejně vysoký. Chlazená větev se dotýkala skály asi v polovině, přibližně dvacet metrů nad zemí. Když jsme k ní vylezli, spatřili jsme něco, co nám zdola ušlo: od kmene byl ke skále napnut silný provaz. Kdo chtěl po větvi přejít, mohl se ho držet.

“Podívejte na ten pohodlný vynález!” řekl jsem Penovi. “Kdoví jak krásně to mají zařízené uvnitř té tajuplné skály!”

“Ale jak se tam dostaneme?”

“Stejně jako její obyvatelé. Někde tu budou dveře.”

Přidržel jsem se jednou rukou lana a vykročil ke skále. Skalisko bylo i zde pokryto šedivým a zeleným lišejníkem, z něhož trčel tenký zvětralý kořen.

Lišejník takové kořeny nemá a jinou rostlinu jsem tu neviděl. Proto mi byl účel kořene hned jasný. Uchopil jsem ho a zatáhl za něj. A opravdu, uslyšel jsem tiché cinknutí zvonce.

Ustoupil jsem dva kroky, abych udělal místo pro dveře, které se jistě otvíraly ven. Pěna stál za mnou.

Tu se skalní stěna otevřela. Spatřil jsem dřevěné dveře, které byly na vnější straně pokryty lišejníkem tak umně, že se vůbec nelišily od okolí. Byly tak vysoké a široké, že jimi mohli projít dva muži vedle sebe.

Otevřel je Indián. Měl na sobě dlouhé široké plátěné kalhoty a vestu s rukávy, jinak nic. Zbraně jsme u něho neviděli. Byl zřejmě přesvědčen, že o vpuštění žádá některý jeho soukmenovec. Když jeho pohled padl na nás, div neomdlel zděšením. Chtěl promluvit, ale nevypravil ze sebe ani hlásek. Ústa měl otevřená, oči vytřeštěné a třásl se na celém těle.

Pěna mu řekl pár slov, jimž jsem nerozuměl. Indián neodpověděl a civěl na nás dál. Tu jsem k němu rázně přistoupil, odstrčil ho a vešel dovnitř. Pěna mě následoval.

Nato získal Indián konečně vládu nad svým hlasem, ale nepromluvil či nezavolal. Ne, vyrazil ze sebe divoký řev, který se odrážel od úzké tmavé chodby tak silně, jako by řvalo o pomoc sto čertů.

“Pojďte honem!” pobízel mě Pěna. “Tady se odbýt nenecháme.”

Šli jsme tmavou chodbou, jak jsme mohli nejrychleji, a narazili jsme na dveře. Prudce jsem je otevřel. Pohled, který se mi naskytl, ně zarazil tak, že jsem zůstal stát ve dveřích.

Hleděl jsem do malé místnosti s černými stěnami, které byly

“ozdobeny” bíle nakreslenými umrlčími lebkami. Od černého stropu viselo na provazech asi deset nebo dvanáct opravdových lebek. Po levé straně stálo černě zastřené klekátko s křížem, dvěma lebkami a hořící lampičkou. Po pravé straně jsem viděl nuzné lože z tvrdé slámy. Naproti mně se v témž okamžiku otevřely další dveře a přede mnou stál muž, na jehož vzezření nikdy nezapomenu.

Jeho vyhublé vysoké tělo bylo zahalené do černého roucha, které mu sahalo až po bosé nohy. Lesklou lebku měl stařec úplně holou, tváře propadlé, oči hluboko v důlcích. Nevídanou ozdobou však byl mohutný stříbrošedý vous, který mu sahal až k pasu. Starcova tvář svědčila o nesmírném odříkání, odrážel se v ní hluboký smutek, překonaný žal. Bylo to zřejmé, přestože se na ní v tuto chvíli zračila zlost a překvapení. Stařec, stojící v otevřených dveřích jako hrozivý anděl smrti, zvolal španělsky:

“Vnikli jste do tohoto obydlí neoprávněně. Víte, že jste ztraceni?” “Ne,” odpověděl jsem klidně. “To nevíme.”

Stařec si mě výhružně prohlížel. “Kdo vás přivedl k jezeru Carapa?” “Nikdo. Našli jsme je sami.”

“A kdo vám ukázal cestu k mé algarrobě?” “Nikdo.”

“Někdo vám musel říci, že tu bydlím.” “Mýlíte se. Vyčetli jsme to ze stop.”

“Nikdo cizí se nesmí dovědět, že bydlím v této skále. Musím zneškodnit každého, kdo sem vnikne lstí či násilím. Neodejdete odtud živi.”

Přestože to říkal velmi rázně, odpověděl jsem mu klidně a beze strachu:

“Východ je otevřený. Stačí, abychom odešli.” “Daleko byste se nedostali. Na můj pokyn by vás zajali moji bojovníci.”

“Kde by se tu vzali? Vytáhli přece proti Čiriguanům.”

“To víte taky? Tak vy jste špióni a pletete se do našich záležitostí! Správně jsem vás považoval za nebezpečné zločince. Jen si nemyslete, že jsem bezbranný. Zůstalo tady dost mých lidí, aby vás přemohli.”

“Budeme se bránit. Máme zbraně.”

“Na to už nebudete mít čas. Dávejte pozor!”

!”:!;

Stařec zatáhl za provaz, který visel u dveří vedle něho, a rána za našimi zády mi prozradila, že se vstupní brána zavřela.

“Teď jste mými zajatci,” řekl stařec. “Odložte zbraně!”

“To nás ani nenapadne. Dva statní muži se nevzdají jednomu.” “Nejsem sám. Přesvědčte se!”

Vešel do místnosti a ustoupil stranou, abychom viděli za něj. Byla tam další místnost a v ní dva Indiáni. Jeden z nich byl ten, který nám otevřel hlavní vchod. Oba měli v jedné ruce foukačku a v druhé malý, určitě otrávený šíp. Šípy teď zasunuli do foukaček.

“Uposlechněte a odložte zbraně, nebo vás k tomu přinutíme!” poručil nám stařec. “Přicházíme k vám s dobrými úmysly,” odpověděl jsem.

“Mlčte! Lidi vašeho ražení znám moc dobře. Jeden Indián má

u mne větší cenu než deset bělochů, kteří se potloukají po Gran Chaku jen proto, aby Indiány štvali proti sobě a sami z toho měli užitek.”

“Pokud jde o nás, tak se mýlíte. Chceme vás varovat.” “Varovat?” rozesmál se stařec.

“Hrozí vám nebezpečí, seňore. Mokoviové se vás chystají přepadnout. Dávám vám na to své čestné slovo.” “Jak může člověk jako vy mluvit o čestném slově?” “Pane, takovéhle urážky si vyprošuju!”

Také já jsem teď udělal dva kroky do černě vymalované místnosti. Pěna si stoupl vedle mne.

“Jenom se nerozčilujte!” mávl stařec opovržlivě rukou. “Stane se, co jsem řekl. Je docela možné, že nás Mokoviové chtějí přepadnout, protože jsou našimi úhlavními nepřáteli, ale nevěřím, že jste nás vy přišli varovat bez postranních úmyslů. Odevzdáte nám už konečně své zbraně?” “Ne!” odpověděl Pěna rázně. “A vy?”

Tato otázka patřila mně. Mohl a měl jsem asi uposlechnout, protože by se ukázalo, že jsme to mysleli upřímně. Ale starcovo urážlivé a neodůvodněné podezírání mě rozzlobilo. Navíc nebylo jisté, kdy by náčelník přišel na svůj omyl. Třeba by nás zde držel celý den. Potom by přišel Zeť, přepadl vesnici, vypátral, kde stařec žije, a my bychom padli Mokoviům do rukou i s ním. Tomu jsem musel zabránit. “Ne,” odpověděl jsem stroze. “Pak jste ztraceni. Pojďte sem!”

Tato slova platila oběma Indiánům, kteří vešli do místnosti a namířili na nás své foukačky.

“Ještě vás odvaha nepřešla?” zeptal se stařec posměšně. Byli jsme opravdu v nebezpečné situaci. Stačilo, aby Indiáni foukli do trubic, a měli jsme v těle otrávené šípy. Protože jsem viděl, že ty podivné zbraně ještě nepřiložili k ústům, pokračoval jsem v odporu.

“Ne. Jen zkuste, kdo vyhraje!”

“Určitě my. Podívejte se na tenhle nůž. Jeho špička je taky otrávená. Stačí, abych vás jen škrábl, a nikdo vás už nezachrání.”

Při těchto slovech vytáhl ze svého černého hábitu nůž a držel ho proti nám. Bylo to skutečně prazvláštní: kolem nás a nad námi umrlčí lebky, před námi stařec s otráveným nožem a dvě neběž

pecne foukačky, namířené na nás. Ale presto mi připadalo, že bych se musel stydět, kdybych se tomu starci a jeho dvěma Indiánům vzdal. Ne, ať vidí, že se nebojíme ani jejich jedu!

“Když budu chtít, bude ten nůž nebezpečnější vám než mně!” odpověděl jsem vzpurně.

“Člověče, vy jste se zbláznil! Budu počítat do dvou, a jestli přede mne nepoložíte své zbraně, řeknu tři a moji lidé vám vženou smrt do těla.Tak pozor. Jedna … dvě …”

Dál se nedostal. Stál jsem jen tři kroky před ním a viděl jsem, že Indiáni přikládají foukačky k ústům. Tu jsem k nim bleskurychle přiskočil, uchopil jednu foukačku do pravé ruky, druhou do levé, vytrhl jsem je Indiánům z rukou, hodil je na zem, popadl jednoho Indiána a odstrčil ho k Penovi se slovy:

“Vyřiďte ho!”

Pak jsem udeřil druhého rudokožce pěstí do spánku, že se zhroutil, a obrátil jsem seke starci. Můj útok ho překvapil tak, že měl ještě otevřená ústa, ale teď přece jen zvedl ruku s nožem. Přiskočil jsem k němu ze strany, udeřil jsem ho do paže, že nůž pustil, a svým proslulým úderem jsem ho omráčil. Padl na zem jako žok a zůstal nehybně ležet se zavřenýma očima.

Nato jsem se ohlédl po Penovi. Klečel na Indiánovi, kterého jsem k němu přistrčil, a držel ho za krk.

“Je v bezvědomí?” zeptal jsem se.

“Ne,” odpověděl Pěna. “Zavírá oči strachy.” “Svážeme je. Nějaké provazy tu snad najdeme.” “Mám je s sebou.”

Pomohl jsem mu svázat Indiána tak, že se nemohl ani hnout. Pak jsem si odepnul laso a spoutal jím starce. Druhému Indiánovi jsme svlékli kazajku, rozřezali ji na pruhy a spoutali ho jimi.

“Tak,” řekl jsem, když jsme byli hotovi. “Teď jsme pány situace.” “Sám jsem v to už nevěřil,” přiznal se Pěna. “Ale co teď?”

“Prohlédneme si ostatní místnosti. Musíme to udělat z opatrnosti, protože by v nich mohli být další Indiáni. Nejdřív se však podíváme ke vchodu a zkusíme otevřít. Vezměte světlo!”

Vrátili jsme se chodbou ke dveřím. Byly zavřené. Neviděli jsme na nich ani zámek, ani kliku, ani zástrčku.

“Teď jsme tady zavřeni a nedostaneme se ven,” řekl Pěna. “To by mohlo být nebezpečné.”

“Nemějte strach! Kdybychom to zařízení neobjevili, mohli bychom přinutit starce, aby nás pustil ven. Posviťte na strop!”

Pěna to učinil, pohlédl nanoru a hned řekl:

“Už to mám! Dva dráty, jeden napravo, druhý nalevo.”

“Jeden bude na otvírání a druhý na zavírání. Starý desierto je může obsluhovat ze své místnosti. Zkusíme to sami. Dveře se otevíraly doleva, a tak bude asi třeba zatáhnout za levý drát.”

Zkusil jsem to a dveře se otevřely. Pohlédli jsme na algarrobu a pod ni. Nikoho jsme tam nespatřili. Pak jsem zatáhl za pravý drát a dveře se prudce zabouchly. Zřejmě je zavíralo skryté pero. Pak jsme se vrátili. Indián, kterého přemohl Pěna, byl při vědomí. Oči měl otevřené a ustrašeně nás sledoval pohledem. Druzí dva muži byli ještě v bezvědomí. Pěna položil prvnímu Indiánovi několik otázek, ale nedostal na ně odpověď.

“Nechce,” řekl mi. “Zatím od něho stejně nic vědět nepotřebujeme. Najdeme sami, co hledáme.”

Přešli jsme ze světnice s umrlčími lebkami do druhé, která byla větší. Stál tam stůl s několika židlemi. Na stěnách visely nejrůznější zbraně nože, pistole, pušky, revolvery, šípy, toulce, luky, štíty a foukačky.

Pak přišla ještě větší místnost s dlouhým stolem a asi dvaceti židlemi. Byla to patrně zasedací síň. Stůl sem nemohli dopravit zvenčí, zřejmě ho vyrobili tady nahoře.

S tímto sálem sousedila menší místnost, v níž stála hrubá, zamčená skříň a vedle ní stůl, na němž jsem zahlédl psací náčiní. Pak jsme přišli do kuchyně, kde bylo rozličné nádobí, nejen na vaření, ale i podivné láhve a tyglíky, obvyklé v laboratořích.

“Že by ten stařec byl lékárník?” řekl Pěna.

“Možná. Rozhodně tu vaří nějaké lektvary. Pojďme dál!” Pěna šel za mnou, nasál nosem vzduch a řekl:

“Nezdá se vám taky, že tady proti očekávání není zatuchlý a vlhký vzduch?” “Stařec se postaral o větrání,” řekl jsem. “Vidíte ten kulatý otvor ve stropě? Určitě vede až ven.”

“Byla to asi hrozná práce vytesat do skály tyhle místnosti.”

“Ano, jestli je museli opravdu vytesat. Na to by bylo zapotřebí spousty lidí a mnoha let. Ta skála je …” Zaklepal jsem na obílenou stěnu. “Slyšíte? Není to skála, ale zdivo! Zní to jako dřevo a hlína. Ale to zatím není důležité, musíme dál.”

V další místnosti jsme spatřili vysoké police s různými zavázanými nádobami. Stály na nich i láhve, pevně uzavřené a opatřené lístečky. Zatímco mi Pěna svítil, vzal jsem jich pár do rukou, abych

si přečetl nápisy. Byly to latinské názvy léků. Zřejmě jsme se octli ve starcově lékárně.

Naproti polici stál úzký, pevný stolek a na něm skřínka ze silného plechu, zavřená na tři visací zámky. Pokusil jsem se ji zvednout, ale ať jsem se namáhal sebevíc, ani jsem s ní nepohnul. Když jsme si ji prohlédli pozorněji, zjistili jsme, že je přišroubovaná. Pěna na ni položil ruku a řekl:

“O tohle jde asi Yernovi. Mám dojem, že jsme objevili starcovu pokladnu.” Zasmál se přitom, neboť to myslel žertem. Já jsem mu však přitakal. “Máte správný dojem.”

“To není možné! Nač by měl tady pokladnu?”

“Kde je takhle bytelná skřínka, tam jsou i peníze. Sám jste slyšel, že starý desierto chodí jednou ročně do Santiaga. Zeť se tam s ním přece sešel.”

“Kde by ten stařec vzal peníze?”

“Kdoví? Do toho nám taky nic není. Pojďme dál!”

Dalšími dveřmi jsme se dostali do rozlehlé místnosti, která připomínala skladiště. Strop nesly silné dřevěné pilíře. Skladiště bylo tak dlouhé a široké, že naše lampička osvětlovala jen jeho malou část.

Kolem stěn byly až ke stropu naskládány balíky, zabalené do lýka a pečlivě převázané. Balíky ležely na hromadách i uprostřed místnosti. Zvedl jsem jeden, byl lehčí, než jsem soudil podle jeho velikosti, a tiše zapraskal.

“Kůra!” řekl jsem.

“Že by byl stařec kolega? Taky cascarillero?” zasmál se Pěna. “Proč ne?”

“Za tuhle obrovskou zásobu by dostal tisíce pesos.”

“Jemu se to taky sbírá! Lesy má vedle a pracovních sil po libosti.”

“To je pravda. Stačí, aby kůru dopravil k Río Saladu a tam postavil vor. Náklad potom výborně zpeněží.”

“A peníze přinese zpátky a uloží do pokladny,” doplnil jsem Pěnová slova. “Tím je všechno vysvětleno. Ale pojďme se podívat, co je tady ještě.”

“Že by to skalní obydlí bylo ještě větší? Nikdy bych si to nepomyslel, když jsem ten holý, nepřístupný balvan viděl před sebou.”

Žasl jsem stejně jako Pěna. Starý desierto byl rozhodně zajímavý muž a jistě by hrál důležitou roli i jinde. Kdo ví, co ho zahnalo

do Gran Chaka? Že se tu nenarodil, považoval jsem za jisté, přestože projevoval takový odpor k cizincům a bělochům.

Další místnost byla opět skladiště. Jenomže zde nebyla uložena kůra, nýbrž sedla, visící na stěnách. Bylo jich tu dobře přes padesát.

“Že by Tobové měli koně?” zeptal se Pěna.

“Proč ne? Teď už mě nepřekvapí nic. Je známo, že Tobové mají lepší mravy než ostatní kmeny. Třeba za to vděčí právě tomuhle poustevníkovi. Ale pojďme dál! Mám dojem, že je tamhle vzadu schodiště.”

Ze zadního rohu vedly nahoru dřevěné schody. Vystoupili jsme po nich a narazili na dveře. Byly jen přivřené. Když jsme je otevřeli, octli jsme se venku.

Podotýkám, že to nebyly padací dveře. Nad schody byl postaven dřevěný přístřešek jako u u schůdků do lodních kajut.

Octli jsme se tedy venku, ale neměli jsme výhled po okolí skaliska. Kolem nás byla zeď, vysoká nejméně sedm metrů. To nás však neudivilo nejvíc, zprvu jsme užasli nad něčím docela jiným. Stáli jsme totiž v pečlivě upravené zahradě se zeleninovými záhony, se záhony melounů a květin. Po krajích rostly kvetoucí keře růží. V pozadí stála jakási kůlna a v každém rohu loubí.

Prošli jsme nejprve mezi záhony ke kůlně. Našli jsme tam motyky, rýče a lopaty a navíc spoustu nářadí, v němž se vyznal Pěna. Byla to výzbroj pro sběrače kůry.

Potom jsme vešli do jednoho loubí. Pěna si sedl na lavičku, složil ruce, pohlédl na mne a zeptal se:

“Napadlo by vás někdy něco takového?” “Ne.”

“Mě taky ne. Zeleninová a květinová zahrada uprostřed Gran Chaka, že by člověk nenašel hezčí v Buenos Aires! To je opravdu zázrak!”

Z loubí jsme spatřili napravo a nalevo od rohu zdi čtverhranný otvor, zakrytý listím. Odsunul jsem je stranou, a rázem jsme viděli přes stromy do dálky. “Tahle okénka jen potvrzují, že stařec myslel na všechno,” řekl Pěna. “Protože je zakrývá listí, není je zdola vidět. Ale jak se mu podařilo postavit na vrcholku skaliska tak vysokou zeď, nemůžu pochopit. V Gran Chaku přece nejsou kameny!”

“Ale je tu dost hlíny, aby z ní mohl vypálit cihly.” “Že by jeho Indiáni pracovali jako cihláři a zedníci?”

“Pravděpodobně. Ale bude to už hodně dávno, protože lišejník

a mech pokryly mezitím i zdi, takže je zvenčí nikdo nerozezná od skály, na níž stojí. Ale pojďme se podívat do další besídky. Třeba odtamtud uvidíme na druhý břeh jezera.”

KRÁLOVNA TOBÚ

Šli jsme dál mezi záhony, po pěšinách, vysypaných místo pískem měkkým kůrpvým tříslem, jež tlumilo naše kroky. Besídka, k níž jsme se blížili, byla tak hustě obrostlá popínavými rostlinami s velkými listy, že jsme neviděli dovnitř. Proto jsem se div nelekl, když se z besídky ozval ženský hlas:

“Tak co, tío, už jsi je poslal pryč? Chtěla bych toho ptáka, když jsem ho tak dobře zasáhla.”

“U sta hromů!” zašeptal Pěna. “Seňora!”

“Nebo dokonce seňorita!” usmál jsem se. “Mějte se před ní na pozoru!”

“Mně není žádná nebezpečná, protože se žádné nelíbím. Ale kde se tady bere žena? Já nevycházím z údivu!”

“Je to skutečně zvláštní. Řekla tío, strýčku. Podle toho je starcovou neteří a nebude asi tak stará.”

“Co kdybychom se radši vrátili? Jsme tak otrhaní, že bychom se měli dámě spíš vyhnout.”

Div jsem se nerozesmál. Zmužilý Pěna má společenské zábrany! Pěna uhádl mé myšlenky a dodal na svou omluvu:

“Představte si mladou, vymydlenou seňoritu! Co si o nás pomyslí, když nás takhle uvidí?”

“Tak něžná a přecitlivělá ta dáma určitě nebude. Za prvé žije v Gran Chaku, za druhé je obklopena Indiány a za třetí se nebojí střelného prachu.”

“Jak to víte?”

“Vždyť jste slyšel, že výstřelem, který nás sem přivedl, zasáhla dravého ptáka.” “Máte pravdu. Seňora nebo seňorita, která střílí, nám nebude zazlívat, že jsme si do Gran Chaka nevzali frak a bílé rukavičky.”

“Tío!” ozvalo se opět z besídky. “Proč mi neodpovídáš?”

“Protože to není on, koho jste slyšela,” odpověděl jsem a udělal pět či šest kroků, které mě přivedly ke vchodu do besídky. Teď už jsem viděl dovnitř. Seděla tam dívka, která zděšeně vykřikla a vyskočila, když mě spatřila. Viděl jsem, že se chvěje.

Měla na sobě prostévolné šaty z bílého kartounu, stažené páskem z červené látky. Černočerné vlasy jí visely ve dvou silných copech na záda. Obličej měla snědý, kulatý, bez vystouplých lícních kostí typických pro indiánskou rasu. Co do krásy se mohla měřit s každou bílou seňoritou.

Dívka se jistě nechvěla z vrozené bázlivosti. Žila mezi Indiány, u nichž se jen zřídka objevil běloch. Myslela, že je v zahradě sama, že sem nemůže přijít nikdo cizí. A teď se před ní z ničeho nic objevili dva muži dost divokého vzezření. To by vyděsilo i sebenebojácnější ženu.

Teď dívka rychle zvedla pušku, opřenou o lavičku, namířila ji na nás, a zatímco se do jejích zbledlých tváří vracela barva, zeptala se nás výhružně:

“Kdo jste? Co tady chcete?”

“Odložte tu pušku, prosím,” požádal jsem ji. “Nepřišli jsme jako nepřátelé.” “Mluvili jste už se strýčkem?”

“Samozřejmě.”

“Pravda,” řekla a postavila pušku stranou, “jinak byste tu nebyli. Ale proč nepřišel s vámi?”

“Protože musí díky našemu příchodu rychle něco zařídit.” “Proč jste dole nenechali zbraně?”

“Protože se tam hned nevrátíme, ale zůstaneme tady. Teď je však odložíme, poněvadž vám jsou zřejmě nepříjemné.”

“Nepříjemné?” řekla dívka a po tváři se jí mihl pyšný úsměv. “Zbraní se nebojím, naopak, mám je ráda a dovedu s nimi zacházet. Bez zbraní tady nemůžeme žít. Ale posaďte se!”

Opřeli jsme pušky o zeď a vešli do loubí, kde” bylo místo asi pro šest osob. Dívka si nás dlouho prohlížela, když jsme se posadili naproti ní, a potom řekla: “Strýček k vám má asi velkou důvěru, když se vám svěřil se svým tajemstvím. Do téhle zahrady směl zatím vkročit jediný cizí člověk.”

Při těchto slovech její tvář náhle ztuhla a zachmuřila se, takže jsem se bezděčně zeptal:

“A ten nebyl dobrý?”

“Jak to víte?” rychle se zeptala dívka. “Myslím si to.”

“Vy ho znáte! Nezapírejte! Vy jste ho viděl! Kde je?”

,Qči jí svítily jako divoké kočce, která se chystá skočit na kořist “Uklidněte se, seňorito! Opravdu ho neznám.”

“Ale řekl jste, že to není dobrý člověk.” “Protože jsem to vyčetl z vaší tváře.”

• v,,Požnal jste to správně. Je to křivopřísežník a já ho nenávidím.”

Teď se dívka přirozeně mýlila. Dosud ho milovala. A kdyby ho teď zahlédla u jezera, jistě by se k němu s jásotem rozběhla.

Já a Pěna jsme na to neodpověděli. Dívka na mne působila zvláštním dojmem. Bylo

mi, že před sebou vidím její srdce jako na dlani, a přitom byla obklopena tajemstvím, jehož odhalení člověka láká i děsí.

Po chvíli dívka pokračovala, jako by mluvila sama pro sebe: “Ano, nenávidím ho, protože byl běloch.”

“Vy nenávidíte bělochy, seňorito?” zeptal jsem se. “Ano. Jsou všichni prolhaní a nevěrní.”

“Třeba jste poznala jednoho takového. Ale bělochů jsou milióny. Myslíte, že jsou všichni jako ten jeden?”

“Ano, všichni. Poznala jsem je v Saň Antoniu, kam mě strýc poslal, aby se ze mne stala dáma.”

“Stala se z vás, seňorito …”

Myslel jsem, že jí tím udělám poklonu, ale spletl jsem se.

“Ne, nestala. A nechci, aby ze mne byla dáma. Kdysi jsem chtěla

– kvůli němu. Ale on se nevrátil.”

“Říkáte, že se vám v Saň Antoniu nelíbilo?”

“Ne. Lidé na sebe byli naoko milí, ale za zády se navzájem pomlouvali. Všichni byli falešní a špatní. A tak jsem utekla.”

“Sama touhle divočinou?”

“Chtěla jsem zpátky k svému kmeni. Nechtěli mi to dovolit. Tu jsem si uvědomila, že jsem panovnicí Tobů a že mi nikdo nemá co poroučet. Když všichni usnuli, vzala jsem pušku pána, u něhož mě strýček ubytoval, jeho nůž a sedlo a nejlepšího koně a odjela jsem. Za pět dní jsem byla u svých, a teď už od nich neodejdu.”

Protože mě zajímal dívčin poměr ke starci, zeptal jsem se: “Tío o vás pečuje zřejmě odmalička?”

“Ne. Poznala jsem ho, když k nám před jedenácti lety přišel. Mně bylo tehdy šest.”

“Odkud přišel?” “Z Evropy.”

“Nevíte, jaké je národnosti?”

“Vím. Ale nesmím o tom mluvit. Opustil svou zem, protože ho

tam chtěli zabít.”

; , ,

“Řekla jste, že jste panovnicí Tobů. Kdo je jejich náčelníkem?”

“Tobové se dělí na několik kmenů, z nichž každý má svého náčelníka. Já jsem panovnicí všech, a strýček jim vládne místo mne.”

“Jak to, že nemají mužského vládce?” !

“Posledním panovníkem byl můj dědeček, který už zemřel. Další panovník odešel a nevrátil se.’”

“Proč?”

“Povím vám to. Rodina králů, kteří vládnou Tobům, je tak stará jako Tobové sami. Můj dědeček, poslední potomek tohoto panovnického rodu, neměl syna, jenom dceru. Podle zákonů Tobů se měla stát královnou a muž, kterého by milovala, panovníkem. O její přízeň se ucházeli všichni mladíci, vynikající silou, statečností či chytrostí, ale jí se nelíbili, protože milovala bělocha. Rada starších se rozhodla učinit panovníkem jeho. Po mém narození odešel jednou na lov a už se nevrátil. S ním však zmizelo i zlato, které Tobové přinesli z hor a jež tvořilo jejich poklad.”

“Třeba se mu stalo neštěstí při lovu?” “Vezme si někdo na lov mnoho liber zlata?” “To ne. Ale viděli ho, že si to zlato bral?” “Ne.”

“Pak je mohl ukrást někdo jiný.”

“Ne. Ukradl je můj otec. Řekla jsem, že o něm potom nikdo neslyšel. To je pravda. Nikdo o něm neslyšel, ale jeden náš bojovník ho viděl v Montevideu. Dostal se tam jako horský vůdce a zahlédl mého otce, uprchlého panovníka, v nádherném kočáru. Běžel za ním až k jeho krásnému domu. Když můj otec vystoupil, Indián ho oslovil jménem. Otec ho poznal a vzal ho s sebou dovnitř. Nabízel mu peníze, aby mlčel. Indián to však odmítl. Pak se dověděl, že můj otec má novou ženu. A když odešel, byl jeho nůž rudý.”

“Bože! Ten muž probodl vašeho otce?”

“Ovšem. Byl to zrádce, a stalo se mu po právu.” Řekla to chladně a tvrdě. Pak pokračovala:

“Moje matka ho měla moc ráda. Když odešel, onemocněla a zemřela. Nato prohlásili královnou mne.”

“A muž, kterého si vezmete, se stane panovníkem Tobů?”

“Ano. Ale Tobové zůstanou bez krále.”

“Vy se nechcete vdát?”

“Ne. I ten můj odešel a už se nevrátí. Jsem ráda, že jsem se nestala jeho ženou. Byl by mě opustil i tak.”

“Kdo to byl?” “Cascarillero.” “Mladý?”

“Mladý a krásný, silný a statečný. Všechna děvčata ho zbožňovala. On však miloval mne jedinou, ale jen dokud neodešel.”

“Třeba se ještě vrátí.”

“Ne. Lhůta, kterou jsme mu dali, uplynula už dvakrát.” “Ukradl také něco?”

“Ano.”

“Co?”

“Peníze, mnoho peněz, které patřily tíovi a kmeni.” “Jak dlouho tu byl?” .

“Několik let. Tío ho našel zraněného v lese a dopravil ho k jezeru, aby ho vyléčil. Oblíbil si ho a dovolil mu, aby u nás zůstal. Brával ho s sebou, když šel hledat zlato nebo sbírat kůru. Potom jsme se do sebe zamilovali a náčelníci se sešli k poradě. Chtěli říci ne a přinutit mě, abych dala svou ruku některému Tobovi. Ale tío se za mne přimluvil, a tak náčelníci svolili. Potom naši lidé dopravili kůru k řece a naložili ji na vor. Můj nastávající byl jejich vůdcem, měl náklad dovézt do Santa Fé, prodat ho tam a potom se s penězi vrátit. Naši veslaři ho doprovodili až k lodi, na kterou kůru přeložili. Ale vrátili se sami.”

“Jeli tomu takhle, nemůžete tvrdit, že ten muž je zloděj. Třeba mu něco zabránilo, aby dodržel slovo.”

“V to jsem věřila a doufala. Ale strýček poslal do Santa Fé posla, který se dověděl, že ten muž kůru prodal a dostal za ni peníze. Není to snad důkaz, že nás podvedl a okradl?”

“Ne. V těch končinách se válčí a cesta sem vede přes území vašich nepřátel. Kdoví zda je ten muž ještě naživu?”

Dívka hleděla na jezero. Strnulost z její tváře zmizela, řekla teď mírnějším tónem:

“Vy myslíte, seňore, že ještě nemám ztrácet naději?”

“Ano, to si myslím. Ani kdyby se ten muž nikdy nevrátil, nemáte právo považovat ho za křivopřísežníka a zloděje. Toto právo byste měla, jen kdybyste dokázala, že je živ a že si podvodně přivlastnil cizí peníze.”

“Děkuju vám, seňore. Máte pravdu. Moje srdce zatrpklo, ale nebudu ho nenávidět. Třeba se ještě vrátí. Ale neříkal jste, že strýček přijde také do zahrady? Co dělá?”

Vzal jsem do ruky dívčinu pušku, jako bych si ji chtěl prohlédnout. Nebyla nabita. To mě uklidnilo, neboť tohle děvče by se mohlo pokusit vystřelit na nás. “Ještě tu být nemůže,” odpověděl jsem a dal jsem pušku zpátky.

“Proč?”

“Dopustil se nerozvážnosti, která mu v tom brání.” “Nerozvážnosti? Jaké?”

“Řeknu vám to a doufám, že budete moudřejší než on. Vaši bojovníci vytáhli proti Čiriguanům a vaše vesnice je teď bez ochrany, viďte?”

“Ne docela. Pár bojovníků tady zůstalo.”

“To není dostatečná ochrana. Co kdyby se tu teď objevil nepřítel a přepadl vás?” “Zahnali bychom ho na útěk.”

“Kdo? Těch pár mužů?”

“Ani bychom je nepotřebovali. Bojovaly bychom my dívky.” “Copak jsou děvčata kmene Tobů tak bojechtivá?”

“Dřív nebyla, a dosud jsme doopravdy nebojovaly. Ale když jsem pochopila, že můj kmen nebude mít krále, jen mne jako královnu, vybrala jsem z mladých dívek ty nejsilnější, nejobratnější a nejstatečnější a vytvořila z nich svou osobní stráž. Myslím, že bychom bojovaly stejně odvážně jako muži.”

“I proti Mokoviům? Mokoviové se vás chystají přepadnout.” “Jak to víte?”

“Vyslechli jsme jejich hovor.”

Dívka pomalu a klidně vstala, opřela se o zeď, složila ruce na prsou a řekla: “To mi musíte podrobně vypovědět. Slovo za slovem. Musím vědět všechno, abych mohla rozhodnout, co uděláme.”

Jiná žena by zděšeně vyskočila, kdyby se dověděla, že vesnici hrozí nebezpečí. Tato dívka však byla rázem chladnokrevná a rozvážná jako starý bojovník, který ví, že na jeho příkazech závisí vítězství.

Vyprávěl jsem jí všechno až po okamžik, kdy jsem stál na stromě a zatáhl za zvonek k tomuto obydlí. Teprve teď zvolala zděšeně:

“Toho jste se odvážil?”

“Ano.”

“To se ale divím, seňore, že jste vy a váš přítel naživu. Tím, že jste odhalili naše tajemství, propadli jste smrti.”

“Tak si to váš strýček také představoval.”

Nato jsem dívče vyprávěl, co se zběhlo dál. Vyslechla mě až do konce, aniž hnula brvou. Jen v očích se jí občas zablesklo na důkaz, že není tak docela klidná.

Když jsem domluvil, položila mi pravou ruku na rameno a řekla: “Vidím, že jste k nám přišel jako přítel a že jím zůstanete.”

“Nic jiného si nepřeju, ovšem za předpokladu, že mě už nebude nikdo urážet.” “Nic takového už neuslyšíte.”

“Ale co když se k nám bude váš strýček choval i nadále nepřá

telsky?” \

“Promluvím si s ním. Musí dát nejen na můj hlas, ale i na hlas rozumu.” “Tak pojďme za ním!”

“Ano, nebo ne, zůstaňte radši tady! Rozvážu ho sama. Je hrdý, a tak bude lip, když to neuděláte vy, kteří jste ho přemohli.”

“Nežádáte od nás příliš mnoho, seňorito? Neznáme dosud všechna tajemství tohoto úkrytu. Když tu zůstaneme, můžeme se dočkat ledajakého překvapení, o němž nemáme zatím ani tušení.”

“Dávám vám své slovo, že se vám nic nestane. Stačí vám to?” “Ano, jděte!”

Nechala pušku v besídce a odešla. Pěna se za ní díval, dokud nezmizela, a potom řekl celý rozrušený:

“Sakra, takové děvče jsem ještě nepotkal! Co myslíte, že se teď stane?” “Vrátí se se starcem, který nás nejspíš požádá o prominutí.”

“Ta dívka je opravdu rozumnější než on. Jak tady stála, klidná a hrdá! Bylo na ní vidět, že je královnou Tobů.”

STARÝ POUSTEVNÍK

Minulo téměř půl hodiny, než se dívka vrátila. Starý desierto šel za ní. Jeho tvář měla zvláštní výraz, zrcadlil se v ní stud, zlost a trochu i lítost. “Už ho vedu!” usmála se dívka.

Stařec se před námi lehce uklonil a řekl:

“Unica mi pověděla, jak se věci doopravdy mají. Nemohl jsem to tušit. Kdybyste mi situaci vysvětlili podrobněji, byl bych se choval jinak.”

Řekli jsme mu totéž co dívce, nedověděl se ani o slovo méně, ale zřejmě ho teď nenapadla jiná omluva. Abych mu usnadnil, jak z toho, odpověděl jsem:

“Vnikli jsme k vám bez dovolení, což vás jistě rozčililo, a tak vás dodatečně prosíme o prominutí.”

“Promíjím vám to rád, seňorové. Teď je však nejdůležitější, abyste nám dokázali, že je všechno opravdu tak, jak jste nám to vylíčili.”

“Co vám mám na tuto otázku odpovědět, seňore? Varovali jsme vás, a tím náš úkol skončil. Jestli nám věříte, je všechno v pořádku. Jestli nám nevěříte, prosím, počkejte, až sem Mokoviové dorazí a přepadnou vás.”

“Na to přirozeně čekat nebudu!”

“Navíc mám pro vás návrh,” pokračoval jsem. “Nechtě nás tady, a jestli se ukáže, že jsme vám lhali, prožeňte nám hlavu kulí.”

Nato se stařec pousmál.

“Vy jste ti praví, kteří by si to nechali líbit. Tak odvážné chlapíky, jako jste vy, jsem ještě neviděl. Nikdy bych si nepomyslel, že by se mi něco takového mohlo stát. Ke všemu ještě ve vlastním úkrytu a za přítomnosti dvou Indiánů, silných jako medvědi! Běda tomu, kdo je vaším nepřítelem!”

“Pak tedy běda Mokoviům!”

“Považujete je opravdu za své nepřátele? Co vám udělali?”

“Nic. Ale vyslechli jsme jejich rozhovor. Chtějí vás přepadnout a oloupit. Proto nemůžeme pochybovat o tom, na které straně je právo.”

l

“Jestli to myslíte upřímně, uznávám váš důvod. Ale ještě jednu otázku. Jistě pochopíte, že bych rád věděl, kdo jsou muži, na jejichž mlčenlivosti teď závisí zachování mého tajemství?”

“To vám rádi řekneme,” odpověděl můj společník. “Já se jmenuju Pěna, přicházím z Porto Alegre a jsem cascarillero.”

“Cascarillero? V které oblasti pracujete?” zeptal se stařece nedůvěřivě.

“Všude.”

“Považujete Gran Chaco za bohaté na kůru?”

“Samozřejmě,” přitakal Pěna, který se potají bavil tím, jak starci nahání strach.

“Chcete tady zůstat?”

“Možná. Jestli najdu dobré společníky.”

“V tom případě vás varuju. Indiáni nestrpí v Gran Chaku běloby” “Indiány jsem našel všude, kam jsem přišel, a nikde jsem se jich

neptal, jestli tam smím zůstat či nikoli. Když v jejich blízkosti oloupám kůru z několika stromů, nijak je tím nepoškodím.”

Stařec viděl, že jeho námitky jsou bezúspěšné, a tak se obrátil ke mně a zeptal se:

“Vy jste taky cascarillero?”

“Ne. Chceteli, říkejte mi viajero.” Nato jsem se mu také představil. “Cože, vy jste Němec? Tak to jsem klidný. Krajan krajanovi neublíží.” “Krajanovi?” zeptal jsem se překvapeně.

“Ovšem, já jsem taky Němec!”

“Cože?” zvolal Pěna. “El viejo desierto je náš krajan? To bych si nepomyslel ani ve snu!”

Stařec na něj udiveně pohlédl.

“Vy přece nejste Němec, když se jmenujete Pěna?”

“Ale ano, jen jsem své jméno přeložil do španělštiny.” “Odkud pocházíte?”

“Z Vratislavi.”

“A vy?” zeptal se stařec mne. “Já jsem Sas.”

“Díky bohu, to nemůžete…”

Stařec se s leknutím zarazil Docela se za poslední minuty změnil. Hlas měl jasnější, pohyby živější a v tváři téměř šťastný výraz. Však to také bylo zvláštní, že se v Gran Chaku, a ke všemu ještě

v tomhle tajuplném skalisku sešli tri Němci! Radost strhla starce ke slovům, která už nemohl vzít zpět. Byl sice tak duchapřítomný, že myšlenku nedokončil, ale vyřčená slova a způsob, jakým je vyslovil, v nás nutně vyvolala úvahy, jimž chtěl raději zabránit.

Hned jsem pochopil, že je rád, že naše rodná města nejsou poblíž jeho rodiště. Vzpomněl jsem si také na umrlčí lebky, zdobící jeho pokoj, a nemohl jsem se ubránit myšlence, že v jeho minulosti bude velmi temný bod, kvůli němuž si přeje, aby nám jeho dřívější život zůstal utajen. Tyto úvahy mi proběhly v hlavě tak rychle, že jsem mu odpověděl, sotva se odmlčel:

“Ano, díky bohu, že jsme krajané! Teď už mezi námi nevyvstane nedůvěra a budeme si ze všech sil pomáhat.”

Řekl jsem to tak rychle, aby si myslel, že jsme si nevšimli, jak se náhle odmlčel. Pěna však nebyl tak ohleduplný.

“Můžeme se také dovědět, odkud jste vy?”

“Sa, mo, zřej, mě,” pomalu ze sebe soukal stařec, zjevně v rozpacích. “Jsem… jsem z…”

Zarazil se. Potom na nás pátravě pohlédl, jako by učinil nenadálé rozhodnutí, a pokračoval:

“Ne, nebudu vám lhát. Byl jsem Němec tělem i duší, a to bylo mým neštěstím. Dnes patří moje vlast k německé říši, dnes by se nestalo, co… Ale o tom později.

Znáte historii ŠlesvickaHolštýnska?” Přikývli jsme.

“Narazili jste, když jste o ní četli, na jméno Alfred Herbst?” Přemýšlel jsem, ale musel jsem odpovědět záporně. Pěna také.

“Ten Herbst jsem já. Třeba můj příběh ještě uslyšíte. Ale teď na to není čas, a musíme se také blíž poznat. Ale co ty, Unico, nechceš pány přivítat, když jsi slyšela, kdo jsou?”

Řekl to také německy, a k mému údivu nám dívka podala ruku a řekla celkem plynnou němčinou:

“Udělali jste nám velkou radost a jste nám teď dvojnásob vítáni.”

“U sta hromů!” zvolal Pěna. “Vy umíte taky německy, slečno Unico? Abychom se nakonec nedověděli, že nejste Indiánka, ale že pocházíte z Mnichova nebo z Wiesbadenu!”

“To ne,” řekl stařec. “Mám Německo a svou mateřštinu tak rád, že jsem bez ní v téhle pustině nemohl žít. Unica mi musela udělat to potěšení a stát se mou žákyní. Učila se rychle a brzy mluvila docela obstojně. Později měla ještě jednoho učitele, který…”

Starec se zarazil.

“Mluv dál, strýčku!” vyzvala ho Unica. “Proč, když by tě to bolelo?”

“Ne. Už jsem o tom s těmi pány mluvila. Řekla jsem jim, že ho nenávidím.” “Kdybys ho byla nenáviděla hned od začátku! Vy, pánové, totiž nejste první Němci v tomto úkrytu. Raněný muž, kterého jsem se ujal a který nás potom podvedl, mluvil také německy. Pocházel z Rakouska, ze Štýrského Hradce.” “Jak se jmenoval?” zeptal jsem se. “Slíbili jsme si, že jeho jméno už nikdy nevyslovíme.” “Chci vás požádat, abyste toho mladíka nezatracoval. Kdy se měl vrátit?” “Před půl rokem.”

“To není na zdejší poměry tak dlouhá doba. Z Buenos Aires to sem je daleko a cesta vede oblastmi, kde se obyvatelstvo pravé bouří. A to nemluvím o Indiánech, jejichž územím ten mladý Rakušák musí projet. Kdo ho doprovázel?” “Na zpáteční cestě? Nikdo, jestli někoho nepotkal náhodou.” “A to ho proklínáte? Já jsem toho za své krátké cesty touto zemí zažil tolik, že by jiný s menším štěstím buď desetkrát zahynul, nebo byl dvacetkrát rozdrcen koly politické mašinérie. Vy toho mladíka odsuzujete, aniž máte v rukou důkazy o jeho zradě?”

Unica na mne vrhla vděčný pohled Stařec zrozpačitěl, ale pokusil se ještě ospravedlnit.

“Dověděl jsem se, že si peníze v Buenos Aires vyzvedl.” “To vám věřím. Ale víte určitě, že s nimi upláchl?” “Ne, to nevím. Jen si to myslím, anebo spíš, myslel jsem si to.” “Tak tu myšlenku prozatím pusťte z hlavy a neodsuzujte ho, dokud nezískáte bezpečné důkazy! Poznal jsem už mnoho lidí, které ostatní morálně kamenovali, a pak se ukázalo, že byli bezúhonní, možná bezúhonnější než jejich soudci.” Nato mi Unica podala ruku a řekla: “Děkuju vám, pane. Zbavil jste mě velkého trápení.” Starý desierto však hleděl chvíli před sebe a potom zopakoval moje slova:

“A pak se ukázalo, že byli bezúhonní, možná bezúhonnější než jejich soudci. Máte pravdu. Nebudu ho soudit, protože se sám musím obávat ještě těžšího soudu. Budu znovu doufat, že se ještě vrátí. A teď už se budeme věnovat záležitosti, která je dnes pro nás

nejdůležitější, útoku Mokoviů. Aby nám to lépe šlo, přinesu vám malé osvěžení, jaké byste tady v Gran Chaku jistě nečekali. A posaďte se konečně!”

Měl pravdu, od té doby, co přišel, jsme hovořili vestoje. Unica zřejmě věděla, co chce stařec přinést, neboť odešla do vedlejší besídky a vrátila se se stolečkem, který před nás postavila. Potom se objevil stařec a k našemu překvapení přinesl, několik láhví vína a krabici doutníků!

“To se divíte, viďte?” řekl, když viděl naše pohledy. “Víno a doutníky v Gran Chaku! Víno jsem přirozeně koupil a dopravil sem na mezcích, ale doutníky jsou vlastní výroby.”

“Vy pěstujete tabák?” zeptal se Pěna.

“Ano, a znamenitý! Jestli se tu zdržíte, uvidíte, co všechno jsem své Indiány naučil. Nechají se rádi poučit, když mají správné vedení a zachází se s nimi slušné. Zato když jim chce někdo vnutit takzvané štěstí noži a puškami, postaví si hlavu, a to jim nemůže nikdo zazlívat. Moji Tobové kouří doutníky, které by jim nejeden znalec záviděl. A co je nejdůležitější, vyrábějí si je z vlastního tabáku. Vezměte si a zapalte si!”

Stařec mezitím nalil víno do čtyř skleniček a teď nám podával krabici s doutníky.

“Slyšel jsem už dřív, že Tobové vynikají nad ostatní indiánské kmeny,” poznamenal jsem.

“Jaképak vynikají? Měli prostě učitele, jakého Indiáni potřebují. Dejte podobného ostatním kmenům, a udělají zanedlouho stejný pokrok. Teď jsme začali pěstovat i víno a na několika ostrovech, odtud je nevidíte, nám rostou brambory a spoutá zeleniny. Písčité půdy, na níž se, jak známo, rodí nejlepší tabák, máme tady dost. Zpracování listů a výroba doutníků pak už mým Indiánům nedělala nejmenší potíže. Ale teď nám už podrobně vyprávějte o svém setkání s Mokovii.”

Pěna mu pověděl obsah rozhovoru, který vyslechl. Nato desierto řekl:

“Tak ten takzvaný Zeť byl u nás na zvědech! Provedl to zřejmě náramně chytře, protože moji Indiáni jsou velice bdělí. Bude to asi nebezpečný člověk, a tak ho zneškodním.”

“Máte tušení, kdo by to mohl být?” zeptal jsem se. “Ne. Vy snad ano?”

“Ano. jistě znáte slavného horského vůdce, kterému se zde říká prostě sendador.”

“O tom tady slyšel každý. Já jsem se s ním osobně nesešel, ale vím, že je to

lump, do jehož rukou bych se nikdy nesvěřil.” “Máte důvod k tomuto příkrému odsouzení?”

“Nejeden! Hlavním důvodem však je skutečnost, že sendador je ďáblem Indiánů. Štve je proti sobě a sám přitom loví v kalných vodách. Kromě toho popuzuje Indiány i proti bělochům. Jeho největšími spojenci jsou právě Mokoviové. Mnoho náznaků, které jsem si uvědomil až dodatečně, mě přivedlo k domněnce, že u nich má své doupě. Proč se mě na něj ptáte? Znáte ho?”

“Bohužel. Je to ošklivá historie.” Řekl jsem mu to nejdůležitější. “Později vám povím podrobnosti. Teď už jen tolik, že toho Zetě považuju za zetě sendadorova!” “Přál bych si, aby to byla pravda.”

“Proč?”

“Protože by se nám v tom případě podařil znamenitý úlovek. Kdyby mi padl do rukou sendadorův zeť, přinutil bych ho, aby mi prozradil, kde je jeho tchán, a pak bych ho zničil.”

“Yerno nám padne do rukou určitě. Pomůžeme vám přitom s Pěnou, seč nám síly stačí.”

“To mi bude milé, protože zde mám v tuto chvíli jen třicet mužů. Je to jakási moje osobní stráž, která se nezúčastňuje válečných výprav. Jsou vyzbrojeni puškami a mají za úkol chránit vesnici a můj úkryt. Jsou to nejsilnější a nejspolehlivější muži z celého kmene.”

“Třicet. To by mohlo stačit, protože Mokoviů je jen osmapadesát mimo Zetě.” “Myslíte, že by to mohlo stačit? Budou přece jen dva na jednoho.”

“Přesto myslím, že se nemáme čeho bát,” odpověděl jsem. “Útočník je vždy ve výhodě, protože si může vybrat dobu, místo a způsob boje.”

“Ale tím mi dáváte za pravdu! Přepadnout se nás přece chystají Mokoviové!” “Chystají. Ale my je předejdeme a napadneme je sami.”

“Tak si to představujete?”

“Ano. Nebo chcete čekat, až vás přepadnou oni?”

“Proč ne? Vím teď, na čem jsem, a mohu nepřítele přivítat, jak si zaslouží.” “Jestli si k tomu můžete vybrat vhodné místo, nic proti tomu nemám. Neznám vaši vesnici. Je velká?”

“Ano, velká a rozlehlá.”

“Jak chcete tak velké prostranství obsadit třiceti muži? Jak můžete vědět, kde nepřítel zaútočí?”

“To vím přesně. Mohu nepřítele přinutit, aby zaútočil na určitém místě.” “Jak to?”

“Postaral jsem se přirozeně o bezpečnost své vesnice, pokud to jen šlo. Pomohl mi přitom okolní terén. Ze dvou stran se kolem vsi vine proláklina, kterou jsem spojil kanálem s jezerem. Kanál mohu podle libosti otvírat a zavírat. Ostatní strany jsem zabezpečil širokým umělým příkopem. Když otevřu kanál, bude vesnice za pár hodin obklopena vodou.”

“A jak víte, kudy nepřítel zaútočí?” “Po úzké hrázi, kterou voda nezaplaví.”

“Myslel jste i na to, že by třeba Mokoviové mohli kanál přeplavat?” “Ano. Nezapomeňte na krokodýly!”

“Budou krokodýlové v příkopě?”

“Mokoviové s tím musejí přinejmenším počítat. V jezeře je krokodýlů plno, nevyhubil jsem je jen z tohoto důvodu. Můžeme očekávat, že se jich pár dostane i do příkopu, a spolehněte se, že žádný Indián neskočí do vody, kde jsou krokodýlové.”

“Nemohou se Mokoviové zmocnit vašich člunů?” “Postarám se, aby se jim to nepovedlo.”

“A nemohou si rychle postavit vor? Dřeva je tu v lese dost.” “Na to jsem nepomyslel.”

“Ne? Potom má váš obranný systém slabinu. Ale i v případě, že všechno půjde podle vašeho přání, že nepřítel přijde po hrázi a vy ho zasypete kulkami, jsem zásadně proti takovému hromadnému vraždění lidí, kteří byli jen svedeni. A kromě toho přece chcete Zetě chytit živého.”

“To máte pravdu.”

“A ještě něco musíte dobře zvážit. Yerno tu byl na zvědech. Shledal všechno v pořádku, odešel pro své lidi, dnes v noci sem s nimi dorazí a zjistí, že vesnici obklopuje široký vodní příkop. Co si pomyslí?”

Stařec neodpověděl, jen si prohrábl vlasy.

“Okamžitě uhádne,” pokračoval jsem, “že jste se dověděli o jeho úmyslu. A vzdá se ho, protože s sebou nemá stovky lidí, odtáhne a vy nic nezískáte.”

“Je to tak,” přikývl desierto. “Musíme vymyslet něco jiného, jestli ho chceme

zajmout. Ale co?”

“Půjdeme mu naproti a přepadneme ho tam, kde bude čekat na setmění.” “Kde to je?”

Pěna mu popsal místo, o němž Zeť hovořil.

“Už vím, už vím,” zvolal stařec vzrušeně. “Je tam hluboká proláklina, tak vlhká, že v ní rostou vysoké stromy a husté křoví. Tam se chtějí utábořit? Dobrá, přepadneme je tam.”

“Musíme však být velmi opatrní, aby nás nezahlédli či nezaslechli. A protože jich je dvakrát tolik jako nás, musíme jich polovičku srazit k zemi hned na začátku a potom bojovat muž proti muži.”

“Milý příteli, to je na pováženou. Jestli dojde k boji muže proti muži, sehrají svou roli otrávené nože a šípy a utrpíme značné ztráty, i když zvítězíme. Lépe bude, když křoví obklíčíme a Mokovie postřílíme.”

“Třicet mužů má obklíčit osmapadesát nepřátel? A střílet budeme jen tak nazdařbůh?”

“Dobrá, tak počkáme, až se rozední, abychom mohli mířit.”

“Oni budou moci ve dne mířit taky. Jenomže budou zalezlí v křoví, zatímco my budeme stát na volném prostranství.”

Stařec vstal, přešel několikrát před besídkou sem tam a zvolal pak v předstíraném hněvu:

“K. čertu s vašimi námitkami, pane! Takhle nezbude z mého válečného umění nic, a já si na něm tolik zakládal!”

“Sestavil jste svůj obranný plán dřív, než jste vyslechl naši zprávu. Proto jste nepočítal s tím, že budeme chtít Zetě dostat živého. Už proto nemůžeme připustit boj na dálku, nemluvě o tom, že by byl pro nás nebezpečný. Zetě si vezmu na starost sám a můžete být přesvědčen, že ho dostanu. Srazím ho k zemi jedním úderem jako vás.”

“I když Zetě zneškodníte jediným úderem, jeho Mokoviové se budou bránit.” “Záleží na tom, jaké zaujmeme postavení. Třeba nám vběhnou do náruče jednotlivě. Ukažte mi teď vesnici a její okolí, možná že na něco přijdu.”

“Vesnici vám ukážu rád, ale pochybuju, že dostanete tak znamenitý nápad. Jestli chcete, můžeme vyrazit hned. Unica vám zatím připraví něco k jídlu. Jistě budete mít hlad. Prosím, pojďte!”

Dopili jsme a museli jsme si ještě vzít na cestu doutníky. Potom

jsme opustili besídku a vraceli se touž cestou, kterou jsme přišli. V místnosti s umrlčími lebkami se stařec chviličku zdržel. Když jsme došli k východu a Unica otevřela dveře, spatřil jsem, že má na hlavě tmavé sombrero se širokou střechou. Tento klobouk předtím v místnosti nebyl. Usoudil jsem z toho, že se odtamtud vchází do dalšího pokoje, kterého jsme si nevšimli.

Unica přešla bezpečně po větvi, vykasala si šaty a hbitě slezla na zem. Nepočkala na nás, ale hned odešla. Když jsme byli dole všichni, řekl stařec: “Vesnici si prohlédneme nakonec. Nejdřív vás zavedu k jezeru.”

Vrátili jsme se k místu, odkud jsme se s Pěnou dívali na vodní hladinu. Pak jsme se vydali po břehu doleva. Les sahal všude až k vodě, takže jsme neustále kráčeli pod střechou z listí. Po chvíli se břeh stočil téměř v pravém úhlu doleva a pak se obloukem vrátil do původního směru. Jezero zde vytvořilo zátoku, v níž byl velký ostrov, který jsme předtím s Pěnou považovali za pevninu. Také ostrov byl porostlý stromy. Za ním jsme viděli další ostrůvky, které však byly menší a blíž u břehu.

Naše cesta se teď zúžila a tvořila krátký oblouk na způsob mostu. Po levé straně se půda svažovala do prohlubně, která se táhla dál mezi stromy.

“To je příkop,” vysvětlil nám stařec, “a my teď stojíme na zakrytém kanálu, jímž do něho poteče voda z jezera. Později to uvidíte ještě lip.”

Neušli jsme daleko, a tu se stromy rozestoupily a před námi se otevřelo rozlehlé prostranství. Stály na něm chatrče různého tvaru a mezi nimi pobíhali lidé.

Právě se odtamtud ozvalo bubnování. “To je naše vesnice,” řekl stařec. “Proč bubnují?” zeptal jsem se.

“Rozkaz vydala asi Unica. Chce lidem oznámit, že mají být přepadeni. Při této příležitosti se jistě zmíní i o vaší přítomnosti, a tak se vám asi dostane slavnostního uvítání.”

Při těchto slovech mu po tváři přelétl napůl ironický, napůl spokojený úsměv. Pak pokračoval:

“Teď odplujeme na ostrov. Musíte ho vidět.”

U břehu se pohupovaly větší a menší čluny. Nastoupili jsme do jednoho z malých, Pěna a já jsme se chopili vesel a zamířili k ostrovu. Neviděli jsme na něm ani lidi, ani zvířata. Na východním konci rostly stromy, za nimi se táhla pole,

svědčící o starcových úspěších. Nejdřív nás zavedl ke stromům. Spatřili jsme mezi nimi

budovu postavenou z cihel a přikrytou rákosím. Na hřebenu střechy stál kříž a nad dveřmi byla tmavými písmeny napsána slova Soli Deo Gloria.

“Kostel,” vysvětlil nám stařec.

“Kdo tu dělá kněze?” zeptal jsem se.

“Kněze nemáme,” odpověděl stařec. “Věřící se tu scházejí a já jim překládám evangelium nebo epištoly a čtu z postily vysvětlení. Dobrou vůli je třeba považovat za skutek.”

Potom nám stařec ukázal políčka, kterým by se mělo říkat spíš zahrádky. Nato jsme odpluli na další ostrůvky, kde se pásli koně a dobytek.

“Koně jsou v Gran Chaku vzácní,” řekl stařec, “a nesvědčí jim moskyti. V téhle otevřené krajině s rozlehlými písčitými a travnatými plochami jsou však nesmírně užiteční. Právě koně zajišťují mým Indiánům převahu nad ostatními kmeny.”

Potom jsme se vrátili na pevninu a zamířili k vesnici. Na břehu stál rudohnědý klučina, kterého jsem si nejdřív ani nevšiml. Teď se kvapem rozběhl k vesnici a křičel přitom tak strašlivě, že mi ho bylo líto.

“Co je tomu maličkému?” zeptal jsem se. “To se nás tak bojí?”

“Kdepak,” vysvětlil nám starý desierto. “Je to hlídka, kterou tu postavili, aby vrchní velitelce Unice ohlásila váš příchod.”

Chatrče tvořily ve vsi širokou ulici. Byly čisté, postavené ze dřeva, hlíny a cihel a pokryté většinou rákosím. Odděleny byly od sebe zahrádkami. Lidi jsme nikde neviděli. Příčinu jsem pochopil, když se domy rozestoupily a vytvořily jakousi náves. Na ní se totiž shromáždili všichni, kdo zůstali ve vsi. Byly to samé ženy, dívky a děti. Kromě nich jsem tam spatřil jen pár starců, kteří byli příliš slabí, aby se mohli zúčastnit shromáždění.

Všechny osoby, které jsme míjeli, se ukláněly a zdravily nás slovy, jimž jsem nerozuměl. Uprostřed náměstí pak byly nastoupeny dva oddíly pěšáků. První oddíl tvořilo třicet statných Indiánů s puškou u nohy. Jen krajní bojovník měl pušku přehozenu přes rameno, protože ruce potřeboval k obsluze bubínku, upevněného na opasku. Bubínek měl vyrobený z kotlíku potaženého kůží.

Druhý oddíl, mnohem početnější než první, tvořila dívčí garda královny Uniky. Tyto amazonky držely v pravé ruce foukačky a v levé luky.

Před nastoupenými jednotkami jsme spatřili Uniku s pažbou na rameni a s foukačkou v pravičce. Když se jí zdálo, že jsme už dost

blízko, mávla foukačkou a bubeník začal bubnovat. Potom Unika cosi hlasitě zvolala, načež bojovníci a bojovnice provedli puškami, foukačkami a luky k poctě zbraň. Přitom všichni nepřetržitě křičeli. Přistoupili jsme k Unice, abychom jí poděkovali. Dívka dala oběma oddílům znamení a křik ustal.

Potom nám chtěl stařec ukázat příkop. Sestoupil] jsme dolů po svahu, jehož přirozená část byla porostlá stromy. Šli jsme příkopem asi tři čtvrti hodiny kolem celé osady, až jsme dorazili k propusti a vrátili se do vsi.

Na velkém náměstí, kde nás předtím vesničané přivítali, stál na zdejší poměry velmi roztomilý domek, postavený podle starcových pokynů pro Uniku. Bydlela v něm se svým dvorem. Teď tam bylo pro nás před dveřmi prostřeno.

Na dlouhém hrubém stole stály velké hliněné mísy s obrovskými kouřícími kusy masa a menší misky s ovocem a různou zeleninou. Vidličky a lžíce tu přirozeně neměli. Nůž měl každý svůj. Židle tvořila polena pevně svázaná řemeny.

Usedli jsme a pustili se do jídla. Vesničané nás přitom zvědavě okukovali a tělesná stráž důstojně přecházela sem tam. Bubeník neustále předváděl své umění. Zanedlouho se k němu přidali další vyznavači této ušlechtilé hudby a dělali takový rámus, že nám uši zaléhaly.

Přestože už vesničané věděli, že se je chystají přepadnout nepřátelé, chovali se tak klidně, jako by jim vůbec nic nehrozilo.

Starý desierto se nemohl dočkat, až dojíme. Potom Indiánům oznámil, že se bude konat porada, a tak diváci odešli, hudba zmlkla a rozhostilo se ticho, jako by byla vesnice docela opuštěná a vylidněná.

“Viděl jste už ostrovy i vesnici,” začal stařec, “a tak by mě zajímalo, jestli jste dostal spásný nápad.”

“Dostal,” přikývl jsem. “Uděláme to tak, že nám nepřátelé vběhnou po jednom do rukou. Jestli se mnou bude seňor Pěna souhlasit, doufám, že se nám to povede.” “Já?” zeptal se Pěna. “Ovšem že s vámi budu souhlasit, jen řekněte, jak to chcete provést.”

“Bude to docela snadné,” prohlásil jsem. “Vy,” to platilo desiertovi, “se přeplavíte na velký ostrov a zalehnete se svými třiceti muži pod stromy na břehu. A já tam Mokovie dopravím za vámi, vždycky pět nebo šest najednou. Seňor

Pěna mi přitom bude pomáhat. Vy je jen převezmete a spoutáte.” 17

Stařec na mě vytřeštěně civěl. Zřejmě nevěděl, jestli to myslím vážně. “Mokoviové s vámi určitě poplují na ostrov!” řekl pak pochybovačně. “Proč ne?” namítl Pěna. “Vždyť ještě nevíte, jak to chce zaonačit.”

“Na to mu rozhodně nenaletí. A proč to chcete provést na ostrově? Proč ne tady?” “Protože musím mít důvod rozdělit je na menší skupiny,” odpověděl jsem. “Sem by mohli přijít všichni najednou. Když se budou chtít přeplavit na ostrov a u břehu bude jediný malý člun, budou se muset rozdělit. Tím snáz je pak přepadneme.” “Ale jak je chcete přimět k tomu, aby odpluli na ostrov?”

“Řeknu jim, že tam jste. Už jsme vám vyprávěli, že jim jde hlavně o vás a o váš majetek.”

“Vy s nimi chcete mluvit?”

“Jak slyšíte! Ujasnili jsme si, že by si boj vyžádal oběti i na naší straně. Abychom tomu zabránili a abychom Zetě zajali živého, musíme použít lsti.

Poslechněte si můj plán! Pěna a já jsme cascarillerové. Přišli jsme k vám a znepřátelili jsme se s vámi. Tobové nás přitom úplně okradli.”

“Proč jim to chcete namluvit?”

“Abychom si získali jejich důvěru, musíme předstírat, že jsme vaši nepřátelé a že vás nenávidíme.”

“Aha. Tak pokračujte!”

“Zavřeli jste nás tady a špatně jste s námi zacházeli. Vaši bojovníci mezitím vytáhli proti Čiriguanům a byli od nich poraženi. Dnes vám tuhle zprávu přinesl posel. Oznámil vám také, že se sem Čiriguanové blíží a chtějí vás přepadnout a pomstít se. Abyste se před nimi zachránil, opustil jste se všemi obyvateli vesnici a utekl na ostrov. Už chápete?”

“Ano. Budete Mokoviům vyprávět tenhle příběh, abyste je vylákal na ostrov.” “Budu jim to nejen vyprávět, musí k tomu opravdu dojít.”

“Proč?”

“Za prvé by se mohli chtít přesvědčit, jestli to je pravda, a za druhé se sem Zeť určitě připlíží na zvědy. Přitom musí zjistit, že se na ostrov opravdu stěhujete.”

“Bude s tím spousta práce.”

“S tím se musíte smířit. Ale poslouchejte dál! Při tomhle stěho

vání, a protože nevíme, jak to všecko dopadne, vám my dva, vaši zajatci, překážíme. Proto nás pustíte na svobodu, ale necháte si všechno, co jste nám vzali. Několik vašich mužů nás dokonce odvede kus za vesnici. My pak, okradeni a rozzuřeni na vás, půjdeme dál a narazíme na Mokovie.”

“Už vám rozumím!” zvolal stařec. “Je to znamenitý plán! Vy se k nim přidáte a z předstírané pomstychtivosti jim budete při útoku na nás pomáhat.”

“Přesně tak. Loďka, které jsme před chvílí použili, musí zůstat tady na břehu. Vejde se do ní nejvýš šest osob, to znamená, že Mokoviové poplují na ostrov asi nadesetkrát. Jakmile tam dorazí, hned se jich ujmete.”

“Ale jestli se dají do křiku, bude po všem.”

“Jestli se dají do křiku, bude to vaše vina. Musíte je přivítat tak, aby nestačili ani vykřiknout.”

“To se může desetkrát podařit a pojedenácté nikoli.”

“Kdybych tak mohl být při tom! Ale to bohužel nejde. Co kdybychom … Nevím, jestli s tím budete souhlasit.”

“S čím?”

“Jedinou budovou na ostrově je kostel. Není zamčený. Kdybychom Mokovie vlákali dovnitř…”

“Do chrámu Páně?”

“Proč ne? Nepovažuju to za hřích. Uvažte, k čemu ke všemu se kostelů používá za války!”

“Máte pravdu. Souhlasím.”

“Výborně! Podrobnosti si ještě prohovoříme. Jak jsem už řekl, musí být vesnice skutečně opuštěná. Proto musejí obyvatelé večer odplout na malý ostrov, zatímco vy obsadíte s třiceti bojovníky velký. Vydejte už teď potřebné rozkazy, abychom se tam pak mohli ještě jednou podívat a vybrat vhodné místo k přistání. Otázkou je, jestli Pěna zůstane se mnou.”

“Ovšemže zůstanu s vámi!”

“Mohl bych to divadlo sehrát sám, jenomže Mokoviům nerozumím. Jen od vás se mohu dovědět, co si říkají.”

“To se taky dovíte.”

“Ale vy jste u nich žil. Snadno by vás mohli poznat. Proto musíme být opatrní. Budete se nejdřív točit se mnou kolem Zetě, s nímž budeme mluvit španělsky.

Přitom se ukáže, jestli vás někdo pozná. Nedojdeli k tomu, nedáte zanic najevo, že jim rozumíte.”

“Ano, buďte co nejopatrnější,” požádal nás stařec. “Kdybyste ne

dosáhli svého, anebo se vám něco přihodilo, byli bychom na tom špatně i my. Mrzí mě, že je nemůžeme přemoci, aniž byste se museli vystavovat takovému nebezpečí. Hned vysvětlím náš plán svým lidem, a pak se vydáme na ostrov!”

Starý desierto přivolal své sluhy a udělil jim potřebné rozkazy. Za chvíli jsme viděli, jak se lidé rozbíhají do chatrčí, aby přestěhovali na ostrovy svůj skrovný majetek. Sami jsme odešli na břeh jezera a přeplavili se na velký ostrov.

Kostelík tvořily čtyři stěny a střecha. Od jedné strany k druhé se táhla lavice

– kůly, zaražené do země, a na nich přivázané klády. Před nimi stál stůl, místo kazatelny, a za ním židle. Dveře měly obyčejnou dřevěnou kliku. Zdi byly poměrně silné. Po obou stranách bylo po jednom oknu, zakrytém okenicí. Kostelík dokonale vyhovoval mému záměru.

“Tak co? Budete ho moci využít?” zeptal se. “Ano. Postarám se, aby Mokoviové vešli dovnitř.” “Jak je k tomu chcete přimět?”

“Zase docela snadno. Protože se sem přeplaví po skupinách, budou tu na sebe muset čekat. Kdyby zůstali venku, vystavovali by se nebezpečí, že je spatříte. Proto budou považovat za rozumnou moji radu, aby se schovali v kostelíku.”

“A co máme dělat my?”

“Deset vašich mužů se schová v kostelíku, a až Mokoviové vejdou dovnitř, vrhnou se na ně a sevřou jim hrdlo. Nepřátel bude vždy pět, do loďky se jich sice vejde šest, ale jeden se musí vrátit. Pak jim dáte roubík a spoutáte je. Zvlášť opatrní musíte být jen u první skupiny. Potom mohou vaši muži čekat hned za dveřmi. Volání o pomoc by se na břeh nedoneslo. Pokusím se zařídit, abychom sem s Pěnou připluli hned s první skupinou, jestli se mi to podaří, stačí, aby se vaši Indiáni řídili mými pokyny. Proto bude třeba, aby někteří rozuměli trochu španělsky.”

“Mám tu dva, kteří vám budou rozumět, když budete mluvit pomalu a zřetelně. Ale proč chcete, aby se tu schovalo jen deset mužů?”

“Protože se dá očekávat, že se Zeť přeplaví na ostrov nejdřív sám, aby se přesvědčil, jestli jsem mu nelhal a jestlitu jeho lidé mohou na sebe v bezpečí čekat. Proto musí vás a zbývajících dvacet bojovníků vidět.”

“Potmě mě nepozná.”

“Vaše vousy a dlouhé černé roucho pozná i v noci. Abyste mu to

ještě usnadnil, rozděláte oheň a utáboříte se kolem něho. Musíte vybrat takové místo, aby se tam Yerno mohl snadno připlížit a aby dospěl k přesvědčení, že kostelíku a jeho okolí nevěnujete pozornost.”

Vhodné tábořiště jsme našli zanedlouho. Potom jsem řekl:

“Protože jste nás údajně oloupili, musíme opravdu vypadat jako lidé, s nimiž se hrubě zacházelo, a musíme se převléci do roztrhaných šatů.”

“Cože?” rozkřikl se Pěna. “Mám tu snad běhat ve staré indiánské košili?” “Ovšem. Čím ubožeji budeme vypadat, tím spíš nám Zeť uvěří.”

Potom jsme spatřili, že Indiáni už odvazují čluny a začínají převážet svůj majetek na ostrov. O kus výš kotvil vor, kterého používali na přepravu zvířat. A tak nastal mezi břehem a ostrovy čilý ruch, který byl jistě nápadný už z daleka. Když jsme přistáli na pevnině, řekl jsem starci:

“A teď otevřete stavidla!”

“Cože? Vy chcete napustit příkop vodou? Vždyť jste říkal, že by to nepřítele udivilo!”

“Mokovie by to udivilo, jen kdyby si mysleli, že jste to udělal kvůli nim. Až se dovědí, že vás chtějí přepadnout Čiriguanové a že jste před nimi uprchlí na ostrovy, budou považovat za samozřejmé, že svá opuštěná obydlí chráníte před zničením.”

Indiáni otevřeli stavidla a do příkopu vytryskl mohutný proud vody. Dalo se očekávat, že se příkop do večera zaplní.

Potom jsme dohlíželi na stěhování, prohovořili všechny podrobnosti našeho plánu a dali přesné pokyny Indiánům, kteří budou ukryti v kostelíku. Tak uplynula valná část odpoledne a já s Pěnou jsme museli pomýšlet na odchod. Dostali jsme staré kalhoty a indiánské košile a odebrali jsme se s nimi ke skalisku, abychom se tam převlékli a schovali tam své zbraně.

Když jsme pak vyšli nahoru do zahrady, vypadali jsme opravdu jako lidé, kteří uprchli ze zajetí. Stařec nám shora ukázal, kudy musíme jít, abychom se dostali k úkrytu Mokoviů.

“Škoda že jsem přišel o dalekohled!” postěžoval jsem si. “Teď by se mi hodil, třeba bych jím objevil Zetě, jestli se sem už připlížil.”

“Dalekohled vám mohu půjčit,” odpověděl stařec k mému překvapení. Za chvíli ho přinesl. Byl větší a lepší než můj. Pečlivě jsem jím prohlédl břeh laguny, ale neobjevil jsem nic než pár ptáků.

“Yerno se sem neodváží přijít ve dne,” řekl stařec.

“Vsadil bych se, že tady už je!”

Pěna mi vzal dalekohled z rukou a řekl:

“Ukažte, třeba ho objevím. Moc se v tom sice nevyznám, ale vím, že …” Zárazů se a vzápětí zvolal: “Už ho mám!”

“Kde leží?”

Pěna mi to místo popsal a já jsem Zetě také hned našel. Byl příliš daleko od nás, abych mohl rozeznat jeho rysy, ale rozhodně to byl běloch, oblečený stejně jako Zeť.

“Je to on!” zvolal jsem radostně. “To nám ohromně usnadní náš plán. Pojďte honem, musíme k němu. Desierto půjde s námi!”

“Já?” zeptal se stařec udiveně. “Co vás to popadlo?”

“Cestou vám to vysvětlím. Vezměte s sebou dva řemeny nebo provazy, abyste nás mohl spoutat. A nezapomeňte na dalekohled!”

Rozběhl jsem se napřed, ostatní za mnou. Když jsme slezli dolů po algarrobě, mohl jsem jim konečně vysvětlit, co mám v úmyslu. Oba muži se mnou souhlasili. Vydali jsme se ke břehu, kde jsme k sobě zavolali dva Indiány, kteří Penovi spoutali ruce a nohy, mně jen nohy. Potom nás odnesli do člunu. Stařec si sedl vedle nás a Indiáni se chopili vesel. Člun odrazil od přístaviště a zamířil k Yernovu úkrytu. Zatím nás nemohl vidět, protože nás kryl ostrov, ale když jsme obepluli jeho špičku, jistě nás zpozoroval. Ležel jsem na břiše na dně člunu a na jeho okraj jsem si položil dalekohled, abych Zetě mohl pozorovat.

Když viděl, že člun míří přímo k němu, zalezl hlouběji do rákosí, takže jsem ho na chvíli ztratil z očí. Brzy jsem ho však objevil. Opíral se o strom a sledoval nás pohledem. Potom obepjal kmen rukama a vylezl nahoru. Nato jsem složil dalekohled, podal ho starci a vybídl ho:

“Svažte mi taky ruce! Náš plán se zdaří. Zeť vylezl na strom a vyslechne, co si řekneme.”

Rychle jsme se přiblížili k břehu a přirazili na místě, vzdáleném od jeho úkrytu asi dvacet kroků. Záměrně jsme nevystoupili přesně tam, kde ležel, protože bychom si byli museli všimnout jeho stop.

Indiáni vyskočili na břeh a loďku přivázali. Potom z ní dost nešetrně vytáhli nás dva. Stařec mi rozvázal pouta na rukou a řekl nahlas:

“Ostatní pouta si rozvažte sami! Potom odtud koukejte co nejrychleji zmizet a na území Tobů se už nikdy neukazujte! Jestli vás tu dopadneme znovu, nevyváznete životem. Ať už vás nevidím, holoto jedna!”

Nato mě stařec udeřil veslem, Indiáni člun odvázali a všichni tři vyrazili zpátky. Sevřel jsem obě ruce v pěst a zahrozil za nimi. Pak jsem si zdánlivě pracně rozvázal řemeny na nohou a zbavil pout i svého kamaráda. Vstali jsme, protáhli jsme si ruce a nohy, třeli si místa, kde jsme je měli svázané a tvářili jsme se, jako bychom byli spoutaní bůhvíjak dlouho. Přitom jsem Penovi tiše vysvětlil, na kterém stromě je schovaný Zeť. Přiblížili jsme se k němu, aniž jsme dali najevo, že o něm víme. Pak jsme se zastavili a dívali za mizejícím člunem.

“Konečně!” zvolal jsem a zhluboka jsem si oddychl. “Už jsem myslel, že to bude náš konec! Měl jsem strach, že nás chtějí hodit do vody a utopit.”

“Já taky,” přitakal Pěna.

“Že to neudělali, byla od toho starého lotra hloupost, nemyslíš?” “Hloupost, proč? Copak by bylo chytřejší, kdyby si teď na nás pochutnávali krokodýlové, kterými se to v tomhle jezeru jen hemží?”

“Z jeho hlediska ano. Aspoň by se nás navždy zbavil.” “To máš pravdu. Takhle nás uvidí náramně brzy znovu.” “Ty jeho hrozby jsou k smíchu! Že jsem neměl nůž a pušku! První kulka by platila jemu.”

“Nebudu mít pokoj, dokud ho i s těmi jeho indiánskými zloději nezprovodíme ze světa. Okrást nás i o šaty a pak nás navléci do těchhle hadrů! A co teď? Nemáme čím střílet a nemůžeme lovit. Čím se máme živit? Žrát kořínky jako zvěř?” “Co jiného nám zbývá?”

“Kat aby toho chlapa spral! Jinak si to s ním vyřídíme sami. Ale teď abychom už

radši šli, nebo začne litovat, že nás pustil, a vrátí se.” “Kam chceš jít?”

“Někam, kde jsou lidi, kteří by nám pomohli. K Río Saladu.” Koukal jsem zamyšleně před sebe a bručel si něco pod vousy. “O čem přemýšlíš?” zeptal se Pěna. “Máš jiný nápad?” “Ano,” odpověděl jsem, jako bych právě na něco přišel. “K Río Saladu je to moc daleko. To bychom cestou desetkrát umřeli hlady. Co kdybychom zamířili k Čiriguanům?”

“To je nápad!” zvolal Pena:“Nic lepšího udělat nemůžeme!” “Že je to tak? Vyhledáme Čiriguany a společně s nimi tyhle lotry přepadneme. Odneseme si přitom, co nám vzali, a ještě něco navíc.”

“Hodně navíc!” souhlasil nadšeně Pěna. “Kdyby ten starý desierto věděl, že jsme vyslechli jeho rozmluvu s královnou! Takhle víme, kam ty peníze schoval. A ty budou naše. Všecko ostatní necháme Čiriguanům. Ale teď už neztrácejme čas a koukejme odtud zmizet!”

“Můžeme jít klidně kolem jezera. Ten dědek nás určitě nedá sledovat, když má tak málo mužů a bojí se, že ho Čiriguanové přepadnou. Pojď!”

Vykročili jsme pomalu po břehu jezera. VYDAŘENÁ LEST

Byl jsem přesvědčen, že nám Zeť sedne na lep. Pěna tomu zřejmě nevěřil, protože se mě tiše zeptal:

“Myslíte, že půjde opravdu za námi?” “Zaručeně.”

“Ale jak se budeme jmenovat, když se nás zeptá? Nebo mu řekneme svá pravá jména?”

“Ne. Nejdřív mu neřekneme žádná.. Po tom, co slyšel, se nebude divit, že jsme opatrní. Ale teď poslouchejte! Jde za námi. Ne abyste se otočil!”

“Já nic neslyším.”

“Pojďte trochu rychleji. Tím ho přinutíme jednat.”

Přidali jsme do kroku, a úspěch se dostavil hned, protože se za námi ozvalo: “Počkejte!”

Zeť to na nás zavolal polohlasem, a tak jsme předstírali, že jsme ho neslyšeli, a šli dál. Nato se ozvalo hlasitěji:

“Zastavte se! Rád bych si s vámi promluvil, seňorové, a vy pádíte, že vám sotva stačím.”

Rychle jsme se otočili a zatvářili se polekaně. Za námi stál opravdu muž zvaný Zeť.

“Kdo jste? Co od nás chcete?” zeptal jsem se ho tónem, který dával tušit, že jsem tu nikoho nečekal.

“To se hned dovíte,” odpověděl Zeť. “Řekněte mi nejdřív, kdo jste vy a co tady děláte?”

“Jakým právem se nás na to ptáte?” “Mám k tomu důvod.”

“Jakýpak?”

Zeť si nás pátravě prohlížel a my jsme se tvářili co nejvíc nedůvěřivě. “Nekoukejte se na mě tak podezíravě! Myslím to s vámi dobře,” ujistil nás. “To by mohl říct každý. Jenomže my nemáme chuť přátelit se tady s někým. Vy patříte určitě k těm darebákům, kterým jsme právě unikli.”

“Kdepak! Snad si nemyslíte, že jsem přítel starého desierta? Právě naopak! Jsem tady, protože k jeho přátelům nepatřím!”

“To nám jen tak nenamluvíte. Pojď, kamaráde! Nerad bych padl podruhé do léčky.” “Proč mě nechcete vyslechnout?”

“Protože se nás ptáte, kdo jsme, a sám se nepředstavíte.”

“To se můžete hned dovědět. Jmenuju se, jmenuju se Diego Árbol.”

Chvíli váhal, než to jméno vyslovil, a rozpačitě se přitom rozhlížel kolem sebe. Jeho pohled přitom padl na strom, nedaleko něhož jsme stáli, a árbol znamená strom. Z pochopitelných důvodů nám nechtěl říci, jak se jmenuje doopravdy. “Árbol,” opakoval jsem. “A čím se živíte?”

“Jsem cascarillero.”

“To jsem si myslel. Máte stejné povolání jako starý poustevník!” “Ale přesto mu nikdo nepřeje nic horšího než já.”

“O tom zatím nejsem přesvědčen. My dva však doopravdy nemáme důvod přát mu něco dobrého.”

“V tom případě si budeme rozumět.”

“Už jsem vám řekl, že jsme v Gran Chaku navázali jednu známost a že nám to stačilo navždycky. Jděte si, kam chcete, a nás nechtě na pokoji!”

Zatvářil jsem se, jako že chci odejít, ale muž mě rázně zadržel a netrpělivě

řekl:

“Tak mějte rozum, seňore! Dávám vám své slovo, že starý desierto a jeho Indiáni jsou mými nepřáteli. Vydal jsem se za vámi, orotože vám chci pomoci. Beze mne svůj záměr neprovedete.”

“Co vy víte o našich záměrech?”

“Znám je dopodrobna.”

“Oho! Byl byste tak laskav a sdělil nám, co máme v plánu?”

“Prosím, viděl jsem totiž, jak vás desierto vysadil na břeh, a slyšel jsem, co jste si povídali přímo pod stromem, na kterém jsem seděl.”

“Seděl jste na stromě? Proč, jestli se smím zeptat?”

“Protože jsem pozoroval život na jezeře. Chci vesnici Tobů přepadnout.” “Přepadnout? Jak můžete sám přepadnout indiánskou vesnici?”

“Nejsem sám.”

“Před chviličkou jste nám tvrdil opak. Kdo je tu ještě?” zeptal jsem se a ustrašeně jsem se rozhlížel.

“Nemějte strach!” řekl muž téměř soucitně. “Lidi, o kterých mluvím, nejsou tak blízko, jak si myslíte. A i kdyby byli tady, nemusel byste se jich bát. Naopak, přijali by vás s otevřenou náručí.”

“Kdo je to?”

“Neodpověděl bych vám tak rychle, kdybych neslyšel, co jste si povídali. Proto vám řeknu podle pravdy, že jsem v tuto chvíli vůdcem skupiny Mokoviů, kteří jsou nedaleko odtud.”

“Mokoviové jsou s Toby znepřáteleni?”

“Jsou to dokonce jejich úhlavní nepřátelé. Proto nemusíte chodit k Čiriguanům a žádat je o pomoc, jestli se chcete starému desiertovi pomstít.”

“Znamená to, že můžeme počítat s Mokovii?” “Přesně tak. Pojďte se mnou a přesvědčíte se!” “Kolik jich je?”

“Osmapadesát.”

“Proč sem s vámi přišli?” “Aby přepadli Toby.”

“Osmapadesát Mokoviů chce přepadnout tuhle vesnici? To chcete, abychom vám věřili?”

“Máte pravdu, za normálních okolností by to nestačilo. Ale my víme, že bojovníci kmene Tobů vytáhli proti Čiriguanům.”

“A co kdyby se Tobové mezitím vrátili?” “Počkali bychom, až za námi dorazí ostatní.” “Vy čekáte posilu?”

“Ano, za tři dny tu mají být. Ale jak jsem slyšel od vás, Čiriguanové zahnali Toby na útěk.”

“Ano.”

“A táhnou k jezeru, aby se Tobům pomstili?”

“To jsme slyšeli. Mohou tady být už zítra.”

“Pak si musím pospíšit, nebo mě předejdou a odnesou, pro co jsme si přišli. Doufám, že mi už věříte.”

Neodpověděl jsem, ale pohlédl tázavě na Pěnu. Pěna odpověděl místo mne:

“Je vidět, že nám nelžete. Chtěli jsme se s Čiriguany vrátit k jezeru. Když jsou vaši Mokoviové mnohem blíž, byl bych ochoten jít s vámi, jestliže mi vysvětlíte ještě jednu nejasnost.”

“Jakou?”

“Jak jste vy jako běloch přišel k Mokoviům? Jak můžete být dokonce jejich vůdcem?”

“Protože jsem na jejich území dlouhá léta pracoval jako cascarillero. Jsem důvěrným přítelem jejich náčelníka Venenosa. Proč jsem na válečné noze se starým desiertem, není teď důležité. Mám s ním staré účty a Mokoviové byli ochotni pomoci mi. Ještě mi nedůvěřujete?”

“Ne. Teď už jsem spokojen,” prohlásil Pěna. “A co ty? Máš ještě pochybnosti?” Tato otázka platila mně, a tak jsem se vzdal předstíraného váhání a řekl: “Když to náhoda takhle zařídila, myslím, že to můžeme zkusit.”

“To směle můžete,” ujistil nás Yerno. “Ale teď už pojďte! Ztratili jsme tady spoustu času a co zbývá, můžeme prohovořit cestou.”

Nato nás provedl lesem na otevřenou pampu beze stromů, kde jsme mohli jít opět vedle sebe, a řekl:

“Teď, když znáte moje jméno i moje úmysly, povězte mi, jak se jmenujete vy!” “Já se jmenuju Escoba,” odpověděl Pěna, který už nemohl oddalovat rozhodnutí, zda má udat své pravé jméno či nikoli.

“A já se jmenuju Tocaro,” řekl jsem. “Jsme yerbaterové.” “Jak to, že vás starý desierto zajal?”

“Vraceli jsme se z hor,” odpověděl Pěna, “kde se nám podařil šťastný nález …” “Nález?” přerušil ho Yerno kvapně. “Takhle se přece nemluví o yerbě! Nebo jste našli něco jiného?”

“Něco mnohem lepšího. Zlato.” “A hrome!”

“Celou žílu. Vzali jsme si kus s sebou a zbytek zakryli, abychom ho vytěžili později. Cestou jsme narazili na skupinu Tobů a připojili jsme se k nim …”

“To bylo náramně neopatrné.”

“Však jsme toho taky brzo litovali! Jenomže nejdřív jsme byli rádi, že máme společníky, a protože patřili ke starému desiertovi, mysleli jsme, že se nemáme čeho obávat. Slyšeli jsme toho o něm tolik, že jsme byli přesvědčeni, že jsme u jeho Indiánů v bezpečí.”

“Taková hloupost!” zasmál se Zeť. “Ale povídejte dál!”

“Starý desierto nás přijal přátelsky, ale když se dověděl, že jsme našli zlato, dal nás zajmout. Jeho Indiáni nám ukradli všecko, dokonce i šaty!”

“Zlato taky?”

“Samozřejmě. Desierto nás chtěl přinutit, abychom mu řekli, kde jsme žílu objevili.”

“Ale to jste snad neudělali?”

“Ovšem že ne, přestože nás zavřel do tmavé díry, kde jsme nerozlišovali nojD a den. Od stařeny, která nám nosila jídlo, jsme se dověděli, že Čiriguanové Toby porazili a rozehnali. Dneska se do vesnice vrátil posel, jemuž se podařilo uprchnout. Přinesl zprávu, že Čiriguanové táhnou k jezeru. Nato dal desierto vesnici vyklidit a všecko přestěhovat na ostrov.”

“To jsem viděl. Ale jak to, že vás pustil?”

“To se ptáme sami taky. Možná že nás nechal naživu kvůli té zlaté žíle. Třeba nás dal tajně sledovat a doufá, že ho k ní dovedeme.”

Yerno se bezděčně ohlédl, zda za námi někdo nejde. Potom řekl:

“To asi neudělal, protože své bojovníky potřebuje na obranu ostrova. Ale na tom už stejně nezáleží, protože jeho dny jsou sečteny.”

“To bychom si vyprosili!” ohradil se Pěna. “Ten stařec patří nám. Přísahali jsme mu pomstu, a jestli se s vámi máme opravdu spolčit, musíte nám slíbit, že ho dostaneme.”

“To vám slíbím rád, ovšem jen pod podmínkou, že nebudete žádat nic jiného.” Teď nastala chvíle, na kterou jsem už dlouho čekal. Pěna na mne potají mrkl a zeptal se:

“Proč?”

“Protože vám to stačí pro vaši pomstu.” “A všecko ostatní má připadnout vám?” “Ano, mně a mým Indiánům!”

“To jste ale hodně náročný!”

“Nezapomínejte, že bych vesnici dnes v noci přepadl a všeho se I2K

zmocnil, i kdybych vás nepotkal. A že by se vám beze mne a bez Mokoviů pomsta nepovedla.”

“To je možné. Ale mýlíte se, jestli si myslíte, že byste se dnes v noci zmocnil všeho. Právě to nejdůležitější byste nenašel, starcovy peníze!”

“Má jich hodně?” zeptal se Yerno a oči se mu chtivě zaleskly. “Kde je schoval?” “Musíme vám to říci?”

“Ovšem. Jinak starce nedostanete. Sami přece peníze nepotřebujete, když jste objevili zlatou žílu.”

“Hm,” zabručel Pěna a zeptal se mě: “Co tomu říkáš? Bez tebe rozhodovat nemohu.” “Dělej, co myslíš,” odpověděl jsem. “Mně je všecko jedno.”

“I když prozradím, kde má stařec peníze?”

“Ano, seňor Árbol má pravdu. My ty peníze nepotřebujeme. Hlavně když se starci pomstíme.”

“Souhlasím s tebou. Ale přesto myslím, že bychom měli chtít zpátky všecko, co nám stařec vzal.”

“To vám rád vrátím,” rychle se ozval Zeť. Nepodařilo se mu skrýt přitom posměšný úsměv. Byl přirozené přesvědčen, že se později zmocní celé žíly, a tak mu na těch pár kouscích zlata nezáleželo.

“V tom případě vám to prozradíme. Peníze jsou na jednom z ostrovů. Když se

díváte ze břehu na jezero…”

“Počkej!” přerušil jsem Pěnu, který se málem dopustil neodčinitelné neopatrnosti. “Ještě to místo seňoru Árbolovi nepopisuj! Doví se ho, až bude desierto v našich rukou.”

Yerno na mne vrhl zlostný pohled. Hned se však ovládl a řekl celkem klidně: “Mám dojem, že mi nevěříte, seňore Tocaro. Proč jste svému příteli poručil, aby mlčel?”

“Protože nemám ve zvyku kupovat zajíce v pytli. Věřím všemu, co jste nám řekl, ale zatím nevím, jestli nás Mokoviové opravdu přijmou jako přátele. Mluvme proto zatím jen o tom nejnutnějším! Jste pevně rozhodnut přepadnout Toby dnes v noci?” “Musím, aby mě Čiriguanové nepředběhli.”

“A jak to chcete provést?”

“O tom se poradíme, až si pohovořím s Mokovii.” “A co když nám naši kořist seberou Čiriguanové?”

“Spojíme se s bojovníky, kteří sem jdou za námi. Je jich několik

set a vede je muž, jehož jméno okamžitě zazené vaše pochybnosti.” Hned jsem uhádl, koho má na mysli, a srdce se mi rozbušilo radostí. “Kdo je to?”

“Geronimo Sabuco.”

“Ten slavný sendador? Proč nepřišel hned s vámi?”

“Protože měl co dělat poblíž místa, zvaného Nuestro Seňor Jesu Crísto de lafloresta virgen. Znáte to tam?”

“Jednou jsem tam byl.”

“Mokoviové mu tam šli naproti. Jakmile splní svůj úkol, vrátí se sem.” “Co to bylo za úkol?”

“To se dovíte možná později,” odbyl mě Zeť. “Zmínil jsem se o sendadorovi jen proto, abyste pochopil, že se náš plán nemůže nezdařit. Ale teď pojďme rychleji, za chvíli bude tma!”

Slunce zapadlo, začalo se kvapem stmívat. Zeť přidal do kroku, my za ním. Když se zastavil a ukázal před sebe, byla už noc.

“Tamhle v tom křoví před námi jsou ukryti moji Indiáni. Půjdu k nim napřed sám. Počkejte tady na mne.”

“Vy nás tady chcete nechat samotné?”

“Musím. Indiáni čekají jen mne. Kdyby spatřili tři postavy, považovali by nás za nepřátele a zasypali by nás otrávenými šípy. Proto vás nejdřív ohlásím a hned se pro vás vrátím.”

Odešel.

“Škoda že jsme nemohli jít s ním,” zašeptal Pěna. “Slyšeli bychom, na čem se dohodnou. Myslíte, že sem sendador přijde?”

“Ano.”

“Já ne. A nechápu, proč se spolčoval s Abipony, když si k tomu kříži pozval své Mokovie?”

“Sešel se s Abipony náhodou, a protože je s nimi taky spřátelen, využil jich pro svůj účel. Že nejsou jeho hlavními spojenci, vyplývá z toho, že když odešel, uzavřeli s osadníky přátelství.”

“Tak vy myslíte, že Indiána, od kterého dostal nůž, nepotkal náhodou?”

“Určitě ne. Mokoviové ho vyslali ke kříži napřed, aby se podíval, jestli tam už sendador je. Potom se posel vrátil a zavedl ostatní do lesa, kde nás přepadli. Sendador nám mezitím nechal vzkaz na stromě a lákal nás za sebou. Původně nás Indiáni přepadnout nechtěli, za to vděčíme Gomarrovi.”

Bavili jsme se ještě delší dobu, než se Zeť objevil. Spatřili jsme jeho postavu v záři ohně, který mezitím vzplál mezi keři.

“Haló!” volal Zeť už z dálky. “Jste tady? Pojďte se mnou!”

Šli jsme za ním až k úžlabině, obrostlé křovím. Tam seděli a leželi Mokoviové. Když jsme k nim přistoupili, nikdo se nehnul z místa. Tato lhostejnost nebyla dobrým znamením. Naznačila nám, že se k nám nechtějí chovat přátelsky a nepřátelsky že se chovat nesmějí. Pěna se pátravě rozhlédl kolem sebe, jestli nespatří známou tvář. Výsledek bylo možno vyčíst z jeho spokojeného výrazu a z klidu, s nímž Indiáni opětovali jeho pohled. Hned se také ukázalo, že Pěna udělal dobře, když si tak rychle zjednal jasno v tomto bodě. Yerno totiž řekl: “To jsou moji Mokoviové. Můžete si s nimi pohovořit, jestli umíte jejich řeč.” “Neumíme,” prohlásil Pěna rozhodně.

“Bohužel ani slovo,” dqdal jsem za sebe podle pravdy. “Kdybychom se s nimi potřebovali domluvit, museli bychom vás požádat, abyste nám udělal tlumočníka.” “To bych mohl. Ale nejdřív si sedněte a řekněte, jestli máte hlad.”

“Nemáme. Stařena, o které jsme vám vyprávěli, nám přinesla jídlo, než nás Tobové

naložili do člunu. Ale musíme vás požádat o něco jiného. Jak vidíte, jsme beze zbraní.”

“Nepotřebujete je. Jste pod mou ochranou.” “Ale jak máme bojovat?”

“Bojovat nebudete. Lidí mám dost, a navíc přepadneme nepřítele tak neočekávaně, že se ani nevzmůže na obranu.”

V Zeťova slova byla důkazem toho, že s námi nezamýšlí nic dobrého. Zatím mě to však nijak nezneklidnilo, protože nám jistě nebude usilovat o život dřív, než se od nás doví, kam desierto schoval své peníze. A to se nedoví nikdy.

Sedli jsme si, kam nám ukázal, k ohništi uprostřed kruhu Indiánů. Potom řekl: “Společně se radit nemůžeme, protože mým Indiánům nerozumíte. Povězte mi tedy, co víte, a já jim to přeložím. Co jste se všechno dověděli?”

“Hodně. Ta stařena byla upovídaná, a když nás Indiáni vyvedli z úkrytu, trvalo chvíli, než nás naložili do člunu. Desierto mezitím udílel rozkazy, které jsme slyšeli i my.”

“To od něho bylo hrozně neopatrné. Přitom je o něm známo, že

je to chytrý a rozvážný muž. Zřejmě vás nepovažoval za nebezpečné. Proč jste se vlastně nebránili, když se na vás Tobové vrhli?”

“Chtěli jsme,” odpověděl jsem sebevědomě, “ale naše pušky nevystřelily. Můj přítel zapomněl na roznětku a já měl zrezivělý kohoutek.”

“Vy jste mi ale kabrňáci!” rozesmál se Zeť. “Teď už je jasné, že zbraně opravdu nepotřebujete! Řekněte mi radši, jak to vypadá ve vsi u jezera!”

Řekl to přímo rozkazovačně, zřejmě si nás už vůbec nevážil. “Vesnice je vyklizená a opuštěná,” odpověděl jsem.

“Nic tam nezbylo?”

“Nic. Co přišel posel s varováním, pracovali Tobové ze všech sil, aby dopravili všechen svůj majetek na ostrov.”

“I zvířata?” “Dobytek taky.”

“To je nepříjemné. Jak se tam dostaneme?” “Snadno. Na břehu bude loďka.”

“To není možné! Tobové ji tam přece nenechají, aby jí mohl nepřítel použít a přepadnout je.”

“Proto přirozeně ne,” řekl jsem s důležitou tváří. “Ale desierto vyslal Čiriguanům naproti několik zvědů. A pro ně nechá na břehu loďku, jinak by se nedostali na ostrov.”

“To je něco jiného. A na které ostrovy se Tobové přestěhovali?”

,“Na velkém ostrově, odkud nás přivezli na pevninu, jsou muži, na ostatních ostrovech ženy a děti se stády a vším majetkem.”

“To je báječné! V tom případě zneškodníme všechny muže jednou ranou. Hrozí nám přitom jediné nebezpečí, že nás zpozorují dřív, než se na ostrov dostaneme všichni.”

“Tohle nebezpečí nehrozí, jestliže to provedete chytře. Čiriguanové přitáhnou od západu, a proto budou Tobové tábořit na západní straně ostrova.”

“A na opačné straně, kde rostou stromy, nebude nikdo?” “Ani noha.”

“Pak můžeme přistát tam a schovat se pod stromy, dokud nebudeme všichni pohromadě.”

“To bude nejrozumnější, protože tak uvidíte kolem sebe. Bude to ještě lepší než schovat se v kostelíku, jak jsem myslel původně.”

“V kostelíku? To není špatný nápad! Dostali bychom se dovnitř?” “Ano. Dveře jsou jen na zástrčku.”

“Výborně! Pod stromy by nás mohli zahlédnout, ale v kostelíku nás nikdo neobjeví. Myslím, že už vím všechno, co je třeba, a promluvím si teď se svými lidmi.”

Obrátil se k Indiánům a pronesl k nim delší řeč. Indiáni mu pozorně naslouchali a chvílemi na nás vrhali opovržlivé pohledy. Zřejmě jim vyprávěl, jací jsme hlupáci a strašpytlové. Potom hovořil chvíli s jejich náčelníkem. Nerozuměl jsem jim přirozeně ani slovo. Na konci rozmluvy opakovali několikrát jedno slovo, znělo jako horno. Určitě bylo důležité, protože když ho vyslovili, Pěna na mne významně pohlédl. Jinak se celou tu dobu tvářil zcela lhostejně.

Konečně se Zeť obrátil znovu k nám:

“Protože Čiriguanové mohou přijít každou chvíli, musíme si pospíšit. Rozhodli jsme se vyrazit okamžitě. Vy půjdete v našem středu.”

Indiáni se zvedli a uhasili oheň. Začínala druhá polovina našeho plánu. První skončila úspěšně. Protože jsem šel těsně vedle Pěny, mohl jsem si s ním šeptat.

“Chtějí nás zavraždit,” řekl Pěna německy. “Kdy?”

“Jakmile najdou peníze.”

“A co se stane se zlatou žílou, kterou jsme údajně objevili?” “Její tajemství z nás chtějí dostat mučením.”

“Co to bylo s tím horno?”

“Tak se jmenuje muž, kterého Mokoviové zajali. Původně chtěli desierta vydírat, aby jim za něj dal výkupné, ale teď už to nepovažují za nutné.”

“Co si spolu šeptáte?” zeptal se nás znenadání Yerno. “Nemůžeme přece mluvit nahlas,” odpověděl jsem. “Nemluvte vůbec!”

Abychom nevzbudili jeho podezření, šli jsme dál odděleně. Stále více jsme si uvědomovali, do jak nebezpečné situace jsme se dostali. Konečně jsme dorazili na břeh jezera. Postupovali jsme velmi opatrně, protože Yerno vyslal napřed několik zvědů. Neobjevili však nic podezřelého a zastavili se až u vodního příkopu.

Yerno považoval za samozřejmé, že se Tobové tímto způspbem pokusili uchránit svou vesnici před nepřáteli. Poslal však několik Indiánů po hrázi do vsi, aby se přesvědčili, jestli je opravdu opuštěná. Jak jsem se později dověděl od Pěny, hlásili zvědové po návratu, že byli v několika domech a že je našli skutečně prázdné. Pak jsme se

plížili k místu, kde byla na břehu loďka. Zeť si ji prohlédl a řekl zklamaně: “Taková malá! Do té se vejde nanejvýš šest lidí. To bychom se museli převážet nadvanáctkrát! Podívejte se, jestli tu někde není ještě jedna!”

Hledali jsme i já s Pěnou, přirozeně marně. Že nás nechali volně pohybovat, bylo dobré znamení: zřejmě nám důvěřovali. Yerno se zatím radil s náčelníkem. Výsledek jsme se dověděli vzápětí.

“Dovedete veslovat?” zeptal se nás Zeť.

“Ano,” odpověděl jsem potěšen tím, že asi poplujeme s ním.

“Vypravíme se na ostrov na zvědy. Musíme se přesvědčit, že nám tam nehrozí nebezpečí. Ale co je zase tohle? Vidíte to světlo?”

“Desierto asi rozdělal oheň.”

“To je od něho víc než hloupé. Takhle prozrazuje, kde táboří. Přeplavíme se hned na druhou stranu. Sedněte si k veslům! Já a náčelník pojedeme s vámi. Dávejte pozor, ať vás není slyšet!”

Nastoupil jsem s Pěnou do loďky a odvázal ji. Pak přišel Yerno s náčelníkem a oba se natáhli na dno. Takhle si to vymysleli! Jestli Tobové loďku zpozorují, mají otrávené šípy zasáhnout mne a Pěnu.

Přistáli jsme na temné straně ostrova, vystoupili jsme, uvázali loďku a plížili se ke kostelíku. Dveře se daly otevřít snadno. Vešli jsme dovnitř. Tobové byli schováni pod lavicemi, takže si jich Yerno nevšiml, když obcházel kolem zdí.

Vrátil se ke dveřím a řekl nám tiše:

“Nikdo tu není. Vy dva zůstanete se mnou tady. Náčelník se vrátí na břeh, pošle sem své lidi a připluje až s poslední skupinou.”

Tentýž pokyn dal Indiánovi, který hned zmizel. Potom vyšel sám před kostelík a zadíval se k ohni.

“Zřejmě tu mají i ženy,” zašeptal. “Rád bych je spočítal.” “Vy se chcete vypravit k ohni?”

“Ano. Připlížím se k němu co nejblíž.”

“To vám poradím něco pohodlnějšího. Nechtě se tam donést!” “Donést? Zbláznil jste se? Od koho?”

“Ode mne.”

“Člověče, vám snad opravdu přeskočilo! Rád bych věděl…”

“Proč vám to radím?” přerušil jsem ho. “To vám radši ukážu. Podívejte, takhle

…”

Přitom jsem mu sevřel krk a vtáhl ho do kostelíka. Zaškubal nohama a pak ležel bez hnutí.

“Je tady někdo?” zeptal se Pěna polohlasem. “To jsme my, přátelé.” “Ano, jsme tady,” ozvalo se lámanou španělštinou. “Máme vylézt?” “Ano. Spoutejte toho chlapa a dejte mu roubík.”

Potom jsem Yerna zvedl a odnesl ho k ohni. Když Indiáni zaslechli mé kroky, všichni se ke mě otočili.

“Tady je Yerno,” řekl jsem a hodil ho na zem. “Nechtě si ho tady. Nechci ho nechávat samotného v kostelíku, protože je ze všech nejnebezpečnější a mohl by se nás pokusit zradit.”

“Měli jsme o vás velké obavy,” řekl desierto. “Jak to vypadá?”

“Znamenitě! Mnohem lip, než jsem očekával. Pošlete ještě pár mužů do tmy za

kostelíkem. Přineseme jim tam vždycky Mokovie, které přemůžeme. Považuju to za rozumnější než nechávat je uvnitř.”

Nato jsem se rychle vrátil, neboť další pětice už byla jistě na cestě. Šestý Indián se musel vždy vrátit na pevninu.

Stáli jsme u kostelíku, kde byla úplná tma. Tu se objevili Mokoviové. První se něco zeptal, Pěna mu odpověděl a Indiáni, kteří ho považovali za Yerna, vešli dovnitř a hned ucítili na hrdle naše ruce. Když jsme je zneškodnili, odnesli jsme je k Tobům, jimž desierto přikázal, aby zajatce střežili. Tak jsme to provedli se všemi skupinami a ani jednou se nestalo, že by Mokoviové pojali podezření. Dokonce i náčelník, který přišel nakonec, se choval, jako by tu byl doma.

Celkem to trvalo přes tři hodiny. Když jsem desiertovi ohlásil, že se naše akce zdařila, nevycházel z údivu.

“Díky bohu!” oddychl si. “Vytrpěl jsem hrozný strach, ani ne tak o nás, jako o vás dva. Jak jste to dokázali?”

Pěna mu to v hrubých rysech vysvětlil a já k tomu dodal:

“Hlavně si nemyslete, že už nám teď nic nehrozí! To nejhorší na nás teprve čeká. Blíží se sem totiž sendador s mnohem větší skupinou Mokoviů. Řekl nám to Yerno.” “Zaplaťpánbůh!”

“Jak to? Vás to nevyděsilo?”

“Ne, mám z toho radost. Konečně se toho chlapa zmocníme.” “Možná že na to budeme příliš slabí.”

“Kdepak! Když vidím, co dokážete, nebojím se ničeho. Rád

bych vás, seňore, znovu požádal za prominutí, že jsem vám nejdřív nevěřil, a dokonce vás urážel…”

“Už o tom nemluvte!” přerušil jsem ho. “Teď máme na starosti důležitější věci. Vyšlete zvědy, aby zjistili, kdy sem dorazí sendador. Nebude tu dřív než ráno. My se zatím musíme postarat o zajatce. Víte o nějakém místě, odkud by nemohli uniknout?”

“Copak vy myslíte, že je tady nemáme bezpečně ve svých rukou? Vždyť je kolem dokola voda!”

“Jestli budeme bojovat se sendadorem, nebude je mít kdo hlídat. Nevíme taky, jak náš boj skončí. Kdyby zvítězil sendador, třeba jen nakrátko, hned by je osvobodil.”

“Pak je musíme dopravit na mé skalisko. Jsou tam místnosti, které jsem vám ještě nestačil ukázat.”

“Ale jak je tam dostaneme? Nemůžeme je přece vynášet po jednom po stromě.” “To nebude třeba. Abych dostal nahoru větší břemena, sestrojil jsem si jakýsi

jeřáb. Ale zatím jsem si se zajatci ještě nepromluvil. Napodrobíme je výslechu?” “Teď ne. Především je musíme dostat na skalisko. A aby nevěděli, kde budou, dejte jim zavázat oči. Roubíky jim teď vyndáme. Jejich křik nám už nemůže uškodit.”

Starý desierto udělil potřebné rozkazy. Potom Tobové přivolali čluny z ostatních ostrovů a přitáhli vor, na němž mohli Mokovie pohodlně dopravit na pevninu.

Stáli jsme s Pěnou stranou a pozorovali jásající Toby. Tu se mě Pěna zeptal: “Nepodíváme se na zajatce?”

“Já ne. Aspoň ne teď. Počkejme, až budou na skalisku. Potom si důkladně pohovoříme s Yernem.”

“O čem?”

“O tom Hornovi, o kterém se bavil se svými Indiány. Jak dlouhouž u nich je?” “To neříkali. Náčelník jen poznamenal, že když teď starého desierta oloupí, nemusejí na něm chtít výkupné za Horná a mohou ho prostě zabít.”

“Je mi divné, že měl výkupné platit desierto.” “Třeba je ten Horno jeho příbuzný.”

“Napadá mě jiné vysvětlení. Horno je zřejmě Němec jménem Horn, a mohl by to být ten mladík, kterého desierto podezíral, že upláchl s jeho penězi.”

137

“U sta hromů! Jak jste na to přišel?”

“Docela snadno: německé jméno, a desierto má platit výkupné! Mokoviové mladíka přepadli, když projížděl Gran Chakem, oloupili ho a zajali. A jak mají zdejší Indiáni ve zvyku, vyžadují pak za zajatce výkupné. Horn jim řekl, že peníze dostanou od desierta. Třeba se dokonce zmínil o tom, že je stařec bohatý, a tu se Mokoviové na sendadorův a Yernův popud rozhodli zmocnit se celého jeho jmění.”

“Zní to věrohodně. Musíme to hned oznámit desiertovi.”

“Ne. Nesmíme v něm vyvolat naději, která se třeba nesplní. Zeptám se nejdřív Yerna.”

“Ten vám na to neodpoví.”

“Pak mu rozvážu jazyk jinými prostředky.” “Ale vy jste byl vždycky proti násilí!”

“A právem,” odpověděl jsem. “Ani tentokrát bychom nepoužili hrubého násilí. Krutost nenávidím. Ale v rukavičkách s Yernem jednat nemusíme. Chtěl nás koneckonců zavraždit stejně jako Horná. Pokusíme se vyzvědět lstí, co nás zajímá. Když se nám to nepodaří, použijeme takových prostředků, jaké jsou u Yerna oprávněné. Ale teď už pojďte! Zbyli jsme tady už skoro sami.”

Stěží jsme se vešli do posledního člunu, který se právě chystal odrazit od břehu. Na pevnině vládl čilý ruch. Tobové se ze všech ostrovů připluli podívat na zajatce a muži i ženy měli v rukou hořící pochodně. Mokoviům rozvázali nohy, aby mohli chodit, ale tváře Či spíš celé hlavy jim omotali lýkovými rohožemi.

Bojovníci je odváděli ke skále. Vpředu a vzadu kráčely ozbrojené amazonky, v jejich čele Unica, kterou jsem dnes večer viděl poprvé, protože nebyla na velkém ostrově. Za ní šel bubeník, který dělal děsivý rámus. Za zajatci poskakovali křičící, jásající a smějící se vesničané. Byl bych nechtěl být v kůži zajatců, kteří podle zákonů Gran Chaka propadli životem.

U skály se průvod zastavil. Shora se ozvalo volání a objevil se konec silného lana spouštěného dolů. K lanu přivázali Tobové zajatce a zvedali je po jednom nahoru. Kde zajatci mizeli, jsme neviděli, protože světlo pochodní nesahalo tak vysoko.

Pěna a já jsme se do toho ani teď nepletli, jen. jsme z dálky přihlíželi. Potom jsme odešli k algarrobě a vyšplhali po ní nahoru. Dveře byly otevřené, a tak jsme vešli dovnitř.

Hned u vchodu hořela lojová svíčka, stejně jako v dalších místnostech, jimiž jsme procházeli. Nejdřív jsme se převlékli, což netr

valo dlouho, a potom jsme zamířili do velkého skladiště, kde jsme našli asi tucet Tobů a desierta. Zabývali se tam zajatci.

Tobové odklidili od zadní stěny skladiště balíky s kůrou a odhalili tak skrytý vchod do dlouhé, nízké, klenuté chodby, kde byly uloženy sudy. Mezi sudy naskládali zajatce, jimž opět svázali nohy. “Tady snad budou v bezpečí,” obrátil se ke mně desierto s výrazem, který jasně vyjadřoval očekávání, že budu nad touto další místností žasnout.

“Zaručeně,” ujistil jsem ho. “Odtud je neosvobodí ani sendador.” “Naopak, sendadora sem dopravíme taky. Když jsem vás odpoledne vysadil na břehu jezera, vyslal jsem dva rychlé posly s úkolem, aby vracející se bojovníky vybídli k co největšímu spěchu. Doufám, že tady budou dřív než sendador. Potom běda mu!” “A když tady bude dřív on?” “Použijeme zase lsti.” “Jaké?”

Stařec hleděl zamyšleně před sebe a tvářil se stále nerozhodněji. Potom na mne pohlédl a řekl: “To nechám na vás.”

“Teď nic nevymyslím. Jsem unavený, jak si jistě dovedete představit. Seňor Pěna a já se nejdřív musíme vyspat.” “Ano, jděte spát! Ale co když sendador přijde v noci?” “To je vyloučeno! Za rozednění mu vyšlete naproti zvědy. Určitě půjde po stopě Mokoviů.” “A vás teď zavedu do vašeho pokoje.”

“Co vás napadá! Budeme spát v zahradě. Tráva je pro nás to nejpohodlnější lože.” “Jak si to představujete, pane? Dva Němce, kteří mě zachránili, mám nechat spát v trávě pod širým nebem? Ke všemu jste se po té námaze ani nenajedli!”

“Není třeba. Potřebujeme si odpočinout, nic víc. Na všecko ostatní bude dost času, až se prospíme. Nezapomeňte na ty zvědy!” Vzal jsem Pěnu za paži a vedl ho za sebou. Nahoře v zahradě jsme se natáhli do trávy. Zdola se k nám dosud neslo bubnování, pronikavé pískání a rachot řehtaček. Stovka hlasů zpívala, každý jinak. Člověk by myslel, že za takového rámusu nemůže nikdo usnout. Mně se však zavřela víčka, sotva jsem si lehl, a tak jsem už jako ve snu zaslechl ženský hlas: “Kde jste, seňores?” Pěna cosi zabručel, i on už usínal.

“Seňores, seňores!” ozval se hlas znovu. “To myslí nás?” řekl Pěna. “Pravděpodobně. Je to Unica.”

Dívka přicházela blíž. Neozvali jsme se, ale přesto nás našla. Pěna zůstal ležet, jako by už pevně spal. Já jsem si sedl, podal jí ruku a zeptal se: “Chcete nám popřát dobrou noc, seňorito?”

“Ano, a poděkovat vám.”

“To první přijímám, to druhé je zbytečné.”

“Není. Zachránil jste nás, a teď se o vás nikdo nestará. Strýček mi řekl, že

jste se rozhodli spát tady. A tak jsem vám chtěla před usnutím aspoň poděkovat.” “Řeknu vám, jak nám můžete poděkovat činem. Prozraďte nám ono jméno, které se strýček rozhodl už nikdy nevyslovit. Jak se jmenoval ten nevděčný Němec?”

Dívka chviličku váhala, potom tiše řekla:

“Adolf Horn. Ale teď už musím jít, seňore. Dobrou noc!” Rozběhla se ke dveřím.

“Počkejte, seňorito, ještě něco!” zavolal jsem za ní. “Víc už vám říci nesmím,” odpověděla mi. “Dobrou noc!”

“Nechci, abyste něco říkala, ale abyste si něco poslechla.” Dívka se zastavila.

“Co, seňore?”

“Adolfo Horno je nevinný.”

“Adolfo Horno? Vy víte, jak tady vyslovovali jeho jméno? Říkáte, že je nevinný? Bože! Jak to víte? Mluvte! Rychle!”

Stála už opět u mne.

“Teď ne, seňorito,” odpověděl jsem. “Dověděl jsem se dnes, že se sem ten poctivý mladík blíží, a doufám, že se s ním brzy shledáte.”

“Od koho jste se to dověděl?”

“Od … Ale teď už se o tom bavit nebudeme, musím se vyspat.” “Zato já neusnu!”

“To nevadí, protože se vaše mysl bude i tak zabývat něčím příjemným.” “Víte, seňore, že vůbec nedovedete jednat s mladou seňoritou?”

“To vím bohužel už dlouho. Ale teď radši zajděte za svým strýčkem a řekněte mu, že panu Hornovi ze Štýrského Hradce křivdil. Ale ne aby se mě sem přišel na něco vyptávat! Dobrou noc!”

“Ano, máte pravdu, musím to hned říci strýčkovi. Dobrou noc!” Skutečně hned odešla.

“Tak je to přece on,” zabručel Pěna.

“Samozřejmě. Zítra se dovíme od Yerna podrobnosti.’ Půl minuty nato jsme oba pevně spali.

YERNOVO PŘIZNÁNÍ

Slunce ještě nevyšlo, když jsem si střásl rosu s kazajky a vstal. Pěna, probuzený mými pohyby, vyskočil také.

“Dobrýtro! Jste svěží?” zeptal se. “Dobré jitro! Jako rybička!”

“Tak bychom mohli vyslechnout Yerna.” “Nejdřív se vykoupáme. Pojďte!”

“To vzbudíme desierta.” “Ne. Seběhneme po jeřábu.”

“Jestli tomu říkáte běhání, chtěl bych vás jednou vidět šplhat!”

Jeřáb ze včerejšího večera stál dosud na svém místě. Tvořil ho trojúhelník z trámů, z jehož špičky viselo k zemi lano. Prostým, ale důmyslným způsobem se jeřábem dalo pohybovat. Stejně snadno se dal rozložit a složit. Starý desierto tady v té divočině vykonal opravdu pořádný kus práce. Vylezl jsem po šikmém trámu až k lanu a spustil jsem se po něm dolů. Pěna mě následoval. Když jsme stáli oba na zemi, zmocnily se ho však pochybnosti.

“Vy se chcete jít koupat?” zeptal se. “Vždyť jsou v jezeře spousty krokodýlů!” “Všiml jsem si jednoho místa, kde určitě nebudou. Jen pojďte!” Kousek od přístaviště byl v jezeře ohrazen čtvercový prostor, který Indiánům zřejmě sloužil za koupaliště. Tam jsme se osvěžili a odešli pak do vsi, kde zřejmě všichni ještě spali. Jediný Indián, který se už probudil, stál před dveřmi své chatrče a vzhlížel k nebi, jako když německý měšťák vystrčí ráno hlavu z okna, aby zjistil, zda bude svítit slunce, nebo zda budou padat kroupy. Byl to jeden z těch, kteří s námi byli v noci v kostelíku, a uměl trochu španělsky. To mi bylo milé. Řekl jsem mu, aby sehnal ještě jednoho statného muže a šel s námi. Indián hned odběhl a zanedlouho se vrátil s dal

ším mužem. Oba šli za námi k desiertovu skalisku. U lana, které dosud viselo až k zemi, jsem se zastavil a tázavě pohlédl na Pěnu. Pěna přikývl, a tak jsem se lana chopil a vyšplhal po něm nahoru. Pěna za mnou. Na Indiány jsme zavolali, aby se vydali za námi. Nahoře jsem se vyšvihl na šikmý trám, abych po něm sklouzl do zahrady. Pěna byl těsně za mnou. Když jsme se otočili, naskytl se nám veselý pohled.

První Indián zdolal asi polovinu lana, druhý teprve čtvrtinu. Oba už nemohli dál, ale styděli se to přiznat. Dívali se chvíli k nám nahoru, chvíli dolů k zemi, až prvního opustily síly. Sjel po laně a dopadl druhému muži na hlavu tak prudce, že se neudržel ani ten, a tak žuchli oba na matičku zemi a udělali ještě

pár kotrmelců.

Po chvíli za námi oba Indiáni přišli do zahrady. Vydali se obvyklou cestou po algarrobě a starcův sluha je vpustil dovnitř. Dověděl jsem se od něho, že desierto šel spát až k ránu, protože předtím dával pokyny zvědům, které poslal naproti sendadorovi. Pak jsem Indiány požádal, aby přivedli Yerna.

Rozvázali mu pouta a přišli s ním do zahrady. Vypadal unaveně, na čemž nebylo nic divného, protože za celou noc nezamhouřil oko, a na jeho tváři se objevil nepopsatelný výraz, když nás poznal. Zřejmě pochopil, jakou hru jsme s ním sehráli.

“Buenos dias, seňore!” pozdravil jsem ho. “jak jste se vyspal?”

Z jeho tmavých, neklidných oči na mne vyšlehl zlý pohled. Potom procedil mezi zuby:

“Ty mizero jeden…!”

“Než promluvíte znovu, chci vás upozornit, že jsem zdvořilý a že mám rád, když se jedná zdvořile i se mnou. Doufám kvůli vám, že jste už poznal, že nemáte co dělat ani se strašpytli, ani s hlupáky. Proto vám doporučuju, abyste zvolil jiný tón. Nejdřív mi řekněte, jak se jmenujete!”

“To jsem vám řekl už včera.” “Jenomže Árbol se nejmenujete.”

“Řekl jsem vám to, a proto se tak jmenuju. Nejsem lhář jako vy dva.”

Jestli si myslel, že si necháme i nadále líbit takové hrubosti, tak se spletl. Než jsem mu mohl říci své mínění, vlepil mu Pěna takovou facku, že leknutím a zděšením div neupadl:

“Tohle je naše odpověď, ty loupežný vrahu!” řekl Pěna klidně. “Za každou drzost ti vrazím další. To si pamatuj! Jsem Pěna, německý cascarillero. Třeba jsi to jméno už někdy slyšel.”

“Pěna?” opakoval zděšeně Yerno, ale rychle se ovládl a zapíral: “Neznám ani vás, ani vaše jméno. A je mi lhostejné, kdo jste.”

“Dlouho lhostejný nebudete,” odpověděl jsem mu. “Chtěl jste přepadnout Toby a nemilosrdně je povraždit. Chtě! jste Pěnu a mne zabít a …”

“Kdo to řekl?” přerušil mě Yerno.

“Vy sám. Nejste jediný běloch, který rozumí jazyku Mokoviů. Vím přesně, o čem jste s Indiány mluvil. Kromě toho jsme vás včera neviděli poprvé, ale vyslechli jsme už dřív váš rozhovor v tábořišti a vydali jsme se rychle ke starému desiertovi, abychom mu oznámili, že ho chcete přepadnout.”

Yerno zlostně sykl, ale neřekl nic.

“Oznámili jsme mu také, že se sem blíží váš tchán,” pokračoval jsem. “Můj tchán?” zeptal se Yerno. “Copak já mám tchána?”

“Ovšem, vaším tchánem je sendador Sabuco.” “Vždyť jsem svobodný!”

“A přesto vám Mokoviové říkají Zeť? Nezesměšňujte se! Ale to je teď vedlejší, zavolal jsem vás k sobě z jiného důvodu. Znáte mladého muže jménem Adolfo Horno?”

Zeť sebou trhl, ale hned zalhal: “Neznám.”

“Včera jste o něm mluvil s náčelníkem Mokoviů.” “To je lež.”

“Dejte si pozor na jazyk! Slyšeli jsme, o čem jste se bavili. Tak vy nevíte, kde ten muž je? A vůbec ho neznáte?”

Ne” “JNC.

“To mě mrzí kvůli vám. Chci se dovědět, kde Adolfo Horno je, a dovím se to. Řeknete mi to dobrovolně?”

“Nevím to.”

“Jako loupežný vrah byste si zasloužil, abychom vás podle zákonů Gran Chaka násilím přinutili říci pravdu. Ale takové brutální prostředky já přenechávám lidem, jako jste vy.”

“Proč ho trochu nezmáčkneme?” namítl Pěna. “S takovým padouchem se nesmí jednat v rukavičkách. To je zase ta slavná Old Shatterhandova láska k bližnímu! Když se budeme k Yernovi chovat takhle shovívavě, bude to od nás slabost. V podobných případech platí zásada oko za oko, zub za zub!”

“Ne, seňore Pěno,” odpověděl jsem, “i ve zločinci musíme vidět božího tvora a chovat se k němu s láskou. Dobrota a snášenlivost

jsou ty nejprostší požadavky lidskosti. Byl bych milosrdný i tentokrát, kdyby…”

“Co to tady blábolíte?” přerušil mě Yerno. “Takovýhle apoštol míru a duchovní

pastýř zdejším divokým Indiánům zrovna chyběl! Zpřerážejte mi kosti, vy poseroutkové! Vyrvěte mi střeva z břicha! Přinuťte mě mluvit! Ale stejně se nedovíte, kde Horno je.”

“Ale vy to víte?” zeptal jsern se.

“Ano, vím to,” ušklíbl se Zeť. “Abych vám dokázal, jak se vám vysmívám, řeknu vám ještě, že jsem ho sám zajal. Ale víc už se nedovíte, ani kdybyste mě pálili žhavými kleštěmi.”

“Takovou námahu si můžeme ušetřit. Vy nás totiž budete úpěnlivě prosit, abyste nám to směl říci, a my to nebudeme chtít slyšet.”

“Úpěnlivě prosit? Nikdy!”

“Ještě dnes dopoledne mi to budete chtít prozradit. Spoutejte ho tak, aby seděl na trávníku a opíral se zády o kůl! Přivažte mu i hlavu tak pevně, aby s ní nemohl ani pohnout!”

Zatímco oba Indiáni prováděli můj rozkaz, zvedl jsem dutou část bambusu tagoara, která ležela poblíž a sloužila zřejmě jako nádobka na vodu. Měla asi deset centimetrů v průměru. Špičkou nože jsem do dna navrtal dírku a utěsnil ji dřívkem tak, aby voda otvorem jen pomalu odkapávala. Sluha naplnil nádobku vodou a potom jsme ji zavěsili na kůl nad Zeťovu hlavu. Z výšky půldruhého metru teď asi po čtyřech vteřinách padaly na Zeťovu lebku kapičky vody.Potom jsem mu z toho místa nožem odstranil vlasy.

Zeť si to nechal všechno beze slova líbit. Nakonec se hlasitě rozesmál a posmíval se:

“Nechcete mě taky oholit? A tohle mě má přimět k přiznání? Vy jste oba zralí pro blázinec!”

Pokynul jsem Indiánům, aby odešli, a odvedl jsem Pěnu k nejbližší besídce. “Co to tady provádíte za kouzla, seňore?” zeptal se mě Pěna.

“Žádná kouzla, jen ho přinutím, aby mi dal žádanou odpověď.” “Tyhle kapičky vody mají dokázat, co se vám nepodařilo slovy?” “Ano, dokážou to!”

“To by byl zázrak!”

“Jestli říkáte docela přirozenému úkazu zázrak, prosím! Ale přesvědčíte se, že účinek tohoto nekrvavého nátlaku je obrovský. Použil jsem toho prostředku, protože seňora Horná musíme Indiánům vyrvat z rukou, nebo ho zabijí.”

“Ale copak ty kapičky způsobí Zeťovi bolest?” 144

“Ne. Ale kapky vody, nepřetržitě dopadající na jedno a totéž místo, jsou za čas pro oběť takovým utrpením, že může i zešílet. Vy jste neslyšel, že američtí otrokáři trestali tímto strašným způsobem neposlušné černochy?”

“Ne.”

“Neuplyne ani hodina a uvidíte na Yernovi, jak je tento trest účinný.”

Náš rozhovor přerušila Unica, která nám přinesla čaj mate. Chtěla pokračovat v otázkách, na něž jsme jí včera neodpověděli, ale zabránil jí v tom starý desierto, který nemohl spát a přišel za námi. Divil se, že jsme už Yerna podrobili výslechu, a nemohl také pochopit pozici, v níž zajatec seděl. “Děláme to kvůli našemu krajanovi, kterého jste považoval za věrolomného

podvodníka,” řekl jsem mu. “To myslíte Horná?” zeptal se desierto. “Ano. Vidíte, jak najednou můžete vyslovit jeho jméno.” “Protože mi Unica včera večer vyprávěla, že ho považujete za nevinného a že se sem blíží. Nemohl jsem spát a přišel jsem za vámi tak časně proto, abyste mi to vysvětlili. Jistě si dovedete představit, jak vaše slova zapůsobila na Unicu i na mne. Opravdu o něm něco víte, nebo jste nás chtěl jen utěšit a uklidnit?”

Starcovy oči si nás napjatě prohlížely. Také dívka mi pohledem přímo visela na rtech.

“Kdybych vás chtěl uklidnit, provedl bych to špatně,” odpověděl jsem. “Sám říkáte, že jste kvůli mé zprávě nemohl spát. Ne, skutečně jsme u Mokoviů objevili stopu po Hornovi.” “Že by byl v zajetí u nich?” “Myslím si to.”

Potom jsem mu vyprávěl, v co jsem zprvu jen doufal a co nám potom Yerno potvrdil. Řekl jsem mu také, že jsem zajatce přivázal pod nádobku s vodou právě proto, aby nám prozradil, kde máme hledat Horná. Sotva jsem domluvil, vytáhla mi Unica nůž z opasku a zvolala:

“On to ví a nechce to říci? Přinutím ho k tomu! Jestli nám to okamžitě neprozradí, vrazím mu nůž do srdce!”

A chtěla odběhnout. Zadržel jsem ji a vytrhl jí nůž z ruky.

“Zůstaňte tady! Teď se ještě nepřizná, a když ho ze zlosti probodnete, nijak nám tím nepomůžete.”

“Máte pravdu,” přidal se ke mně stařec. “Promluvím si s ním ještě jednou sám.” 145

Nato odešel k zajatci. Unica a my dva jsme se odebrali za ním. Yernova tvář byla bledá, oči měl vystouplé a zuby se hryzal do spodního rtu.

“Ty pse!” rozkřikl se na něj stařec. “Ty jsi zajal seňora Horná. Řekni, kde je, nebo ti zpřerážím všechny kosti!”

Yerno na něj vytřeštěně pohlédl a mlčel.

“Budeš mluvit, nebo tě mám předat svým Indiánům?”

Zajatcova tvář se posměšně zachvěla, jako by chtěl říci, že by to nebylo k ničemu, že by nic neřekl, ani kdyby ho mučili Indiáni. Ale posměch ho rychle přešel. Bojoval proti nevyhnutelným následkům vodních kapek už z posledních sil. Desierto na to nedbal a pokračoval:

“Ty mlčíš? Však já tě přiměju, abys promluvil. Přineste mi bič!”

“Nechtě toho!” uklidňoval jsem ho německy, aby nám Zeť nerozuměl. “Ranami nic nezmůžete. Yerno se za chvíli přizná dobrovolně. Copak nevidíte, že mele z posledního?”

“Ano, to je pravda,” řekl Pěna také německy. “Z těch vytřeštěných očí mu přece kouká strach!”

“Jak dlouho budeme muset ještě čekat?”

“Jak se zdá, vydrží to už nejvýš čtvrt hodiny. Potom nás k sobě zavolá, ale my hned neuposlechneme. Počkáme, až bude zcela na dně. Pojďme zpátky do besídky!” Posadili jsme se tam a desierto nám oznámil, že ještě v noci vyslal zvědy a dal jim přesné pokyny. Byl však velmi roztěkaný. Jeho pohled zalétal neustále k Yernovi. Zřejmě si Horná opravdu zamiloval. Unica byla stejně rozrušená jako on. Nedokázala klidně hovořit, a tak raději odešla. Potom jsme mluvili o včerejších událostech a o tom, co nás ještě čeká. Přitom uplynulo víc než čtvrt hodiny. O Yerna jsem se nijak nestaral, protože jsem si svým prostředkem byl jist.

Vzpomněl jsem si na něj, až když mě desierto přerušil uprostřed věty.

“Co to bylo?” zeptal se. “Jako by v dálce zařval jaguár! Ale v tuhle dobu je to vyloučené.”

“Řev to byl,” souhlasil jsem, “ale nikoli z dálky. Zněl tak jen proto, že byl posledními silami potlačen…”

Vtom se týž zvuk ozval znovu. Podobal se zívnutí tygra nebo lva. Pěna a stařec se přikrčili. Pěna přistoupil k otvoru ve zdi a vyhlédl ven.

“Desierto má pravdu. Je to opravdu puma nebo jaguár. Takhle ráno! A tak blízko vsi!”

“Nepleťte se,” odpověděl jsem, “byl to Yerno. Poslouchejte!”

Řev se ozval znovu. Zněl chraplavě, jako by vycházel ze sevřených rtů či z nosu. “Yerno!” zvolal Pěna. “Opravdu, je to on! Viděl jsem, jak pohnul rty. Ale co je to za zvuky?”

“To nic není, uslyšíte od něho ještě horší!” “Třeba by se už přiznal?”

“Jenom trpělivost! Promluvíme si s ním, až bude docela bez sebe hrůzou, jinak bychom jeho slovům nemohli věřit. Jsem přesvědčen, že teď by nás ještě obelhal, protože dosud je s to logicky uvažovat. Musíme počkat, až nebude myslet na nic jiného, než abychom ho zbavili jeho utrpení. Na jeho hlase poznáme, až bude zralý k přiznání.”

Znělo to možná nelidsky. Ale soucit zde nebyl na místě. Jestliže jsme chtěli zachránit Adolfa Horná, museli jsme být tvrdí.

Yerno teď začal vyrážet nepopsatelné skřeky.

“To je děsné!” řekl Pěna a otřásl se. “Kdo by to do těch kapiček řekl!” “Jsme teprve na začátku,” prohlásil jsem. “Ještě nás nevolá. Až teď!” Tentokrát se k nám nedonesl výkřik bolesti, ale slovo seňores.

“Už nás volá!” řekl stařec. “Půjdeme k němu?” “Ne.”

“Seňore, seňore!” ozvalo se po chviličce. “Pojďte sem!” Když jsme zůstali sedět, Yerno pokračoval:

“Seňore Pěno, seňore Pěno! Copak mě neslyšíte?” “Volá mě,” řekl Pěna. “Proč zrovna mě a ne vás?” “Protože neví, jak se jmenuju,” odpověděl jsem.

“Seňore Pěno!” řval teď zajatec z plna hrdla. “Pojďte sem! Nemůžu to už vydržet. Řeknu vám všecko.”

Při zvuku těchto slov mě zamrazilo. Stařec se rozběhl k Yernovi, my dva za ním. “Díky bohu, že už jdete!” zavolal Yerno. “Dejte pryč tu zatracenou vodu!”

Mne by tímto způsobem nepřiměl, abych mu vyhověl, ale desierto nádobku s vodou odsunul.

“Rozvažte mi ruce!” pokračoval Yerno. “Musím si sáhnout na hlavu, musím.”

“Mám mu je rozvázat?” zeptal se stařec a sklonil se, aby splnil Yernovo přání.

146

147

“Ne,” odpověděl jsem, “nejdřív se musí přiznat.”

Yerno byl teď v tváři popelavý, rty měl rozkousané a oči podlité krví.

“Tak vy jste ten ďábel!” vyjel si na mne. “Vy nutíte ostatní, aby mě mučili!” “Myslíte, že tohle je správný způsob, jak mě přimět k soucitu? Žádal jsem vás po dobrém, abyste se přiznal. Jelikož nechcete, budeme pokračovat.”

Při těchto slovech jsem dal nádobku na původní místo, takže mu voda opět kapala na hlavu.

“Jen to ne!” vykřikl Yerno. “Dejte to pryč! Přiznám se ke všemu, jenom dejte tu vodu pryč!”

Desierto nádobku opět odsunul a řekl:

“Vyhovím vám, ale řekněte nám konečně, kde je seňor Horno!” “U Mokoviů na Río Doradu.”

“Popište nám to místo!”

“To nejde. I kdybych vám ten úkryt a cestu popsal sebelíp, nenašli byste ho,” “Jak se mu daří?”

“Dobře. Nic se mu nestalo.” “Proč jste ho přepadl?”

“Abych za něj dostal výkupné.”

“A abyste ho obral o peníze, které měl u sebe?” “Ne. Žádné peníze u sebe neměl.”

“Hm. Mluvil o mně?” “Neustále.”

“Opravdu jste ho nemučili?” “Ne. Měl se dobře.”

“Ukončím vaše trápení a dám vás odvést zpátky k zajatým Mokoviům.”

Stařec se opravdu tvářil, jako by chtěl Yerna odvázat, a tak jsem mu v tom musel zabránit.

“Udělal byste hloupost! Ten chlap vás obelhal.”

“Řekl jsem pravdu!” vykřikl Yerno a pohlédl na mne zarudlýma očima.

“Ne. Lhal jste,” trval jsem na svém. “Tvrdil jste, že bychom ten úkryt nenašli?” “Ne. Ale já vás tam dovedu.”

“A o které řece jste to mluvil?” “O Río Doradu dél Valle.”

“Potom je jasné, že jste lhal. U této řeky sídlí Indiáni, kteří jsou s vašimi Mokovii znepřáteleni. Proto by Mokoviové určitě neukrývali svého zajtace v tak nejistých končinách. Lžete. Chcete, abychom s vámi táhli dlouhé dny nejdivočejší částí Gran Chaka, a myslíte, že se vám přitom naskytne příležitost k útěku.

Takhle napálit se však nedáme.”

Nato jsem dal nádobku s vodou opět na původní místo. Yerno vztekle zařval a zaklel. Já jsem však vzal Pěnu a desierta za paži a odvedl jsem je.

“Pojďte! Podíváme se na Mokovie a dáme jim něco k jídlu a k pití. Yerno nás za chvíli zavolá zpátky.”

Jeho zuřivé výkřiky jsme slyšeli, ještě když jsme scházeli se schodů. U zajatých Indiánů jsme našli Uniku. Chodila od jednoho k druhému a dávala jim jíst a pít, ale pouta jim nerozvázala.

“Škoda že se s Mokovii nedomluvím,” řekl jsem. “Zeptal bych se na Horná jejich náčelníka.”

“Mohu to zkusit já,” nabídl se Pěna. “Dobrá, ale buďte opatrný!”

“Nemějte strach!”

Nato se Pěna obrátil k náčelníkovi, kterému se do hovoru zprvu nechtělo, ale potom se zřejmě ochotně rozpovídal. Když domluvil, otočil se Pěna k nám a řekl radostně a sebevědomě:

“Teď už Zetě nepotřebujeme. Dověděl jsem se všecko. Seňor Horn je ve sklepení bývalého kláštera Nuestro Seňor Jesu Crísto de la floresta virgen.”

“To je nesmysl!”

“Myslíte, že jsem tak hloupý, abych se od toho rudokožce nechal obalamutit?” “Nebudeme se hádat, vždyť to sklepení znáte, byli v něm schováni Abiponové. Mohou tam mít Mokoviové ukrytého zajatce?”

“Hm…”

“Copak nechápete, proč vám náčelník pověsil na nos právě tohohle bulíka? Ví, že odtamtud táhne sendador s početnou skupinou Mokoviů, a chce, abychom mu vběhli

rovnou do náruče.”

“U sta hromů, to máte pravdu!”

“Tak náčelníkovi aspoň řekněte, že se přepočítal!” “To mu řeknu, a nebudu na něj právě zdvořilý.”

Obrátil se opět k Indiánovi, zlostně mu cosi řekl, a dokonce ho přitom kopl.

Od zajatců jsme se odebrali do jedné z předních místností, kde

nám Unica připravila k snídani pečené maso a čerstvé kukuřičné placky. Desierto si sedl ke stolu s námi, ale nejedl. Když jsem se ho zeptal proč, odpověděl: “Jím nejvýš jednou denně, ale často se postím i několik dní. V určitou dobu nevezmu do úst dokonce po dva týdny a živím se jen vodou.”

“Proč?”

“Za trest.”

Takovou či podobnou odpověď jsem očekával, a proto jsem se vyptával dál: “Máte důvod ukládat si takový trest?”

“Nejen důvod, ale přímo povinnost. Žádný trest pro mne nemůže být dost přísný. Mám na svědomí těžký zločin. Jistě vás překvapila výzdoba místnosti, kde jsme se poprvé setkali. Tam si odpykávám trest a konám pokání. Tam hladovím a žízním, strádám zimou a bičuju se. Dopustil jsem se těžkého hříchu, který nemůžete uhádnout.”

“Ne? Já myslím, že jste vrah.”

“Bože!” zvolal stařec, “kdo vám to řekl?” “Můj rozum. Ale nemluvme už o tom!”

“Proč bychom o tom nemluvili? Vy jste mi vyprávěli o sobě, a tak musíte vědět, kdo a co jsem já.”

“To už vím. Jste lékárník.”

Cože? Lékárník! Pane, před vámi si člověk opravdu není jist!”

“Kdo tudy chodí jen pět minut s otevřenýma očima, pozná, že hádám správně.” “Lékárník. Máte pravdu. A vrah! To je taky pravda, pane. Nebojíte se mě? Nemáte tušení, jakého zločinu jsem se dopustil. Zabil jsem chladnokrevně člověka.” “Ale v sebeobraně?”

“To by pro mne byla snad jediná omluva, ale přesto nemohu ani sobě, ani jiným dokázat, že tomu tak bylo. Smím vám vyprávět, jak k tomu došlo?”

“Nechtě minulost na pokoji! Je zbytečné jitřit staré rány.”

“Jen ať bolí! Zasluhuji si to. Už jsem se vás jednou ptal, jestli znáte historii ŠlesvickaHolštýnska…”

“Ano.”

“Pak se dokážete vžít do mého osudu. Byl jsem lékárníkem v malém městě, jediný Němec mezi samými Dány. Tím je řečeno

mnoho, i když ne všecko. Pak došlo k válce a do našeho města vtáhlo dánské vojsko. V mém domě se to odshora až dolů hemžilo dánskými vojáky, kteří mě docela přehlíželi. Dostal jsem se do sporu s vojenským lékařem, a když na mě tasil šavli, vytrhl jsem mu ji a probodl ho. Podařilo se mi uniknout. Pak jsem vyhledal přítele, o němž jsem věděl, že mě nezradí. Od něho jsem dostal peníze na cestu do Ameriky.” Stařec udělal přestávku, jíž jsem využil k otázce: “Měl jste děti nebo příbuzné?”

“Ne, a to bylo velké štěstí. Ale ten vojenský lékař, kterého jsem zavraždil, byl otcem čtyř dětí, a navíc živil svého otce a tchyni.” “To jste věděl?”

“Ne. Dověděl jsem se to na útěku. Četl jsem to v novinách, které uveřejnily také zatykač na mne.” “Tohle je čin, kterého tolik litujete?” “Ano.”

“Neřekl jste, že existují důvody, které vás omlouvají?” “Řekl. Ale tyto důvody nejsou nezvratné.” “Lékař tasil šavli a ohrožoval vás. Vy jste ho přece nechtěl zabít.”

“Ale zabil jsem ho. Ten strašný obraz, jak leží přede mnou s šavlí v těle, mě provází po celý život. Vidím ho ve dne v noci a slyším tisíce hlasů, které volají: Jsi vrah, jsi vrah! Po dlouhých letech jsem se dostal až sem, stal jsem se učitelem Tobů a konal dobro, aby Bůh maličko odepsal z mé velké viny. Udělal jsem také všechno, co bylo v mých silách, abych odčinil vinu ve své staré vlasti. Protože jsem si zapamatoval jméno a bydliště zavražděného lékaře, posílal jsem jeho příbuzným, které jsem připravil o živitele, vše, co jsem ušetřil.”

Pěna poslouchal starcovo vyprávění snad s ještě větším zájmem než já. Jeho obličej a chování prozrazovaly neobyčejné napětí. Když stařec domluvil, zeptal se ho: “Cože? Vy jste jim posílal peníze?” “Ano.”

“A posíláte jim je dosud?” “Ano. Považuju se za živitele té rodiny.” “Jak jim ty peníze posíláte?”

“Přes Buenos Aires. Posílám tam poukázku každý rok, když jsem v Santiagu.” Tu

Pěna vyskočil a zvolal:

150

151

“Propánakrále, já si to mysle! hned! Pan… Herbst, že se tak jmenujete?” “Ano. Alfred Herbst.”

“Šetřte svými penězi, pane Herbste! Nemáte co platit.” “Já vám nerozumím.”

“Řeknu vám to ještě zřetelněji. Nemáte co platit, protože nejste vrah.”

Křičel na starce jako šílený. Stařec na něj civěl a nebyl s to vypravit ze sebe ani slovo. Vrtěl jen hlavou.

“Jen se divte!” pokračoval Pěna. “Je to tak. Vy jste ho nezabil!” “Ale vždyť jsem ho probodl!”

“Jenomže on nezemřel.” “Psaly to noviny.”

“Třesky plesky, noviny! Papír snese všechno.”

Penovi svítily oči radostí. Když na něj stařec znovu beze slova pohlédl, pokračoval:

“Byl jste od té doby doma?” Ne” “INC.

“Informoval jste se o poměrech té rodiny?” “Taky ne.”

“Co jste to vlastně za člověka? Posíláte každý rok spoustu peněz lidem, které vůbec neznáte a o nichž ani nevíte, jestli jsou ještě naživu.”

“Potomci toho mrtvého jsou živi docela určitě. A jak už jsem řekl, musím se o ně starat.”

“Starejte se, o koho chcete, jenom ne o tyhle lidi!” “V zatykači a v novinách stálo …”

“Ze začátku!” přerušil Pěna starce. “Že jste se nepodíval do novin ještě později! Zkrátka a dobře, já toho člověka znám, jmenoval se Delmenborg.” “Proboha!” vykřikl stařec, smrtelně zbledl a ustoupil.

“Ano, ano,” opakoval cascarillero sebevědomě. “Harald Delmenborg. Je to tak?” “Ano, je.”

“Z Hanstedu na západním pobřeží Jutska. Mám pravdu?”

“Máte,” vypravil ze sebe stařec, jako by byl duchejn nepřítomen.

“Dobrá, tím jsme se shodli na jeho osobě. Doufám, že se shodneme i v ostatním. Znáte dánský ostrov Sankt Thomas, nahoře u Antill?”

“Znám.”

“Výborně. Na tomhle ostrově jsem se seznámil s mladým mužem, dost zchátralým, který o sobě říkal, že je lékař, ale neměl žádné pacienty, a přesto si žil dobře a vesele. Jmenoval se Knut Delmenborg a točil se kolem mne, protože slyšel, že jsem zlatokop a že jsem objevil výnosnou zlatou žílu. Jednou jsme spolu seděli a popíjeli tak dlouho, až se náš milý Knut pořádně namazal a vyprávěl mi svůj příběh.”

“Pokračujte, pokračujte!” pobízel desierto Pěnu, který se na chviličku odmlčel. “Moc už vám toho neřeknu, protože ten příběh znáte sám. Jeho otec, kterého probodl jakýsi lékárník, ležel tři či čtyři dny jako mrtvý. Potom však ochrnutí zmizelo, a protože šavle nezasáhla žádné důležité orgány, důstojník se brzy uzdravil a vrátil se domů, do Hanstedu. Po vrahovi se už nepátrá. Úřady se spokojily s tím, že zabavily jeho majetek.”

Nato přistoupil stařec k Penovi a vzal ho za obě ruce. “Seňore Pěno, říkáte mi pravdu?”

“Jestli nebylo pravdivé každé moje slovo, probodněte i mne, čím chcete! Ale nejdřív dovolte, abych vám vyprávěl dál o Haraldu Delmenborgovi! Představte si jeho údiv, když jeho žena dostala po dvou letech tisíc dolarů s poznámkou, že přicházejí od vraha, který jí bude až do své smrti posílat každý rok co největší částku. Syn za tyto peníze vystudoval, ale nic se nenaučil. Nedělal asi dobrotu, a tak ho otec poslal do kolonií, aby ho přešly roupy. A tam jsem se s ním setkal.”

“Přísaháte, seňore Pěno, že je to pravda, že jste si ten příběh nevymyslel, abyste mě uklidnil?”

“Za tuhle otázku bych na vás měl být hrubý. Ale protože mám náhodou světlou chvilku, tak vás za vaši urážku neprobodnu.”

Slzící stařec vyběhl ze dveří. Nato se rychle proměnila také Pěnová tvář. Objevilo se na ní hluboké pohnutí. Rozechvělým hlasem se mne Pěna zeptal:

“Co tomu říkáte?”

“Cesty boží jsou nevyzpytatelné.”

“Kdybych to býval tušil na ostrově Sankt Thomas! Ale teď myslím, že už je načase, abychom se podívali za Zetěm.”

“Ano, pojďte!”

Ještě než jsme vyšli z místnosti, přiběhla Unica a prosila nás:

“Pojďte proboha honem do zahrady! Yerno se zbláznil! Když jsem skončila práci u zajatců, vyšla jsem nahoru, ale nemohla jsem

tam vydržet. Dole u skály stojí vesničané a naslouchají. Nikdo si ten řev nedovede vysvětlit.”

Vyrazili jsme do zahrady. Už ve skladišti jsme slyšeli Yernův hlas. Byl to řev skrčeného býka. Když jsme vyšli z přístěnku nad schodištěm, spatřil nás a křičel na nás jako šílený:

“Pojďte sem, seňorové, pojďte sem!”

Vzal jsem Pěnu za paži a zastavil jsem se. Yerno to zpozoroval a zvolal:

“Já vím, proč jste se zastavil! Chcete, abych vás ve jménu božím poprosil, a já to udělám, udělám to! Prosím vás ve jménu božím a ve jménu všech svatých, abyste mě zbavil toho utrpení!”

“Pojďme,” rozhodl jsem, “teď už ho máme tam, kde jsme ho chtěli mít.”

Yernův obličej byl bílý jako křída. Oči mu lezly z důlků, po čele a po tvářích se mu řinul pot a z úst mu tekly sliny.

“Honem, honem!” prosil. “Vidím vás už rudě. Mám oči podlité krví. Ale vím, že mě vyslyšíte, když vám řeknu pravdu.”

Zamrazilo mě. Byl bych mu rád ulevil, ale ovládl jsem se a odpověděl klidně a přísně:

“To udělám. Ale nejdřív musím být přesvědčen, že mě neobelžete.” “Řeknu vám čistou pravdu! Jenom dejte honem pryč tu vodu!” “Nejdřív nám řekněte, kde je seňor Horno!”

“Na Bambusovém jezeře, na Isletě dél Circulo.” “Sám?”

“S obchodníkem Parduňou a jeho synem z Goyi.” “Toho jste zajali taky kvůli výkupnému?” “Ano.”

“Mokoviové tam mají vesnici?” “Dvě.”

“Kolik je tam bojovníků?” “Jen čtyřicet.”

“Jak je to odtud daleko?”

Tu mi Pěna položil ruku na rameno a řekl německy:

“Už ho netrapte! Já jsem na Bambusovém jezeře u Mokoviů byl, Kulatý ostrůvek znám a snadno tam najdu cestu. Tentokrát nelže.”

“Myslím si to taky, ale ještě si to ověřím.”

Nato jsem nádobku, která už byla skoro prázdná, odsunul stranou a odvedl Pěnu s sebou. Zeťův řev se změnil v srdceryvné bědování a vzlykání.

“Kam mne vedete?” zeptal se Pěna. “K náčelníkovi.”

“Chcete, abych si s ním znovu promluvil?”

“Ne, vás by možná zase napálil. Proto mi budete dělat tlumočníka. Nesmíte však změnit smysl jediného slova, nesmíte žádné vynechat a žádné dodat.”

“Copak je to tak důležité?”

“Ano, protože budu pozorovat Indiánovy rysy a chci vědět, kdy se změní.” Unica stála ve skladišti. Hned se nás zeptala: “Řekl vám konečně pravdu?”

“Ano, ale chci si ji pro jistotu ještě ověřit. Vezměte svítilnu a zaveďte nás k náčelníkovi!”

Unica zvedla svítilnu a otevřela dveře. Vešli jsme do sklepení, kde mezi sudy leželi zajatci. Vyhledali jsme náčelníka Venenosa. Byl spoután na nohou a na rukou jako ostatní. Rozvázal jsem mu řemeny a otočil jsem se k Penovi: “Překládejte mu pokud možná doslova všechno, co vám řeknu. A dejte přízvuk na každé slovo, které zdůrazním i já. Tak začínáme: Náčelník Mokoviů, který se jmenuje el Venenoso, je znám jako statečný bojovník.”

Venenoso se dosud ani nepohnul, přestože jsem ho zbavil pout. Zřejmě si chtěl hrát na němého. Když mu Pěna přeložil moje úvodní slova, otočil se k nám, ale neodpověděl. Pokračoval jsem:

“A náčelník Mokoviů je také bohatý.”

To mu v jeho současné situaci připadalo zřejmě tak podivné, že se napřímil, ale ani tentokrát nepromluvil. A tak jsem řekl:

“Protože muž, s nímž chci mluvit, je udatný a bohatý bojovník, projevil jsem mu svou úctu tím, že jsem mu rozvázal pouta. Teď by bylo od něho správné, kdyby vstal a ukázal se nám v celé své velikosti.”

Náčelník okamžitě vyskočil. Vzal jsem Uniku za ruku a postavil ji tak, aby světlo plně dopadalo na Indiánovu tvář.

“Náčelník je bohatý, protože zajímá bělochy a nechává si za ně platit výkupné,” musel Pěna překládat. “Avšak chamtivost je nepřítelem statečnosti. Zatemňuje zrak, oslabuje sluch a kalí rozum. Proto se statečný náčelník nachytal na naši lest.”

Indián zkřížil paže na prsou, vrhl na mne zlostný pohled a mlčel.

“Jak se zdá, náčelník z té chamtivosti dokonce oněměl. Nebo mlčí, poněvadž se nás bojí?”

154

155

“Nebojím se,” odpověděl konečně. “Ani smrti?”

“Ne. Každý musí zemřít.”

“Ale nikdo neumírá rád krutou smrtí.” “Vy nás chcete mučit?”

“Ano,” odpověděl jsem, abych ho zastrašil. “Tobové tě chtějí mučit.” Jihoameričtí Indiáni nejsou ani zdaleka tak necitliví vůči bolestem jako Indiáni ze Spojených států. Ukázalo se to i tentokrát, neboť Venenoso hned řekl prosebným tónem:

“Nedělejte to!”

“Vy jste nás chtěli taky zabít. Řekl nám to Yerno, když nás ještě považoval za své spojence.”

“To vás obelhal.”

“Spletl jsem se, když jsem náčelníka Venenosa považoval za statečného muže. Teď slyším, že ze strachu lže a hází nepravdu na krk svému příteli. Budu jím muset opovrhovat. Doslechl jsem se taky, že proti bělochům nebojuje sám. Přepadávají je za něj jiní muži a zajatce mu přivádějí. To je zbabělé. Náčelník je zbabělec a lhář!”

“Dokaž to!”

“Řekl jsi nám, že je seňor Horno ukryt ve sklepení kláštera Nuestro Seňor Jesu Cristo de lafloresta virgen.”

“To je taky pravda!”

“Není to pravda. Dověděli jsme se, kde je doopravdy. Chtěli jste za něj od desierta výkupné, ale kdyby se vám bývalo podařilo Toby přepadnout, zmocnili byste se celého starcova jmění a seňora Horná byste zabili. Můžeš to popřít?” Náčelník sklopil oči a mlčel.

“Jaké výkupné za seňora Horná chceš?”

Náčelník na mne okamžitě pohlédl s nadějí v očích. Jestliže mu nabízím výkupné, nehrozí mu smrt!

“Nabídni sám!”

“Nenabídnu. Řekni, kolik chceš.”

“Desierto je bohatý a má seňora Horná rád. Může dát hodně.” “Tím přiznáváš, že je seňor Horno u vás. Tak povězvkolik?”

Náčelník požadoval částku, která odpovídala asi našim dvaceti tisícům marek. Zatvářil jsem se spokojeně a odpověděl jsem:

“Myslel jsem, že budeš chtít víc.” “Znamená to, že s cenou souhlasíš?”

“Ano, jestli se dohodneme.”

“Už jsme se dohodli. Já řekl částku a tobě se nezdála vysoká.” “To je pravda. Ale zapomínáš, že jsi i se svými bojovníky v našem zajetí. Dovolíme vám, abyste se vykoupili.” Náčelník se opět vyděsil a rychle zvolal:

“Vykoupili? To tady ještě nebylo, že by někdo zajal Indiána proto, aby se musel vykoupit.”

“To uznávám. Nezajal jsem vás však proto, abych na tom vydělal, ale když chceš za zajatce výkupné ty, zachováme se stejně.” “Kolik chcete?” “Asi tolik jako ty.” “Jak to myslíš?”

“Seňor Horno není náčelník. Proto myslím, že každý tvůj bojovník má stejnou cenu jako on.”

Venenoso zděšeně vykřikl, ale já klidně pokračoval:

“Zaplatíš proto za každého Indiána tolik, kolik jsi chtěl za seňora Horná. Ty

jako náčelník máš desetinásobnou cenu.” “To je příliš mnoho!”

“Není, cenu jsi stanovil sám.” “Tolik peněz nemáme!”

“Máte zvířata a zboží.” “Ani to by nestačilo.”

“Řekl jsem o tobě, že jsi bohatý, a ty jsi mi neodporoval.”

“Jestli žádáš skutečně tolik, nemůžeme se vykoupit. Co s námi uděláte v tom případě?”

“Zemřete.”

“Pak zemře i seňor Horno.”

“Osvobodíme ho dřív, než ho zabijete. Víme, kde je. Na Bambusovém jezeře.” Bedlivě jsem náčelníka pozoroval a spatřil jsem, jak sebou škubl. Protože mlčel, zeptal jsem se ho: “Zeje to tak?”

Ne” “i ~.

“Střeží ho jen čtyřicet mužů. S těmi budeme rychle hotovi.” “Když je zabijete,” vyrazil ze sebe zlostně, “tak …” Zarazil se, protože si uvědomil, že řekl příliš mnoho. “Proč nepokračuješ?” “Protože nemusíš vědět, co jsem chtěl říci.” “Vím to stejně. I když těch čtyřicet mužů zabijeme, seňora Horná nenajdeme, že jsi to myslel takhle?”

157

“Ano,” přiznal náčelník.

“Ale to se mýlíš. Určitě ho najdeme. Je tam s obchodníkem Parduňou z Goyi a jeho synem.”

Náčelník vykřikl pár slov, která mi Pěna přeložil jako šťavnaté kletby, a potom se zeptal:

“Co o nich víš?”

“Že jsou se seňorem Horném na Kulatém ostrůvku.”

“Ty jsi vševědoucí!” zvolal náčelník, když uslyšel, že znám jeho tajemství. “Řekl mi to všechno Yerno,” prohlásil jsem, protože nám mohlo být jen milé, kdyby se ti dva začali nenávidět.

“Yerno? To není možné.”

“Vytrpěl předtím velká muka, která čekají i vás, jestli se nebudete chovat tak, abychom s vámi byli spokojeni. Teď už víte, na čem jste. Pěno, spoutejte ho!” Když mu Pěna přeložil i tato slova, náčelník zvolal:

“Spoutat se už nedám!”

Přitom vyrazil kolem mne ke dveřím. Ze skalního úkrytu přirozeně nemohl uprchnout, ale přesto jsem při výslechu dával pozor na každý jeho pohyb. Teď jsem mu bleskurychle nastavil nohu, náčelník o ni zakopl a upadl. Hned se sice zvedl, ale to už jsem ho držel levičkou na šíji, přitiskl ho znovu k zemi a klekl mu na záda, takže ho Pěna mohl snadno spoutat.

“Výborně!” zvolal kdosi u dveří za námi. “Nesmíte ho pustit ze sklepení, aby nevěděl, kde je.”

Muž mluvil německy hlasem starého desierta, ale přesto jsme ho nepoznávali. Až když jsme k němu přistoupili se světlem, spatřili jsme, že je to skutečně on. Odložil černé roucho a oblékl svou vysokou, hubenou postavu do šatů cascarillera. Nezapomněl ani na široký klobouk. Za opaskem měl dvě pistole a nůž.

“Nemohli jste mě poznat, viďte?” zasmál se. “Ano, je ze mne rázem jiný člověk. Ale pojďte zase do zahrady!”

Nahoře v zahradě se stařec zastavil, objal Pěnu a políbil ho na tvář. Mně stiskl obě ruce a potom řekl Unice, která si jeho veselí nedovedla vysvětlit:

“Raduj se se mnou, moje trápení je to tam! Mohu zas volně dýchat a být šťastný, a vděčím za to těmto dvěma mužům. Později ti to všechno vysvětlím. Teď na to nemáme čas. Nejdřív musíme dopravit Yerna zpátky do sklepení.”

“Jak naložíte s Mokovii?”

“Podle zdejších zvyků bychom je mohli zabít, ale protože jsem se dnes dočkal takové radosti, budu milosrdný. Počkáme na výsledek našeho střetnutí se sendadorem a jeho Indiány. A co uděláme se Zetěm?”

“Nejdřív si s ním ještě promluvím.” “O čem?”

“To hned uslyšíte. Pojďte!”

Sendadorův zeť byl dosud připoután ke sloupku besídky. Jeho vzezření se trochu zlepšilo, do obličeje se mu vrátila barva, ale oči měl dosud hluboko zapadlé.

Působil dojmem naprostého vyčerpání. Když jsme k němu přistoupili, bojácně na mne pohlédl. Všiml jsem si toho a bylo mi ho líto, přes všechnu jeho špatnost. Protože jsem se před ním zastavil a podíval se na vodu kapající teď vedle něho, myslel si, že mu chci nádobku pověsit opět nad hlavu. Zachvěl se a zděšeně vykřikl:

“Proboha, už zas? Čeho jsem se dopustil? Milost, milost!”

“Ještě jsme spolu neskončili,” prohlásil jsem. Jeho strach mi přišel velmi vhod. “Co ode mne ještě chcete? Nemusíte mě nutit, řeknu vám všecko dobrovolně. Ubijte mě nebo umučte k smrti, jestli vám jen jednou zalžu! Ale dejte pryč tu vodu!” Sundal jsem nádobku z kůlu a zeptal se ho:

“Zapíráte ještě, že jste zeť sendadora Sabuka?” “Ne, nezapírám, jsem jeho zeť,” přiznal se. “Kde má váš.tchán hlavní úkryt?”

“Právě na Bambusovém jezeře.”

“Byl jste s ním někdy na Pampě de las Salinas?” “Ne.”

“Víte bezpečně, že sem přijde za vámi?”

“Ano, ale nemohu určit přesně kdy. Může sem dorazit už dneska.” “Jak jste se s ním chtěl spojit?”

“Jestli nás nepotká, než dorazí na naše včerejší tábořiště, usoudí, že jsme zvítězili, a bude tam čekat na našeho posla.” “Který mu vyřídí, aby přišel za vámi?” “Ano.”

“To mi stačí.” “Věříte mi?” “Ano. Tentokrát jste nelhal. Myslete na tenhle zážitek často!

15S

Poznal jste na vlastní kůži, jak rychle se člověk může změnit. Posměch vás přešel, zahnaly ho tyhle kapičky vody. A takové kapky budou jednou dopadat i na vaše svědomí, na to se spolehněte!”

Yerno si zhluboka vzdychl. Jak hroznou bolest asi vytrpěl, že teď ze strachu před ní zradil svého tchána! Odvázali jsme ho od kůlu a stařec ho s Pěnou odvedli do sklepení. Potácel se jako opilý, takže ho museli z obou stran podpírat.

SNADNÉ VÍTĚZSTVÍ

Kráčel jsem s Unikou pomalu k besídce, z níž bylo vidět na jezero. Než jsme k ní došli, ozvalo se z dálky dlouhé zapískání.

“Slyšíte?” zvolala Unica. “Naši bojovníci se vracejí!” “To bylo znamení od nich?”

“Ano. Byl to zvuk velké signální píšťaly, kterou strýček sestrojil, abychom si mohli podat zprávu na větší vzdálenosti. Slyšíte?”

Píšťala se ozvala znovu a hned nato vypukl dole ve vsi stohlasý jásot, který se od nás vzdaloval.

“Vesničané jim běží naproti,” řekla Unica. “Neměla byste být při tom?”

“Měla, ale když jste …”

“Prosím vás,” přerušil jsem ji, “královna musí být u svého lidu. Jděte rychle za nimi!”

“Jen když půjdete se mnou!”

“Dobrá. Vy se dejte obvyklou cestou, já sešplhám po laně.”

Dole jsem na ni počkal. Pak jsme se rozběhli k jezeru, kde už byli všichni na nohou. Dokonce i děti se batolily po břehu tak rychle, jak jim to nožičky dovolovaly, a radostně výskaly. Dospělé Indiány se nám předhonit nepodařilo, protože Unica jako “dáma” a královna nemohla pádit jako ostatní. Asi po deseti minutách jsme zaslechli nepopsatelný křik, který se k nám blížil, a pak jsme spatřili vítězné bojovníky, k mé radosti všechny na koních. Konečně jsem měl naději, že zas dostanu koně.

Sotva nás Indiáni spatřili, jásot se zdvojnásobil. Starý bojovník,

náčelník vesnice, jak mi Unica vysvětlila, seskočil s koně. Ostatní následovali jeho příkladu. Náčelník přistoupil ke královně a měl k ní delší řeč, z níž jsem přirozeně nerozuměl ani slovo. Unica mu pak slavnostním hlasem odpověděla.

Náčelník jí zřejmě podal zprávu o boji a Unica teď bojovníkům vyprávěla, co se zde zběhlo za jejich nepřítomnosti. Zmínila se přitom patrně i o mně, protože na mne muži několikrát pohlédli. Když domluvila, přivedli jí a mně koně. Nasedli jsme na ně a všichni se zas dali do pohybu. Vpředu šel vysokánský bojovník, který nesl v obou rukou bambusovou píšťalu ještě delší, než byl sám. Vedle něho

kráčel nezbytný bubeník. Za nimi pak další hudebníci s různými nástroji. Za touto kapelou jsem jel já s královnou a za námi ostatní bojovníci, doprovázení po obou stranách hemžením civilních poddaných Jejího Veličenstva.

Tu rozevřel pištec ústa, že vznikl kulatý otvor, do něhož by se málem vešla dětská hlavička, přiložil ke rtům stejně velký otvor bambusové píšťaly a ze všech sil do ní foukl. Ozval se tón, který by zaručeně zahnal na útěk stádo slonů. K pištci se okamžitě přidali ostatní muzikanti s takovou vervou, že jsem se strachoval o zbytek svého hudebního vzdělání zdřívějška. Pištec však přestal, zhluboka se nadechl, otočil se a pohlédl na mne, aby zjistil, jakým dojmem zapůsobila jeho bambusová produkce na mou vnímavou mysl. S úsměvem jsem na něj kývl, což ho tak nadchlo, že hned zas vytvořil z úst již popsaný tmavý otvor a začal pískat, jako by měl nastat soudný den. Čtyři nebo pět takových pištců by snad dokázalo rozbořit zeď. Ostatní k tomu z plna hrdla povykovali, křičeli a výskali. Za nepředstavitelného rámusu jsme dorazili do vesnice a zastavili se na návsi, kde na nás čekal starý desierto s Pěnou.

Jezdci seskočili s koní a postavili se do řady vedle nich. Všichni zmlkli a náčelník vesnice podal starci zprávu o boji. Když skončil, desierto na mě zavolal:

“Vítězství, seňore! Potřeli jsme Čiriguany tak, že od nich určitě budeme mít pokoj nejméně deset let. Bojovníci, které tu vidíte, jsou menší polovinou naší vítězné výpravy. Ostatní postupují pomaleji se stády a bohatou kořistí. Oznámím teď, že dnes uspořádáme na oslavu vítězství velkou hostinu.”

Sotva to stařec učinil, ozval se hotový uragán jásajících hlasů, které však přehlušovala signální píšťala, což jsem mohl nejlépe posoudit právě já, protože si rozradostněný pištec stoupl vedle mne, abych ten kouzelný, sladký zvuk jeho nástroje vychutnal

161

z největší blízkosti. Foukal, div mu tváře nepraskly, a upíral na mne pohled. Nepřetržitě jsem na něj kýval a vyjadřoval mu tak svůj obdiv. Pištec poznal, že ve mně našel spřízněnou muzikantskou duši. Uvedlo ho to do takového nadšení, že jsem se od něho nakonec musel otočit ze strachu, že mi sfoukne kůži z těla a vznese se pak i s píšťalou k nebi jako balón. Naštěstí jsem se brzy musel věnovat desiertovi, k němuž se zástupem prodralo několik mužů a cosi mu oznámili. Stařec pak přistoupil ke mně a řekl mi:

“Právě se vrátili zvědové. Nevyslal jsem je zbytečně, spatřili Mokovie.” “Kde?”

“Narazili na ně po šesti hodinách rychlé chůze. Schovali se v křoví a pozorovali je. Nepřátelé šli pěšky, jen několik mužů jelo na koních.”

“Ty koně ukradli nám. Doufám, že je brzo dostaneme zpátky. Vaši zvědové se bohužel asi neodvážili tak blízko, aby zjistili to, co mě zajímá nejvíc.” “Co?”

“Jestli jdou s Indiány také běloši.” “Jednoho spatřili.”

“Jak vypadal?”

“Byl hubený a vysoký.”

“To mi stačí, byl to sendador. Tentokrát mi neunikne.” “Co podniknete?”

“Jak vidím, nevyrovnáme se Mokoviům počtem, ale jsme lépe vyzbrojeni.”

“To jistě. Myslíte, že se skutečně utáboří tam, kam vás včera zavedl Yerno?” “Věřím tomu.”

“Chcete je tam přepadnout?”

“Ano, na úsvitě. Za tmy by nám někteří mohli uniknout.”

“V tom případě máme dost času, abychom oslavili vítězství.”

“Kdepak, ten jásot musí co nejdřív přestat! Je možné, že sem Mokoviové vyšlou zvědy, jakmile dorazí na smluvené místo. Třeba se sem vypraví sám sendador.

Proto tady musí být ticho, aby nepřítel nevěděl, na čem je. Dále se tu smějí pohybovat jen bojovníci. Všichni ostatní se přes den přeplaví na ostrovy a schovají se tam tak, aby je nikdo neviděl. Dopravíme tam taky všechny koně.” “Koně? Ty budeme přece potřebovat na pronásledování nepřátel!”

“Nebudeme mít koho pronásledovat. Když to vezmeme za správný konec, nikdo nám neunikne.”

“Čemu říkáte správný konec?”

“Jakmile se setmí, vydám se na zvědy, abych zjistil, jestli už Mokoviové dorazili na tábořiště. Budeli tomu tak, vyrazíme tam všichni a obklíčíme je.

Zůstaneme tak daleko, aby k nám jejich otrávené šípy nedolétly, ale aby naše kulky mohly cíl zasáhnout. Potom bych rád věděl, jak by nám chtěl sendador uniknout.”

“Podnikne hromadný útok na jeden bod. Když budeme stát příliš daleko od sebe, podaří se mu probít z obklíčení.”

“Musíme se kolem jejich tábora rozestoupit do kruhu, jehož průměr bude mít sotva tisíc kroků. Mezery mezi jednotlivými bojovníky budeme moci ostřelovat z obou stran. Kdyby se Mokoviové pokusili o průlom, snadno se stáhneme k ohroženému bodu. K tomu ostatně ani nedojde, když každého nepřítele, který vyleze z křoví, hned zastřelíme. Jací střelci jsou vaši Indiáni?”

“Jsem s nimi spokojen.”

“Pak se ničeho nebojím, jestli máte dost prachu a olova.”

“Tolik určitě nevystřílíme. Ale Mokoviové mají také pušky , které vzali vašim společníkům.”

“Těch je málo a navíc není jisté, jestli s nimi Mokoviové dovedou zacházet. Vydejte teď potřebné rozkazy, já se zatím podívám s Pěnou na pampu. Třeba nepřítele zahlédneme.”

Zavolal jsem k sobě Pěnu. Odešli jsme si do skaliska pro zbraně a pak jsme se vydali k předpokládanému tábořišti Mokoviů. Z opatrnosti jsme se zuli, aby nepřátelští zvědové z našich stop nepoznali, že zde jsou běloši. Když jsme spatřili známá křoviska, postupovali jsme dál s největší opatrností. Bylo to však zbytečné, na tábořišti jsme nikoho nenašli. Proto jsme se rozhodli jít dál.

Stopa, kterou po sobě Mokoviové zanechali včera, byla dosud tak zřetelná, že by v ní jen zkušený stopař rozeznal naše dnešní kroky.

Když jsme Mokovie spatřili, chyběly asi tři hodiny do západu slunce, a právě tak dlouho ještě museli jít k tábořišti. Kolik jich bylo, jsme nezjistili, protože táhli husím pochodem a vpředu jeli jezdci, kteří ostatní zakrývali.

Sledoval jsem je dalekohledem starého desierta, a tak jsme mohli předpokládat, že nás nezpozorovali. Potom jsme se rychle vrátili a zastavili se tak daleko od tábořiště, abychom je dobře viděli dalekohledem. Tam jsme zalehli a čekali na příchod Moko

162

163

viů. Objevili se půl hodiny po nás. Byla už dost tma, ale přesto jsme viděli, že míří ke křoví a mizí za ním.

“Ukryjí se tam, jak jsme očekávali,” řekl Pěna. “Co teď? Vrátíme se do vesnice?” “Jen jeden z nás. Druhý tady musí zůstat a dávat pozor, jestli sendador vyšle hned zvědy k jezeru. Bude to snadné, protože teď potmě by šli nejkratší cestou, kolem nás. Zůstanu tady a vy vyřiďte starému Herbstovi, aby sem přivedl své bojovníky, že už jsou Mokoviové tady.”

“Děkuju, ale zůstanu radši tady. Rozhodně bude lepší, když zajdete do vesnice sám a dohlédnete, aby všechno proběhlo podle vašich představ. Já bych přitom mohl snadno něco zkazit, a pak byste mi to vyčítal.”

“Jak si přejete. Očekávám jen, že budete dávat dobrý pozor.” “Nemějte strach, seňore.”

“Dobrá. A co uděláte, když uslyšíte, že jde někdo kolem vás?” “Poplížím se za ním a pokusím se ho chytit.”

“Ne, poplížíte se za ním, abyste nám mohl říci, kde je.”

“Ale co když ten zvěd zpozoruje váš příchod a oznámí to sendadorovi?”

“K tomu se nedostane. Když bude tak blízko, že nás spatří, a když nás na něj upozorníte, určitě ho dopadneme. A kdyby se nám to přece nepodařilo, ať se klidně vrátí do křoví. Než sendadorovi poví, co viděl, budou křoviny obklíčené. Hlavně abyste na sebe vy neupozornil dřív, než budeme připraveni k akci.

Kdybyste odtud odešel, musíte si tohle místo dobře zapamatovat, abyste nebloudil někde po okolí. To bychom tady na vás čekali marně a nevěděli bychom, na čem jsme.”

“Milý příteli, snad si o mně nemyslíte, že mám tak špatnou orientaci?”

Obul jsem si boty, protože moje stopa už nebyla důležitá, a šel jsem co nejrychleji do vesnice, kde už netrpělivě čekali na náš návrat. Herbst byl se svými bojovníky připraven vyrazit. Oznámil jsem jim zatím jen, že půjdu vpředu a ostatní že mě mají následovat husím pochodem a vyvarovat se hluku. Útoku na vesnici jsme se za naší nepřítomnosti nemuseli obávat, protože jsme nepřítele chtěli obklíčit. Přesto jsme tu pro všechny případy zanechali posádku, která by se Mokoviům stačila bránit do našeho návratu.

Protože jsem očekával, že by se nepřátelští zvědové blížili k vesnici přímo, vydal jsem se s Toby nejprve doleva po břehu jezera

a potom jsem zabočil k severu. Tím jsme se zvědům určitě vyhnuli.

Není snadné potmě najít v rovině určité místo, které se ničím neliší od svého okolí. Žádný strom, keř či jiný předmět mi tentokrát nesloužil za vodítko. Avšak člověk, který se dlouhá léta pohybuje po prérii, se může na svou orientaci spolehnout. A tak jsem místo, kde jsem se rozloučil s Pěnou, našel stejně snadno jako za bílého dne. Ale můj druh tam nebyl.

“To znamená, že zpozoroval zvěda a vydal se za ním,” řekl starý desierto. “Počkáme, až se vrátí?”

“Ne,” odpověděl jsem. “Nechtě tady jednoho ze svých lidí, aby Penovi řekl, že jsme tady už byli, a aby ho dovedl za námi!”

Herbst určil Indiána, který tu měl na Pěnu počkat, a pak jsme se tiše vydali dál. Když jsme dorazili do správné vzdálenosti od křovisek, zastavili jsme se. Teď jsme museli kolem křovin utvořit kruh o průměru asi osmi set kroků. Jeho obvod tedy bude činit asi dva tisíce pět set kroků. Proto jsem se teď vydal s Indiány po obvodu tohoto kruhu a po každém dvanáctém kroku jsem jednoho bojovníka zanechal na místě. Měli rozkaz zastřelit každého, kdo by chtěl kterýmkoli směrem prorazit kruh. Když jsem křoviska obešel a vrátil se k výchozímu bodu, byli všichni Tobové rozděleni. Mimo kruh jsem stál jen já se starým desiertem, abychom se v případě potřeby mohli rozběhnout k ohroženému místu. Sotva jsem Indiány rozmístil, uslyšeli jsme od vesnice dva výstřely.

“U sta hromů!” zvolal Herbst. “Tam se střílí! Doufám, že jsme neobklíčili prázdné křoví a že se Mokoviové zatím neodplížili k vesnici, aby ji přepadli?” “To je vyloučeno,” uklidnil jsem ho. “Sendador tady určitě čeká na posla, protože je přesvědčen, že Mokoviové zvítězili a zajali vás. Nanejvýš vyslal k vesnici zvěda, který se střetl s Pěnou.”

“Ale to jste přece Penovi zakázal!”

“Zakázal, ale na koho se můžete docela spolehnout? Teď musíme vyčkat, co se stane. Jděte zatím od muže k muži a přikažte jim, aby dávali pozor i na to, co se děje za jejich zády. Na každého, kdo se k nim přiblíží zvenčí, ať hlasitě zavolají, a když se nezastaví nebo neodpoví, ať ho zastřelí.”

“Ale tím voláním a střelbou Mokoviům prozradíme, že jsme tady.”

“To nevadí. Když už jsme je obklíčili, mohou se to klidně dovědět.”

164

165

Herbst odešel a asi za čtvrt hodiny se vrátil a ujistil mě, že jeho lidé budou ve střehu. Ještě když jsme spolu mluvili, zaslechl jsem kroky, které se k nám blížily od vsi. Byly hlasité a chvatné. Muž pospíchal, nevěděl, že jsme tady, a považoval proto opatrnost za zbytečnou.

“Že by to byl Pěna?” zeptal se stařec.

“Ne. Ten by šel tiše. Bude to asi zvěd. Pojďte, pokusíme se ho chytit.”

Šli jsme muži naproti. Nechal jsem si ruce volné, abych se na něj mohl vrhnout, ale zapomněl jsem bohužel Herbstovi říci, aby byl zticha. A tak stařec na muže zavolal, sotva ho spatřil:

,Altoahí\ Stůj!”

Muž se zarazil, ale jen na okamžik, potom rychle uskočil. Spatřil jsem ho i ve tmě a rozběhl jsem se k němu, ale přišel jsem pozdě. Už zmizel. Proto jsem zůstal stát a naslouchal, ale neuslyšel jsem sebemenší šramot.

“Dávejte pozor!” zavolal jsem tak hlasitě, aby mě všichni slyšeli. “Sendador je tady. Nepusťte ho dovnitř! Hned ho zastřelte!”

Sotva mé volání doznělo, zaslechl jsem kousek od sebe potlačené zaklení: “K čertu, zase ten prokletý Němec!”

Poznal jsem sendadora po hlase. Byl tak chytrý, že se přikrčil a neutíkal, protože by nám jeho kroky prozradily, kde je. Když mě uslyšel, dopustil se ze vzteku neopatrnosti a zaklel. Otočil jsem se okamžitě směrem, odkud se ozval jeho hlas, ale způsobil jsem přitom hluk a málem jsem tuto neopatrnost zaplatil životem. Sotva jsem udělal pár kroků, zablýsklo se přede mnou a já ucítil, jako by mi někdo přejel rukou mezi tělem a levou paží. Záblesk výstřelu mi prozradil sendadorovo stanoviště. Zastavil jsem se, přiložil pušku k líci a vystřelil.

Odpovědělo mi posměšné zasmání. Sendador byl tak mazaný, že se okamžitě přesunul.

Já jsem také uskočil stranou, aby mě nezasáhla druhá kulka, a naslouchal jsem. Nikde se nic ani nepohnulo. Sendador mi unikl. Proto jsem se vrátil ke starci,

který se mě hned zeptal: “Byl to opravdu sendador?”

“Ano. Zřejmě se k vesnici vypravil sám.” “Tím hůř, že nám unikl. Nezranil vás?” “Ne.”

“Ale vy jste vystřelil taky. Třeba jste mířil lip než on.”

“Ne, jistě jste slyšel, že se mi vysmál. Mám na toho chlapa smůlu. 166

Kdykoli si myslím, že už ho mám, vždycky mi nakonec unikne…. Poslouchejte!” “Quién va alli, kdo je to?” ozval se hlas jednoho našeho bojovníka. Zřejmě nestál příliš daleko od nás. Hned nato se zablesklo z jeho pušky.

“Quién vive?”

Ozvalo se chviličku nato z jiného místa a vzápětí padl další výstřel. “Chce se dostat dovnitř,” řekl stařec. “Zkusil to už na dvou místech.” “Výstřelů padne ještě víc, dokud nepochopí, že jsme křoví obklíčili.”

Moje domněnka se potvrdila. Za chvíli jsme slyšeli hlasité zvolání a výstřel ze vzdáleného konce. Pak se ozvaly kroky za našimi zády. Indián, kterého jsme zanechali na smluveném místě, k nám přivedl Pěnu. Pěna ze sebe hned vychrlil: “Slyšel jsem tady střelbu. Byl tu sendador?”

“Tak vy víte, že je to on?” zeptal jsem se. “Samozřejmě! Měl jsem ho tři čtyři kroky před sebou.” “Slyšeli jsme výstřely. Kdo střílel první, vy nebo on?” “Já.”

“A já vás prosil, abyste nedělal rámus!”

“Ano, když padnu na indiánského zvěda. O sendadorovi jste neřekl ani slovo.” “Mohlo mě napadnout, že půjde na zvědy sám, ale to vás neomlouvá. Střílet jste neměl.”

“Ani když se přede mnou vynořil sendador? To by byla pěkná pitomost!” Vtom se ozval výstřel na druhé straně křoví.

“Ten chlap má neslýchané štěstí,” řekl starý desierto. “Tolik kulek, a žádná ho nezasáhla!”

“Třeba našla cíl ta poslední.” “Doufejme.”

“Hm,” zabručel Pěna. “Proč jste na něj vlastně dal střílet? Mohl jste udělat něco moudřejšího.”

“Co?”

“Takhle ho odtud přímo odháníte, místo abyste se ho snažil zmocnit. Kdybyste ho pustil dovnitř, byl by teď u svých rudokožců a později by se nám musel vzdát.” Uznal jsem, že má Pěna pravdu, a požádal jsem desierta a Indiá

167

na, který Pěnu přivedl, aby obešli kruh a dali Tobům pokyn, aby sendadora pustili dovnitř.

Zatím jsme si s Pěnou sedli a čekali. Mlčeli jsme. Měl jsem na sebe zlost, že jsem se dopustil takové chyby. Kdybychom bývali sendadora pustili k Mokoviům, měli bychom naději, že ho dostaneme. Ovšem sendador byl jediný, kdo byl s to našemu plánu úspěšně čelit. Jistě by se během noci pokusil o průlom a snažil by se být mezi těmi, jimž by se podařilo uprchnout. Přitom by došlo k boji a krveprolití, jemuž jsem zabránil, což teď bylo mým jediným zadostiučiněním.

Bohužel jsem však tohoto večera udělal ještě další chybu. Měl jsem si uvědomit, že největší nebezpečí hrozí mně. Sendador se pohyboval ve tmě mimo náš kruh.

Věděl jsem, že mě považuje za nejnebezpečnějšího protivníka, a tak se nabízela myšlenka, že se pokusí ke mně připlížit a zneškodnit mě. Něco takového mě však ani nenapadlo.

Seděli jsme s Pěnou mlčky proti sobě, zabývali se svými myšlenkami a pocity a naslouchali do noci. Tu se mi zdálo, jako bych zaslechl tichoučký šramot, jako když někdo přejede rukou po tvrdé půdě a posune přitom drobné kamínky. “Nehýbejte se!” zašeptal jsem. “Mám dojem, že se sem někdo plíží.”

“Kdo?” zeptal se Pěna stejně tiše. “Snad ne sendador?” “Pravděpodobně. Poslouchejte!”

Lehl jsem si a přitiskl ucho k zemi. Tu jsem šramot zaslechl zřetelněji. Někdo se k nám plížil, ale nemohl jsem poznat, z které strany. Rozhodně nám hrozilo nebezpečí. Proto jsem se opatrně přisunul těsně k Penovi a zašeptal mu:

.“Podejte mi ruku! Vyskočíme a odběhneme kousek stranou, tamhle doprava. Někdo tady je. Jedna, dvě, tři!”

Na tři jsme vyskočili a vyrazili doprava. Vzal jsem Pěnu za ruku, abychom běželi spolu, ale tu mi ji někdo vytrhl a za mnou se ozval Penův hlas:

“U sta hromů, co, co je …?” Zastavil jsem se a naslouchal.

“Ty pse!” pokračoval Pěna. “Tentokrát mi neuniknejš! Tentokrát tě držím -au!” Poslední výkřik prozrazoval bolest.

“Držte ho!” zavolal jsem na Pěnu. “Hned jsem u vás!”

A to bylo ode mne opět neodpustitelné a neuvážené. Tímto zvo

laním jsem nepřítele upozornil, že Penovi přijdu na pomoc. Neměl jsem se vůbec ozývat.

Rychle jsem se těch pár kroků vrátil. Ze země se přede mnou zvedla jakási postava. Přiskočil jsem k ní a popadl ji za krk.

“Bože,” vyhekl muž německy, “to jsem já!”

Hned jsem Pěnu pustil. Pak se před námi ozval sendadorův vzteklý hlas: “Dneska se mi to nepovedlo, ale však já tě dostanu, ty pse německý!”

V mžiku jsem měl u ramene henryovku a vypálil pět šest ran směrem, odkud zazněl sendadorův hlas. Ale sendadorovi jako by se dnes kulky vyhýbaly! Nezaslechli jsme nic, co by svědčilo o tom, že jsem ho zasáhl.

“Sakra,” zaklel Pěna, “tohle je ale noc! Všecko se nám hatí, a nakonec mě div neuškrtí vlastní kamarád. Proč jste nechytil jeho?”

“Protože jsem zahlédl vás. Proč jste se mi vytrhl, když jsme se dali do běhu?” “Vytrhl? Co vás napadá! Zakopl jsem o sendadora, který ležel právě tam, kde jsme se před ním chtěli ukrýt.”

“To je tedy smůla!”

“Štěstí jsme přitom měli taky, protože ten chlap byl zřejmě stejně překvapený jako já, a tak jsem mu zaryl všech deset prstů do krku. Ale nejsem bohužel tak zkušený škrtič jako vy. Sendador se ještě stačil nadýchnout a šel mi hned taky po krku.”

“Divím se, že nesáhl po zbrani.”

“K tomu došlo později. Všiml jsem si, že zajel rukou k opasku, a tak jsem se mu pokusil ruku zadržet, ale sendador ji protáhl mou sevřenou pěstí i s nožem. Nato jsem ho pustil, protože jsem měl dojem, že mi uřízl všechny prsty. Právě v tu chvíli jste se ozval, což ho naštěstí tak vyděsilo, že okamžitě utekl.”

“Smůla nad smůlu! Že jste ho nepodržel ještě dvě vteřiny!” “Těmi uříznutými prsty? To bych vás chtěl vidět!” “Uříznutými prsty? Tak hrozné to snad nebude!”

“Ne, prsty mi neuřízl ani neporanil, ale mám řeznou ránu přes celou dlaň. Doufejme, že se tu ukáže stařec. Hovořil před chvílí o indiánském prostředku, který okamžitě zastaví krvácení. Vzal ho s sebou.”

Starý desierto skutečně slyšel naše volání, a když k nám dorazil, byl stejně jako my roztrpčen tím, jak dnes sendadorovi přeje štěstí. Vyndal hned z tašky, pověšené přes rameno, prostředek proti kr

HiS

vácení a zavázal Penovi ruku. Potom jsme změnili stanoviště, aby nás sendador nenašel.

Jestli se ještě jednou pokusí proplížit naším kruhem, povede se mu to, neboť starec vydal rozkaz, aby ho Indiáni propustili a hned nám to hlásili. Avšak míjela hodina za hodinou a hlášení nepřicházelo. Blížila se půlnoc a vyšel měsíc, zalévající krajinu bledým světlem, v němž jsme obklíčené křoviny viděli jako tmavé, rozmazané skvrny.

Nám toto bledé měsíční světlo vyhovovalo, zato pro Mokovie bylo nevýhodné. Jednak bránilo sendadorovi, aby se k nám znovu nepozorovaně přiblížil, jednak nám prozrazovalo, co Indiáni dělají.

Jak jsme očekávali, přiměly je výstřely k opatrnosti. Rozestavili hlídky kolem celého křoví a vysunuli je asi do poloviční vzdálenosti mezi nás a své tábořiště. Když teď vyšel měsíc, Tobové hlídky spatřili a okamžitě na ně začali střílet. Ukázalo se, že opravdu nejsou špatní střelci, jejich kulky nacházely cíl. Mnoho Mokoviů padlo, někteří byli raněni a běželi se s ostatními schovat do křoví.

O něco později jsme zpozorovali, že Mokoviové opět ve dvojicích vylezli a plížili se k svým mrtvým a těžce raněným a chtěli je odtáhnout do tábora. Tobové na ně stříleli i teď, aby je zahnali. Zdá se to možná tvrdé a nelidské, ale v naší situaci jsme Mokoviům museli ukázat, že s námi nejsou žádné žerty.

Díky této neúprosnosti jsme později zabránili krvavé řeži.

Nepřátelé nás přirozeně viděli stejně dobře jako my je. Jistě poznali, že jsou obklíčeni. Mohli si nás dokonce spočítat, a tak se dalo očekávat, že se náš kruh

pokusí v uzavřeném šiku prorazit. Ale noc minula, aniž k tomu došlo. Nastalo jitro, rozednilo se. Teď už jsem hru považoval za vyhranou.

Mokoviové nevěděli, že máme dalekohled a že jím můžeme sledovat, co se děje v křovinách. Po krajích ležely hlídky, které měly za úkol pozorovat nás. Za nimi se Mokoviové shromáždili k poradě.

Museli jsme teď dávat pozor, na kterou stranu křoví se přemístí, neboť tím směrem budou chtít prorazit. Domluvil jsem si proto s desiertem a Pěnou znamení, jimiž jsme si mohli sdělit to nejdůležitější, a potom jsem poslal jednoho doleva, druhého doprava. Náš kruh jsme rozdělili na tři části: já jsem zůstal na místě a Pěna a desierto si šli stoupnout na kraj svých úseků. Tak jsme na sebe viděli, přestože mezi námi bylo křoví, a mohli jsme si dávat smluvená znamení.

Tobové dostali rozkaz nestřílet ani na koně, které jsme potřebovali pro sebe, ani na jezdce. Měli se pokusit pochytat Mokovie živé. Rozhodli jsme, že z úseku, který nebude ohrožen, se každý druhý muž vydá k místu, kudy se nepřítel pokusí prorazit. Ostatní měli bezpodmínečně zůstat na svém stanovišti.

Sám jsem stál na straně obrácené k vesnici a byl jsem si jist, že Mokovie nenapadne prorážet právě tudy. Za chvíli jsem také spatřil, že odcházejí na opačnou stranu křoví. Znamenalo to, že se pokusí uniknout východním směrem. Zvedl jsem pušku a dal starci a Penovi smluvené znamení. Viděl jsem, že hned udělili nejbližším Indiánům příslušné pokyny, které se pak šířily od muže k muži. Tobové tedy byli připraveni.

Mokoviové už odešli tak daleko do východní části křoví, že jsem je nemohl pozorovat. Ani to nebylo třeba, neboť právě vyrazili k útoku. Nejdřív se ozval strašlivý křik, potom třeskly výstřely. To vše se odehrávalo za křovinami, takže jsme z naší strany nic neviděli. Všichni však věděli co dělat. Po prvních výstřelech se určení bojovníci rozběhli tak daleko na obě strany, aby jejich kulky dolétly k Mokoviům.

Teď už nebylo slyšet jednotlivé výstřely, ale soustředěnou palbu, která přirozeně trvala nanejvýš dvě minuty. Potom se z křoví, do něhož Mokoviové ustoupili, ozval zuřivý řev poražených. Naši Tobové na něj odpověděli vítězným jásotem.

Indiáni, kteří z mého úseku odběhli na bojiště, se vrátili a hrdě vyprávěli, jak snadno zvítězili. Tobové k sobě nenechali nepřítele přiblížit tak, aby je mohl zasáhnout otrávenými šípy, ale zasypali ho takovou záplavou kulek, že se záhy zárazů a pak bezhlavě utekl zpátky do křoví.

Doufal jsem, že toto ponaučení přiměje Mokovie k povolnosti, a vyslal jsem jednoho Tobu, aby je vyzval ke kapitulaci. Indián si vzal můj šátek, mával jím nad hlavou a šel pomalu ke křoví. Viděl jsem, že se zastavil, a slyšel jsem, že na Mokovie volá. Odpověděly mu nejdřív jednotlivé hlasy, potom hlasitý křik a zamířily k němu šípy, které ho však nezasáhly. Když se muž vrátil, řekl, že mu Mokoviové odpověděli, abychom se jen pokusili vzít jejich tábor útokem. Do dosahu jejich šípů že se neodvážíme a našich kulek že se nebojí.

Pěna a Herbst si vyjednavačovu zprávu přišli poslechnout. Teď se můj druh zeptal: “Odpovíme jim, jak se sluší a patří?”

170

“Když jich pár zraníme, zachráníme tím ostatní, kteří se vzdají. Stáhneme se blíž k nim, ale tak, abychom nebyli vystaveni jejich šípům. A pak ať naši lidé střílejí na každého, kdo vystrčí nos!”

Zařídili jsme se podle toho a brzy třeskly první výstřely. Podle řevu nepřátel jsme usoudili, že mnoho našich kulek zasáhlo cíl. Nato jsem řekl desiertovi: “Doufám, že se teď už brzo vzdají.”

“Já taky. Neměl bych si s nimi promluvit?” “Vy sám? Mohl by vás zasáhnout otrávený šíp.”

“Co vás nemá! Na mne se neodváží vystřelit. Vědí, že se mnou nejsou žerty.” “Jaké jim dáte podmínky?”

“Co myslíte vy?”

“Buďte mírný. Na jejich straně vyteklo už dost krve, na naší ještě ani kapka.” “Máte pravdu. Nebudu příliš tvrdý.”

Stařec odložil zbraně a důstojným krokem zamířil k nepřátelskému tábořišti. Můj strach o něho zmizel, když jsem viděl, s jakým klidem ho sledují Tobové.

Mokoviové na něj nezaútočili, vůbec se neozvali, ani když zmizel mezi křovisky. Spatřil jsem dalekohledem, že kolem něho vytvořili neproniknutelný kruh.

Čekali jsme hodinu a ještě půl. Potom se kruh konečně rozevřel a stařec zamířil zpátky. Nebyl však sám, šlo s ním šest rudokožců. Jeden z nich byl zřejmě

náčelník. Ostatní, starci, ho asi doprovázeli jako rádci. Když k nám dorazili, řekl nám desierto španělsky:

“Tento statečný náčelník Mokoviů chce dát seňorům několik otázek. Zachová se podle toho, jaké dostane odpovědi.”

Po těchto slovech si stařec sedl. Pěna a já jsme se posadili po jeho pravici a levici. Náčelník a jeho rádci si sedli naproti nám. Náčelník si nás ostře prohlížel a k mému údivu spustil plynnou španělštinou:

“Vy pocházíte ze země, která se nazývá Alemania?” “Ano,” odpověděl jsem.

“To mě těší, protože si té země a jejích obyvatel vážím.” “Setkal jste se už někdy s Němci?”

Tato otázka mu zřejmě nebyla příjemná, protože se jí vyhnul a pokračoval:

“Žijí tam stateční, moudří a zbožní lidé. Vy jste taky statečný, jak jsem viděl. Teď mi řekněte, jestli jste taky zbožný a moudrý?”

“Téhle odpovědi nás ušetřte!” odpověděl jsem. “Posuďte to raději sami.” “Zbožný člověk nezabíjí své bratry.”

“Ale může zabít své nepřátele.”

“Moudrý člověk si z nepřátel udělá přátele.” “Když s tím nepřítel souhlasí,” dodal jsem.

“Přijde na to, jaké dostane podmínky. Víte taky, že zbožný a moudrý člověk nikdy nelže?”

“Víme,” ujistil jsem ho.

“Pak se dovím, co mě zajímá. Znáte náčelníka Mokoviů el Venenosa?” “Ano.”

“Kde je se svými osmapadesáti muži?” “V našem zajetí.”

“Jsou tam jen Indiáni?”

“Taky jeden běloch, kterého znáte určitě lip než já. Říká se mu Yerno a je to zeť sendadora Sabuka.”

“Kolik Indiánů jste zranili?”

“Ani jednoho. Přemohli jsme je lstí.”

“Jak jste rozhodli o Venenosovi a jeho lidech?”

“Chtěli jsme jim odpustit a dát jim svobodu. Ale teď, když jste nás chtěli přepadnout i vy, budou sdílet osud, jaký si zvolíte pro sebe a své průvodce.” Náčelník se díval chvíli k zemi a potom se zeptal:

“Znáte sendadora?” “Znám toho padoucha.”

“My jsme ho považovali za čestného člověka. Jsme jeho přátelé.” “To jste se spletli a přátelíte se se zločincem.”

“Starý desierto nám to říkal taky, ale my jsme tomu nevěřili, protože nás sendador ještě nikdy neobelhal a neoklamal.”

“V tom případě se k vám choval slušněji než k ostatním, ale dnes vás opustil. Tomu říkáte věrnost?”

“Zabránili jste mu, aby se k nám vrátil. Slyšeli jsme několik výstřelů a taky jeho hlas. Zabili jste ho, nebo zajali?”

“Ani jedno, ani druhé. Unikl nám,” řekl jsem podle pravdy, i když jsem asi měl protivníka raději nechat v nejistotě. Náčelník se mi nelíbil. Na jeho celkem nevýrazné tváři se chvílemi objevoval prohnaný výraz. Měl jsem dojem, že se toho chce od nás co nejvíc dovědět a pak toho využít ve svůj prospěch. Proto jsem se ho zeptal:

172

173

“Proč jste chtěli Toby přepadnout? Jsou to snad vaši úhlavní nepřátelé?” “Ne,” odpověděl náčelník, protože pochopil, že by přitakání jeho situaci jen zhoršilo. “Svedl nás k tomu sendador.”

“Tak vidíte, že přinesl neštěstí i vám! Znáte ho dobře?” “Občas k nám přichází. Jinak o něm nic nevíme.” “Kde má v Gran Chaku své stálé sídlo?” “To nám neřekl.” “Slyšel jsem, že je to někde na vašem území.” “To vám řekli nepravdu.” “Kdy se u vás sendador objevil tentokrát?” “Před několika týdny.” “Odkud jste sem přitáhli?” “Z našich vesnic.” “Sendador tam přišel za vámi?” “Ano.”

“Slyšel jsem, že se před několika dny pokusil přepadnout u kříže Nuestro Seňor Jesu Crísto skupinu bělochů.” “To není pravda, protože je už několik týdnů u nás.” “Přesto se říká, že byl v poslední době v Palmáru.” “To je omyl.

“Běloši, na které měl spadeno u kříže, ho předešli a zajali ho. Jeden z nich ho

pak nechal uprchnout. Místo díku je sendador později přepadl znovu a až na dva je všechny zajal.”

“To zní zcela nevěrohodně.”

“V tom případě jistě nevíte, kam sendador zajatce odvádí?” “Ne.”

“Slyšel jsem, že je dopravil k Mokoviům.”

“O tom bych věděl, protože jsem nejvyšším náčelníkem všech vesnic tohoto kmene. Běloši jsou naši přátelé a nikdy jsme žádného nezajali.”

“Opravdu ne?”

“Nikdy,” ujistil mě náčelník s výrazem, který měl být upřímný. “Nezajali jste ani jistého Parduňu a jeho syna z Goyi?”

“Ne.”

“A bělocha, který se jmenuje Adolfo Horno, taky neznáte?” “Nikdy jsem ho neviděl.”

“Přesto je prý u vás.”

“Starý desierto mi to řekl taky, ale je to největší lež, jakou jsem kdy slyšel.”

l 7 4

“Zajal prý ho sendadorův zeť a přivedl ho k vám.” “Řekněte mi, kdo vám tuhle pomluvu řekl, a já mu vrazím nůž do srdce.”

Nato si desierto odkašlal, čehož si Indiáni nevšimli, ale já jsem pochopil, že se touto otázkou nemám dále zabývat. Proto jsem přátelsky pokračoval:

“Teď vidím, že o vás lidé neprávem rozšiřují pomluvy.” “Tak je to!” horlivě přitakal náčelník. “Jestli hledáte své přátele a společníky, půjčím vám všechny své bojovníky, aby vám při tom pomáhali. A nic za to nebudeme chtít.”

“To nepůjde, přinejmenším ne teď, protože zatím nemůžete rozhodovat ani o sobe, ani o svých mužích.”

“Jsem náčelník. Moji bojovníci mě musejí poslouchat a rádi vám pomůžou.” “Zapomínáte, že v této situaci nemáte co rozkazovat.”

“Znamená to, že jsme ve vašich rukou? Nepleťte se, seňore! K našemu táboru se nesmíte přiblížit, protože by vás zasáhly naše šípy.”

“Vašich šípů se nebojíme. Ukázali jsme vám, jak daleko nesou naše pušky. Jestli se nevzdáte, zemřete všichni a nás přitom ani neškrábnete.”

“Co s námi uděláte, když se vzdáme?”

Chtěl jsem odpovědět, ale starý desierto pokračoval místo mne: “Vejdeme s vámi ve spolek.”

“Můžeme se na to spolehnout?” zeptal se náčelník rychle. “Samozřejmě, když nás nepodvedete.”

“To neuděláme. Ponecháte nám náš majetek?”

“Ano, všechno, co je vaše, i zbraně. Nebudu vás ani považovat za své zajatce. Budu jen z opatrnosti chtít, abyste nám, až se vzdáte, odevzdali na přechodnou dobu všecko, co máte s sebou.”

“A pak?” zeptal se náčelník zklamaně.

“Potom vás odvedu k vašim zajatým soukmenovcům, abyste se s nimi mohl poradit.” “Řeknu teď svým zástupcům, o čem jsme spolu hovořili, a zeptám se na jejich názor.”

Nato hovořil náčelník polohlasem s ostatními Indiány. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale na jejich tvářích jsem viděl, že nejsou nijak nadšeni. Náčelník však na ně naléhal a nakonec prohlásil:

“Přijímáme vaše podmínky a vzdáváme se. Očekáváme, že dodržíte slovo.” 175

“Dodržíme,” ujistil ho desierto, “jestliže jste nás neobelhal a neoklamal.” “Hovořil jsem čistou pravdu. Smějí už moji lidé opustit křovi

ny?”

“Ještě ne. Nejdřív nám musíte odevzdat všechny zbraně a ostatní majetek.”

“Koně snad ne?”

“Koně taky. Jestli patří vám, dostanete je zpátky. Vraťte se teď do tábora a pošlete k nám deset mužů s věcmi. Potom vám vzkážeme, co dál.”

Mokoviové vstali a odešli. Byli přesvědčeni, že za daných podmínek uzavřeli velmi výhodnou dohodu. Když byli tak daleko, že nás nemohli slyšet, řekl mi desierto:

“Náčelník nás obelhal, tak ať sklidí, co zasel. Chytí se teď do vlastní pasti. Ten se bude divit, až zjistí, jak se věci mají doopravdy!”

“Ale kde chcete umístit tolik lidí?”

“Nemějte strach, místa mám dost. Zavřeme je do modlitebny.” “Bude to bezpečné?

Nemohou odtamtud uniknout?” “Ani jsem vám ještě neřekl, že je pod modlitebnou velký sklep “Co když tam nepůjdou dobrovolně?”

“Tak je přinutíme. Dopravíme je tam po skupinkách na téže loďce jako včera večer. V kostelíku je přivítají moji Indiáni a nebudou s nimi dělat velké cavyky. Ale teď musím vyslat do vesnice posla, aby věděli, že se náš plán zdařil.”

Za chvíli se k nám od křoví blížilo deset Mokoviů s válečnou kořistí naloženou na koních. S radostí jsem spatřil, že vedou také mého hnědáka. Nejraději bych se mu býval rozběhl naproti, ale zůstal jsem stát, abych se přesvědčil, jestli mě pozná.

Když Indiáni sundali hnědákovi náklad, začal se pást. Otáčel přitom hlavu ze strany na stranu. Náhle se zarazil, zastříhal ušima a zvedl ocas. Dlouho si mě zkoumavě prohlížel a pak ke mně pomalu zamířil. Nakonec si byl zřejmě jist, že to jsem já. Celý se zachvěl, zhluboka nasál vzduch, hlasitě zařehtal a přiběhl až ke mně. Stále jsem se nehýbal. Tu do mě šťouchl hubou, a když jsem se neozval, žalostně zařehtal. Nato jsem ho objal kolem krku a přitáhl k sobě jeho hlavu, promluvil jsem na něj a poplácal ho po lesklé, hladké srsti. Hnědák byl radostí celý bez sebe.

Když se trochu uklidnil, prohlédl jsem sedlové tašky. Nejenže v nich, až na pár maličkostí, bylo všechno, co jsem tam měl,

ale sendador, který si mého hnědáka přivlastnil, byl tak laskav, že do tašek ještě ledacos přidal. Mohl jsem to teď považovat za svůj majetek.

Mezitím desierto náčelníkovi vzkázal, aby se Mokoviové seřadili do dvojstupu a vyšli ze křoví. Než se k nám ten dlouhý zástup přiblížil, sebrali Tobové válečnou kořist, a potom se rozestavili nalevo a napravo od zajatců.

Starý desierto mi řekl:

“Rád bych věděl, jestli si opravdu myslí, že z toho vyváznou tak lacino.” “Některé Mokovie jsem poznal,” ozval se Pěna. “Zahlédl jsem tu i ty dva strážné, kteří tak spokojeně spali, když jsem vás osvobozoval,” řekl Pěna a zasmál se na mě. “Zřejmě spoléhají na to, že bělochům připadají všichni Indiáni stejní.” “Nedopřejeme si ten žertík a nenabídneme náčelníkovi koně?”

“Chcete mu ho dát?” zeptal se Pěna udiveně.

“Co vás napadá! Půjčit, aby s námi mohl jet hrdě do vsi.”

“Jen ať jde pěšky! My jsme pochodovali celé dny, když nám sendador koně ukradl.” “Chci si jen tak zachytračit. Když mu to vyznamenání dopřejeme, bude se cítit ještě bezpečnější a tím šlépěji nám vleze do pasti.”

“Máte pravdu, ať si jede na koni! Měl bych však tisíckrát větší radost, kdybychom zajali taky sendadora.”

“Doufám, že ho ještě dostaneme. Jistě nebude daleko.”

“Snad si opravdu nemyslíte, že tady někde čeká, až si pro něj přijdeme?” “To ne. Ale myslím, že nás odněkud pozoruje, aby zjistil, jak skončí jeho loupežná výprava.”

“Tak se po něm musíme rychle porozhlédnout, protože teď už asi vezme nohy na ramena.”

“Řekl bych, že se bude chtít dozvědět, co uděláme se zajatci.” “Tak pojedeme s Indiány do vesnice?”

“Ano. Přispěli jsme ke zdaru téhle výpravy, a tak se zúčastníme i vítězného návratu.”

Nasedl jsem na hnědáka, který radostí vyskočil všemi čtyřmi do vzduchu. Také Pěna si vzal koně, na němž jezdil dřív.

Když jsem Turnerstickova koně přivedl k náčelníkovi a ukázal mu, aby na něj nasedl, Indián na mne udiveně pohlédl a zeptal se:

“Co je s tím koněm?” “Vyskočte na něj!”

• ‘\

“Copak nejsem váš zajatec?”

“O tom jsme ještě nerozhodli. Pro mne jste zatím náčelník Mokoviů a tomu přísluší jet na koni.”

Náčelník uposlechl mého vyzvání a bylo na něm i na jeho mužích vidět, jak na ně tato pozornost zapůsobila. Také já jsem teď poznal Indiány, kteří vedle mne seděli v tábore, odkud mě Pěna osvobodil. Tvářil jsem se však, jako bych si jich nevšiml.

My čtyři na koních jsme jeli v čele. Za námi vedli Tobové koně bez jezdců a za nimi šel zástup Mokoviů mezi našimi bojovníky. Rychle jsme se blížili k vesnici, ale stále jsme neviděli ani živou duši. Všichni Tobové se totiž shromáždili na

břehu jezera, kde vytvořili dlouhou řadu, kolem níž jsme museli jít k přívozu na ostrov.

V čele stála Unica se svým dívčím oddílem, potom mužští obyvatelé vesnice, pak ženy a nakonec děti. Bojovníci, které jsme zde zanechali na obranu vsi, pečovali o pořádek. Vesničané nás přivítali s jásotem.

U přívozu jsme zastavili a seskočili s koní.

“Proč jsme se tady zastavili?” zeptal se náčelník Mokoviů.

“Protože jsme u cíle,” odpověděl mu desierto. “Přeplavíme se na ostrov.” “Proč?”

“Aby vás tam nemohl nikdo obtěžovat. Jistě víte, že vítěze, zvlášť mladé, není vždy snadné udržet na uzdě, a já bych nerad, aby vás někdo z mých lidí urazil.” “To je něco jiného,” přikývl náčelník.

“Budete se mnou stejně spokojen, jako jsem spokojen já s vámi,” pokračoval desierto. “Jako náčelník Mokoviů tady zůstanete se mnou a budete dohlížet na přepravu. Moji němečtí přátelé se přeplaví prvním člunem na ostrov a postarají se, abyste tam byl přijat, jak se sluší a patří.”

Náčelník zářil spokojeností. Nato nasedli tři Mokoviové a jeden veslař do loďky, kam jsem je následoval i já s Pěnou. “Jsem zvědav, jak to bude bude vypadat v kostelíku,” řekl Pěna.

“Jako včera, s tím rozdílem, že bude otevřený vchod do sklepa, jehož jsme si dosud nevšimli.”

Bylo tomu tak, jak jsem očekával. Když jsme přistáli na ostrově a vešli do modlitebny, sedělo na předposlední lavici deset statných Tobů. Poslední lavice byla odsunuta, takže jsme spatřili otvor, do něhož vedly kamenné schody. Tobové vstali a my jsme dovedli Mokovie k otvoru. Pěna je vyzval, aby sešli dolů.

Zaraženě na něj 17S

l

pohlédli, potom se podívali dolů do tmy a odmítli uposlechnout.

Pěna s nimi zatím mluvil přátelsky. Teď vytáhl nůž a já jsem na ně namířil revolver. Bylo to však zbytečné, protože Tobové už zajatce popadli a strčili je prostě dolů.

“A jsou tam!” zasmál se Pěna. “Tobové už se postarají, aby odtamtud nevylezli. Já dojdu na břeh pro další a přivedu je sem. Vy si stoupněte ke dveřím, abyste zadržel každého, kdo by snad chtěl utéci.”

Pěna odešel a vrátil se s dalšími pěti Mokovii, kterým se do sklepa také nechtělo. Tobové je tam dopravili násilím. A tak to šlo pořád dokola. Tobové si přitom počínali stále zručněji. Tím větší rámus se však ozýval zdola. Zajatci se několikrát pokusili vylézt, ale dva Tobové byli s napjatými luky a otrávenými šípy na stráži, takže zůstalo jen u pokusu.

Nakonec přišli ranění, které desierto na břehu ošetřil. Asi po čtyřicáté přeplavbě mě. vzal Pěna s sebou na břeh, protože měl připlout poslední člun s desiertem a náčelníkem Mokoviů.

“Tak co,” zeptal se náčelník, když jsme k němu přistoupili. “Jsou moji lidé spokojeni s ubytováním?”

“Zatím si nikdo nestěžoval,” ujistil ho Pěna. “Mají co jíst a pít?”

“Zatím ne, ale myslím, že se o to desierto postará.”

“To musíte,” obrátil se náčelník ke starci. “Tam v křoví tekoucí voda nebyla, a protože jsme nesměli rozdělat oheň, neměli jsme taky nic teplého k jídlu.” Desierto pokrčil rameny.

“Dole ve sklepě bohužel taky není tekoucí voda, ale zato je tam vlhko.”

“Cože? Vy jste uvrhli mé bojovníky do sklepa? Mluvil jste o dobrém ubytování!” “Copak není sklep dost dobrý pro lupiče a vrahy?”

Náčelník udiveně poodstoupil a pohlédl na starce. Jeho dosud spokojená tvář se nápadně změnila. Stoupl jsem si ze strany těsně za něj, abych ho měl na dosah. “Co říkáte?” zeptal se. “Pro lupiče a vrahy?”

“Nejste snad lupič a vrah?”

“Dřív jste s námi takhle nemluvil. Proč jste se najednou tak změnil?” “Já jsem stejný jako předtím, ale okolnosti se změnily.”

“Jaké okolnosti?”

“V otevřené krajině jsem vás neměl ve své moci tak dokonale jako teď. Abych zabránil krveprolití, musel jsem s vámi jednat laskavěji, než mi bylo milé.” “Takže jste mě obelhal!” zvolal náčelník. “Žádám, abychom okamžitě uzavřeli

dohodu o přátelství.”

“Prosím, ale nezapomeňte na mou podmínku. Jednal jste s námi poctivě?” “Ano.”

“Ne. Obelhal jste nás a chcete nás napálit i teď. Víte dobře, čeho se sendador v poslední době dopustil. Podílel jste se na jeho činech. Věděl jste, že …”

“To všecko je lež!” přerušil ho náčelník.

To se mi zdálo příliš silné, a tak jsem mu položil ruku na rameno a řekl: “Povězte mi nejdřív, kde jste vzali koně, na nichž jste sem přijeli?” “Patří nám. Koupili jsme je.”

“Ne. Ti koně patřili ještě před několika dny nám. Sendador nám je ukradl. Copak si opravdu myslíš, ty mizero, že tebe a tvé muže neznáme? Copak ti neřekli, že mě zajali a že jsem jim unikl?”

“Ne.”

“Ty opravdu neznáš bělocha, který se jmenuje Adolfo Horno?” “Neznám,” tvrdil náčelník.

“Ale víš moc dobře, že ho vězníte na Bambusovém jezeře!”

Pozorně jsme se na něj dívali a všimli jsme si, jak při těchto slovech zbledl. Zřejmě nevěděl, co odpovědět. Nakonec zakoktal:

“To jezero vůbec neznám.”

“Neznáš? Přestože tam jsou vaše ženy a děti a v tuhle chvíli čtyřicet vašich bojovníků?”

“Seňore … seňore … vy…,” koktal náčelník.

“Co když se tam teď vypravíme a pomstíme se na nich?” “Nikdo tam nebydlí,” lhal náčelník dál.

“Pak ti bude jistě jedno, když tam odjedeme a přeplavíme se na Kulatý ostrůvek.” Náčelník sebou škubl. Poznal, že víme všechno. Místo aby se však přiznal, setřásl mou ruku s ramene a zlostně zvolal:

“Co je mi do toho, seňore? Jsem nejvyšší náčelník všech Mokoviů. Kdo jste vy?” “Jsem muž, který tě dopraví tam, kam patříš. Bavit se s tebou je škoda času, protože lžeš, jako když tiskne.”

Popadl jsem ho za krk, pořádně jsem s ním zatřásl, že zalapal po dechu, povalil jsem ho na zem a odvlekl ho do kostelíka, kde ho Tobové šoupli za ostatními do sklepa. Potom dveře podzemního vězení zavřeli a zajistili tak, aby se zevnitř nedaly otevřít. Dva muže tam starý desierto zanechal na stráži a domluvil s nimi znamení pro případ, že by potřebovali pomoc.

My ostatní jsme se vrátili na břeh, kde na nás Tobové dosud čekali. Za rámusení muzikantů teď celý zástup vítězně táhl do vsi.

Zneškodnili jsme i druhou, početnější skupinu nepřátel a nemuseli se už nikoho bát. Proto desierto dovolil, aby dnes vesničané uspořádali slavnost na počest vítězství.

PORADY 12

Oslav jsem se nemohl zúčastnit, protože bylo třeba vypátrat, kde je sendador a co má v plánu. Když jsem to sdělil přátelům, řekl Pěna:

“Máte pravdu. Musíme se co nejrychleji podívat po jeho stopě.” “Cože, vy mi při tom chcete pomáhat?” zeptal jsem se. “Rád se vašeho doprovodu zřeknu a…” “Proč?” přerušil mě Pěna.

“Protože byste mohl provést zas něco takového jako včera. Sendador se určitě schovává v lese. Jestli se ho chceme zmocnit, musíme se k němu připlížit a neočekávaně ho přepadnout. Myslím však, že ho zatím stejně necháme jít po svých.”

“Vy ho chcete nechat na svobodě, i když objevíte jeho stopu?” “Prozatím, jak jsem už řekl. Uvažte, v jaké je teď situaci! Určitě nás pozoroval tak dlouho, aby věděl, že jsme všechny Mokovie zajali a že je odkázán sám na sebe. Proto se odtud může vydat jen dvěma směry: první vede k Bambusovému jezeru k Mokoviům, kteří hlídají naše druhy. Tam při své chytrosti určitě nepůjde, protože si řekne, že se k jezeru rychle vydáme i my, abychom své přátele osvobodili.

Jelikož máme koně, dorazíme tam dřív než on. Přitom bychom objevili i jeho stopu a zajali ho. Je to tak?”

“Ano. A kam vede ta druhá cesta?” “Nahoru na Pampu de las Salinas.”

“Že by se vydal tak daleko sám? A bez příprav?”

“To jsou plané námitky. Sendador tam byl sám už mnohokrát a cestou jistě najde dost známých, kteří mu dají, co potřebuje. Především se teď bude snažit, aby tam byl dřív než my. Proto jsem přesvědčen, že stopa, kterou najdu, povede k západu, k horám. Pomocníka přitom nepotřebuju a půjdu sám. Odpočiňte si, zítra ráno

vyrazíme k Bambusovému jezeru. Vydal bych se tam okamžitě, kdyby nebylo třeba dopřát den odpočinku i koním.”

Pěna se s mým vysvětlením spokojil, a tak jsem se vydal na cestu. Nedošel jsem však daleko, když mě dostihla Unica, která vyslechla náš rozhovor. Řekla mi: “Vy jdete hledat sendadorovu stopu, seňore? Slyšela jsem už mnohokrát, jaké bystrosti je k tomu zapotřebí, ale nikdy jsem u toho nebyla. Myslíte, že bych vás moc rušila?”

“Chcete jít se mnou?”

“Když mi to dovolíte. Slibuju vám, že budu opatrná.”

“Objevit stopu není tak těžké, jak se vám zdá. Jen to člověk nedokáže poprvé. Pojďte!”

Minuli jsme skalisko, prošli lesem a dorazili do volné krajiny. Tam jsme spatřili své vlastní stopy. Unica se u nich zastavila.

“Pojďme dál, tady sendadorovu stopu nenajdeme,” řekl jsem. “Nejdřív musíme uvážit, kde ji máme hledat. Sendador jistě čekal tak dlouho, dokud jsme se zajatci neopustili bojiště a nezamířili ke vsi. Potom se vleže doplížil do lesa, aby nás viděl, jak táhneme kolem. Tahle jeho stopa je jediná, která mě zajímá.” “A najdete ji?”

“Určitě. Mířím přímo k ní.” “Ale vždyť nevíte, kde je.”

“Přímo před námi. Sendador se plížil od křoví k lesu, tedy kolmo na směr naší chůze. Půjdemeli stále dál, určitě na jeho stopu narazíme.”

“To je ale složité … Není tohle nějaká stopa?”

Unica se zastavila a ukázala na zem, kde byly v písku zřetelné šlápoty.

“Ano, je,” odpověděl jsem, “ale ne ta, kterou hledáme. Tenhle muž tudy šel včera večer.”

“Z čeho tak soudíte?”

“Přes noc padla rosa a navlhčila písek. Noha se do něho potom 1S3

snáz zaboří a okraje stopy jsou ostré, protože zrníčka písku váže vlhkost. Tahle stopa však má okraje rozpadlé a nejasné. To znamená, že tudy ten muž šel dřív, než padla rosa, tedy včera večer. Pojďme dál! Vsadil bych se, že zanedlouho narazíme na podobnou, ale mnohem zřetelnější stopu.”

Moje domněnka se potvrdila už za chviličku. Ušli jsme sotva třicet kroků a naši cestu překřížila další stopa.

“Tohle je ta pravá!” zvolala Unica, která se skrčila a pečlivě si ji prohlédla. “Okraje jsou ostré, písek je dosud trochu vlhký, drží pohromadě.”

“Ano, tohle je zaručeně ta pravá. Obkreslím si ji.” “Proč?”

“Abych později, až narazím na podobnou stopu, mohl říci, jestli pochází od sendadora.”

Vytáhl jsem z kapsy starý dopis, který jsem už nepotřeboval, a obkreslil jsem si na něj obrysy pravé i levé stopy. Potom jsme zabočili doleva a vydali se po ní. Zavedla nás k úzkému lesíku, pak pod stromy a nakonec zpátky k vesnici. Objevili jsme místo, kde sendador ležel, když pozoroval náš návrat se zajatci. Přešli jsme kolem něho na vzdálenost nanejvýš sto dvaceti kroků. Odtud vedla stopa zpátky, nejprve k severu a potom k západu podél jezera. Držela se stále poblíž břehu, sendador chtěl zřejmě přes vodu pozorovat, co se děje ve vsi a na ostrově. Několikrát se zastavil, ale zřejmě jen na chviličku, protože pospíchal, aby nám zmizel z očí. Později jsme si všimli, že se zastavil u jednoho keře, kde si uřízl větev silnou na prst.

“Proč to udělal?” zeptala se Unica.

“Že si uřízl ten klacek, je pro nás velice důležité. Kdo si v Chaku pořizuje hůl, aby se mu lépe šlo, ten má naspěch a dalekou cestu před sebou. Sendador jistě netuší, co mi tím prozradil, že míří k vzdálené Pampě de las Salinas. Opatrný člověk by si tu hůl uřízl mnohem později.”

“Půjdeme po jeho stopě ještě dál?” “Ne. Víme už dost.”

“Třeba bychom ho dohonili?”

“Sotva. Podívejte se pozorně na jeho stopu a na pahýl uříznuté větve! Byl tady nejméně před čtyřmi hodinami. Má velký náskok a může jít rychle a nezdržovat se. Zato my bychom ztráceli čas sledováním jeho stopy. Jsem si jist, že se s ním sejdu nahoře na Pampě.”

“Ale vy chcete nejdřív k Bambusovému jezeru. Toho času sendador jistě využije.” “Jde pěšky, kdežto my pojedeme na koních. Ale protože cestu k Pampě de las Salinas neznám, zeptám se pro jistotu, jestli ho nedohoníme příliš pozdě.”

Vydali jsme se zpátky. Ještě než jsme dorazili do vesnice, ovanula nás lákavá vůně pečínky. Na návsi hořely ohně, nad nimiž se na tlustých dřevěných rožních opékaly velké kusy masa. Ženy se oháněly všemožnými nádobami, v nichž vařily a pekly rozličné příkrmy.

Starý desierto seděl v kroužku s Pěnou, náčelníkem vesnice a nejstaršími bojovníky. Zatímco jsem sledoval hemžení kolem ohňů, Unica k mužům přistoupila a oznámila jim, co jsme zjistili. Když jsem přišel za ní, řekl mi desierto:

“Tak vy jste přesvědčen, že sendador míří k západu, na Pampu de las Salinas?” “Ano,” přitakal jsem.

“To by nám mohl být nebezpečný, protože půjde přes území Čiriguanů, které jsme přepadli a porazili.”

“Proč by nám to mohlo vadit?”

“Co když rozprášené nepřátele shromáždí a přitáhne s nimi k nám?” “To ho ani nenapadne.”

“Myslíte? Čiriguanů se nebojíme, ale pod takovým vůdcem by nám mohli být nebezpeční, zvlášť když teď musíme hlídat zajaté Mokovie.”

“I kdyby to tak dopadlo, nemáme se čeho bát. Pošlete pro bojovníky do ostatních vesnic vašeho kmene! Vyšlete zvědy a dejte Ciriguany pozorovat! Pak si budete přinejmenším jist, že vás nepřepadnou nepřipravené.”

“To je dobrá rada. Zařídím se podle ní.”

“Co se mě týče, jsem přesvědčen, že se sendador u Čiriguanů dlouho nezdrží,” pokračoval jsem. “Chce se dostat na Pampu co nejrychleji.”

“Máte možná pravdu, ale přesto učiním nutná bezpečnostní opatření, tím spíš, že odtud zítra s vámi odjedu.”

“Vy pojedete k Bambusovému jezeru s námi?”

“Samozřejmě. Nebo si myslíte, že tady zůstanu, když jsem se dověděl, že tam je v zajetí Horn? Kdepak, musím být s těmi, kdo ho osvobodí.”

“Mně je to jen milé. Pěna sice tvrdí, že tam už byl, ale myslím, že vy budete znát cestu přece jen lip než on. Jak je to tam daleko?”

“Pojedemeli nejkratší cestou bez ohledu na překážky, budeme tam za necelé tři dny.”

“To je dost dlouho. Sendador zatím získá velký náskok.” “Ten později dohoníte.”

“Jak daleko je to asi odtud na Pampu de las Salinas?” “Vzdušnou čarou hádám asi sto padesát zeměpisných mil.”

“Tak daleko? Pak opravdu nemám strach, že bych ho nedostihl. Vezmemeli v úvahu terénní překážky, můžeme směle počítat nejméně se dvěma sty mil. Jestliže vytrvalý chodec ujde při dlouhém pochodu pět mil denně, dorazí sendador k cíli za čtyřicet dní. Za tu dobu ho na koních snadno předhoníme, zvlášť když se na Bambusovém jezeře zdržíme jen tak dlouho, abychom osvobodili zajaté přátele.” “Počítal jsem s tím, že’se se mnou určitě vrátíte do vsi. Ještě vás tu potřebuju.”

“Teď už snad ne. Varoval jsem vás před nepřáteli a nahnal jsem vám je do rukou. Nevím, jak bych vám mohl ještě pomoci.”

“Mohl, i když jinak než dosud. Zbavil jste mě mých duševních muk. Jestli se ukáže, že měl seňor Pěna pravdu, nemusím se už skrývat v tomhle odloučení a mohu se s vámi vrátit do Německa.”

“Chtěl byste to udělat?”

“Samozřejmě. A Uniku vezmu s sebou, aby Německo taky poznala.” “Vrátila by se potom zpátky?”

“Neměl jsem zatím tolik času, abych si s ní o tom mohl promluvit. Muž, kterého miluje, je Němec. Až ho osvobodíme, ukáže se, jestli chce zůstat tady, nebo se vrátit do své vlasti. Tady by nežili v nouzi a mohli by dokončit mé výchovné snažení. Když půjdou se mnou, stanou se mými dětmi a dědici. Nejsem chudý a mohu jim poskytnout, co budou potřebovat. Proto by mě těšilo, kdybyste tady zůstal, dokud nepadne rozhodnutí.”

“Zůstal bych u vás rád a rád bych vás vzal s sebou, ale tak, jak jste si to představoval, to nepůjde. Sendadora musíme bezpodmínečně dopadnout. Návratem do vesnice bych ztratil příliš mnoho času. Jistě uznáte, že se od Bambusového jezera musím okamžitě vypravit na Pampu de las Salinas.”

“Nemohu vám bohužel odporovat. Nejraději bych jel s vámi hned. Kam se vydáte z Pampy?”

“To se teprve ukáže. Možná do Tucumánu, kam se cestou k slanému jezeru nepodívám.”

“Ne, to by byla příliš velká zajížďka. Vy musíte nahoru po Río Saladu, přes Humahuaku k Sieře de Cachi a dál do Bolívie. Odtamtud pojedete pořád k

severozápadu a jste za pár dní na Pampě de las Salinas.”

“Já musím do Tucumánu rozhodně,” vmísil se do hovoru Pěna. “Mám tam Byt a potřebuji si tam vyzvednout peníze a ledacos zařídit.”

“Kam chcete potom?”

“Do Německa. Mám už toho vandrování dost. Ušetřil jsem si tolik, že si budu doma spokojeně žít.”

“To je báječné! Jestli sendadora dopadneme a získáme kipu, musím do Tucumánu taky, protože bych tu kořist chtěl vrátit pravoplatnému majiteli, tucumánskému klášteru. A tak se tam můžeme sejít, seňore Herbste.”

“To je slovo!” zvolal starý desierto. “Ale kdy? Za jak dlouho tam budete?”

“To vám teď neřeknu. Kdo tam přijde dřív, počká na ostatní. Odtud vyrazíme zítra časně ráno. Kolik mužů s sebou vezmete?”

“Mokoviů je na Bambusovém jezeře jen čtyřicet. To by nám snad stačilo šedesát bojovníků, nemyslíte?”

“Úplně. Postarejte se jen o to, aby se těch šedesát mužů dnes při oslavě neveselilo příliš dlouho, jinak je odtud zítra ráno nedostaneme.”

“O to nemusíte mít obavy. Určete hodinu a muži budou připraveni. Postarám se vám taky o koně. Mimo hnědáka jsou ostatní dost uhnaní. Dovolíte, abych vám je vyměnil za lepší? Nemám jinou možnost, jak bych vám projevil svou vděčnost.

Proto bych rád dal všem vašim společníkům na cestu ještě jednoho záložního koně. Je vždycky lepší mít s sebou dva. Kromě toho se na Pampu de las Salinas musíte vydat pořádně vybaveni, a tak můžete na druhé koně naložit náklad. Dám vám na cestu všechno, co budete potřebovat.”

“Co to bude?”

“Především teplé přikrývky. Nemáte tušení, jaké jsou tam nahoře studené noci a jaký tam fouká mrazivý vítr. A taky potraviny.”

“Přece s sebou nemůžeme tak dlouho vozit maso? To by se zkazilo!” “Kdo mluví o mase? Dostanete mouku, která vám v tlustých

186

kožených pytlích vydrží celé měsíce. Kromě toho vás jistě nepřekvapí, když vám nabídnu znamenitý salám. Naučil jsem Indiány odborně porážet dobytek, vyrábět salám, udit maso a nakládat je do soli… Dostanete taky dobře zabalenou uzenou šunku a pár kameninových džbánů másla. Jak vidíte, žijeme tady docela civilizovaně. A jestli se s těmi věcmi nechcete vláčet sám, mohu vám dát jako průvodce pár svých Indiánů. Vyberu vám ty nejšikovnější, kteří dovedou natolik španělsky, abyste se s nimi domluvil. Mohou vám posloužit i jako tlumočníci.” “Myslíte, že se setkáme s cizími kmeny?”

“Zaručeně. Půjdete také po území Čiriguanů.” “Copak jsou území Tobů a Čiriguanů tak rozlehlá?”

“Ano. Nežijí jen tady v Gran Chaku, ale i v Kordillerách a v Bolívii. Je docela dobře možné, že se s nimi setkáte i na Pampě de las Salinas, kam se vydávají na lov.”

“Sendador půjde přibližně stejnou cestou, a tak narazí na Indiány taky.”

“Tobům se bude vyhýbat, ale tím spíš vyhledá Čiriguany. Třeba si u nich dokonce najme průvodce, aby se mohl lépe bránit, kdybyste ho přepadli. Proto bude dobře, když vám s sebou dám své bojovníky. Pomůžou vám i při styku s Toby, pokud byste se s nimi v horách setkali.”

“Jeli tomu tak, s díky vaši nabídku přijímám.”

“Správně. A teď už se budeme zabývat jen přítomností. Šťastně jsme vyvázli z velkého nebezpečí a získali přitom výhody, které nám nadlouho zajistí převahu nad nepřáteli. Proto se teď budeme podílet na všeobecném veselí.”

NA BAMBUSOVÉM JEZEŘE 13

Za rozednění byli koně i sedmdesát dobře vyzbrojených bojovníků připraveni na cestu. Sedmdesát proto, že nás deset z nich mělo později doprovázet na Pampu de las Salinas.

Koně, které jsme od desierta dostali výměnou, jen svého hně

dáka jsem si přirozeně ponechal – byli znamenití, stejně jako záložní zvířata, nesoucí zásoby.

Museli jsme se ještě rozloučit s vesničany, kteří této noci většinou vůbec nešli spát a byli teď na nohou, aby nám dali sbohem. Rozloučení s Unikou bylo dojemné, avšak doufal jsem, že ji ještě spatřím. Také Unica mě prosila, abychom si pospíšili a sešli se v Tucumánu co nejdřív. Pošeptala mi:

“Vy jste ze všech nejopatrnější a nejspolehlivější. Svěřuji vám seňora Horná.

Osvoboďte ho, ale neprozrazujte mu, že na něj toužebně čekám!”

Uničiny amazonky a zbytek bojovníků před námi nastoupil v čele s bubeníkem. Řekl jsem jim pár slov na rozloučenou. Unica jim je přeložila. Potom jsme nasedli na koně a vyrazili k Bambusovému jezeru. Nejprve jsme minuli místo, kde jsme den předtím bojovali. Zeptal jsem se starce: “Víte už, co uděláte se zajatými Mokovii?” “Ne,” odpověděl desierto, “budu to vědět až po návratu od Bambusového jezera. Jestli Hornovi neublížili a jestli se nám podaří zachránit ho, pustíme Mokovie na svobodu, přirozeně s podmínkou, že s Toby uzavřou přátelství.” “A jestli je Horn mrtvý anebo jestli ho nenajdeme?” “V prvním případě zaplatí viníci životem a v druhém případě ho budu hledat tak dlouho, dokud ho nenajdu nebo dokud se nepřesvědčím, že je ztracen. Ale vy přece můžete Mokoviům taky klást požadavky, když vás přepadli a odvlekli vaše společníky. Copak je za to nechcete potrestat?”

“Je to všechno sendadorova vina, a s ním zúčtujeme. Bylo by nesprávné vinit z toho Mokovie.”

Od včerejšího bojiště jsme zamířili k severu. Projížděli jsme otevřenou krajinou s řídkými lesy, prériemi a hustým křovím, rozlehlými pouštěmi, kde nerostlo ani stéblo trávy, přestože jsme tam viděli jezera. Poznal jsem, že nás stařec vede cestou necestou, jak slíbil. Pospíchal a dopřál koním jen v poledne hodinový odpočinek. Když nastala tma, utábořili jsme se na kraji lesa a najedli se ze zásob. Za rozednění jsme vyrazili dál. Druhý den proběhl stejně jako první, jenom jsme víc než lesy a savanou projížděli pouštěmi. Dopoledne třetího dne desierto změnil směr, zabočil k západu. Ukázal na východ, kde jsem na obzoru spatřil temný pruh, a řekl: “Tam je neschůdný les, kterým bychom si musili cestu doslova klestit. A tak ho objedeme.”

18X

“A kdy dorazíme k Bambusovému jezeru?” “Odpoledne. Jeli jsme rychle.”

“Pak bychom už měli být opatrní, aby nás Mokoviové nespatřili předčasně.”

“To zatím není třeba. Těch čtyřicet Mokoviů na jezeře má jediný úkol: opatřovat maso pro ženy a děti. Na lov se však vydávají k severu, nikoli sem, kde je poušť a neprostupný bažinatý les. Spolehněte se na mě! Řeknu vám, kdy se máme mít na pozoru.”

V poledne zabočil stařec opět k severu a po chvíli jsme napravo spatřili křoviny. Potom jsme plnou hodinu projížděli písečnou pouští, uprostřed níž jsme objevili dlouhé jezero plné zátočin. Jeho břehy, na nichž jsme nenašli sebemenší stopy života, se bíle třpytily usazenou solí.

“Není tohle Hadí jezero?” zeptal se Pěna.

“Ano,” potvrdil desierto. “Říká se mu tak pro jeho četné zákruty”

“Teď už se tu vyznám. Nejdřív projedeme krátkou savanou a potom rozlehlým lesem, za kterým už je Bambusové jezero. Vesnice Mokoviů leží mezi lesem a jezerem.” “Správně. Vzpomínáte si, jak vypadá?”

“Vzpomínám, protože něco takového se u Indiánů vidí jen zřídka. Tahle vesnice totiž tvoří obdélník.”

“To je pro nás výhodné,” poznamenal jsem, “usnadní nám to útok. Kdyby měla vesnice nepravidelný tvar, museli bychom se roztáhnout do šířky a někteří obyvatelé by nám mohli uniknout.”

“Tuhle vesnici založili jezuité,” řekl Pěna, “dodnes tam stojí kostel.” “Kostel?” zeptal se stařec. “To ani nevím.”

“Je to jen chatrč, ale ta největší a nejprostornější.” “Byl jste uvnitř?”

“Ne, nedovolili mi to. Když jsem se tam chtěl podíval, odpověděli mi, že Casa de nuestro Seňor slouží jen domorodcům.”

“Casa de nuestro Seňor, dům našeho Pána. To zní opravdu tak, jako by šlo o stánek boží.”

“To jsem si myslel taky. Ale zřejmě je s tím spojeno nějaké tajemství.” “Které se dá asi snadno vysvětlit,” vmísil jsem se do hovoru.

“Jak?” zeptal se stařec.

“Tak, že se slovy nuestro seňor nemyslí Bůh nebo Kristus, nýbrž sendador.”

“Jak jste přišel na tuhle podivnou domněnku?”

“Není podivná, ale docela logická. Seňor neznamená jen pán, ale i vládce, velitel. Je to prostě osoba, nadřazená ostatním.”

“To je sice pravda, ale proto ještě nemusíte hned myslet na sendadora.”

“Ale ano! Je skoro jisté, že tady má své hlavní sídlo. Jestli tu pobývá často, má na Indiány jako běloch určitě větší vliv než jejich náčelník. Mokoviové mají z jeho loupežných výprav prospěch. Slyšeli jsme sami, že jsou přesvědčeni, že je nikdy neoklamal. Proto by nebylo divu, kdyby mu říkali nuestro seňor. Sám nám dokázal, že je jejich velitelem.”

“Něco na tom je.”

“Viďte? Ale zatím nám tyhle úvahy nejsou k ničemu. Myslím, že budeme mít brzo příležitost vejít do té záhadné chatrče a podívat se, čemu slouží.”

Mezitím jsme projeli pouští, octli se na úzké savaně a spatřili před sebou les. Nemohli jsme se k němu přiblížit nepozorovaně. Jestli tam bude jediný Indián, určitě nás zahlédne. Proto bylo nejlepší jet rychle. A tak jsme dali koním ostruhy a hnali se cvalem ke stromům. Na kraji lesa jsem dal zastavit, seskočil jsem s koně a prohlédl půdu napravo i nalevo. Nenašel jsem žádné lidské stopy, a tak jsme se mohli domnívat, že nás nikdo nespatřil.

“Jak široký je ten les?” zeptal jsem se starce. “Krokem ho projedeme asi za hodinu,” odpověděl mi.

“V tom případě už je načase, abychom byli opatrní. Vy pojedete v čele, Tobové v zástupu za vámi, první z nich tak daleko, aby vás ještě viděl a mohl sledovat vaše znamení. Napravo od vás pojede Pěna, nalevo já. My tři se budeme držet v jedné linii a taky na dohled. Pojedeme krokem a pokusíme se vyvarovat hluku.

Když jeden z nás tří zvedne ruku, bude to znamení, že spatřil něco podezřelého, a všichni zůstanou stát, dokud se situace nevyřeší.”

Rozestoupili jsme se, jak jsem právě popsal, a vyrazili jsme dál. My tři vpředu jsme se teď bedlivě rozhlíželi. Nedělalo nám to příliš velké potíže, protože les naštěstí nebyl hustý. Půda byla měkká a vlhká, takže koně skoro nebylo slyšet.

Tak jsme postupovali stále vpřed. Minula čtvrthodina, po ní druhá. Už jsem myslel, že budeme muset zastavit, abychom neprojeli až na druhý kraj lesa, když tu padl můj pohled na silný strom, o jehož kmen byla opřena hladká a rovná větev bez kůry. Poloha té větve mi byla nápadná. Podíval jsem se na ni pozorněji a okamžitě jsem zvedl pravou ruku. Viděl

jsem jen starce, který se hned zastavil a zamával napravo na Pěnu a dozadu na Indiány.

Seskočil jsem s koně, přivázal uzdu k nejbližšímu křoví, a kryje se za kmeny, plížil jsem se ke zmíněnému stromu. Brzy jsem poznal, že předmět opřený o strom není větev, nýbrž luk. Potom jsem za stromem zahlédl kolena člověka, který tam ležel s nohama přitaženýma k tělu. Odpočíval, nebo dokonce spal. Rozhodně mě neviděl, protože v tom případě by co nejrychleji sáhl po luku.

Teď už jsem se nekryl, ale plížil jsem se neslyšně ke stromu a opravdu spatřil spícího Indiána. Skrčil jsem se a připlazil se k němu po čtyřech. Indiánovi bylo snad přes šedesát a navíc byl slabé postavy. Toulec mu sloužil za polštář. V zástěrce kolem boků, která byla jeho jediným oděvem, měl nůž. Tiše jsem mu ho vytáhl a zastrčil si ho za opasek.

Mrzelo mě, že tomu starci musím způsobit bolest, ale nemohl jsem ho jen tak probudit. Třeba by se dal do křiku a přivolal sem ostatní Indiány. Proto jsem ho vzal levičkou za krk, pravičkou v podpaží, zvedl jsem ho a zamířil s ním k desiertovi. Indián sebou nejprve chvíli škubal a pak visel v mých rukou bez hnutí. Byl hubený a lehký jako dítě. Když jsem ho položil na zem a pustil ho, několikrát se zhluboka nadechl, pak otevřel oči a zděšeně na mne pohlédl, ale nevykřikl.

“Indián!” zvolal desierto polohlasem, zatímco seskakoval s koně a mával na Pěnu, aby k nám přišel. “Kde byl a co dělal?”

“Ležel za stromem a spal,” odpověděl jsem.

“Dobře že jsme ho našli, aspoň se teď dovíme o vesnici, co potřebujeme. Budu se ho ptát v jeho jazyce a pak vám to přeložím.”

To nebylo ani třeba, neboť Indián mezitím přišel k sobě a pochojil svou situaci. Opřel se o loket, druhou ruku prosebně napřáhl ke mně a řekl španělsky:

“Milost, seňore! Nejsem nepřítel. Vyšel jsem si střílet ptáky a usnul jsem, poněvadž jsem byl unavený.”

“Mluv tišeji!” poručil jsem mu. “K jakému kmenu patříš?” “Jsem Mokovi z vesnice ležící u jezera nedaleko odtud.” “Myslíš Bambusové jezero?”

“Ano. Jestli chcete, zavedu vás tam. Jenom mi neubližujte! Byl jsem už jednou zasažen otráveným šípem a pak jsem dlouho stonal. Od té doby se mi do hlavy občas nastěhuje jaguár a hrozně mi tam celé dny řve.”

Indián se třásl strachy. Pochopil jsem, že je slabomyslný po zra

nění, které mu způsobil otrávený šíp. Že ho Mokoviové pustili bez dozoru do

lesa, svědčilo o tom, že se cítí zcela bezpeční. Zřejmě byli přesvědčeni, že se jejich druzi vrátí jako vítězové s bohatou kořistí. Že by se k nim mohli přiblížit nepřátelé, považovali asi za vyloučené.

“Nic ti neudělám,” ujistil jsem ho. “Nemusíš mít strach.” “Div jste mě neuškrtil. Kdo jste?”

“Jsem cizinec a mířím k vám.” “Jako přítel nebo nepřítel?”

“To záleží na tom, jak se ke mně budeš chovat ty.”

“Já se chovám ke každému, kdo mi neublíží, jako k příteli. A jsem vznešený přítel, poněvadž jsem byl kouzelníkem našeho kmene. Ale co mě zasáhl otrávený šíp, nikdo mi už nevěří.”

“Jsou tady v lese ještě jiní Indiáni?” “Ne, ani jeden.”

“Vědí, že jsi tady ty?”

“O mne se nikdo nestará. A nikdo mi dobrovolně nedá nic k jídlu. Musím dlouho prosit, než něco dostanu. Proto se toulám často celé týdny po lese a střílím ptáky, které si pak nožem…”

Indián se zarazil, protože sáhl po noži, který jsem mu předtím vzal. Vytáhl jsem ho z opasku, vrátil mu ho a řekl:

“Tady ho máš. Vracím ti ho, abys věděl, že to s tebou myslím dobře.”

“Ano, myslíte to se mnou dobře, jinak byste mi nevrátil nůž, bez kterého nemohu žít. Jste můj přítel.”

“Jsem, můžeš mi věřit. Odpověz mi podle pravdy na několik otázek. Jsou tady všichni vaši bojovníci?”

“Ne, seňore. Odešli.” “Kam?”

“To nevím. Mně nic neříkají. Ale slyšel jsem, že odešli s Yernem. Říkali, že se vrátí s velkou kořistí a že s nimi přijde i nuestro seňor.”

“Znáš ho?” “Samozřejmě.”

“Víš, j ak se j menuj e ? “

“Ovšem že to vím. Dřív jsem s ním často býval ve městech a na usedlostech bělochů a naučil jsem se tam jejich řeči. Když chtěl podniknout loupežnou výpravu, musel jsem pro to Indiány zapálit. Dával mi za to peníze a věci. Ale teď, když mě zranil otrávený šíp, mi ostatní všechno vzali.”

“Pověz nám, jak se ten muž jmenuje?”

“Kněz ho jako dítě pokřtil Geronimo Sabuco, ale obvykle se mu říká el sendador.” “Víš, kde bydlí?”

“Potuluje se z místa na místo, ale nejraději je tady u nás. Má tu velký dům.” “Tomu domu se říká Casa de nuestro Seňor?”

,Ano.”

“Je ten dům prázdný?”

“Kdepak! Jsou v něm věci, které sendador přiváží z cest, aby nám je prodal nebo vyměnil za něco jiného. Kromě toho tam je také jeho podíl z kořisti uloupené bělochům.”

“Bývají u vás někdy běloši v zajetí?”

“Dokonce často. Přivádí je sendador nebo jeho zeť. Někdy jim přitom pomáhají naši bojovníci.”

“Jsou tady nějací zajatci i teď?” “Ano.”

“Kolik?”

“Co mě zranil otrávený šíp, neumím počítat.” “Jmenuje se jeden z nich Parduňa?”

“Dva se tak jmenují, jsou to otec a syn z města Goya.” “Horno se nejmenuje žádný z nich?”

“Ano, Adolfo Horno. Proslulý desierto má za něj zaplatit výkupné, ale don Adolfo stejně nedostane svobodu.”

“Jsou tady ještě jiní zajatci? Není tu muž, kterému se říká bratr Jaguár?” “Je jich tu spousta. Přišli nedávno. Bratr Jaguár je mezi nimi.”

“Kde jsou?”

“Na Kulatém ostrůvku.”

“Hlídá je tam hodně strážných?”

“Ne. Jsou tam jen tři naši bojovníci, protože běloši mají strach z našich otrávených šípů.”

“Ti tři strážci jsou na ostrůvku neustále?” “Ve dne v noci. Každý den se střídají.” “Jak se dostanou ze vsi na ostrov?”

“Na loďce, schované na břehu.” “Ukážeš mi to místo?”

“Ano, protože jste mi vrátil nůž.” “Kolik bojovníků tady zůstalo?”

“Nepočítal jsem je. Nedovedu počítat, co mě zasáhl otrávený šíp.

Ale slyšel jsem čísla od jiných: dvacet mužů tady zůstalo, dvacet přivedlo zajatce.”

“Tak dohromady čtyřicet?” “Když to říkáte, bude to tak.” “Kde jsou bojovníci teď?” “Poblíž vesnice.”

“Co tam dělají?”

“Dneska je den, kdy se cvičí ve střelbě lukem.” “Kdy cvičení skončí?”

“Až se setmí. Pak se najedí a půjdou spát.” “Kde spí bojovníci?”

“V chatrčích, protože venku jsou teď spousty moskytů.” “Kdy se střídají hlídky na ostrůvku?”

“Každý den v poledne.”

“Co dělají strážní v noci?”

“Sedí u ohně a bdí. Občas obejde jeden z nich celý ostrůvek, aby se přesvědčil, že si zajatci nestaví bambusový vor.”

“Tebe nikdo hledat nebude, když se dnes nevrátíš do vsi?” “To nikoho ani nenapadne! Byli by rádi, kdybych byl mrtvý.”

“To je od tvých soukmenovců ošklivé! Nežil bysradši u lidí, kteří by ti dali všechno, co potřebuješ?”

“To bych rád, ale takoví lidé nejsou.”

“Jsou. Později ti o tom budu vyprávět. Teď bych ještě rád věděl, jestli se v tomhle lese, někde poblíž, může ukrýt sto mužů a sto koní.”

“Ne. Stromy tady rostou moc daleko od sebe. Před kým byste se chtěli ukrýt?” “Před tvými soukmenovci. Mohli by mě považovat za nepřítele a střílet na mě.” Stařec na mě nechápavě pohlédl a zavrtěl hlavou.

“Nebojte se! Muži dnes zůstanou ve vsi a do lesa nikdo nepřijde, protože houby, které rostou, vysbírali včera a předevčírem. Říkám vám, že vás tu nikdo nenajde. A kdyby přišli všichni, tak bych vás bránil, protože jste mi vrátil nůž.”

Co všechno ten chudák asi zažil a jak s ním asi zacházeli, když ho moje laskavost přiměla k takové vděčnosti! Dohovořil jsem se německy s desiertem a potom jsem starci řekl:

“Já tě mohu ochránit spíš než ty mě, protože my tři tu nejsme sami. Máme s sebou bojovníky. Chceš, abych je přivolal?” “Ne, třeba by na mne vystřelili otrávený šíp.”

195

Stařec se zachvěl hrůzou.

“To neudělají,” ujistil jsem ho. “Dají ti najíst tak dobrých věcí, jaké jsi už dlouho neměl.”

“Tak ať přijdou! Mám hrozný hlad.”

Nato dal desierto znamení veliteli Tobů a naši bojovníci k nám hned přijeli a obklopili nás. Mokovi si ozbrojené muže prohlížel napůl bázlivě a napůl žádostivě. Řekli jsme jednomu z nich, aby vybalil jídlo a nabídl mu. Stařec vytáhl nůž a pustil se do jídla jako člověk, který už několik dní neměl v ústech. Já jsem se zatím obrátil k desiertovi:

“Vypravím se teď s Pěnou na zvědy. Starce se zatím na nic zbytečného nevyptávejte! Nejlepší bude, když ho do mého návratu zaměstnáte jídlem. Jeho informace budou pro nás velmi důležité, a proto bych byl rád, kdyby ke mně neztratil důvěru. Svým lidem přikažte, ať sesednou s koní, ale ať jsou připraveni k obraně! Člověk nikdy neví, co se může stát. Kdybyste zaslechli výstřel, hrozí mi nebezpečí a přispěchejte mi hned na pomoc. Toho pomateného starce odtud nenechte odejít. Násilí použijte, jen kdyby se očividně pokusil o útěk.”

Po těchto pokynech jsem se s Pěnou vydal na cestu. Byl jsem přesvědčen, že nám Mokovi řekl pravdu, a nepovažoval jsem za nutné ztrácet čas přehnanou opatrností. Po čtvrthodině se stromy rozestoupily a my jsme se octli na kraji lesa. Před sebou jsme viděli vesnici a za ní jezero, jehož břeh byl hustě porostlý bambusem, po němž se jmenovalo. Na koni bychom do vsi dorazili za deset

minut, ale ani pěšky by to netrvalo o mnoho déle.

Vesnice tvořila obdélník, obrácený dlouhou stranou k nám. Uprostřed volného prostranství mezi chatrčemi rostlo křoví, kde zřejmě pramenila voda. Na prostranství si hrály děti, před chatrčemi seděly ženy zaměstnané rozličnými pracemi. Muže jsme tam naspatřili. Zato stranou, nalevo od vsi, panoval čilý ruch, bojovníci tam měli cvičení. Někteří házeli oštěpy, jiní spolu zápasili, ostatní stříleli z luku.

Napravo od vsi se v otevřené krajině pásl dobytek. Hlídalo ho pár mužů a spousta psů. Nad tíná vším zářilo bezmračné modré nebe, zvolna rudnoucí od zapadajícího slunce.

“Teď hned je přepadnout nemůžeme,” zabručel Pěna.

“Ne. Zasypali by nás otrávenými šípy. Je nás jen o třicet víc, a to by nestačilo.”

“Tak co budeme dělat?” 1

“Použijeme lsti.”

“Další lest! Kdo si je má pořád vymýšlet! Nebo vás už něco napadlo?”

“Ovšem. Nejdůležitější je, abychom osvobodili naše druhy na ostrůvku. Proto se k nim musíme přeplavit co nejrychleji.”

“Jak je odtamtud chcete dostat?”

“Máme dvě možnosti. Buď nejdřív zneškodníme strážce a zajatce pak snadno osvobodíme, anebo je z ostrůvku dostaneme tajně, aniž by si toho strážci všimli. Rozhodně to musíme vyřešit do rána, abychom mohli hned vyrazit dál.”

“Obávám se, že to tak rychle nepůjde.”

“Já jsem přesvědčen, že ano. Ale o to se teď nebudeme přít. Vrátíme se, protože víme, že nás ten pomatený stařík neobelhal.”

Když jsme dorazili ke starému desiertovi a jeho Tobům, pomatený Mokovi pořád ještě jedl. Dověděl jsem se, že se živil celou tu dobu a nepromluvil ani slovo. Teď na mne přátelsky kývl a pokračoval v jídle.

“Ten člověk měl opravdu strašlivý hlad,” řekl mi desierto německy. “Jeho soukmenovci ho zřejmě vyloučili ze svého středu, a tak mám chuť postarat se o něj. Rád bych mu projevil vděk už za to, že nám poskytl tak dobré informace.” “Máte pravdu,” přitakal jsem. “Jeho zprávy jsou pro nás ještě cennější, než si myslíte.”

“Opravdu? Objevili jste něco důležitého?”

Řekl jsem mu, co jsme viděli, a pak jsme zahájili poradu. Já jsem trval na svém plánu, abychom své přátele osvobodili dřív, než zaútočíme na Mokovie. Pěna byl proti tomu a desierto s ním souhlasil. Oba dva mi odporovali proto, že se nám dvakrát podařilo nad Mokovii tak snadno zvítězit. Mysleli si, že tady dosáhneme podobným způsobem stejně rychlého vítězství. Protože byli oba proti mně, musel jsem se jim podřídit. Potají jsem se však rozhodl, že budu jednat na vlastní pěst.

“Přehlasovali jste mě a já se vám podřizuju,” řekl jsem proto lhostejně. “Především se musíme postarat, aby nás nepřítel nezpozoroval. Proto musíme přinejmenším ve dne umístit hlídku na kraji lesa, aby nás varovala, kdyby se sem někdo blížil.”

“Ano, to musíme udělat,” přikývl desierto. “Pošlu tam dva své Indiány.”

“Proč? Ta hlídka je důležitá. Proto myslím, že bude nejvhodnější, když tam půjdu sám. Vezmu s sebou toho pomateného staříka.

19X

Vesnici budeme mít na očích, a tak se od něho třeba dovím ještě něco důležitého.”

Nikdo proti tomu nic nenamítl, a tak jsem s Indiánem odešel na kraj lesa. Sedli jsme si tam vedle sebe a stařík mi vysvětloval, co jsem považoval za nutné.

Především jsem se chtěl dovědět, kde je člun. Indián mi to místo na dálku ukázal a přesně popsal. Byl jsem přesvědčen, že tam snadno trefím i potmě. Pak se stařík natáhl, unaven jídlem, a usnul.

Později za námi přišel desierto, aby se také podíval na vesnici. To už slunce zapadlo za obzor a na krajinu padly večerní stíny.

Bojovníci se vrátili do vesnice a zmizeli v chatrčích. Synové divočiny vstávají časně, a proto chodí brzo spát. Napravo u stád vzplálo několik ohňů. Pasáci budou zřejmě jediní bdít. Tábořili však tak daleko od vesnice, že jsme se od nich neměli čeho obávat.

“Jak vidím, Mokoviové jdou už spát,” řekl desierto. “Až se probudí, nebude kolem nich takový klid jako teď. Myslím, že je zbytečné, abyste tady ještě seděl. Teď už do lesa určitě nikdo nepřijde.”

“To si myslím taky. Pojďme! Musíme vstávat před rozedněním a rád bych se taky na chvíli natáhl.”

Stařík, kterého jsme vzbudili, šel za námi k tábořišti, jako by k nám patřil odjakživa. Tobové se už uložili k odpočinku. Dva zůstali na stráži a dostali teď ještě za úkol hlídat pomateného Indiána. Já jsem se zabalil do přikrývky a lehl si stranou od ostatních, což nebylo nikomu nápadné.

OSVOBOZENÍ 14

Pod korunami stromů už bylo šero a zanedlouho nastala úplná tma. Všichni mimo mne spali. Oheň jsme nerozdělali, a tak mě nemohl nikdo pozorovat. Za dvě hodiny vzbudili strážní dva další Indiány, aby je vystřídali. Nato jsem odhodil přikrývku, zvedl kulovnici a odplížil se. Najít správný směr mi nedělalo potíže, jen jsem musel při chůzi držet ruce před sebou, abych nevrazil obliče

199

jem do stromu. Brzo jsem se ocitl na kraji lesa, tam, kde jsem k večeru seděl se staříkem.

Vesnice byla zahalena do tmy. Stranou u stád plály ohně. Musel jsem svůj závěr uskutečnit dřív, než vyjde měsíc.

Protože jsem chtěl k jezeru, musel jsem vesnici obejít. Opsal jsem kolem ní široký oblouk, abych náhodou nenarazil na hlídku.

200

To mi však ztížilo orientaci. Naštěstí jsem na to myslel předem a dobře jsem si zapamatoval krajní chatrč.

Když jsem byl konečně mezi vesnicí a jezerem, vrátil jsem se ke vsi a našel jsem ji. Podle ní jsem si stanovil směr a namířil jsem přímo k bambusovému pásu kolem jezera. Jestli neodbočím doleva či doprava, měl jsem narazit na úzkou pěšinu vedoucí porostem k vodě. Nenarazil jsem na ni, to znamenalo, že jsem se stočil stranou. Proto jsem musel stezku rukama a nohama hledat. Nebylo to nijak obtížné, protože ušlapanou pěšinu lze snadno odlišit od měkčí půdy.

Brzo jsem stezku našel a vydal jsem se po ní. Asi za pět minut se přede mnou zatřpytila voda a spatřil jsem jasnou záři. Byl to oheň, hořící na ostrůvku. Teď jsem měl udělat asi dvacet kroků doprava do křoví a najít loďku ukrytou v rákosí. Půda tu byla krok za krokem měkčí. Nakonec jsem do ní zapadal až po kolena. Toho jsem se však nijak neděsil, větší nebezpečí mi hrqzilo od krokodýlů. Spolehl jsem se na svůj čich, pižmový zápach krokodýlů bych určitě ucítil.

Konečně jsem dorazil k rákosí. Prohledával jsem je pažbou kulovnice tak dlouho, až jsem zavadil o loďku. Byla přivázána ke břehu lýkovým lanem. S největší opatrností jsem do ní nastoupil. Potom jsem si ji prohlédl. Jelikož byla z kůry, dala se snadno ovládat. Místa v ní bylo pro sedm či osm lidí. Na dně ležela dvě dlouhá vesla. Odvázal jsem loďku, posadil jsem se a odstrkoval se rákosím na otevřenou vodu.

Oheň mi sloužil za ukazatele cesty. Ostrůvek samotný jsem dosud nerozeznával. Věděl jsem jen, že je malý a skoro kulatý a že se k němu musím přiblížit z opačné strany, než na které plane oheň.

Teď už jsem se mohl pořádně opřít do vesel. Protože jsem seděl zády ke směru jízdy, spatřil jsem brzy, že mám průvodce, plavalo za mnou několik krokodýlů. Jejich hlavy se párkrát vynořily i vedle mne, ale naštěstí se zvířata neodvážila na loďku zaútočit.

Čím víc jsem se blížil k ostrůvku, tím jsem musel být opatrnější. Kdyby byli strážní právě na obchůzce, mohli by mě spatřit. Když jsem ostrůvek obeplul, otočil jsem loďku a vesloval tak, že jsem vesla odstrkoval od sebe. Byl jsem přitom obrácen tváří k ostrůvku a doufal jsem, že bych snáze zpozoroval případné nebezpečí.

Blížil jsem se ke břehu co nejtišeji. Pár metrů od něho jsem zastavil a naslouchal. Nic jsem neslyšel a neviděl. Proto jsem přistál. Voda tady byla tak hluboká, že jsem skloněným veslem nedo

201

sáhl na dno. Bambus, který rostl i na ostrůvku, nebyl v těchto místech příliš hustý. Přivázal jsem k němu loďku a vystoupil jsem z ní, ale nenapřímil jsem se. Zůstal jsem asi minutu v podřepu a znovu jsem naslouchal. Teprve když jsem neobjevil nic podezřelého, vydal jsem se přikrčený vpřed.

Po osmi nebo devíti krocích za mnou něco zašustilo. Rychle jsem se otočil a spatřil, jak se na mne vrhá velké tmavé tělo. Dopadlo na mne tak prudce, že jsem upadl. Dvě ruce se mi zaryly do krku. Ležel jsem na zádech a cítil, jak se mi do

prsou opírá čísi koleno.

Muž, který mě povalil, měl obrovskou sílu. Svíral mi krk tak, že jsem nemohl ani vykřiknout. Za pár vteřin bych býval ztratil vědomí, nebo dokonce život. Proto jsem muže udeřil vší silou zespod do předloktí. Jeho prsty mi na okamžik sklouzly z krku. To stačilo, abych teď sevřel hrdlo já jemu. Nato mě muž sevřel oběma rukama a přitiskl mě k sobě,že jsem měl strach, aby mi nepolámal žebra.

Proto jsem mu zmáčkl krk, jak jsem mohl nejvíc, a ucítil jsem, že jeho sevření povolilo. Muž mě pustil, natáhl nohu, kterou se o mě opíral, a skulil se stranou.

Chtěl jsem se hmatem přesvědčit, s kým mám tu čest. Ale ten muž měl plíce jako zvon. Sotva jsem mu pustil krk, zhluboka se nadýchl a znovu se na mne vrhl.

Dosud jsme nepromluvili ani slovo. Oba jsme se snažili bojovat co nejtišeji. Teď se však můj protivník rozzlobil, že jsem ho málem přemohl, a popadl mne na prsou a procedil skrz zuby:

“Ty pse indiánský! To se ti podruhé nepovede. Teď už tě nepustím a tvé loďky se zmocním taky!”

Chtěl mě přitisknout k zemi. K mému radostnému překvapení však promluvil německy a tu jsem rázem věděl, koho mám před sebou. Chytil jsem ho za ruce, aby mi zas nemohl sevřít krk, a odpověděl jsem mu tlumenným hlasem:

“Co vás to napadlo, kormidelníku? Proč přepadáváte a škrtíte toho, kdo vás chce zachránit?”

Kormidelník mě pustil, chviličku mlčel a potom zasípal: “Proboha, to jste vy? Já vás považoval za Indiána!”

“Hloupost! Copak by sem Indián připlul takhle tajně a přistál na tomhle místě?” “To je pravda.”

“Dopadlo to ještě dobře. Ale teď mě nejvíc zajímá, kde jsou ti tři indiánští strážci.”

“U ohně.”

“Takže tady jsme v bezpečí?”

“Ano. Ale nejdřív mi řekněte, kde se tu berete? Vidím, že měl bratr Hilario přece pravdu, když říkal, že se tu určitě ukážete. My ostatní jsme tomu nevěřili, protože jsme ani nevěděli, jestli jste vůbec naživu. Den ze dne jsme ztráceli naději. Jen bratr Hilario zůstal klidný a byl ochoten vsadit se o cokoli, že nás odtud dostanete.”

“Jsem rád, že mi tak věřil. Ale povězte, kde táboříte?” “Kousek odtud. Zavedu vás tam. To budou mít ostatní radost!” “Pojďme rychle, nesmíme ztrácet čas!”

Radost, jakou měli zajatci, když jsem se u nich objevil, nelze popsat. Zasypali mě otázkami, chtěli se všechno dovědět a všechno si v rychlosti vypovědět. Já jsem je však požádal, aby se uklidnili a byli rádi, že nastala hodina osvobození.

Protože bychom se do loďky nevešli všichni najednou, bylo třeba určit, kdo bude v první skupině a kdo ve druhé.

“Když jste tady vy,” řekl Monteso, “nemám o naši záchranu obavy. Proto jsem dobrovolně ochoten počkat tady se svými yerbatery, až se pro nás vrátíte. Jen vás prosím, abyste mi tu nechal nějakou zbraň. Kdyby mezitím naši hlídači zjistili, že tu nejsme všichni, mohlo by dojít k boji.”

“Dobrá,” souhlasil jsem. “Nechám vám tady svůj nůž a oba revolvery. To vám stačí.”

Nato jsme zamířili k loďce. Když byla plná, chopil se kormidelník jako nejsilnější vesel. Za chvíli jsme byli na pevnině. Jak si všichni oddychli, že jsou zase na svobodě! Požádal jsem je, aby se chovali tiše, a vrátil jsem se na ostrov pro yerbatery. Přistál jsem na stejném místě jako předtím.

Yerbaterové tam už čekali. Když jich polovina nastoupila do loďky, zalétl můj pohled k ohni. Tu jsem spatřil, že jeden Indián vstal a vzdálil se.

“Vydal se na obchůzku,” vysvětlil mi Monteso, kterého jsem na to upozornil. “Musíme si pospíšit, abychom zmizeli, než dojde sem!”

“To zůstaneme radši tady. Mám chuť vzít ho s sebou. Můžeme ho později využít jako vyjednavače.”

“Vy chcete odejít? Kam?”

Monteso mě vzal za ruku a snažil se mě zadržet. , “Půjdu mu naproti. Musím ho zneškodnit. Určitě mají mezi ost

202

203

rovem a vesnicí smluvené nějaké znamení. Jestli strážní zjistí, že jste uprchlí, způsobí poplach a Indiáni se vydají za námi. Počkejte tady! Nesmíte odtud odejít, dokud se nevrátím.”

Nato jsem se mu vytrhl a odplížil se. Ostrůvek měl v průměru asi dvě stě kroků. Bambus lemoval jen břehy. Jinak tu rostla tráva a spousta planých tykví, jak jsem slyšel později. Indiána jsem v tuto chvíli neviděl. Plížil jsem se mu po čtyřech naproti. Za chviličku jsem ho zaslechl. Nijak se nesnažil tlumit kroky. Mířil k tábořišti přesvědčen, že tam najde spící zajatce.

Teď přešel nanejvýš šest kroků ode mne. Protože oheň plál za ním, stačil jsem si všimnout, jak je ozbrojen. Luk neměl, držel jen v každé ruce šíp, připravený k bodnutí.

Rychle jsem se napřímil. Čtyři, pět tichých kroků za ním, úder pažbou pušky, a Indián padl na zem a ani se nehnul. Byl buď mrtvý nebo omráčený. Zvedl jsem ho a odnesl na břeh.

“Tady je, seňore Morrteso,” řekl jsem. “Roztrhejte mu šaty a svažte ho. A postarejte se, aby nemohl křičet, jestli se probere. Musím k ostatním dvěma.” “Zůstaňte tady! Jdete vstříc jisté smrti. Budou na vás dva!”

“To nevadí, musím je taky umlčet. Když se tenhle strážný nevrátí, půjdou ho hledat, nenajdou ani jeho, ani zajatce a způsobí poplach. Kdyby se Indiáni ve vesnici probudili, přepad by se nám nepodařil.”

“Přepad? Copak vy tu nejste sám?” “Ne. Jak vás to napadlo?”

“Protože jste se o nikom jiném nezmínil. Myslel jsem, že jste šel po naší stopě sám, jak máte ve zvyku, a že nás teď odtud chcete tajně odvést.”

“Kdepak, Bambusové jezero opustíte docela veřejně! Tak počkejte ještě chviličku!”

Odešel jsem od něho. Po chvíli jsem si lehl na zem a plížil se obloukem k ohni, který hořel těsně u břehu. Mezi ohněm a vodou rostl bambus, za který jsem se musel dostat. Podařilo se mi to sice šťastně, ale trvalo to dost dlouho.

Ležel jsem teď deset kroků od ohně, vodu za sebou. Jeden Indián byl ke mně obrácen zády, druhý tváří. Muži vyřezávali z dutého bambusu malé nádobky, ale měli luky a toulce na dosah.

Proto byla moje úloha těžší, než jsem očekával. Nemohl jsem udělat těch deset kroků, aby mě jeden z Mokoviů nespatřil. I kdyby už neměl čas napnout luk, mohl mě bodnout otráveným šípem.

204

Zabít jsem je nechtěl, ostatně výstřely by probudily celou vesnici. Co jsem měl dělat? Když se fcnim rychle vrhnu, leknou se možná tak, že nesáhnou po šípech. Vzal jsem proto hlaveň kulovnice do pravé ruky a užuž jsem se chystal vyrazit, když mi pomohlo něco, co nám mohlo být snadno i nebezpečné.

Od loďky se sem donesl potlačený, ale zcela zřetelný výkřik strachu. Oba Mokoviové okamžitě uchopili zbraně a vyskočili. Jen čtyři, pět vteřin naslouchali s tvářemi obrácenými směrem, odkud se ozval výkřik. Ke mne stáli v tu chvíli zády. Tu jsem se vymrštil, rozehnal se pažbou, a jeden Mokovi padl k zemi. Druhý uslyšel ránu a otočil se. Ztuhl zděšením. S vytřeštěnýma očima přijal úder, který omráčil i jeho.

Nejdřív jsem zahodil otrávené šípy a potom zavolal na yerbatery. Přiběhli všichni mimo jednoho, který zůstal u prvního zajatce.

“Je to možné?” zeptal se Monteso, když spatřil Mokovie ležící na zemi. “Co si mám o tomhle myslet, seňore?”

“Že jste měli zatraceně málo odvahy! Skoro dvacet bělochů má strach ze tří Indiánů! To tady snad ještě nebylo! Kdo to tam u vás vykřikl?”

“Indián, když se probral.” “Copak jste mu nestrčili do úst roubík?” “Chtěli jsme to právě udělat.”

“Náhodou mi ten výkřik pomohl. Ale teď se postarejte, aby nekřičeli tihle dva, až přijdou k sobě. Musíme je vzít s sebou, takže se bohužel zas nevejdeme do loďky najednou. Nezbude, než abych se sem vrátil ještě podruhé.”

Yerbaterové Mokovie spoutali, naložili do loďky a sami zůstali na ostrůvku. Já a Monteso jsme se zajatci veslovali k pevnině. Na břehu si už o nás dělali starost. Když jsme jim ukázali zajaté Mokovie, pochopili, že jsem to nemohl provést rychleji. Potom jsem se vrátil pro yerbatery a konečně jsme mohli všichni vyrazit k lesu. Indiány jsme nesli.

Až dosud jsme neměli čas na dlouhé řeči. Teď jsme byli v bezpečí, a tak jsem dal na kraji lesa zastavit. Osvobození běloši se posadili a napjatě čekali, co jim řeknu.

“Je vás o tři víc než dřív,” řekl jsem, “a tak se domnívám, že je tu také seňor Parduňa a jeho syn z Goyi?”

“Ano, jsme tady,” ozval se otec, “a rádi bychom vám poděkovali.” “Pak je tu ještě jeden seňor, kterého neznám. Nejmenuje se náhodou Adolfo Horno?”

205

“Ano, to je moje jméno,” odpověděl muž.

“V tom případě mám pro vás důležitou zprávu.” “Jakou, seňore?”

.Abyste se co nejrychleji vrátil, to vám říci mám. Že vás miluje a toužebně na vás čeká, jsem vám říkat neměl.”

“Kdo… Ona?” “Unica.” “Uni…!”

Její jméno se mu rozpadlo na jazyku. Vyskočil, uchopil mě za paži a zeptal se bez dechu:

“Unica! Vy přicházíte od ní?”

“Od ní a od desierta, který je tady se svými Toby, aby vás osvobodil.” “Desierto je tady! Kde? Zaveďte mě k němu, rychle!”

“Trpělivost, příteli. Jít lesem není tak snadné, když je tmavá noc. Chceme vesnici Mokoviů obklíčit. Protože už minula půlnoc, přivedu raději Toby sem, než abych vedl vás k nim. Hlavně se postarejte, aby zajatci nemohli křičet!”

Tiše jsem se vrátil do tábora a našel strom, pod kterým jsem ležel. Nato jsem předstíral, že jsem se právě probudil. Jeden z indiánských strážných uměl trochu španělsky. Řekl jsem mu, že už bude čas, abychom vyrazili, a požádal jsem ho, aby vzbudil desierta. Za chvíli byli všichni na nohou. Nemohli jsme čekat, až denní světlo pronikne do lesa. Museli jsme se vydat na cestu i s koňmi potmě.

Šel jsem s desiertem v čele. Měsíc už vystoupil tak vysoko, že osvětloval otevřenou krajinu a rozjasnil i okraj lesa. Když jsme se k němu přiblížili, starý desierto se zastavil, ukázal před sebe a zašeptal:

“Stůjte! Tamhle někdo sedí!”

“Kde?” zeptal jsem se. “Máte pravdu. Kdo by to mohl být?” “Podle oděvu jsou to běloši. Musíme se k nim připlížit a vyslechnout je.” “Správně. Poručte svým lidem, aby se chovali tiše. Vy, Pěna a já

půjdeme dál.”

Desierto vydal potřebné rozkazy a potom jsme se my tři připlížili až ke stromům, pod nimiž seděli naši osvobození přátelé. Byli tak daleko od vesnice, že spolu mohli mluvit pololilasem, a tak jsme jim rozuměli. Bratr Hilario právě říkal: “Určitě k tomu měl důvod, že nejdřív vyhledal desierta. Byl asi přesvědčen, že nás pak spíš zachrání.”

“Já už tomu vůbec nevěřil, myslel jsem, že je taky ztracený,” poznamenal Monteso. “Ale ten chlap je jako kočka, která dopadne vždycky na nohy. Zachránil nás a zároveň nás všechny zahanbil. Sotva vstoupil na ostrůvek, zneškodnil všechny Indiány, a my jsme se celou tu dobu báli vztáhnout na ně ruku.” “Vsadím se, že se situace ráno obrátí a že budou pro změnu Mokoviové našimi zajatci.”

“To je jisté!” souhlasil s nimi Horn. “Jestli tu s ním je i desierto, přivedli určitě dost Tobů, aby nad tou hrstkou Mokoviů zvítězili.”

“Těším se, že desierta konečně poznám.”

“To vám věřím. Takového člověka nepotkáte každý den. A…”

Dál se nedostal, protože ho desierto poznal po hlase. Vyskočil a zvolal: “Horné, seňore Adolfo, jste to vy? Bože, kde se tu berete? Kdo vás…”

Jeho další slova nebylo slyšet, protože napravo ode mne vystoupil z úkrytu Pěna a zvolal stejně udiveně:

“Bratr Hilario a Monteso! To je ale překvapení! My vás chceme osvobodit, a vy už jste volní! To máme po slávě, kterou jsme si chtěli vysloužit!”

Nato se ozvala změť otázek a odpovědí. A jak byli teprve překvapeni Pěna a desierto, když se dověděli, že jsem jim tenhle kousek provedl sám, zatímco oni spali! Protože se mi tak povedl, nemohli mě ani pokárat. Naopak, museli přiznat, že nám tři zajatí strážci mohou být velmi užiteční.

Pak se začalo vyprávět. O osudu našich druhů se nedalo mnoho říci. Mokoviové je sem dopravili spoutané a drželi je v zajetí na ostrůvku. Přátelé viděli, že jejich zbraně uložili do sendadorova domu, což nám jen potvrdilo, že Casa de nuestro Seňor je nejen sendadorovým obydlím, ale i skladištěm uloupených předmětů. K jídlu a k pití nedostávali zajatci nic. Plané tykve a mladé bambusové výhonky byly jejich jedinou potravou. Pít museli stojatou jezerní vodu.

Na sendadora teď měli všichni stejný názor: musíme ho pronásledovat třeba do toho nejnepřístupnějšího koutu And a neúprosně ho potrestat.

Při vyprávění čas rychle míjel, světlo měsíce bylo stále bledší, a tak jsme se museli věnovat svému úkolu. Nesměli jsme přitom zapomenout na pastevce. Bylo jich šest, jak jsem napočítal dalekohledem. To znamenalo, že je šest našich jezdců udrží v šachu.

207

206

Naše síly teď ještě vzrostly, protože osvobození přátelé pláli touhou podílet se na našem plánu. Rozdělili jsme se s nimi o zbraně, pokud to šlo, a protože jsme přivedli koně i pro ně, nebránilo nic tomu, aby se k nám přidali.

A tak jsme nasedli na koně, abychom vesnici obklíčili. Dva Tobové zůstali u záložních koní a u tří zajatých Mokoviů. Svěřili jsme jim i pomateného staříka. Šest Tobů dostalo za úkol sledovat stáda a pastevce.

Když jsme utvořili kruh kolem vesnice, stáli jsme od sebe právě tak daleko, že našim kulkám nemohl nikdo uniknout. Naše pušky přitom nesly až doprostřed vesnice, zatímco šípy Mokoviů nás rozhodně nemohly zasáhnout.

Mezitím se rozednilo. Aby celá akce skončila co nejdřív, chtěl jsem vesničany probudit výstřelem. Nebylo to však ani potřeba. Právě když jsem chtěl zmáčknout spoušť, zazněl od stád pronikavý, táhlý křik. Pastevci násspatřili a pokusili se vesničany varovat.

Vesnice se hned probudila. Indiáni vyběhli z chatrčí a zjistili, že jsou obklíčeni. Ženy a děti ječely, muži se vraceli pro zbraně.

Pak jsme zaslechli zvučný velitelský hlas, patrně hlas náčelníka. Ječeni přestalo, nastalo ticho a mezi chatrčemi se objevili jednotliví bojovníci. Zřejmě měli za úkol zjistit, kdo jsme a jak jsme silní. Vzápětí zase zmizeli. Mokoviové se zřejmě radili. Potom jsme spatřili, že se rozcházejí. Dostali asi rozkaz vyrazit z vesnice všemi směry a zaútočit na nás. Byli však velmi opatrní a blížili se k nám

jen váhavě.

“Nesmíme si je pustit moc blízko, aby k nám nedolétly jejich šípy,” varoval mě desierto, který se držel vedle mne.

Nemusel jsem mu ani odpovídat, protože naši Tobové už začali střílet. Výstřely se ozývaly ze všech stran a byly úspěšné. Co se dělo na druhé straně našeho kruhu, jsme neviděli, avšak šípy, které Mokoviové vystřelili na nás, k nám nedoletěly. Nato Indiáni vyskočili, posbírali své raněné a utekli zpátky do vesnice.

“Teď už vědí, na čem jsou,” řekl desierto. “Co dál? Zaútočit na vesnici nás ani nenapadne. Co kdybychom k nim poslali jednoho zajatce jako vyjednavače?” “Počkejme ještě chvíli! Třeba k nám vyšlou posla sami.”

Moje domněnka se potvrdila. Zanedlouho se objevil Indián a držel v ruce bambusovou tyč, na níž se třepotal bílý hadr. Za ním šli další Indiáni. V půli cesty se vyjednavač zastavil, aby zjistil, jak se k němu budeme chovat. Zamávali jsme na něj. Nato přišel se

svými průvodci až k nám. Zbraně neměl a zdálo se, že to není zbabělec, protože k nám přistoupil vzpřímený a díval se na nás pohledem, v němž se nezračil strach. Kousek od nás stál kormidelník, který na nás teď německy zavolal:

“Nebuďte na toho chlapa moc zdvořilí! Je to jeden z těch, kteří nás sem přivezli, a nejraději by nás býval na místě zabil.”

Vyjednavač pohlédl na kormidelníka a zděsil se. Poznal ho a užasl, že u nás vidí muže, který měl být jako zajatec na ostrůvku. Jak se později ukázalo, myslel si, že uprchl jen kormidelník. Ostatní neviděl, protože stáli příliš daleko od nás. Rychle se však vzpamatoval a zeptal se desierta dost nezdvořile:

“Kdo jste, že se nás odvažujete přepadnout? Žijeme se všemi bílými i rudými muži v míru.”

“To není pravda,” namítl stařec. “Jste nepřáteli starého desierta.” “Toho neznám. Bydlí daleko odtud u Tobů, kteří jsou našimi přáteli.”

“A přesto je vaši bojovníci přepadávají. Říkáš, že žijete v míru s bělochy, a přesto je zajímáte a zavlékáte sem.”

“Protože nás napadli. Tamhleten na koni nám asi dneska v noci unikl, ale pustíme i ostatní, jakmile zaplatí výkupné.”

“Nepřekrucuj pravdu! Běloši nenapadli vás, ale vyje.”

“Za to může sendador, do toho nám nic není. Vyřiďte si to s ním a nás nechtě na pokoji!”

“Uděláme, co uznáme za vhodné. Kde jsou bojovníci této vsi?” “Na lovu.”

“Kdy se vrátí?”

“Už dnes, a tak se mějte na pozoru. Až přijdou, budete ztraceni.” “Nebojíme se vás a nenecháme se zastrašit. Vaši bojovníci nejsou na lovu a

dneska se určitě nevrátí. Možná že je neuvidíte už nikdy. Zvítězil jsem nad nimi.”

“Kdo jste?” zeptal se Indián trochu zdvořileji.

“Jsem starý desierto, kterého Mokoviové chtěli přepadnout Dověděl jsem se o jejich úmyslu, vytáhl jsem jim naproti a všechny jsem zajal.”

Indiánova tvář zpopelavěla. Nejistě si nás prohlížel, rozpačitě polykal a pak ze sebe vypravil:

“Vy jste starý desierto?”

“Ano. A jsem tady s Indiány z kmene Tobů.”

“Tomu nevěřím. Kdyby nás přepadl desierto, nepřivedl by s sebou tak málo bojovníků.”

209

208

“Věděl jsem, že jich víc nebudu potřebovat, protože jsem se od vašeho náčelníka Venenosa a od Yerna dověděl, že je vás tu jen čtyřicet.”

“Ti dva jsou taky u vás?”

“Ano. Nikdo nám neunikl. Jsou všichni spoutáni v naší vesnici a nemohou vám přijít na pomoc. Jestli se nevzdáte, jste zasvěceni smrti.”

Viděli jsme na Indiánovi, jaký to na něj udělalo dojem. Chvíli mlčel, než se vzpamatoval. Potom řekl výhružně:

“I kdybyste mluvil pravdu, nemusíme se vás bát. Nevzdáme se.” “Pak budete za hodinu všichni mrtví. Našim kulkám neuniknete.”

“Jakmile na nás začnete střílet, dáme znamení strážcům a ti na ostrůvku zabijí zajatce. Jestli tomu chcete zabránit, musíte s námi uzavřít mír a pustit naše bojovníky na svobodu.”

“Slyšíte, čím nás chce přitisknout ke zdi?” zeptal jsem se desierta. “Dobře že jsem své přátele v noci osvobodil! Kdybych to neudělal, posloužili by teď Indiánům za rukojmí, a tak bychom nedosáhli svého.”

“To by bylo opravdu ošklivé,” zabručel desierto. “Naštěstí teď můžeme Mokoviům vytřít zrak. Řekněte jim to!”

Uposlechl jsem desiertovy výzvy a odpověděl jsem vyjednavači:

“Vy máte na ostrůvku ještě nějaké bílé zajatce? To považuju za vyloučené. Pojďte se mnou na kraj lesa! Něco vám ukážu.”

Neměli jsme to tam daleko. Mokoviové šli za námi a byli nemálo zděšeni, když tam spatřili pomateného staříka a tři spoutané strážce.

“Rozhlédněte se pořádně kolem sebe!” vyzval jsem Indiány. “Všichni muži, kteří byli včera večer na ostrůvku, jsou volní. Převezli jsme je na břeh i s jejich strážci. Jak je teď chcete zastřelit?”

Mokoviové si prohlédli naše řady a přesvědčili se, že jsem jim řekl pravdu. “Teď už víte, na čem jste. Vraťte se do vesnice a poraďte se! Žádáme, abyste se vzdali, potom se vám nic nestane. Naopak budeme ochotni pustit na svobodu vaše zajaté bojovníky. Jestliže však do půl hodiny neprohlásíte, že se vzdáváte, všechny vás postřílíme a vesnici zapálíme.”

“Tak krutí snad nebudete!” zvolal Mokovi zděšeně. “Vyhrožoval jsem mu dál, přestože jsem byl v hloubi duše rozhodnut, že ke svedeným Indiánům budu shovívavý.

“Nebyla by to krutost, ale spravedlivý trest. Jste zloději, lupiči

a vrazi. Jako sendadorovi spojenci jste spáchali mnoho zločinů. Sendador bude muset zemřít, a jestliže vám darujeme nejen život, ale i svobodu, bude to nezasloužená milost. A teď už jděte! Není čas na zbytečné řeči. Máte svůj osud ve vlastních rukou. Za půl hodiny se musíte rozhodnout”

Mokoviové beze slova odešli a my jsme byli přesvědčeni, že se zařídí podle našeho přání.

Viděli jsme, že se všichni shromáždili na prostranství uprostřed vesnice. Chovali se přitom docela klidně. Už po čtvrthodině se vyjednavač vrátil a oznámil nám, že se rozhodli vzdát se nám, jestli jim kromě svobody a života ponecháme taky všechen majetek.

Na to jsme však nemohli přistoupit, protože bychom je v tom případě vůbec nepotrestali.Vyjednavač se musel vrátit do vsi a vyřídit, že trváme na svém a že po deseti minutách obnovíme nepřátelství.

Deset minut uplynulo bez výsledku. Proto mě desierto vyzval, abych na Indiány

vystřelil, ale zatím nikoho nezabíjel.

“To by nepomohlo,” odpověděl jsem. “Takový výstřel by nám uškodil, protože by vyvolal dojem, že všechny naše kulky nenacházejí cíl. Musím jednoho Indiána aspoň zranit.”

Rázně jsem vyskočil na koně a rozjel se ke vsí. Zůstal jsem však mimo dosah indiánských šípů. Mokoviové mě spatřili. Husté klubko vesničanů se rozestoupilo a objevili se bojovníci, stojící uprostřed. Na to jsem čekal, protože jsem nechtěl vystřelit na ženy, nebo dokonce na dítě. Náčelník popošel dopředu. Zvedl ruku a udělal pohyb, jímž nám chtěl patrně naznačit, abychom počkali, protože se ještě nedohodli. Můj hnědák stál klidně na místě, a tak jsem přiložil kulovnici k líci. Indián zvedl ruku znovu, zřejmě si myslel, že jsem mu nerozuměl. Stiskl jsem kohoutek, Indián svěsil paži a vykřikl.

Ve vsi zavládl na chvíli zmatek. Indiáni pobíhali sem a tam a křičeli jeden přes druhého. Náhle se křik utišil. Ozval se rozkazovačný hlas a jeden z Mokoviů se ke mně rozběhl.

“Zasáhl jste našeho podnáčelníka do ruky, seňore,” volal na mne už z dálky. “Právě to jsem měl v úmyslu,” odpověděl jsem. “Chtěl jsem ho zatím jen zranit. Ale lhůta už uplynula, a jestli se nevzdáte, pobijeme vás.”

“Vzdáváme se, seňore, vzdáváme se! Řekněte, co máme udělat!” “Ošetřete své raněné a přijďte k nám, ale jeden po druhém. Kdo

211

u sebe bude mít zbraň, toho bez milosti zastřelíme. Zbraně seberou vaše ženy a přinesou nám je. Čím ochotněji našich rozkazů uposlechnete, tím lip pro vás, protože vám budeme tím spíš důvěřovat.”

Indián se vrátil do vesnice a hned nato k nám zamířili první bojovníci beze zbraní a jeden po druhém, jak jsem přikázal. Potom přinesly ženy zbraně, které si Tobové rozdělili mezi sebe. Spoutané bojovníky jsme dali hlídat, a stali jsme se pány vesnice, neboť pastevci následovali příkladu ostatních a také se nám vzdali.

Teď se ukázalo, jakou moc má desierto nad svými lidmi. Nikoho nenapadlo drancovat nebo tropit jiné výtržnosti. Prohledali jsme pár chatrčí, abychom zjistili, zda v nich nejsou ukryté zbraně, ale nic jsme neobjevili.

Docela bez kořisti vítězové přirozeně zůstat nemohli. Mokovie bylo třeba potrestat a Toby odškodnit za válečnou výpravu. Otázkou bylo jen, co všechno, má spadat pod pojem kořist. Někteří žádali, abychom vyklidili všechny chatrče a nechali je vesničanům prázdné. Podařilo se mi přimět tyto lidi k větší mírnosti. Nakonec jsme se usnesli na tom, že Mokoviům zabavíme dobytek a věci ze sendadorova domu.

Když jsme do něho vnikli, zjistili jsme, že je až po střechu plný zboží a uloupených předmětů. Našli jsme tu také zbraně mých společníků. Celý dům jsme vystěhovali a přeryli i podlahy, ale nenašli jsme tu ani ukryté poklady, ani svědectví o sendadorových zločinech, s jedinou výjimkou! Objevili jsme pečlivě ukrytý kožený vak, v němž bylo několik balíčků s penězi, které sendador vzal bratru Hil árioví, Turnerstickovi, kormidelníkovi, Montesovi a yerbaterům. Byly tam i peníze obou Parduňů a také velký obnos, který Adolf Horn dostal za prodanou kůru a s nímž se vracel k desiertovi. Tím byl Horn zbaven podezření, že peníze zpronevěřil. Desierto mu s dojetím a s náznakem lítosti nad projevenou nedůvěrou stiskl ruku. Doufal jsem v skrytu, že tady najdu i sendadorovy plánky, ale toto přání se mi nesplnilo. Sendador byl příliš chytrý, než aby tak důležité papíry zanechal u Mokoviů.

Všechno, co se tu odehrálo dál,mohu vzít zkrátka. My běloši jsme se brzy rozloučili a krátce po poledni jsme se vydali na obtížnou cestu k Pampě de las Salinas, doprovázeni deseti Toby, které desierto vyslal s námi.

212

VSTŘÍC ROZUZLENÍ 15

Pampa de las Salinas leží v Bolívii. Byli jsme na cestě už přes měsíc, a protože jsme jeli pokud možná přímo, zanechali jsme hranice argentinské republiky za sebou a vstoupili na bolivijskou půdu. Projížděli jsme územím nepřátelských Indiánů, ale počínali jsme si tak opatrně, že jsme se s nimi nikdy nestřetli.

Kmeny spřátelených Tobů jsme naproti tomu vyhledávali. Dostávalo se nám od nich pomoci.

Za tuto dlouhou dobu se nám ani jednou nepodařilo narazit na sendadorovu stopu. Mělo to svůj důvod. Zatímco my jsme vyhledávali Toby a vyhýbali se Čiriguanům, choval se sendador právě opačně. Proto se naše cesty nikdy nesetkaly.

Před třemi dny jsme odjeli od Tobů, u nichž jsme přenocovali. Skupina Indiánů tohoto kmene se vydala do hor, chtěli lovit činčily nedaleko Pampy de las Salinas. Doufali jsme, že se s nimi setkáme, protože nám mohli být užiteční, a horlivě jsme hledali jejich stopu.

Jeli jsme pustými horami ve výšce kolem čtyř tisíc metrů. Široko daleko zde nerostlo ani stéblo trávy a nebyla zde ani kapka vody pro naše unavené koně. Nedopřáli jsme jim za poslední čtyři týdny odpočinku, á tak už klopýtali při každém kroku. Andy jsou vůbec nevhodným terénem pro koně. Tyto výšky překonávají nejlépe mezci. Naštěstí jsme nemuseli šplhat až do nejvyšších poloh. Pěna tady byl jako doma. Ujišťoval nás, že zítra spatříme slané jezero na Pampě de las Salinas a že ještě dnes dojedeme k vodě, vytékající z nepřístupné rokle.

Také Gomarra se tu začal orientovat a potvrdil Penův názor, že už jsme nedaleko Pampy. On sám k ní vždy mířil z druhé strany, která je mnohem schůdnější. My jsme se rozhodli pro tuto obtížnější cestu, protože jsme chtěli k cíli dorazit nepozorovaně.

“Ještě hodinku,” utěšoval nás Pěna, “pak dojedeme k vodě a konečně napojíme koně. Máme maso a ještě trochu mouky. Pro dnešek nám to stačí a zítra se uvidí. Kolem poledne budeme na Pampě de las Salinas.”

Zásoby nám už pomalu docházely, což v této krajině nebylo 213

právě příjemné. Kdybychom byli odkázáni jen na lov, museli bychom možná i hladovět, protože připlížit se k divokým lamám je velmi obtížné.

Zabočili jsme do průsmyku, který se zvolna svažoval. Pěna a Gomarra jako naši vůdci jeli vpředu a ostatní za nimi. Já jsem jel s bratrem Hilariem poslední. Přesto jsem si všiml skvrny velké jako dlaň, které ostatní nevěnovali pozornost. Lišila se od okolí svým zabarvením. Seskočil jsem s koně a prohlédl jsem si ji. Byla vlhká a zarudlá.

“Je to krev,” řekl jsem bratru Hilariovi, “nemyslíte?” Fráter si kámen prohlédl a zavrtěl hlavou.

“To sotva. Krev zanechává tmavší stopy.”

“Tekoucí krev to přirozeně nebyla. Vypadá to spíš, že na tom kameni leželo čerstvé krvavé maso. Skvrna ještě nestačila Uschnout, protože je tu vlhko a chladno a slunce do téhle rokle nepronikne. Počítám, že tu asi před dvěma hodinami někdo byl.”

“Cestovatel, který jede přes pohoří?”

“To je možné, ale nepravděpodobné. Do hor se nikdo nevydá sám.” “Kdo tvrdí, že tady byl ten člověk sám?”

“Nikdo. Nám jde taky spíš o to, zda ten muž šel, nebo jel na koni, a jakým směrem. Jestliže stoupal nahoru, nemusíme se o něj starat. Jestli však šel dolů, máme ho před sebou a musíme být opatrní. Podívám se radši dopředu.”

Průsmyk se zúžil a předjet ostatní nebylo snadné. Nikdo si té malé stopy nevšiml. Zanedlouho jsem se vpředu znovu zastavil a ukázal na ostrý skalní výstupek, kolem něhož jsme museli zabočit.

“Vidíte tu vlhkou, tmavou skvrnu? To je zase krev.”

“Kdo chce tohle tvrdit, musí mít vaše oči, nebo živou fantazii. Krev by po sobě zanechala skvrnu,” odporoval mi Pěna.

“Nemyslím čistou krev, ale čerstvé krvavé maso. Před dvěma hodinami tudy šel chodec s masem.”

“Jak jste na to přišel?”

“Podle toho, jak je ta skvrna vysoko. Jezdec by měl úlovek na koni za sebou, a proto by skvrna byla na skále výš. Tenhle muž však nesl maso na rameni nebo na zádech, a když tudy šel, zavadil jím o skálu.”

“Dejme tomu, že máte pravdu. Je to pro nás důležité?”

“Dokonce velmi důležité. Ten muž je Indián, protože zvíře bylo

stažené. To běloch neudělá, protože je to nehygienické a navíc neúčelné. Maso vydrží v kůži mnohem déle. Indián, který vleče na zádech velké zvíře z jednoho místa na druhé, vyvolává přirozeně mé podezření a může nám být snadno nebezpečný.”

“Proč?”

“Protože tu má společníka. Kdyby tu lovil sám, vzal by si z kořisti jen tolik, kolik by potřeboval pro sebe.”

“Když se na to díváte takhle, začínám mít taky pochybnosti. Že by nás sendador přece jen předešel a byl už tady s Ciriguany?”

“To se mi teď zdá pravděpodobné.”

“Možná že čekají na Pampě de las Salinas a pár Indiánů posílají vždy na lov, aby měli co jíst,” řekl Pěna.

“Tak to asi bude. Jenomže v tom případě muž, který tudy šel, nepatří k sendadorovi, protože podle vašeho vlastního odhadu dorazíme na Pampu až zítra v poledne. Tak daleko se žádný lovec nevzdálí od společnosti, kterou má zásobovat potravou.”

“Máte zase pravdu!” odpověděl Pěna. “Třeba sendador ještě nedorazil na Pampu a táboří blíž, než si myslíme.”

“Nebo tudy přešel jeden z Tobů, s kterými se chceme setkat.”

“To je taky možné. Ať je tomu jak chce, musíme být velmi opatrní. Pojedemeteď co nejrychleji, abychom se dostali z téhle soutěsky.”

Popohnali jsme koně a vyrazili k vodě, o níž nám Pěna vyprávěl. Požádal jsem ho, aby mi to místo popsal, a tak jsem se dověděl, že voda vytéká z výše položené postranní rokle a padá po skalní stěně na naši cestu.

“Takže vlastně tvoří vodopád,” řekl jsem. “Šumí silně?” “Velmi silně.”

“To je dobře, aspoň nebude slyšet dusot našich koní.”

Cesta se vinula tu doprava, tu doleva, takže jsme nevěděli, koho máme třicet kroků před sebou. Pěna mě uklidnil poznámkou, že naše cesta bude přehlednější, jakmile se přiblížíme k vodopádu.

Netrvalo dlouho a zaslechli jsme jeho šumění. Potom se roklina rozevřela a vytvořila kotel, z něhož vedly jen dvě cesty: ta, po níž jsme přijížděli, a druhá, jejíž ústí bylo přímo před námi. Napravo se zvedala skalní stěna kolmo k nebi. Nalevo byla stěna vysoká nejprve asi patnáct metrů a tvořila tam schod, na němž bylo mezi dvěma skalními masívy vidět tmavou rokli, z níž se řítila voda do vyhloubené skály a naproti nám vytékala z kotliny.

Byla to divoká a krásná krajina, ale přesto mě teď nezajímala

215

‘14

tolik jako člověk, kterého jsem zpozoroval v popředí vlevo. Na trávníku, který se zde zelenal díky dostatečné vláze, ležel Indián a vedle sebe měl stažené zvíře, lamu nebo guanaco.

Indián k nám byl obrácen zády. Levým loktem se opíral o trávu a hlavu měl položenou na dlani. Kousek od vody, pět nebo šest kroků od Indiána, byla opřena o skálu jeho puška.

“Přečetl jste tu stopu skutečně správně!” přiznal teď Pěna.

Vrátil se při těchto slovech i s koněm zpátky, aby se tak jako já skryl opět v rokli.

“Je to neopatrný mládenec, vypadá to, že sní! A pušku si opřel tak daleko od sebe!” zabručel jsem zamyšleně.

“Co s ním uděláme?” zeptal se Pěna. “Samozřejmě ho zajmeme.”

“Kdo to provede, vy nebo já?”

“Já. Podržte mi koně a přijďte za mnou, jakmile na vás zamávám!”

Seskočil jsem s koně a vyšel opět z rokle. Trávník byl tak měkký, že by mé kroky nebylo slyšet, i kdyby tu nešuměl vodopád. Rozběhl jsem se nejdřív doleva ke skalní stěně a k Indiánově pušce. Přesvědčil jsem se, že není připravena k výstřelu, odložil jsem ji a přistoupil k Indiánovi. Sklonil jsem se nad něj, abych mu viděl do tváře. Indián mě nezpozoroval ani teď, protože měl oči zavřené. Byl asi hrozně unavený. Vypadal na pětadvacet let, na sobě měl lehký oděv, slaměný klobouk se širokou střechou a starý opasek s nožem.

Klekl jsem si za něj, sevřel mu levičkou krk, přitiskl hlavu k zemi, pravičkou jsem mu vytáhl nůž z opasku a pravým kolenem jsem si mu pak klekl na prsa.

To všechno se udalo velmi rychle. Až když ležel pode mnou, otevřel oči a zděšeně je na mne upřel. Z pohybu jeho rtů jsem vyčetl, že křičí, ale pro šumění vodopádu jsem nic neslyšel.

Byl jsem připraven, že se Indián bude bránit. Mladík na to však ani nepomyslel. Proto jsem vstal, popadl ho za krk a za oděv na prsou a vlekl jsem ho od vodopádu do rokle, kde stál Pěna. Indián šel se mnou jako omámený.

“Provedl jste to opravdu rychle!” řekl Pěna německy. “Do toho chlapíka jako by uhodilo.”

“Byl celý ztuhlý zděšením.” “Patří ke kmeni Čiriguanů?”

“To se hned dozvíme. Zeptejte se ho!” 216

“Třeba umí španělsky.”

“To je možné, když ho poslali na lov.”

“Oslovte ho nejdřív vy. Když vám neodpoví, zkusím to já.”

Nemohl jsem to učinit hned, protože nás právě dohonili naši společníci. Když spatřili Indiána, nezatvářili se právě přátelsky. Sesedli s koní a výhružně nás obstoupili. Nato dostal Indián ještě větší strach a zvolal náhle španělsky: “Proč jste mě přepadli, seňore? Nic jsem vám neudělal.”

“Až dosud ne,” odpověděl jsem. “A hned se ukáže, jestli se k tobě budeme chovat jako k příteli, nebo nepříteli. Ke kterému kmeni patříš? K Tobům nebo k Čiriguanům?”

“Jsem Ajmara a žiju s bělochy v míru.” “Kdo je tu s tebou?”

“Nikdo.”

“Nelži! Jestli nás budeš podvádět, nemůžeš chtít, abychom se k tobě chovali jako k příteli. Tak ven s pravdou!”

Důkladně jsem s ním při posledních slovech zatřásl. Indián hned ustrašeně zvolal:

“Jsem váš přítel, jsem váš přítel! Věřte mi a pusťte mě!” “Až mi odpovíš podle pravdy. Kdo je tu s tebou?”

“Pět dalších Ajmarů.” “Co tady děláte?”

“Lovíme lamy, jak jste jistě viděl, jedna ležela vedle mne.”

“Těmito slovy jsi mi prozradil, že lžeš. Nevydali jste se přece do hor jen proto, abyste tu zastřelili jednu lamu. Máte za lubem něco jiného a lamy lovíte, jen abyste získali zvěřinu. A jestli se vás vypravilo pro zvěřinu všech šest, budou tu někde ještě další muži, kteří by ji snědli. Chtěl jsi nás oklamat a dostaneš zaslouženou odměnu. Je s tebou konec!”

Držel jsem ho dosud levičkou za krk. Pravičkou jsem teď vytáhl nůž a rozpřáhl se jakoby k ráně. Mělo to očekávaný účinek. Indián sepjal ruce a třesoucím se hlasem zvolal:

“Nezabíjejte mě, seňore, nezabíjejte mě! Řeknu vám pravdu, i když mi to přísně zakázali.”

Pustil jsem ho, otočil jsem ho tváří k sobě, ale držel jsem dosud nůž ve zdvižené ruce. Řekl jsem mu:

“To je tvoje štěstí, o vteřinu později bys měl v těle tenhle nůž. Tak mluv! Jsi opravdu Ajmara?”

“Ano. A je taky pravda, že tu jsem ještě s pěti soukmenovci. Chtěli jsme lovit činčily, jejichž kožešinu běloši tak dobře platí, ale

217

narazili jsme tu na skupinu lidí, kterým došly potraviny a kteří si nás najali, abychom pro ně lovili, protože na to sami nemají čas.”

“Co dělají?”

“Nic…,” odpověděl Indián s hloupým výrazem.

“Ano, nic,” přikývl jsem, “protože čekání nelze považovat za práci. Ti lidé na někoho čekají u solného jezera na Pampě de las Salinas, viď?”

“Ano.”

“Znáš je?”

“To nemám nikomu říkat.”

“Nezapomeň, že si můžeš vybrat mezi životem a smrtí!”

Indián se až dosud díval skoro výhradně na mě. Teď jeho pohled zakroužil bezradně po ostatních, a tu jako by mu svitlo, s kým má tu čest.

“Proboha!” zvolal. “Že jsem se dostal právě k těm, kteří nás nemají spatřit? Jsou tihle Indiáni Tobové?”

“Ano.”

“Mají namířeno na Pampu de las Salinas, aby okradli sendadora?”

“Ne,” odpověděl jsem a zasmál jsem se tomu nápadu. “Sendador nás vylíčil jako zloděje?”

“Jestli myslel vás, to nevím. Ale asi ano. Řekl nám, jak vypadáte. To jsem ztracen!”

“Sendador vás obelhal,” řekl jsem mu. “Pozor si musíte dát na něj, nikoli na nás. My jsme poctiví lidé,”

“Ale přicházíte sem jako sendadorovi nepřátelé?”

“Ano. Je to zločinec, a my chceme učinit přítrž jeho řádění. Kdo mu slouží, propadne stejnému trestu.”

“To jsem nevěděl, seňore. Sloužím mu jen proto, že mi za to platí. Jinak s ním nemám nic společného.”

,A přesto nám nechceš pravdivě odpovědět? Sám si odporuješ.”

“Protože nevím, co mám dělat. Sendador je slavný muž a pomstil by se mi, kdybych

ho zradil. Vás neznám a musím vás spíš považovat za zloděje a lupiče, jak nám řekl sendador.”

Tu jsem ukázal na bratra Hilaria. ,

“Podívej se na oblek toho muže! Je to bratr Jaguár. Myslíš si snad, že je to lupič?”

“Bratr Jaguár?” zeptal se Indián a jeho tvář se rychle rozjasnila. “O tom jsem slyšel vyprávět dole u řeky. Když je tenhle seňor bratr Jaguár, nemusím se vás bát a mohu vašim slovům věřit.”

“Jestli chceš sloužit nám místo sendadorovi, zapomeneme, že jsi mu pomáhal a dáme tobě i tvým soukmenovcům stejnou mzdu, jakou vám slíbil on.”

“Pak zůstanu u vás, seňore. Jako lupič a vrah nevypadáte, a nám Ajmarům jsou Tobové milejší než Čiriguani.”

“Výborně, nebudeš toho litovat. A aby ses přesvědčil sám, jaký je sendador ničema, povím ti, proč ho hledáme.”

Stručně jsem mu řekl, co podle mého názoru potřeboval vědět. Nebylo to možná nutné, ale šlo mi o to, abychom toho muže získali pro sebe. Chtěl jsem, aby se dobrovolně rozhodl. Protože až dosud sloužil sendadorovi, mohl nám podat cenné informace. Indián mi pozorně naslouchal, a když jsem domluvil, řekl s upřímným údivem:

“Kdo by si pomyslel, že je sendador takový zločinec? Zůstanu u vás, seňore, už se k němu nevrátím. Dám tajně zprávu taky svým soukmenovcům, aby sem přišli za mnou. Počkejte tady na nás, přivedu je sem.”

“Okamžik, tak rychle to nepůjde! Především musím vědět, kde je teď sendador a jak nás chce přivítat.”

“To vám mohu říci přesně. Má s sebou přes šedesát Čiriguanů.” “Tolik?”

“Ano. Nejlepší, když se vrátíte a nic si s ním nezačnete.”

“To rozhodně neuděláme. I kdyby měl s sebou ještě víc Čiriguanů, museli bychom ho dostat. Nebojíme se ho. Kde táboří?”

“U solného jezera.”

“To je od něho neopatrné. Jak jsem slyšel, leží jezero v rovné pampě, která je kolem dokola obklopena norami. Takhle sendadora a jeho průvodce spatříme, jakmile tam z hor sejdeme.”

“Kdepak! Sendador se postaral, abyste ho nespatřili, dokud vás nebude mít ve svých rukou. K solnému jezeru můžete přijít ze tří stran, a těmito třemi směry vyslal sendador zvědy, kteří na vás čekají a ohlásí mu, že se blížíte.”

“To znamená, že na zvěda narazíme, i když pojedeme dál po této cestě?” “Na dva, protože jich sendador vyslal šest.”

“Jak daleko od pampy na nás čekají? Znáš to místo přesně?”

“Ano. Vím taky, kde jsou umístěni ostatní. Zvědové, kteří pozorují tuhle cestu, sedí na kopci, odkud se dojede na pampu za hodinu. Ale zvědové nás spatří na takovou dálku, že potrvá dvě hodiny, než se k nim přiblížíme.”

218

“To jsou dohromady tři hodiny, za které se sendador může připravit na náš příchod. Chce nás přivítat u jezera, nebo přepadnout jinde?”

“Chce vás přepadnout, než tam dorazíte. Než byste se vzpamatovali, byli byste mrtvi.”

“I když bychom se do sendadorovy pasti nechytili tak snadno, jsme rádi, že jsme tě potkali. Důležitá je pro nás i zpráva, že nás chce sendador nemilosrdně pobít.”

“Ušetřit chce pouze vás. Dal rozkaz, podle něhož vás Indiáni smějí jen lehce zranit, abyste nemohl uprchnout.”

“To je od něho opravdu hezké! Nevíš, proč je právě ke mně tak shovívavý?”

“Na to se dá přijít bez velkého přemýšlení,” vmísil se do hovoru Pěna. “Od nás si neslibuje žádný užitek. Zato vy mu máte rozluštit plánky a přečíst kipu. Až to uděláte, dostanete přirozeně kulku taky.”

“V tom případě dělal sendador účet běž hostinského. I kdybych skutečně dokázal to, co ode mne očekává, podal bych mu pravdivé informace až ve chvíli, kdy by mi nehrozilo nebezpečí.”

“To je možné. Ale pro mě je nejdůležitější, že sendador usiluje o naši záhubu. Proto už na něj nebudu brát ohled. Zastřelím ho, jakmile ho spatřím.”

“To neuděláte,” rychle ho přerušil Gomarra. “Já mám na pomstu větší právo!” “Nepřete se,” řekl jsem. “Kdo ho zabije bez mého svolení, bude

mít co činit se mnou. Pokud jde o vás, seňore Gomarro, nebudu

vám bránit, abyste s ním zúčtoval, ale smíte to udělat, až budu mít v rukou jeho kipu. A do toho je ještě daleko. Zatím není vůbec jisté, kdo zvítězí. Mají sendadorovi lidé koně u sebe?” obrátil jsem

se opět k Ajmarovi. •

“Ne. Kolem jezera je samá sůl, neroste tam nic zeleného. Sendador dal koně odvést na místo, kde se mohou aspoň trochu pást.”

“Je to daleko od jezera?”

“Stoupá se tam hodinu. Koně hlídají dva Čiriguani.” “Popiš nám ještě, kde sendador táboří!”

Indián uposlechl, a když domluvil, řekl Gomarra zlostně: “To je kousek od místa, kde má zakopanou láhev.”

“Tu už schoval zaručeně jinde. Škoda že jsme přišli tak pozdě. Výprava k Bambusovému jezeru nás zdržela a navíc dostal sendador od Čiriguanů koně. Proto sem dorazil před námi a je teď ve výhodě.”

220

“Myslíte?” zeptal se bratr Hilario. “Má nad námi sice početní převahu, ale třeba ještě najdeme Toby, které hledáme. A i kdybychom je nenašli, stačí, abychom se tajně zmocnili jeho koní, a máme ho i s Čiriguany v hrsti.”

“Na počet jeho Indiánů jsem ani nemyslel, na ty bychom stačili. Jenomže my nebudeme mít vyhráno, ani když sendadora zajmeme. Chceme přece získat jeho kipu a sendador nám musí prozradit, kam je schoval. A z toho by chtěl zaručeně těžit. Proto na něj musíme vyzrát lstí. Láhev sendador určitě tajně vykopal a schoval jinam. Třeba ještě objevíme stopy, které nám nový úkryt prozradí. Záleží na tom, jak dlouho tady už je.”

“Od předvčerejška,” vmísil se do hovoru Ajmara. “Den předtím se sešel s námi a vzal nás s sebou k jezeru.” “To není nejhorší. Museli jste se pak hned vydat na lov?” “Ano.”

“Takže jsi neměl čas a příležitost sendadora pozorovat?” “Ne.” “Bylo ti něco nápadné?”

“Snad jen, že od nás první noc odešel a vrátil se až časně ráno.” “Právě to je pro nás důležité. Jak daleko je to odtud na pampu?” Indiánův údaj se přesně shodoval s odhadem Pěnovým a Gomarrovým. Potom jsme sestavili plán dalšího postupu. Nejdřív jsme se odebrali k vodopádu, kde se mohli koně napojit a napást. Když si trochu odpočinuli, vyrazili jsme dál. Přestože koně měli za sebou namáhavou cestu, pokračovali jsme v cestě celý večer a dokonce i polovinu noci, až nám Ajmara řekl, že už jsme v blízkosti obou zvědů.

Naše cesta stoupala podél svahu, na jehož vrcholku bylo několik balvanů. Právě tam číhali zvědové, k nimž jsme se teď museli připlížit.

Svah byl bohužel pokryt sutí, takže jsme se po něm nemohli v noci vyšplhat tiše na vrchol. Museli jsme jen doufat, že tam povede ušlapaná cesta.

Rozhodl jsem se, že se nahoru odvážím sám s kormidelníkem. Jeho síla mi mohla být užitečná. Zuli jsme si boty, pušky jsme nechali u přátel a vzali jsme si s sebou dostatek řemenů. Před námi se tyčila temná hora. Stezka se vinula v zákrutech nahoru ke zmíněným balvanům. Jak jsme stoupali výš, bylo nahoře stále jasněji, takže jsme nakonec rozlišovali i menší předměty na deset dvanáct kroků. Šli jsme tak tiše, že jsme se navzájem neslyšeli. Asi po

221

půlhodině jsme byli nahoře a spatřili před sebou balvany, u nichž měli být nepřátelští zvědové.

“Lehněte si na zem!” pošeptal jsem kormidelníkovi, “dál už se musíme plížit.” ‘

“Kterým směrem? Kolem těch balvanů?”

“Tak daleko snad ne. Myslím, že Indiáni budou ležet na té straně, kterou mají pozorovat. Držte se vedle mě.”

Plížil jsem se dál a už za chvíli jsem zaslechl pravidelné chrčení. Kormidelník mi také hned zašeptal:

“Přímo před námi někdo chrápe.” “Ano. Pojďme tiše dál!”

Po chvíli jsme před sebou spatřili dvě zachumlané postavy, Čiriguanové, zřejmě unavení stálým pozorováním, se v nočním chladu zabalili do svých dek a usnuli. “Připravte řemeny,” pošeptal jsem kormidelníkovi. “Já si vezmu toho nalevo, vy toho napravo! Svážeme je rychle tak, jak jsou. Do toho!”

Šlo to snadno. Přehodili jsme přes přikryté Indiány smyčku, otočili je, omotali dvakrát řemenem, a bylo to! Pod dekami se ozývalo supění a funění, rance sebou škubaly jako motýlí larvy, ale osvobodit se překvapení zvědové nemohli.

Zapískali jsme na prsty a dali tak znamení svým společníkům, aby přišli za námi.

Za čtvrt hodiny byli nahoře a seskočili s koní, protože jsme tady chtěli zůstat do rána. Zvědy jsme nechali v dekách, udusit se v nich nemohli. Rozvázali jsme je až za rozednění. Civěli na nás nemálo udiveně a kladli Ajmarovi spoustu otázek, jimž jsem rozuměl stejně málo jako jeho odpovědím. Brzy jsme z chování obou Čiriguanů poznali, že se smířili se svým osudem. Na nic jsme se jich neptali, protože nám mohli říci jen to, co jsme už věděli.

Když se rozednilo, přesvědčili jsme se, jaký je z téhle hory rozhled. Ve dne by nás odtud zvědové určitě zpozorovali.

Pak jsme vyrazili dál a našli na druhé straně pod kopcem koně obou Čiriguanů. Měli jsme odtud pokračovat stále rovně, ale tu jsem si všiml stezky vedoucí doprava. Právě když jsem se na ni chtěl zeptat, spatřil jsem v její první zatáčce jezdce, který zmizel, jakmile nás zahlédl. Kdo to byl? Určitě Indián. Ale z jakého kmene?

Čekali jsme a dávali pozor. Brzy jsme spatřili dvě hlavy, vykukující v ohybu stezky. Teď se znovu ukázalo, jak dobře desierto udě

lal, že nám dal s sebou své Toby. Jejich náčelník teď seskočil s koně a řekl: “Čiriguanové už jsou u jezera. Muži, přicházející zprava, mohou být jen Tobové, které jsme dosud marně hledali. Promluvím si s nimi.”

Náčelník se vydal k vykukujícím hlavám. Když se k nim přiblížil, muži bez obav vystoupili z úkrytu. Potom jsme slyšeli, jak spolu hovoří.

“Jsou to Tobové!” prohlásil jeden z našich indiánských průvodců. “Jsou to naši přátelé. Teď je všechno v pořádku.”

Měl pravdu. Náčelník vyjednával s oběma cizími muži jen krátce a pak s nimi zmizel za ohybem cesty. Brzy nato se opět vynořil a za ním se objevila dlouhá řada Indiánů na koních. Naši Tobové se s nimi vesele zdravili.

Ukázalo se, že Indiáni jsou ochotni nám pomoci, jednak proto, že byli soukmenovci našich Tobů, jednak z vděčnosti. Jejich náčelník uznal, že jsme je zachránili před velkým nebezpečím. Kdyby nás nepotkali, dojeli by až na Pampu de las Salinas a určitě by se tam střetli s Čiriguany.

Nato jsme všichni společně pokračovali v cestě, a to tak, že jsem jel s Pěnou opět kousek napřed. Toto opatření se osvědčilo i dnes. Na pampu to bylo ještě hodinu, ale sotva jsme urazili třetinu této vzdálenosti, uslyšeli jsme před sebou hlasy. Hned jsme se s Pěnou vrátili k místu, kde se cesta zužovala tak, že po ní mohli jet vedle sebe nanejvýš tři jezdci.

Tam jsme čekali, kdo se před námi vynoří. Vynořili se dva Čiriguanové, kteří měli vystřídat zvědy, jak jsme se později dověděli. Jeli na koních, ale bavili se tak hlasitě, že jsme jejich hlasy slyšeli dřív než koňský dusot.

“Co teď?” zeptal se Pěna. “Když nás spatří, vrátí se zpátky a způsobí poplach.” “To je snadné. Zůstaneme za tímhle skaliskem, a až budou Čiriguanové kousek od nás, prudce se k nim rozjedeme, mineme je a za nimi se obrátíme. Tak je dostaneme mezi sebe a své společníky. Pozor, za chviličku nás spatří. A teď vpřed!”

Když Čiriguanové vjeli do soutěsky, dali jsme svým koním ostruhy a vyřítili se proti nim. Indiáni se zděšeně zastavili. Mihli jsme se kolem nich a pak jsme se otočili. Indiáni stáli uprostřed soutěsky, na jejímž druhém konci se právě objevili naši společníci, překvapení, že před sebou vidí dva nepřátele. Oba Čiriguanové byli

v

tak zděšeni, že se ani nepohnuli. Váhavě odpovídali na Ajmarovy otázky, ale po krátkém vyjednávání se nám oba vzdali. Odzbrojili jsme je a pokračovali v cestě. Jel jsem s Pěnou opět napřed. Po půlhodině naše cesta vyústila na pampu. Před námi se objevil úžasný pohled. Spatřili jsme před sebou dlouhé údolí, široké asi jednu anglickou míli. Dopředu a doprava se údolí táhlo až k obzoru, který tvořily vrcholky And. Nalevo se prostíralo slané jezero, kolem něhož se v půlkruhu zvedala k nebi strmá, nepřístupná skalní stěna. Přímo proti nám se jezero rozlévalo až k ní, takže se tudy nedalo projít.

A právě na tomto místě tábořil sendador se svými Indiány, vklí

něn mezi skálu a vodu. Takovou neopatrnost jsem nemohl pochopit, avšak Gomarra, který nás teď dohonil s ostatními, mě upozornil na průrvu, kterou bylo vidět nedaleko tábora. Řekl:

“Tamtudy vede cesta nahoru, k místu, kde ten zločinec zavraždil mého bratra. Z vrcholku skály ho bratr viděl, jak dole zakopává láhev.”

“Teď už chápu, proč táboří právě tam. Chce nás tam přilákat. Až budeme skoro u něho, zmizí na cestě vedoucí nahoru a my budeme v téže pasti, v níž je teď zdánlivě on.”

“V pasti? Jak to? Mohli bychom se přece vrátit.”

“Kdyby nám to dovolil. Nezapomeňte, že si myslí, že se o našem příchodu doví tři hodiny předem. Domnívá se, že bude mít dost času nastražit nám léčku. Dal bych nevímco za to, kdybychom se mohli dostat na vrchol té skály, aniž by nás sendador zpozoroval.”

“To je vyloučené.”

“Vede tam jen ta strmá stezka, kterou odtud vidíme jako tmavý pruh,” potvrdil Pěna.

“Seňorové byli nahoře jen krátce,” vmísil se teď do našeho hovoru Ajmara. “Já jsem tam však často lovil činčily a objevil jsem přitom stezku, kterou asi ještě nikdo nezná.”

“Je nebezpečná?” zeptal jsem se.

“Vůbec ne. Dá se po ní dokonce vyjet na koni. Obtížný je jen krátký úsek.” “A kde jsou sendadorovi koně?”

“Nahoře na té skále, o níž jste mluvil. Jenomže je odtud není vidět.”

“Výborně, to bychom na sendadora a jeho Čiriguany vyzráli. Ale jak se k té vaší stezce dostaneme?”

“Musíme se kousek vrátit. Nalevo uvidíme rozsedlinu, která se zdá zasypaná kamením. Ale jednou jsem do ní vlezl za zvěří a k svému údivu jsem se už po několika krocích octl na pěšině, po níž jsem se za půl hodiny snadno dostal na vrcholek skály.”

“Teď vašeho objevu využijeme a provedeme sendadorovi to, co chystal na nás: obklíčíme ho.”

Vzal jsem s sebou deset Tobů, které s námi vyslal desierto, a deset jejich soukmenovců. Ostatním jsem přikázal, aby počkali na můj návrat. Potom nás Ajmara zavedl k rozsedlině, kterou objevil. Vylezli jsme na hromadu suti, šli jsme pěšky, protože jsme doufali, že nahoře najdeme koně Čiriguanů, a vnikli do rozsedliny. Po několika metrech začala suť klesat a my jsme se octli na hor

225

224

ském úbočí, po němž jsme bez obtíží stoupali nahoru. Když jsme vylezli na vrcholek a já chtěl bezstarostně vykročit dál, Ajmara mě zadržel a varoval: “Ne tak rychle, seňore! Aby vás nespatřili strážci koní.”

“Kde jsou?”

“Pojďte pomalu se mnou.”

Vzal mě za ruku a vedl mě pár kroků stranou. Skála se tam svažovala asi odeset metrů níž, a právě v té úžlabině se pásli koně, hlídaní dvěma Čiriguany.

“Kdo by to tušil!” řekl jsem. “Nikdy bych nevěřil, že budeme tak rychle u cíle.” “U cíle? To ještě nejsme. Nejdřív se musíte zmocnit těch strážců.”

“Přelstíme je a zajmeme.”

“Ale musíme to udělat tak, aby nestačili varovat sendadora.”

“To vím, a proto se na, ně nevrhnu jen tak. Vás přece znají, myslíte, že by jim to bylo podezřelé, kdybyste mě k nim přivedl?”

“Když půjdu s vámi, nebudou vás považovat za nepřítele.” “Tak pojďte!”

Nato jsme s Ajmarou vykročili do úžlabiny. Strážci k nám seděli zády. Hleděli na jezero, jehož slaný povlak se třpytil jako matné stříbro. Když uslyšeli naše kroky, otočili se. Zřejmě je překvapilo, koho k nim Ajmara vede. Možná že si vzpoměli, jak jim mne sendador popsal. Obrátili se k Ajmarovi se slovy, jimž jsem nerozuměl. Nechtěl jsem ho uvádět do rozpaků a rozhodl jsem se jednat rychle. Proto jsem k nim přiskočil, popadl je pravou a levou rukou za krk, přitiskl je k zemi a klekl si na ně. Pak jsem tlumeným hlasem zavolal na Toby.

Spoléhal jsem se při tomto přepadení jen na sebe, protože jsem nevěděl, zda mohu Ajmarovi věřit. Ukázalo se však, že na něj je spolehnutí: skrčil se k jednomu Čiriguanovi a sevřel mu hrdlo, aby nemohl křičet.

Vtom už k nám přiběhli Tobové, a tak jsme strážce snadno zneškodnili. Byli jsme přitom přímo nad sendadorovým táborem. Dole však nikdo netušil, co se tady děje..

Přistoupil jsem na kraj skály a pohlédl dolů. Sendadorovi Indiáni tam nečinně polehávali a posedávali a sendador sá“m se kousek stranou opíral zády o skálu. Potom jsem nahoře spatřil kamenný kříž, zde pohřbil Gomarra svého bratra.

Kousek od kříže vedla dolu cesta, o níž jsme se už

několikrát zmínili. Šel jsem po ní tak daleko, až jsem našel vhodné místo, na které jsem pak poslal Toby. Dal jsem jim za úkol, aby Čiriguany a sendadora za

žádnou cenu nepustili nahoru. Kdyby si nepřátelé chtěli průchod vynutit násilím, měli na Čiriguany střílet naostro, ale sendadora měli dopadnout živého. Potom jsem se s Ajmarou vrátil dolů stejnou cestou, po níž jsme přišli.

Naši společníci se už nemohli dočkat, až se sendadorovi ukážeme. Všichni se domnívali, že už nastala vhodná chvíle, ale Ajmara řekl:

“Musíme ještě počkat, seňorové. Řekl jsem vám, že sendador vyslal zvědy ještě dvěma dalšími směry. Měli bychom je taky nejdřív zajmout.”

“To není třeba, protože nám nemohou uškodit.” “Ale co když se vrátí a sendadorovi pomůžou?”

“Jak by mohli, když mezi sendadorem a jimi budeme my? Budou rádi, že jsou za našimi jzády, a nebudou se do ničeho míchat. Hned ti ukážu, že se těchhle Čiriguanů vůbec nebojím.”

Poručil jsem, aby čtyřem zajatcům rozvázali pouta, a řekl jsem jim, že mohou jít, kam chtějí. Indiáni hned vyrazili, jako by je někdo honil, ale ani jeden z nich se nerozběhl směrem k sendado

rovi.

Teď nastal čas rozhodujícího boje. Nasedli jsme na koně, zabočili doleva a vydali se pomalu vpřed po cestě mezi jezerem a skalní stěnou.

NA PAMPĚ DE LASSALINAS

Vytáhl jsem dalekohled a zaměřil ho za jízdy na sendadora. Brzy jsem spatřil, že nás zpozoroval. On i jeho Indiáni vyskočili, uchopili zbraně a pak stáli a sledovali nás.

Zatímco moji společníci postupovali pomalu dál, zůstal jsem stát, abych mohl sendadora lépe pozorovat dalekohledem. Viděl jsem jasně jeho rysy. Byl v celé skupině jediný běloch. Indiáni byli ozbrojeni jen luky, šípy a kopími. Jak s nimi proti nám chtěl obstát,

227

bylo by mi nepochopitelné, kdybych nevěděl, že mě určitě neočekával v tak početném doprovodu.

Sendador nás napjatě sledoval. Když jsme se k němu přiblížili, viděl jsem, že živě hovoří se svými Indiány a ukazuje přitom na nás. Zřejmě už věděl, kdo jsme. Dohonil jsem své společníky a předjel je, takže jsem Čiriguany pozoroval pouhým okem. Tu mě sendador poznal. Kdybych ho byl chtěl zabít, mohl jsem to teď učinit snadno. Sendador se napřímil a hlasitě na mě zavolal:

“Konečně jsi tady, ty pse? Tentokrát budeš štěkat, ale nikoho nekousneš. A pak tě to bude stát kůži!”

Přiložil pušku k líci a vystřelil. Kulka se zaryla do země kousek ode mne a rozvířila slaný povlak, který zde zůstal po velké vodě. Sendador si zřejmě cestou opatřil dobrou pušku.

“Mám mu odpovědět kulkou, seňore?” zeptal se Pěna rozezleně. “Ne. Chci ho dostat živého.”

“Že by se nám vzdal, na to určitě nepomýšlí. Podívejte, právě poslal polovinu Indiánů nahoru. S ostatními se zřejmě hodlá bránit tady.”

“Vypadá to tak. Ale teď mě napadá, myslíte, že sendador taky zná stezku, kterou nám Ajmara před chvílí ukázal?”

“Určitě, bývá tady přece častěji než on.”

“Pak si dovedu vysvětlit jeho zdánlivou bezstarostnost. Chce nám po té stezce poslat polovinu svých lidí do zad.”

“Jestli to má v úmyslu, bude se divit, až zjistí, že jsme horskou cestu obsadili.”

“To se ukáže za chviličku, protože se část jeho Indiánů už vydala nahoru. Za pár minut uslyšíme výstřely našich Tobů.”

Sendador se zdržoval se zbývajícími Čiriguany stále na stejném místě. Teď nám rychle vyjel kousek vstříc, aby se sám taky dostal k cestě vedoucí nahoru. Bylo jasné, že se chce skrýt v jejím ústí, dokud nám druhá část jeho Indiánů nevpadne do zad.

Seskočil jsem s koně a ostatní následovali mého příkladu. Nechtěli jsme koně vystavovat nebezpečí, a tak jsme je zanechali pod dohledem několika Tobů v bezpečné vzdálenosti od nepřítele.

“Teď už ale musíme začít střílet, seňore,” naléhal Pěna, “jinak se ti mizerové usídlí ve skalách.”

“Tak ať!”

“Odtamtud bychom je přece nikdy nevyhnali!” “Nemějte strach!”

“Ale bude nás to stát krvavé oběti, zatímco teď bychom jim

pořádnou salvou nahnali takový strach, že by se okamžitě vzdali.” “Vzdají se, i když jich přetím polovinu nepostřílíme.”

“Já vím, to je zase ta známá lidskost Old Shatterhanda. Uvidíte, že s ní nikam nedojdete.”

“To je pravda,” zlostně souhlasil Gomarra s Pěnou. “K čertu s tou vaší lidskostí! Já si budu dělat, co budu chtít. Pomsta je má!”

Zalícil, zamířil na sendadora a vystřelil. Sendadora minul, ale zasáhl do hlavy jednoho Indiána. Stalo se to tak rychle, že jsem tomu nemohl zabránit. Zmocnil se mně vztek. Popadl jsem Gomarru za límec, zatřásl jsem s ním a rozkřikl se na něj:

“Jak jste to mohl udělat, člověče? Copak nevidíte, že jste zabil nevinného člověka?”

“Chcete si se mnou znoyu začít?”

“Ani mě nenapadne. Š lidmi vašeho druhu si nezačínám. Ale zakazuju vám, abyste střílel bez mého dovolení! A jestli se vám to nelíbí, můžete si jít, kam chcete, jak jsem vám řekl už jednou.”

“A když tu přesto zůstanu a budu střílet?” zeptal se a oči mu blyštěly hněvem. “Pak udělám, co jsem udělal už jednou, srazím vás k zemi, jenomže trochu hruběji než tenkrát.”

Tato hrozba ho zřejmě postrašila, neboť už neodpověděl. Nemohl jsem sj však zastírat, že s ním většina mých společníků v duchu souhlasí, jak jsem poznal z jejich pohledů a tichého šepotu. Jeden muž však byl na mé straně, bratr Hilario. Stiskl mi ruku a řekl:

“Správně. Dojdeme k cíli, i když budeme ke svedeným Indiánům schovívaví.” “Teď jsme už stejně propásli správnou chvíli k útoku. Indiáni i se sendadorem zmizeli.”

“Za chvíli se zas ukážou.”

Sendador se i se svými muži schoval na kraji cesty. Odnesli tam s sebou dokonce i Indiána, kterého Gomarra zabil. Pomalu jsme se k nepříteli blížili. Tu se ozvaly výstřely znějící tak, jako by vycházely z nitra hor. Nato se zvedl divoký křik a zapráskaly další výstřely.

“Začíná jít do tuhého!” řekl bratr Hilario. “Naši Tobové přece měli poprvé vystřelit do vzduchu?”

“Ano. Nepřátelé se zřejmě nezastavili.”

“Až je Tobové zaženou zpátky, objeví se Čiriguanové před námi a potom se krveprolití nevyhneme.”

22S

229

“Možná že ano. Až dosud jsem sendadora šetřil, ale teď ho zraním tak, aby byl vyřazen z boje. To vyděsí Čiriguany tak, že se nám vzdají a sendador nám pak taky neunikne.”

Shora bylo dosud slyšet výstřely Tobů a bojový křik. Potom se ozvalo děsivé zaječení a nastalo náhlé ticho. Naši Indiáni mezitím došli k místu, kde se cesta zařezávala do skal. Tu proti nim vyletělo mračno šípů, takže museli rychle ustoupit a skrýt se.

“To jsem si myslel!” zavrčel Pěna a vytáhl si ze stehna špičku šípu. “Jen abychom proboha neprolili kapku nepřátelské krve! Zato naše může téci proudem. Ještě že ty šípy nejsou otrávené! Jak chcete Čiriguany přemoci, když na ně nezaútočíme?”

“To hned uvidíte.”

Nedaleko břehu ležel velký balvan. Kývl jsem na kormidelníka, aby mi ho pomohl dovalit k začátku horské cesty. Mezi skalní stěnou a balvanem zůstala škvíra, do níž se právě vešla hlaveň pušky. Škvírou jsem také viděl kus stoupající stezky. Napravo a nalevo se o skalní stěnu opírali Čiriguanové s luky a šípy připravenými k výstřelu. Jiní nepřetržitě stříleli na balvan, za nímž jsem se skrýval. Kousek výš jsem spatřil sendadora. Živě rozmlouval s Indiánem, který ustaraně ukazoval na muže, vracející se dolů. Nesli s sebou dva mrtvé a mnozí z nich byli raněni. Na tvářích hovořících mužů bylo vidět, že jsou různého mínění. Indián chtěl boj přerušit, sendador v něm chtěl pokračovat.

•W ‘

•=•

Rozhodl jsem se, že Indiánův názor podpořím, a zvedl jsem svou henryovku. Kulka

z medvědobijky by sendadorovi způsobila větší zranění, ale roztříštila by mu i kosti. Přestože byl zasvěcen smrti, nechtěl jsem být tím, kdo si jeho život vezme na svědomí. Proto jsem mu teď henryovkou, jejíž kulky byly menší, pečlivě zamířil na pravou paži. Vtom ji sendador výhružně zvedl, a já stiskl spoušť.

Ozval se výkřik, sendador se levičkou chytil za zraněnou paži, otočil se směrem dolů, zlostně pohlédl na balvan a vykřikl tak hlasitě, že jsem mu rozuměl každé slovo:

“Já vím, kdo tuhle ránu vypálil! Buď proklet, ty pse německý!” “•

Potom zavrávoral. Dva Indiáni ho podepřeli a odvedli stranou. Indián, s nímž sendador předtím mluvil, zmizel s ním, ale za chviličku se vrátil. Shromáždilo se kolem něho několik dalších Indiánů a živě s ním rozmlouvali. Nato jeden z nich přivázal na špičku kopí šátek, a mávaje tou vlajkou míru, scházel pomalu po cestě dolů.

Poznal jsem z jeho posunků, že Indiánům rozestaveným nalevo a napravo zakazuje střílet. Proto jsem se za balvanem zvedl, stoupl

230

si doprostřed cesty a čekal na vyjednavače. Moji druhové přišli za mnou. Když k nám Indián dorazil, neobratně se uklonil a řekl lámanou španělštinou:

“Posílá mě náčelník, seňorové. Jestli ho požádáte o mír, bude s tím souhlasit.” První odpovědí byl bouřlivý smích. Posel zrozpačitěl, ale nemohl říci nic jiného, než čím ho pověřili. Proto jsem mu odpověděl, když se smích utišil: “Jdi a řekni svému náčelníkovi, že vás moji lidé, jestli nás okamžitě nepožádá o milost, sevřou shora i zdola a vyhubí jako hnízdo myší.”

Posla to zastrašilo tak, že rychle odběhl.

“Příchodem toho vyjednavače jsme hodně získali,” poznamenal jsem. “Rád bych věděl co?” zabručel Pěna nevrle.

“Stojíme tady, míříme puškami na cestu a nikdo nás neohrožuje. Předtím tomu tak nebylo. Přiložte všichni pušky k líci, tím moje slova jen podpoříte!” Vyjednavač mezitím dorazil k náčelníkovi a vyřídil mu mou odpověď. Náčelník pohlédl dolů a spatřil ústí pušek namířených na jeho bojovníky. To ho tak vyděsilo, že rychle zmizel za ohybem cesty. Vrátil se až po delší době, dal poslovi nové pokyny a muž se vydal opět dolů.

“Seňore,” řekl vyjednavač, když k nám dorazil, “náčelník si přeje mír, když nás necháte odtáhnout.”

“Sendadora taky?” “Ano.”

“Vyřiď náčelníkovi, že jsme přátelé Čiriguanů. Zajali jsme šest vašich strážců a čtyři jsme už pustili na svobodu. Nežádáme ani váš život, ani vaši svobodu, ani váš majetek. Chceme s vámi žít v míru, ale žádáme, abyste nám vydali sendadora. Musí se zodpovídat za činy, které podnikl proti nám. Když na to přistoupíte, budete volní. Dávám vám deset minut na rozmyšlenou. Jestli se do té doby nerozhodnete, vyženeme vás nahoru před pušky našich Tobů. Nikdo z vás nezůstane naživu. Tak deset minut, řekni to náčelníkovi!”

Muž smutně odešel. Bratr Hilario se mě zeptal: “Proč trváte na těch deseti minutách?”

“Protože je to pro nás výhodné. Mám dojem, že by nám Indiáni sendadora rádi vydali, aby se sami zachránili, ale sendador jim bude slibovat hory doly a má na ně tak velký vliv, že se vyjednává

ní určitě protáhne. Toho využijeme a vtrhneme se zdviženými puškami na cestu. Indiáni, kteří se nás neodváží napadnout, vystoupí výš, ztratí další kus půdy a budou nakonec tak sevřeni, že se nám budou muset bez dalšího boje vzdát.”

Můj předpoklad se potvrdil. Po stanovené lhůtě jsme se dali do pohybu. Zděšení Indiáni, střežící cestu, před námi ustupovali. Jejich křik přivolal náčelníka. Když spatřil stěnu zvednutých hlavní, sunoucích se stále výš, zmizel okamžitě za ohybem.

Když jsme došli až tam, spatřili jsme před sebou celou skupinu Čiriguanů. Nesli s sebou své mrtvé a raněné a mizeli právě za další zatáčkou. Vyrazili jsme za nimi rychleji než dosud. Třeba se chtějí pokusit o průlom nahoře. Když jsme dorazili k ohybu, zjistili jsme, že odtud vede cesta přímo až na vrchol skály. Byla jako vytesána lidskou rukou a nebylo zní úniku ani nalevo, ani napravo.

Protože jsme se zdola blížili my, Čiriguanové doufali, že se jim podaří uniknout horem.

Tam stálo dvacet našich Tobů a jeden nepřítel s vlajkou míru. Zřejmě jim

oznámil, že se dole vyjednává, a nato Tobové přestali střílet. Věřili, že musejí zachovat příměří, pokud je u nich muž s vlajkou. Toho chtěli Čiriguanové využít a spolu se sendadorem prorazit z obklíčení.

Abych tento plán překazil, vypálil jsem jednu ránu ze své těžké kulovnice. Výstřel znásobený ozvěnou upoutal pozornost Tobů na nás. Viděli, že se k nim blížíme a pronásledujeme nepřítele se zbraněmi v rukou, a hned věděli, co udělat.

Viděl jsem, že vyjednavače srazili k zemi a namířili pušky na Čiriguany. Z jejich středu se ozval silný hlas, jemuž jsme však pro velkou vzdálenost nerozuměli. Shora mu Tobové odpověděli, a zatímco se oba mluvčí domlouvali, vystoupili jsme tak vysoko, že Pěna mohl na Toby zavolat, aby nepřátele nenechali uniknout. Když Čiriguanové viděli, že jsou sevřeni mezi neschůdnými skalami a neúprosnými nepřáteli, ztratili všechnu naději a vyslali ke mně vyjednavače, který mi oznámil:

“Sendador s vámi chce mluvit, seňore.” “Ať přijde!”

“Ne, máte přijít vy k nám.”

“Ani mě nenapadne. Až spolu domluvíme, může se k vám vrátit. Dávám mu své slovo a dodržím je.”

“Vyřídím mu to.”

Vyjednavač odešel a za chviličku se vrátil s návrhem, abychom 232

se sešli na poloviční cestě. Bez společníků a beze zbraní. Souhlasil jsem a vydal jsem se hned za vyjednavačem na určené místo. Nato ke mně zamířil sendador. Byl to zvláštní pocit, když jsem ho znovu spatřil před sebou, štvaného zločince, který je zasvěcen smrti, u Boha milost nehledá a u lidí ji nenachází. Sendador měl pravou ruku na pásce a zachmuřeně mi hleděl do tváře. Musím se přiznat, že mi ho bylo líto. Co z něho při jeho nadání mohlo být, a co se z něho stalo! Zmocnil se mě podivný pocit. Kdyby mi slíbil, že se polepší, byl bych ho nechal běžet.

“Tak jsme se opět sešli,” řekl nejistým hlasem a pokusil se o úsměv, místo něhož se mu však na tváři objevil křečovitý škleb. “Za stejných okolností jako před několika týdny. Rozejdeme se zase tak hladce a rychle?”

“To těžko, protože se scházíme nikoli za stejných, ale za docela jiných okolností. Posledně jsem byl já ve vašich rukou. Tentokrát je tomu opačně.” “Ještě ne. Budeme se bránit do posledního muže.”

“Co byste z toho měli?”

“Je nás dost, abychom většinu vašich lidí zabili.”

“I kdybyste měl pravdu, rozhodně by při tom neušel smrti nikdo

z vás.” Sendador hleděl zasmušile do země a neodpověděl. Proto jsem pokračoval:

“Navíc jsou naši Indiáni daleko lépe vyzbrojeni, a jak jsem si dobře všiml, vašim Čiriguanům se už nechce v beznadějném boji pokračovat. Pochopili, že na tom jen získají, když s námi co nejrychleji uzavřou mír. Vzkázal jsem taky jejich náčelníkovi, že je v tom případě necháme klidně odtáhnout.”

“Tak proto je ten chlap přemlouval, aby se vzdali,” vztekle ze sebe vyrazil sendador.

“Vidíte, že mluvím pravdu. Stačí, abych řekl jediné slovo, a promluví naše pušky. Dvě salvy vaše Čiriguany smetou a nedají jim ani čas vystřelit. Nás přitom ani nezraníte. Nezbývá vám nic jiného než vzdát se.”

“Co chcete v tom případě udělat se mnou?” “O tom jsme dosud nerozhodli.”

Sendador opět sklopil pohled k zemi. Čekal jsem, až promluví. Zřejmě chápal, že pro něho není záchrany. Byl jsem však ve střehu, aby se mě nepokusil přelstít. “Mějte rozum,” vybídl jsem ho, “a vzdejte se!”

.Abyste mě potom zabili? Pěkně děkuju! Že jsem vás kdy poznal!” “Mě to taky mrzí. Ale teď už se s tím musíme smířit.”

“Tak mi aspoň upřímně řekněte, co se mnou uděláte, když se vzdám?” “To si snad můžete domyslet.”

“Chcete říci, že mě to bude stát krk?” “Pravděpodobně.”

“Na váš rozkaz?” Ne”

“lC.

“To jsem si myslel. Vy byste mě možná nechal zase uprchout.”

Pátravě na mě při těchto slovech pohlédl, ale já jsem zavrtěl hlavou a odpověděl:

“Nepleťte se! Vaše smrt mi sice nijak neprospěje, ale to, co jsem udělal u kříže v pralese, bych už nikdy neopakoval. Tentokrát vás musím zneškodnit.”

,A já jsem přesvědčen, že mi i tentokrát pomůžete, abych se z toho dostal.”

,A já vám říkám, že se náramně mýlíte. Bez ohledu na to, co jste udělal mně a mým přátelům a co jste s námi měl v úmyslu, jste tak nebezpečný, že by bylo hříchem vůči ostatním, kdybychom vás nechali nadále řádit.”

“Můžete mi snad dokázat, že jsem vám usiloval o život?” “To bych řekl!”

“Ne, chtěl jsem se vás zmocnit jen proto, abyste mi pomohl rozluštit plánky a kipu.”

,A co byste udělal pak?”

“Bohatě bych se vám odměnil a propustil bych vás.”

“To mi nenamluvíte. Vím moc dobře, jaký by mě stihl osud.”

“Mýlíte se. A povězte, co se stalo vašim druhům? Mohl jsem je zabít, ale neudělal jsem to, dopravil jsem je k Mokoviům.”

“Abyste za ně dostal co největší výkupné. Potom by stejně zmizeli ze světa jako všichni ostatní.”

,Ať jste se ode mě dočkal čehokoli, tentokrát to s vámi myslím skutečně dobře a hned vám to dokážu.”

“To asi nebude tak snadné.”

“Docela snadné. Chtěl jsem s vámi mluvit mezi čtyřma očima, abych vám mohl něco navrhnout.”

“Co?” zeptal jsem se ho, přestože jsem věděl, co uslyším. Určitě mě bude chtít zlákat, abych ho doprovodil k jeho úkrytu, rozluštil

234

kipu a našel místo, o kterém hovoří plánky. Sendador mluvil už předtím tlumeným hlasem, ale nyní odpověděl ještě tišeji:

“Nechtě mě uprchnout! Pak spolu vyzvedneme poklady a rozdělíme se o ně.” Upíral na mne napjatý pohled. Odpověděl jsem mu vážně: “Podobný návrh jste mi učinil už jednou a já jsem byl tak neopatrný, že jsem ho přijal. Podruhé se už přemluvit nenechám.” “Uvědomte si, co vám nabízím!”

“Slovy. Ve skutečnosti mi nenabízíte nic. Kdybych vám chtěl vyhovět, musel bych jednat za zády svých druhů. A po zkušenostech, které s vámi máme, by to ode mne bylo dvojnásob lehkomyslné.” “Co je vám do vašich společníků?” “Spřátelili jsme se a musím k nim být upřímný.” “Tak vy moje kipu nechcete?” “Ne, alespoň od vás ne.” Nato se sendador polohlasně zasmál.

“Teď budu opakovat vaše slova, seňore. To mi nenamluvíte! Jste po těch tajuplných šňůrkách celý posedlý, jen kvůli nim jste šel za mnou přes hory a doly až sem. A to mě uklidňuje, neboť vaše touha rozluštit to tajemství mi zachrání život a zajistí svobodu.” “Stavíte vzdušné zámky!”

“Kdepak! Když mě zavraždíte, zemřu i se svým tajemstvím, a to nechcete. Proto mě musíte vzít v ochranu před Gomarrou a Pěnou, kteří mi jsou nejnebezpečnější.” “Vaše úvaha je mylná. Gomarra má právo zúčtovat s vámi, poněvadž jste mu zavraždil bratra, a já mu v tom nemohu bránit.” “Tím však přijdete o kipu a o poklad, který bychom spolu objevili.”

“Mýlíte se i tentokrát. Kipu dostanu od vás.” “Mne přece ani nenapadne říci vám, kde jsou.” “To vím. Ale dozvím se to přesto.” “Od koho?”

“Gomarra zná místo, kde jste láhev zakopal.” “Snad mě nepovažujete za takového hlupáka? Láhev jsm přirozeně ukryl už dávno jinde.” “To si dovedu představit. Trvalo vám to celou noc.”. “Kdo vám to řekl?” zeptal se udiveně. “To je vedlejší.” “Máte pravdu. Ale když mi to trvalo celou noc, jistě uznáte, že

ten úkryt těžko najdete.”

“Pravděpodobně velmi snadno. Protože jste pracoval v noci, určitě se vám nepodařilo zahladit všechny stopy. Požádám Gomarru, aby mě zavedl k původnímu úkrytu, a jsem přesvědčen, že najdu vaši stopu, která mě k láhvi dovede.”

“To si děláte příliš velké naděje!” zasmál se sendador posměšně.

“Dost už těch řečí,” řekl jsem klidně. “Jestli se dobrovolně vzdáte a řeknete mi, kde jsou kipu, pokusím se Gomarru přesvědčit, aby se vzdal své pomsty.” “To mi ani nenapadne. Kipu jsou to jediné, co mi může zachránit život.”

“Pak jsme spolu domluvili,” řekl jsem a otočil jsem se

Vrátil jsem se k svým společníkům a sendador k Čiriguanům. Pěna se mě zeptal,

jaké návrhy mi sendador učinil, a já jsem mu odpověděl podle pravdy.

O našem vítězství nebylo pochyb. Byli jsme všichni připraveni okamžitě vystřelit, kdyby na nás jen jediný nepřítel namířil svůj luk. To se však nestalo. Sendador zmizel v klubku Indiánů a z živých posunků jsme usoudili, že spolu horlivě vyjednávají, Nato k nám znovu vyslali vyjednavače s vlajkou. “Seňore,” hlásil, “náčelník by si s vámi rád ještě jednou promluvil.”

“Ať přijde! Ale je to už naposled.”

Indián se vrátil a potom k nám pomalu zamířil náčelník. Zastavil se přede mnou a zeptal se:

“Záleží vám opravdu jen na sendadorovi?” “Ano,” odpověděl jsem.

“Když vám ho vydáme, budeme se smět vrátit domů?”

,Ano. Jen pro všechny případy nám prozatím odevzdáte zbraně, ale dostanete je zpátky, než od nás odejdete.”

“Dobrá. Pak vám sendadora vydáme.” “Ale živého!”

“Samozřejmě. Je naším spojencem a bránili bychom ho, kdybychom měli sebemenší naději na úspěch. Sendador však chce, abychom se bezúčelně obětovali. Když jsem s ním nesouhlasil, rozzuřil se a urazil mě. Počkejte chvíli, hned vám ho přivedeme!”

Když náčelník došel k svým Indiánům a zmizel v jejich středu, vypukla tam krátká vřava a ozvalo se sendadorovo klení a výkřiky. Potom se klubko Indiánů rozevřelo a znovu se objevil náčelník, sledovaný čtyřmi bojovníky, kteří k nám vedli sendadora se spoutanýma rukama.

236

237

“Tady ho máte,” volal náčelník Čiriguanů už z dálky. “Dodržel jsem své slovo a nechci s ním mít už nic společného. Doufám, že i vy dodržíte svůj slib.”

Mezitím muži přišli až k nám. Sendadorova tvář byla zkřivena bezmezným vztekem.

“Ano, tady mě máte!” vyjel si na mne. “Ti psi mě zradili. Stalo se, co jste chtěli. Jsem ve vaší moci. Ale svého cíle jste tím ještě nedosáhli.” Považoval jsem za zbytečné odpovídat mu a věnoval jsem svou pozornost Čiriguanům, které jsme museli odzbrojit. Odevzdali nám své nože, luky, šípy a

kopí, náčelník svou pušku a odešli s námi na skalní plošinu, kde se pásli jejich koně. Tam jsme je všechny poslali na jedno místo a dali střežit několika ozbrojenými Toby. Odtud shora bylo krásně vidět na slané jezero. Náčelník mi řekl, kde umístil poslední dva zvědy, ale když jsem mu opakoval, že jsme čtyři zajatce už propustili, prohlásil:

“Určitě se vydali k ostatním a řekli jim, co se stalo. Jistě k nám později sami přijdou. Ale co uděláte se sendadorem? Zabijete

ho?”

“Mám strach, že mu není pomoci.”

“Řekl mi, že jsem zbabělec, a za to mi musí zaplatit krví. Jestli ho necháte naživu, padne do mých rukou.”

Sendadorovy vyhlídky se tím ještě zhoršily, ale on sám se tvářil málem vesele. Gomarra ke mně taky záhy přišel a zlostně mi řekl:

“Podívejte se na toho mizeru! Tváří se, jako bychom byli my jeho zajatci a nikoli naopak. Ale tentokrát mi neunikne. Mám na něj první a největší právo.” “To uznávám. Ale zajali jsme ho my všichni a všichni k tomu máme co říci. Chceme získat jeho kipu. Co se stane pak, o tom se

teď poradíme.”

“Čert vem vaši poradu! Sendador patří mně a hotovo!” Gomarra to řekl tak rázně, že jsem považoval za nutné varovat

ho. “Nedělejte hlouposti! Kdo na něj sáhne svémocně, tomu prože nu hlavu kulí.”

“To by tak scházelo! Vidíte tamten kříž? Tam práchnivějí kosti mého zavražděného bratra. Má ta vražda zůstat bez trestu?”

“Ne. Jenomže pachatel musí být potrestán, nikoli zavražděn.” “Jednám podle zákonů pampy.”

“Já taky. Zákony pampy přece nezakazují, aby rozumní muži uspořádali nad zločincem soud.”

23S

“Znám tyhle soudy a znám vás. Kdyby záleželo na vás, určitě byste toho lumpa

pustil a ještě mu dal na cestu koně, zbraně a potraviny.”

“Poradíme se o jeho osudu teď hned. Pak se ukáže, co dál.” “Hlasuju pro okamžitou smrt.” “Vy nemáte vůbec právo hlasovat.” “Jak to?” zeptal se Gomarra udiveně. “Jako žalobce budete jen odpovídat na otázky.” “Tohle si líbit nenechám, seňore!”

“Mlčte! Neptám se vás na to, co si necháte a nenecháte líbit. Počkejte na výsledek naší porady a kroťte své vášně, protože naše rozhodnutí dokážu taky prosadit.” “Já svou vůli taky!”

S touto pohrůžkou se Gomarra otočil a sedl si kus ode mne. Nato jsme se my běloši shromáždili, abychom rozhodli o sendadorově osudu. Jen bratr Hilario a já jsme ho chtěli vzít s sebou a předat úřadům. Ostatní byli proti tomu a zdůrazňovali zejména, že by nám zločinec cestou mohl uniknout. Nikdo mu nehodlal dát milost, ale všichni se shodovali v tom, že bychom měli získat jeho kipu.

Když porada skončila, dostal jsem za úkol sdělit její výsledek sendadorovi a Gomarrovi. Obstoupili jsme zajatce a zavolali k sobě i Gomarru. Sendador se stále tvářil optimisticky. Zřejmě považoval za výhodné, že jsme jeho úhlavního nepřítele vůbec nepřizvali k poradě.

“Tak co,” zasmál se na mne, “na čem se páni soudci usnesli?” “Jen se nesmějte! Vaše situace je velmi vážná,” řekl jsem mu. “Zavinil jste smrt mnoha lidí, a protože zákon pampy přikazuje splácet stejné stejným, uděláme s vámi krátký proces a zastřelíme vás.”

Sendador zbledl, vstal a řekl: “Zastřelíte mě? Kdy?” “Teď hned.”

“Sakra, proč tak rychle?” “Protože si nic jiného nezasloužíte.” “Ale… ale…,” koktal zděšeně, “pak nezískáte moje kipu.” “Do kterých jste vkládal takové naděje! Přiznávám, že nám na nich záleží, a proto vám předkládáme tento návrh: Když nám vydáte kipu a plánky, nepotrestáme vás smrtí.” “Pustíte mě?” zeptal se a oddychl si. “Ne. To by bylo nespravedlivé vůči Gomarrovi. Vidíte tamhle

230

hrob jeho bratra? V jeho blízkosti nemůžeme chtít, aby vás nechal uniknout bez trestu. Vydáteli nám kipu a plánky, pustíme vás, ale beze zbraní a bez potravin. Po čtvrt hodině se za vámi vydá Gomarra. Ostatní už pak bude věcí vás dvou.” “Jak bych měl uniknout bez potravin a jak bych se mu ubránil

beze zbraní?”

“Abyste se mohl bránit, vám přirozeně neumožníme. To bychom vás za vaše zločiny ještě odměnili.”

“Odměnu mu slibujete i takhle,” vmísil se do hovoru Gomarra. “Já tušil, že to takhle skončí! Pustit ho, a já za ním až za čtvrt hodiny! Jak bych ho měl dohonit, když tady zná každý kámen? První Indián, kterého potká, mu dá zbraně. Všichni ho tu znají. Ne, ne, s tím nesouhlasím!”

“Já taky ne!” zvolal sendador. “Paži mám zraněnou a zanedlouho by mě sklátila horečka. Když dostanete kipu a plánky, musíte mi dát opravdu šanci na útěk.” “Zůstane při našem rozhodnutí. Anivy, ani Gomarra na něm nic nezměníte.

Nehodláme vás taky nechat rozmýšlet příliš dlouho.”

“Žádám jen hodinu. Během té doby byste mě taky mohli pořádně ošetřit.” “S tím souhlasím.”

“A když váš návrh přijmu a vy poklad objevíte, kdo ho dostane?”

“Ten, komu patří. Zavražděný padre asi chtěl kipu odevzdat svému klášteru v Tucumánu. Zeptáme se tam. Pokud vlastníka nenajdeme, budeme se řídit zákony provincie, v níž poklad objevíme.” “Tak já bych nedostal nic, vůbec nic?”

“Ne. Vy si můžete vybrat mezi zastřelením a možností, že Gomarrovi uniknete. Za hodinu nám řeknete svou odpověď.”

Protože měl spoutané ruce a těžce zraněnou pravou paži, nemuseli jsme se bát, že by nás napadl. Přesto jsme ho dali hlídat dvěma Toby, kteří z něho nesměli spustit oči.

“Sendador nám neuteče,” řekl bratr Jaguár. “Víc než na něj musíme dávat pozor na Gomarru.”

“To je pravda,” přikývl Pěna. “Gomarra je s to pomstít se mu na vlastní pěst, čemuž bych se ostatně ani nedivil.”

“V tom mu zabráním,” řekl jsem. “Vezmu ho s sebou dolů k jezeru.” “Teď?” zeptal se Pěna.

“Ano. Vy a bratr Hilario půjdete taky se mnou, protože budu

možná potřebovat vaši pomoc. Chci, aby nám Gomarra ukázal, kde měl sendador až dosud zakopanou láhev. Třeba se nám podaří najít stopu, která nás zavede na místo, kam ji přenesl.”

“To by bylo báječné!”

“Kdyby sendador viděl, že jsme kipu našli, byl by spíš ochoten vydat nám ty

plánky. Musíme mu ostatně prohledat kapsy, protože by plánky mohl mít u sebe.” Prohlídka však byla bezvýslední Sendador se nám ještě drze vysmál:

“Snad si nemyslíte, že jsem takový hlupák a tahám všecko s sebou! Ale teď už se o svůj život nebojím. Vidím, že vám na kipu moc železí, a dám vám je, jen když dostanu úplnou svobodu.”

Nechtěl jsem se nad sendadorovou drzostí rozčilovat, ale měl jsem to udělat, jednak bych si možná všiml jeho posměšného tónu, jednak bych jeho slovům přisoudil větší význam a prohledal ho znovu a pečlivěji než předtím.

Když jsem Gomarru vyzval, aby nás doprovodil k jezeru, přidal se k nám zjevně nerad.

Sešli jsme dolů po cestě ve skalách. Na jejím konci zabočil Gomarra doprava, šel kousek podél kolmé skalní stěny, pak se zastavil a ukázal před sebe:

“Vidíte tamhleten balvan obrostlý kaktusy? Dva kroky za ním bylo to místo. Můžu se tam podívat?”

“Ano, ale já půjdu první.”

Blížil jsem se tam krůček za krůčkem, aby mi neunikla sebemenší maličkost Místo, kde byla láhev zakopána, bylo rozryté. Vedle seděl někdo v písku. Otáčel se zřejmě na všechny strany, protože bylo v půlkruhu vidět stopy po jeho podpatcích. Víc jsem však nezjistil.

Nejdůležitější bylo vypátrat, kam sendador odešel odtud. To však bylo těžké, protože od té doby uplynulo už mnoho času. Navíc jsme tu zanechali spoustu vlastních stop, když jsme tudy táhli po příchodu k jezeru.

Rozhlížel jsem se pozorně napravo nalevo. Dvacet kroků před námi se prostíralo jezero. Bylo pokryté tlustým slaným škraloupem jako jiné vodní plochy v zimě ledem. Větrem a nepohodou tato pokrývka popraskala. Na kraji jedné slané kry leželo něco tmavého, kulatého. Vyndal jsem dalekohled a poznal jsem, že je to dno rozbité skleněné láhve. Vedle něho byla na čisté kře hromádečka písku.

Obrátil jsem se znovu k úkrytu, ale opět jsem tam nic nenašel. Potom jsem si však všiml, že na nedalekém kaktusu visí kousek

nitě. Neřekl jsem zatím ani slovo a ostatní mě mlčky pozorovali. Teď jsem prohlásil:

“Byli jsme hloupí. Sendador má kipu u sebe.”

“To je vyloučeno,” odporoval Pěna, “prohledal jsem ho důkladně.” “Přesto je má u sebe. Musíme ho prohledat znovu. Nedívali jsme se, co má pod podšívkou.”

“Co by tam měl? Jak jste na tenhle nápad vůbec přišel?”

“Tady máte můj dalekohled Prohlédněte si ten tmavý lesklý předmět na kře!” Pěna zamířil dalekohled na udané místo a řekl:

“Je to kus láhve.” “A co je vedle?” “Písek.”

“Správně! Sendador tam odhodil celou láhev naplněnou pískem, aby se potopila ke dnu. Protože byla noc, netrefil se na otevřenou hladinu, ale na kraj kry. Láhev se rozbila, dno a trocha písku zůstaly na kře, zbytek padl do vody.”

“Proč by byl tak opatrný a plnil láhev pískem?”

“Věděl, že sem přijdeme. Proto chtěl, aby se láhev potopila. Je to táž láhev, kterou tady měl zakopanou.”

“Tomu nerozumím.”

“Já ano. Zahodil ji, protože věděl, že známe místo, kde je zakopaná. Proto musel kipu schovat jinam. A tak se semhle posadil a zašil si je do obleku. Není se co divit, že mu to trvalo celou noc, každý nedovede šít rychle.”

“Sednout si mohl proto, že byl unavený. Jak jste přišel na to, že šil?” “Všiml jsem si téhle maličkosti.”

Sundal jsem z kaktusu nit a podal ji Pěnoví.

“Opravdu, tmavomodrá nit!” zvolal Pěna. “Špulku takovýchhle nití má sendor v opasku i s jehlami.”

“Tady to máte. Stačí, abychom se vrátili nahoru a s Gomarrou… Kde je Gomarra?” “Zmizel!”

“Honem za ním nahoru! Určitě chce provést nějakou nepředlo ženost.”

TREST 17

Gomarra od nás jistě utekl jen proto, aby se sendadorovi v mé nepřítomnosti pomstil. Běželi jsme za ním co nejrychleji, ale neviděli jsme ho, protože se tady cesta zatáčela. Když jsme se přiblížili ke skalní plošině, zaslechli jsme před sebou pekelný řev.

“Ty pse!” křičel sendador, “ty mě nemáš co soudit Počkej, až se vrátí ten Němec!”

“Nedotýkejte se ho!” ozval se potom kormidelník, “nesmíte mu nic udělat!” “Jdi pryč, nebo tě bodnu!” uslyšeli jsme sípajícího Gomarru. “Můj nůž je otrávený!”

“Hrome!” zvolal kormidelník zděšeně.

“Sendador musí zemřít, okamžitě a tady, kde zhřešil. Dolů s ním!”

Gomarra chtěl sendadora zřejmě svrhnout do propasti. Na plošině panoval nepopsatelný zmatek. Všichni křičeli jeden přes druhého. Když jsem tam konečně dorazil, spatřil jsem Gomarru, jak jednou rukou svírá sendadora a strká ho na kraj skaliska a druhou rukou si otráveným nožem drží od těla ostatní, kteří mu v tom chtějí zabránit. Sendador řval hrůzou jako tur. Protože byl spoutaný a raněný, nemohl se bránit

“Zadržte, Gomarro!” zvolal jsem. “Pusťte ho, nebo vás zastřelím!”

Poznal mě hned po hlase, na vteřinu se otočil a zvolal, ještě než jsem domluvil: “Zase ten Němec! Stejně udělám, co chci. Dolů s tebou, ty vrahu!”

Nato chytil sendadora oběma rukama a tlačil ho ke srázu, aby mě předešel, ještě krok, ještě krůček, a teď ho od sebe odstrčil. Bezbranný sendador ztratil rovnováhu, ale v posledním okamžiku zaklínil nohy za nohy Gomarrovy, strašlivý výkřik z úst jednoho muže, ještě strašlivější řev druhého, a oba se zřítili do propastné hlubiny ve chvíli, kdy jsem po Gomarrovi natahoval ruku.

243

Stál jsem od propasti necelé dva metry a hlava se mi nezatočila z pohledu do hloubky, ale z toho, co jsem právě viděl. Chytil jsem se oběma rukama za hlavu a s vypětím všech sil jsem ustoupil tak prudce, že jsem po čtyřech či pěti krocích zavrávoral a div neupadl.

Nikdo si toho nevšiml. Každý se zabýval sám sebou. Nikdo se neodvažoval vyhlédnout přes ostrou hranu propasti, ale přitom chtěli mít všichni jistotu. Pobíhali sem tam, vyráželi zděšené výkřiky a rozběhli se pak dolů k jezeru, kde chtěli najít mrtvoly obou mužů.

Jakýs takýs klid zachovalo jen pět bělochů. Kormidelník stál jako skála v moři. Nehnul se z místa od chvíle, kdy ho Gomarra ohrožoval nožem.

“Na ty dva bude asi hrozný pohled,” řekl jsem a chtěl jsem vykročit k okraji skály. Kormidelník mě však vzal za ruku a řekl:

“Zůstaňte tady, nemohl jsem se tam ani podívat.” “Copak vy trpíte závratí?”

“Nikdy jsem netrpěl, ale tady bych ji dostal. Tahle skála je hrozná.” “Chci vědět, kam dopadli.”

“Jen ať se pod vámi skála neutrhne.” “Kdepak, ta je tvrdá a nepopraskána.”

Lehl jsem si na břicho a doplazil jsem se k okraji. Skalní stěna byla dobrých sto metrů vysoká a spadala kolmo k jezeru. U její paty leželo cosi tmavého.

Právě se tam od cesty blížilo několik Tobů. Jak se ukázalo, byl to roztříštěný Gomarra.

Když Indiáni spatřili jen jednu mrtvolu, rozhlíželi se po druhé a s hlasitým voláním ukazovali nahoru na skálu. Posunul jsem se ještě kousek dál a objevil předmět, na který ukazovali. Bylo to lidské tělo, visící na zdánlivě hladké, holé kamenné stěně, jako by je tam přibil. Zdálo se mi, že se pohybuje. Odplazil jsem se zpátky, vyskočil a zavolal na kormidelníka:

“Jeden zůstal viset na skále a je živ. Doběhněte pro ostatní a přiveďte je nahoru! Musíme ho zachránit”

“Zbláznil jste se?” “Ne. Pospěšte si!”

Otočil jsem ho a vrazil jsem mu pořádnou herdu do širokých zad. Nato obr tryskem vyrazil k cestě. Zůstal jsem tu nahoře sám se zajatými Čiriguany a jejich strážci. Na to hlavní jsem však zapomněl. Proto jsem se znovu doplazil k propasti a zavolal na muže, kteří stáli dole u mrtvoly:

“Všichni nahoru! A vezměte s sebou lasa, řemeny a provazy od koní!”

Viděl jsem, jak se rozběhli ke koním, které jsme nechali dole. Moje laso bylo tak pevné, že bezpečně uneslo tři muže. Ale bylo příliš krátké.

Když moji společníci za chviličku přiběhli nahoru, rozpoutala se prudká hádka o to, co máme dělat

“Na stěně zůstal viset sendador,” řekl Turnerstick. “Gomarra leží dole. Je skoro k nepoznání. Proč jste chtěl, abychom přinesli řemeny?”

“Protože musíme sendadora vytáhnout nahoru,” odpověděl jsem.

“To by tak ještě scházelo! Něco takového může napadnout jen vás,” odporoval mi Pěna.

“Napadne to každého, kdo je opravdu člověk. Musí nahoru, protože dosud žije.” “Hloupost! Jak by mohl být naživu? Za něco se tam zachytil a ten prudký náraz ho určitě zabil. A kvůli sendadorově mrtvole, která by stejně přišla na pospas supům, přece nebudeme dávat v sázku svůj život”

“Seňor Pěna má pravdu,” řekl yerbatero. “Nechtě ho tam viset! Já jsem byl kdysi jeho přítel, ale když jsem ho teď doopravdy poznal, nehnul bych pro něj prstem, ani kdyby byl ještě živ.”

“Pak nejste křesťan, seňore Monteso, a mrzí mě, že jsem si vás oblíbil. Myslete si všichni, co chcete, já znám svou povinnost Chovejte se tiše, abych dobře slyšel, a držte mě za nohy!”

Pak jsem se opéi doplazil na okraj propasti. Odhadl jsem, že sendador visí asi pětadvacet metrů pode mnou, a to zády ke stěně. Zřejmě tam byla ve skále trhlina, z níž vyčnívalo něco špičatého, za co se padající sendador zachytil. Viděl jsem jasně, že pohybuje nohama, a zdálo se mi, že slyším i tiché naříkání. Nato jsem se vrátil, vstal a nařídil, aby muži svázali všechna lasa.

“Je opravdu živ?” zeptal se bratr Hilario. “Ano, hýbá se.”

“Kéž by se nad ním Pán Bůh smiloval! My mu pomoci nemůžeme.” “Můžeme.”

“Myslíte, že se toho někdo odváží?” “Jistě.”

“Kdyby tam dole visel můj nejlepší přítel, neslezl bych tam,” vmísil se do hovoru Pěna, “natož kvůli tomuhle padouchovi.”

245

“Uvažte, Pěno, že tam visí nad propastí se spoutanýma rukama a zraněnou paží a že se asi nabodl na pahýl větve nebo kořene! To je strašlivá smrt”

“Zaslouží si ji.”

“Možná že ano. Ale já ho takovou smrtí zemřít nenechám, když tomu mohu zabránit Jestli nemá nikdo jiný dost odvahy, spustím se dolů sám.”

.Zrovna vy si chcete zlámat vaz kvůli člověku, který si desetkrát zasloužil šibenici?”

“Nebudeme se přít. Rozhodl jsem se, a vy mi pomůžete. Dejte sem lasa a řemeny!” “Ty vám nebudou k ničemu. Rozedřou se o ostrou stěnu skály a prasknou.” “Podložíme je sedlem, po kterém budou hladce klouzat.”

“Ale jak ho chcete zachránit? Vždyť ani nevíte, jak se bude chovat.” “•’ trn

Stejně jako Pěna snažili se i ostatní odvrátit mne od mého úmyslu, ale já jsem už byl pevně rozhodnut

Vytvořili jsme z las tři kožená lana o potřebné délce. Potom jsme svázali několik kopí, která mi měla sloužit za sedačku, a upevnili je na konci dvou lan. Obě lana jsme přehodili přes sedla, aby se nedřela o ostrou skálu. Třetí lano bylo určeno pro záchranu raněného.

Nato jsme sedačku přehodili přes okraj a já jsem si na ni sedl. Mámli být upřímný, necítil jsem se nejlépe, když jsem se spouštěl se strmé skály a usazoval se na tenkých kopích, k nimž jsem se nakonec přivázal řemeny.

Bratr Hilario se ujal nejobtížnějšího úkolu. Lehl si na kraj skály tak, aby mě viděl a mohl mé pokyny tlumočit mužům, kteří mě měli nejdřív spustit dolů a potom vytáhnout.

Muži mě spouštěli pomaloučku, a tak mi připadalo jako věčnost, než jsem se dostal k sendadorovi. Byl na něj strašlivý pohled. Oči měl podlité krví, jazyk mu visel z otevřených úst. Jedinou známkou, že je živ, bylo slabé chroptění. t’Z .,

Nejprve jsem musel zjistit, o cose sendador zachytil. Ve stěně byla asi půlmetrová trhlina, která se směrem dolů stále zužovala a byla vyplněna zvětralou drtí, v níž se uchytil strom a pronikl kořeny hluboko do skály. Bouře mu ulomila korunu a odnesla ji i s polovinou kmene. Druhá polovina, která nevyčnívala z trhliny, zde zůstala. A poblíž kořenů trčel z kmene špičatý pahýl větve, který sendadora zachytil a zadržel.

Visel jsem teď před ním nad propastnou hlubinou. Lehká sedačka se při každém pohybu rozhoupala. Proto bylo velmi obtížné sundat sendadora z pahýlu. Vzhledem k jeho váze bych se musel tak vzepřít, že by mohla prasknout lana, na nichž jsem

visel, a pak by byl se mnou konec.

Musím se přiznat, že mi hlavou bleskla myšlenka, abych sendadora ponechal osudu, ale rychle jsem ji zahnal. Řekl jsem si, že bych měl tento obraz po celý život před očima a dělal si těžké výčitky.

A tak jsem musel podstoupit nebezpečí, jehož jsem se sám děsil: musel jsem opustit sedátko a skočit do skalní rozsedliny. Otázkou bylo, jestli mě ten starý, uschlý kmen udrží.

Nejprve jsem prozkoumal, jak se sendador zachytil. Pahýl mu zajel zezadu pod opasek a vytáhl mu ho i s kabátem a vestou. Zda mu vnikl i do masa, nemohl jsem zjistit Oděv teď obepínal sendadora tak pevně, že mu svíral hruď a bránil v dýchání. Zdálo se mi, že je to hlavní příčinou jeho mdloby.

Na dvou lanech jsem visel sám. Třetí, nouzové, jsem teď protáhl sendadorovi pod pažemi a svázal je tak, aby mu netlačilo na plíce. Potom jsem mu rozřízl kabát a vestu. Sendador zalapal po vzduchu, uslyšel jsem, jak dýchá, rychle a chvatně, a vzápětí se ozval výkřik, děsivý výkřik. Sendador otevřel oči, pohlédl na mne a křičel dál.

“Ticho!” zvolal jsem na něj. “Máte bolesti?” “Ano,” zasténal.

“Poznáváte mě?”

Sendador stiskl zuby a zadíval se na mne podlitýma očima, že mě zamrazilo. “Němec, Němec!” vykřikl potom. A když jeho pohled sklouzl do propasti a když si uvědomil, v jaké je situaci, ječel dál: “Visím na skále, visím nabodnutý na skále! Pode mnou je propast! Sundejte mě! Přiznám se ke všemu, jenom když nespadnu dolů!”

“Tak buďte tiše! Přemozte bolest a nekřičte!”

Sendadorův křik se změnil v bědování, které mi pronikalo do morku kostí. Rozvázal jsem řemeji, kterým jsem byl připoután k sedačce, omotal jsem ho kolem jednoho lana a připevnil si ho k paži, takže jsem sedačku nemohl ztratit z dosahu. Potom jsem se přidržel obou lan, stoupl si na kopí, na nichž jsem seděl, a ve jménu božím jsem skočil do rozsedliny.

V tomto okamžiku visel můj život na vlásku. Jestli zbytek kmene

povolí, zřítím se s ním a se sendadorem do propasti. Hlava se mi točila, měl jsem mžitky před očima a bzučelo mi v uších, jako by kolem mne létal včelí roj. Dostanuli závrať, bude se mnou konec. Přemohl jsem se a soustředil se. Oči a hlava se mi rozjasnily. Abych překonal strach, pohlédl jsem dolů.

Užuž se se mnou začínalo všechno točit, ale včas jsem závrať přemohl. Dole se třpytil slaný povlak jezera. Vpravo, odkud jsme přijeli, stáli dva muži, Indiáni. Byly to asi hlídky, které jsme propustili. Teď rychle zmizeli ve skalách.

Suť mi pod nohama skřípala a sypala se, ale kořeny stromu držely pevně ve skále. A tak jsem se levičkou zachytil v rozsedlině, skrčil jsem se, pravičkou jsem vzal sendadora za límec a nadzvedl ho, a ještě jednou. Podařilo se. Sendador se sesmekl z pahýlu a zatočil se teď na nouzovém laně jako čamrda. Hrůzou řval jako tur. Pode mnou se ozval šramot a praskot. Abych těžkého sendadora zvedl, musel jsem vynaložit takovou sílu, jíž pahýl stromu přece jen neodolal. Kořeny se vylamovaly ze skály, napřed sice pomalu, ale přesto jsem stále klesal. Ještě chviličku a bylo by po mně. Přitáhl jsem k sobě sedačku, ale zachytil jsem jen jedno lano. Vtom se ozval silnější praskot a rachot a suť, na níž jsem stál, se sesypala do propasti. Visel jsem teď nad ní na jedné ruce a houpal se na laně sem tam jako kyvadlo. Moji druzi, kteří to shora sledovali, vykřikli. Sendador ječel jako šílený. Já jsem však zachoval klid. Chytil jsem se lev
ou rukou i druhého lana. A jako bych cvičil na hrazdě, vyšvihl jsem se zdola na sedačku a zažehnal nebezpečí. S hrůzou jsem hleděl na prázdnou rozsedlinu, z níž ještě před chviličkou rostl strom.

Potom jsem se pokusil sedačku zastavit, aby se nehoupala. Když se mi to podařilo, opět jsem se k ní řemenem přivázal a uchopil pravou rukou lano, na němž visel sendador. Byl zticha, protože opět ztratil vědomí. Zamával jsem nahoru, aby jeho lano napnuli. Když to moji druzi učinili, ocitl se sendador přede mnou. Přitáhl jsem ho k sobě a dal přátelům znamení, aby vytahovali rovnoměrně všechna tři lana.

Byl to strašlivý výstup. Houpali jsme se doprava doleva a otáčeli se kolem vlastní osy. Protože jsem ruce neměl volné, mohl jsem se od skály odrážet jen nohama. To se mi vždy nepodařilo a často jsem do stěny narazil. Když jsme se konečně dostali nahoru, byl jsem jako zmlácený. Ještě jsem však nebyl v bezpečí. Nejprve bylo třeba zvednout sendadora, který byl stále v bezvědomí, přes okraj

24)

248

propasti. Vzepřel jsem se nohama o skalní stěnu, uchopil sendadora za stehna a muži nahoře zatáhli za lano. Podařilo se jim vytáhnout sendadora k sobě. Potom jsem si stoupl na sedačku já sám, podal přátelům přes okraj nejprve jednu, potom druhou ruku, odrazil jsem se, a byl jsem na skalní plošině. Tam se pode mnou podlomily nohy. Uslyšel jsem zvuk pozounů a trub a ztratil jsem vědomí, tělo odmítlo podřizovat se nadále vůli.

Když jsem přišel k sobě, měl jsem hlavu na klíně bratra Jaguára. Jakmile spatřil, že jsem otevřel oči, zvolal radostně:

“Jste živ, jste živ!” volal. “Díky bohu! To byl ale krkolomný kousek! Když jsem viděl, jak zbytek suti padá do propasti a vy visíte za jednu ruku na laně, jímala mě hrůza!”

Také ostatní byli vzrušeni a měli slzy v očích. Čiriguanové stáli pár kroků od nás. Jejich náčelník teď ke mně přistoupil a podal mi ruku:

“Říkal jste, seňore, že vás chtěl sendador zabít?” “Ano.”

,A vy jste dal v sázku život, abyste ho zachránil. Udělal jste to, protože jste křesťan a splácíte zlo dobrem. Čiriguanové byli nepřáteli Tobů a také vašimi nepřáteli. Ale odnynějška tomu bude jinak. Odnynějška bude mezi vámi a námi panovat mír a přátelství. Prosím vás, abyste se za nás u svých společníků přimluvil. Vaši nepřátelé budou teď našimi nepřáteli.”

“Vaše přání splním a jsem přesvědčen, že mu Tobové rádi vyhoví.” Byl to další důkaz toho, že příklady působí lépe než slova.

Bolelo mě celé tělo a potřeboval jsem si odpočinout, ale nejprve jsem se musel postarat o sendadora, kterého si zatím nikdo nevšímal. Byl dosud v bezvědomí. Když jsme ho prohlédli, ukázalo se, že mu pahýl větve přece jen vnikl do zad. Bylo to velmi bolestivé, ale nikoli životu nebezpečné zranění. Přesto mi jeho stav připadal povážlivý. Ležel před námi s přivřenýma, nepřítomnýma očima. Ústa měl otevřená, že mu byl vidět jazyk, a chroptěl, jako by měl každou chvíli dodýchat.

“To nebude od rány na zádech,” řekl bratr Hilario. “Vypadá to, že si způsobil velmi vážné vnitřní zranění, když se zachytil za strom a prudce se zastavil v pádu.”

“Pokusíme se ho probudit.”

Naše námaha nebyla marná. Zraněný sendador sice dýchal stále stejně ztěžka, ale otevřel víčka a do očí se mu vrátil život. Přejel po nás pohledem. Bratr Hilario si klekl vedle něho a řekl mu:

250

“Jste při vědomí, Geronimo Sabuco? Poznáváte nás?”

Sendador slíbil nad propastí, že se ke všemu přizná. Proto jsem očekával, že nám dá přátelskou odpověď. Místo toho však na nás sykl:

“Táhněte k čertu!”

“Takhle nemluvte! Možná že na vás čeká smrt. Myslete na Boha!” “Já neumřu!”

“I když neumřete na následky toho strašlivého pádu, nezapomínejte, že je o vaší smrti rozhodnuto. Propadl jste zákonům pampy.”

Tu se sendador zvedl a chraplavě se zeptal:

“Kdo z vás se odváží mě odsoudit? Ten mizera Gomarra je mrtvý. Sám si zavinil svou záhubu. A nikdo jiný na mě nemá právo. Když mě zabijete, nedostanete kipu.” “Mýlíte se,” odpověděl jsem mu. “Když jsem vám řekl, že půjdu hledat vaše stopy, tak jste se mi vysmál, ale já jsem to přesto udělal a vím už, kde kipu jsou.” “Kdepak?” zeptal se sendador posměšně.

“Posmíval jste se už jednou, protože jsme vás neprohledali dost pečlivě. Podruhé se té chyby nedopustíme. Když jste kipu vyndal z láhve, zašil jste si je do kabátu, kde je teď najdeme.”

Výraz sendadorovy tváře se změnil, po jeho drsných rysech se mihl strach. Bezděčně si sáhl levou rukou na pravou stranu prsou a zasípal:

“To se vám něco zdálo. Za těchhle okolností by bylo šílenství, kdybych je nosil u sebe.”

“Šílenství možná ne, ale rozhodně neopatrnost. A neopatrný jste byl i teď, když jste nám vlastní rukou ukázal, kde kipu máte, na pravé straně prsou. Vezmeme si je.”

Na můj pokyn sendadora několik yerbaterů podrželo a já jsem mu pečlivě prohlédl oděv. Bylo tomu tak, jak jsem se domníval. Pod podšívkou kabátu jsem našel, co jsme hledali: tři kipu, která se skládala vždy z jedné hlavní a nejméně třiceti

vedlejších šňůrek. Sendador ležel opět na zemi a ztěžka dýchal. Vzmohl se jen na ohavné chraplavé kletby.

Moji druzi kipu ještě nikdy neviděli. Šňůrky kolovaly z ruky do ruky.

,A tohle že jsou písmena a slabiky?” zeptal se mě Pěna.

“Ne, znaky. Slovo kipu je z jazyka kečua a znamená uzel. Každé kipu se skládá ze silné hlavní šňůry, k níž jsou barevnými nitkami

251

přivázány různobarevné tenčí vedlejší šňůrky. Každá barva a každý druh uzlu mají zvláštní význam.”

,A vy to dovedete rozluštit?”

“Pokusím se o to. Kipu jsou však jen nedostatečnou pomůckou paměti, a chcemeli jim správně rozumět, potřebujeme ke každé šňůrce ústní vysvětlení.”

Sendador mi pozorně naslouchal. Teď se zatvářil škodolibě a zajásal: “Výborně. Ústní vysvětlení nemáte, a tak šňůrky nepřečtete.”

“Nejásejte předčasně! Když jsem mluvil o ústním vysvětlení, myslel jsem tím, že je třeba vědět, o čem kipu jednají.”

,A to víte?”

“Ovšem. Jednají přirozeně o ukrytém pokladu. Proto se je pokusím rozluštit, ale nevěřím, že se mi to povede,” odpověděl jsem podle pravdy. “Barvy jsou narušené a musel bych je chemickou cestou velmi pozorně obnovit, aby znovu vystoupily.

Ale já nejsem chemik.”

“Gracias a Diosl To znamená, že kipu nerozluštíte! Nebudete z té loupeže nic mít.”

“O to mi ani nešlo. Chtěl jsem jen, aby z nich měli užitek ti, kdo na to mají právo. A vy to rozhodně nejste. Postarám se přirozeně, aby šňůrky přišli do odborných rukou.”

,A co z toho bude kdo mít? Nic, vůbec nic! I kdyby je rozluštilo tisíc učenců, užitek z nich budou mít jen s mým souhlasem.”

“S vaším souhlasem? Vás se nikdo ptát nebude.”

“Pak nikdo nic nenajde, protože to hlavní ještě nemáte: plánky.” “Ach ano, plánky…!” vyjelo mi z úst.

“Ano, plánky!” zasmál se sendador škodolibě. “Ty mám já. Dostanete je, když mě pustíte.”

“Ne. Našel jsem kipu a najdu i plánky.”

Sendador na mne vrhl z přivřených očí nepopsatelný pohled. Zřejmě ho udržovalo při vědomí jen jeho rozrušení. S obdivuhodným sebeovládáním přemáhal své bolesti.

“Jsi ďábel!” zaskřípal zuby. “Ale nade mnou nezvítězíš.” Opět se zvedl a dodal nenávistně: “Věz, že pomsta se blíží.”

“Chcete mě zastrašit? To se vám nepodaří.”

“Klidně se oddávej nadějím. Ale zklamou tě, rychle a neočekávaně. Dáš mi svobodu?”

Vyslovil tuto otázku jen s největší námahou.

“Ne,” odpověděl jsem. “Gomarra je mrtvý a my ostatní nejsme

tak krvežízniví jako on. Proto vás, jestli nepodlehnete svým zraněním, předáme soudu.”

“Jen to zkus!” posmíval se z posledních sil. Oči se mu zavřely. “Plánky, jsou, v bezpečných rukou.”

Nato klesl na zem, znovu se opřel o zdravou ruku a pokračoval slábnoucím hlasem: “Mstitel se blíží. Bude tu coUejdřív. Z vrcholu Okenní skály, odtamtud přinese plánky. Přinese je sem, a běda ti, běda ti, jestli, jestli tě tu najde!” Sendador padl na zem. Rty měl sevřené, tváře propadlé. Vypadal jako mrtvý.

“To je hrozné!” řekl bratr Hilario, který dosud držel v rukou všechna tři kipu. “Takhle umře v hříchu. Je už mrtvý?”

“Ne,” odpověděl jsem, když jsem sendadorovi sáhl na tep. “Buď jeho zranění nejsou smrtelná, nebo je tak odolný, že jim podlehne až po dlouhém boji.” “Musíme ho obvázat.”

“Počkejme ještě! Jeho rány nekrvácejí. Třeba se znovu probere. Nechci se vzdát naděje, že přece jen prohlédne. Velmi důležité bylo ostatně už to, co řekl. Že sem někdo přinese plánky. Z Okenní skály. Kde to může být?”

“To vím,” prohlásil Pěna. “Roca de la Ventana je tenká osamocená skalní stěna, v níž je čtvercový otvor podobný oknu.”

“Jak je daleko?” “Půl dne odtud.”

“Že by tam měl plánky schované?” “Určitě.”

“V tom případě tam jistě poslal někoho, komu plně důvěřuje. Jak se dovíme, kdo to je a kde … Ale to by měli vědět Čiriguanové!”

Kývl jsem na náčelníka a zeptal jsem se ho:

“Znají Čiriguanové skálu, které se říká Roca de la Ventana?” “Ano,” odpověděl náčelník.

“Poslal tam sendador někoho?”

,Ano, svého syna.”

“Svého syna?! Sendador má nejen zetě, ale i vlastního syna? To jsem nevěděl. Vydal se ten syn ke skále sám?”

“Ne. Odjelo s ním patnáct mých lidí.” “Patnáct? To bych přece poznal na vaší stopě!”

“Třeba jste na ni narazil pozdě. Sendadorův syn se od nás odpojil už předevčírem, protože nám došlo maso, a dvě menší skupiny si opatří potravu snáz než jedna velká.”

252

“Kdy se sem chtěl vrátit?” “Nejpozději dnes večer.”

“To je nebezpečné! Musíme dávat pozor. Z které strany ho máme očekávat?” “Odtud shora je cesta ke skále velmi obtížná. Snáz se tam lze dostat zdola.” Náčelník ukázal k jezeru a potom k soutěsce, z níž jsme vyjeli. “Nejlepší je vrátit se po vaší cestě a potom zabočit k západu do hor.”

“Tak vy myslíte, že se sendadorův syn objeví tamhle dole?” “Určitě.”

“A že ho můžeme očekávat dnes večer, možná už teď? Tu si vzpomínám, když jsem stál před chvílí dole ve skalní rozsedlině, spatřil jsem u východu ze soutěsky dva Indiány, kteří pak rychle zmizeli. Považoval jsem je za vaše hlídky.” Náčelník se chvíli díval zamyšleně před sebe, a potom řekl:

“Řekl jsem, pane, že chgi být vaším přítelem. Teď vám dokážu, že to myslím upřímně. Jinak bych vás teď mohl všechny zahubit.”

“Tvoje poctivost mě těší. Ale zahubit nás by se ti tak snadno nepodařilo, protože to, co mi chceš říci, jsem už uhádl.”

“To těžko.”

“Ale ano. Sendadorův syn se už vrátil. Z opatrnosti, protože ví, že nás jeho otec očekává, vyslal dva Indiány napřed. Indiáni zahlédli jak mě, tak naše koně, kteří jsou dole u skály. A tak se hned vrátili, aby mu ohlásili, že jsme tady a že jsme jeho otce přemohli.”

“Vy dovedete číst myšlenky, pane!” podivil se Indián.

“K tomu, co jsem zatím řekl, není zapotřebí zvláštního ostrovtipu. Hlavně si teď musíme uvědomit, že sendadorův syn bude chtít svému otci pomoci. Podél jezera se sem přiblížit nemůže, protože tam viděl naše koně a bude si myslet, že tam jsme i my. Proto sem přijde roklí, kudy se vám dostali do zad i moji Tobové.”

“To si myslím taky.”

“Proto tu cestu obsadíme. Seňore Pěno, vezměte si pět Tobů a vraťte se s nimi po svahu…”

Zarazil jsem se uprostřed věty, protože se nahoře na svahu právě objevil po zuby ozbrojený muž a za ním se vynořilo přes tucet Indiánů. Muž přelétl pohledem naše stanoviště a spatřil, že Čiriguanové nejsou ozbrojeni a sendador že leží spoutaný“na zemi.

“Mra, que desvergiienzal” zvolal. “Vrhněte se na ně!”

Zřejmě považoval kormidelníka pro jeho obrovitou postavu za vůdce, neboť vystřelil z jedné hlavně na něj, z druhé na Pěnu, ale

nezasáhl je. Potom pušku otočil a chtěl se vrhnout pažbou na nás. Nedostal se však daleko. Spoléhal se, že se jeho Čiriguanové rozběhnou za ním. Ano, rozběhli se, ale z docela jiného důvodu, než myslel. Náčelník na ně zavolal několik slov v jejich jazyce, a nato se Indiáni vrhli na sendadorova syna a zadrželi ho.

Stejně rychle u něho byli Tobové a ostatní Čiriguanové, kteří ho odzbrojili, než se puškou stačil rozehnat. Byl tak rozumný, že nekladl zbytečný odpor. Proto jsme ho nesvázali, ale jen postavili doprostřed kruhu, který jsme kolem něho utvořili. Jeho otec ležel vedle něho. Syn se k němu sklonil. Když se zase napřímil, měl tvář bledou, oči mu planuly, ale jeho hlas zněl klidně.

“Který z vás je Němec, seňorové?” “Určitě myslíte mě,” přihlásil jsem se. Mladík na mne upřel pohled a zeptal se: “Znáte mě?”

“Domnívám se, že jste sendadorův syn.”

“A vy jste plíživé zvíře, které se nevzdá kořisti, dokud ji nedopadne a…” Zarazil se, protože spatřil, že jeho otec otevřel oči. Vypadalo to, jako by synův hlas navrátil sendadora životu. Jeho oči se opět zaleskly, přelétly po nás, spočinuly na fráterovi, který měl dosud v rukou kipu a zastavily se na synovi.

“Pojď sem!” požádal ho. Syn si klekl vedle něho.

“Dej mi ucho k ústům. Nemohu mluvit nahlas.”

Syn uposlechl. Sendador mu cosi tiše šeptal. Považoval jsem za projev lidskosti, když je nebudeme rušit, ale byla to chyba. Brzo jsme zjistili, že šlo o něco docela jiného než o rozloučení navždy. Syn mlčky naslouchal. Nakonec souhlasně přikývl, podal otci ruku a vstal.

“Dověděl jsem se, pane,” řekl mi, “že máte naše kipu. Víte, že ty šňůrky jsou bez plánků bezcenné?”

“To nevím a nevěřím tomu.” “Nabízím vám ty plánky.” “Co za ně chcete?”

“Naši svobodu a polovinu pokladů, které najdeme.”

“To vám nemohu slíbit, protože ty poklady nejsou moje.” “Tak vy odmítáte?”

“Ano. Nemohu vám slíbit ani svobodu. Zejména váš otec patří před soudce.” 254

Mladík se zatvářil jako člověk, který vidí, že je vše ztraceno, a smiřuje se s osudem.

“Jste krutý, seňore. Nikdo vás neučinil naším pánem. Pohlédněte do propasti, která zeje vedle nás, pohlédněte do ní a řekněte mi, jestli…”

Sendadorův prohnaný syn to všechno říkal záměrně. Když se zmínil o propasti, všichni se bezděčně podívali tím směrem, a právě o to mu šlo. Zarazil se uprostřed věty, vytrhl fráterovi kipu a rozběhl se na opačnou stranu, k horské cestě vedoucí dolů k slanému jezeru.

Všichni byli tak překvapeni, že ani nepomysleli na pronásledování. Zavolal jsem na ně, aby dávali pozor na sendadora, a vyrazil jsem za jeho synem. Bylo třeba zabránit mu, aby se zmocnil jednoho z koní, které jsme zanechali dole. Viděl jsem ho asi čtyřicet kroků před sebou. Teď záleželo na tom, kdo z nás je lepší běžec. U první zatáčky jsem se k němu přiblížil o deset, u druhé o dvacet kroků. Když se dole vyřítil na volné prostranství, byl už jen dvanáct kroků přede mnou. Chtěl se dostat ke koním, ale poznal, že bych mu tento plán překazil. Kdyby běžel dál po břehu, za chviličku bych ho dohonil, protože jsem slyšel, jak těžce oddychuje. Naproti tomu moje plíce pracovaly docela uvolněně. Jediným východiskem pro něho byl solný příkrov jezera. Jestli bude dost silný, aby ho unesl, a já se na něj neodvážím, dostane se na druhou stranu. A tak skočil z pevného břehu na solnou kru. Já jsem se však za ním nevydal.
Nebál jsem se napodobit jeho příklad, ale mohl jsem se ho zmocnit mnohem bezpečněji. Rozběhl jsem se k svému koni, vyskočil do sedla a vydal se cvalem kolem jezera.

Cestou jsem z uprchlíka nespouštěl oči. Jestli se v podobných situacích vyzná, nehrozí mu sebemenší nebezpečí. Jako u ledu vyznačují se i na solných krách nebezpečná místa, která nejsou dost silná, odlišnou barvou. Ostatně solné kry jsou mnohem pružnější, než by si člověk pomyslel.

Za období dešťů se jezero naplnilo až po okraj. Potom se voda vypařila, slaná pokrývka klesla a u břehů na mnoha místech popraskala. Teď tam zůstaly jednotlivé, kry a úlomky, mezi nimiž bylo vidět zčásti suché, zčásti bažinaté dno. Dál od břehu však byla voda pokryta souvislým solným škraloupem.

Sendadorův syn skákal z kry na kru. Už byl na poslední. Za pruhem vody začínal pevný povlak. Přeskočit vodu nebylo nijak nebezpečné. Mladík se odrazil, na druhé straně se však jednou

250

nohou probořil, upadl, ale chytře se hned odvalil kousek stranou, vyskočil a pokračoval v útěku. Já jsem mezitím urazil už polovinu cesty, on však měl před sebou ještě tři pětiny. Bylo jasné, že dojedu na protější stranu mnohem dřív než on. Sendadorův syn to také pochopil a zastavil se. Kipu svíral dosud v ruce. Za ním stáli na břehu moji druzi, před ním jsem byl já. Proto se se obrátil doleva. Až dosud se pohyboval po úzké zátoce, ale teď zamířil na volné jezero, desetkrát širší. Tam už nebyly na břehu cesty, neboť jezero se rozlévalo až ke strmým

skalním stěnám. Kdo chtěl uprchlíka pronásledovat, musel se vydat na solný povlak. Mým společníkům se do toho nechtělo. Zastavili se.

Solná pokrývka se krásně bíle třpytila. Určitě by unesla i jezdce, kdyby jel dost rychle, aby se váha přenášela neustále z místa na místo.

Tu jsem spatřil, že se na protějším břehu otevřela úzká rokle. Uprchlík ji zahlédl také a zamířil k ní. Tudy mi mohl uniknout. Proto jsem popohnal koně směrem k jezeru. Nechtěl mě poslechnout, odfrkoval, vzpínal se, vyhazoval. Dal jsem mu ostruhy rázněji než kdykoli předtím, a tak se nakonec se zlostným zařehtáním odrazil a dopadl na solný lesklý příkrov, skákal ze kry na kru a přes otevřenou vodu a cválal pak po souvislém dunícím povlaku. Zleva, kde stáli moji druzi, se ozývaly zděšené výkřiky. Uprchlík je zaslechl, podíval se tam, spatřil, že na mě přátelé mávají, a otočil se. Když uviděl, že jedu za ním, stál chviličku jako zkamenělý. Potom se však znovu rozběhl. Pozorně jsem sledoval barvu soli. Pokud se krystalicky třpytila, neměl jsem se čeho bát. A tak jsem se k uprchlíkovi přiblížil asi na šedesát kroků. Jemu zbývala k rokli přibližně stejná vzdálenost, ale sůl před ním náhle dostala še
dohnědé, vodnaté zabarvení. “Stůjte, stůjte!” vykřikl jsem na něj. “Proboříte se!” Mladík na mě nedal a hnal se dál. Proto jsem zavolal ještě hlasitěji:

“Doprava, kde je sůl bílá! Tmavá místa vás neunesou.” Teď uposlechl a vyrazil doprava. Proto jsem se k němu rychle blížil. Byl už unavený a udýchaný. Ještě třicet, ještě dvacet kroků… Mladík si to neuvědomil a zamířil opět doleva. V takových okamžicích jedná člověk rychlostí myšlenky. Když jsme zachránili sendadora, rozvázali jsme lana, a tak jsem teď měl laso jako obvykle přehozené z pravého ramene k levému boku. Stačilo, abych si je přes hlavu sundal. Zahákl jsem jeden konec za hrušku

257

sedla, na druhém konci jsem udělal smyčku, uchopil jsem uzdu do levé ruky, stoupl si v třmenecnh a pravičkou jsem zatočil lasem nad hlavou. Uprchlík se právě jednou nohou probořil, ale na vteřinu se zase zvedl. Laso prolétlo vzduchem a smyčka se omotala kolem mladíka, který se v tu chvíli probořil znovu. Kůň zatáhl, ale marně. Solná přikrývka mladíka pevně svírala. Kůň zabral znovu a probořil se zadní nohou. Popohnal jsem ho stranou a vytáhl jsem z opasku nůž.

Byl jsem připraven laso přeříznout, abych sám také nezahynul. Ještě jsem však učinil poslední pokus. Dal jsem koni ostruhy tak, že jsem na nich později spatřil krev. Kůň vyrazil jako šílený a laso i s uprchlíkem táhl za sebou.

Nesměl jsem zastavit a pokusit se mladíka zvednout. To by byl můj konec. Musel jsem se hned vrátit. A tak jsem muže táhl za sebou, ale jel jsem co nejpomaleji, abych ho neuvláčel k smrti.

Přitom jsem laso stále zkracoval, takže se sendadorův syn ke mně blížil. Byl už také nejvyšší čas, protože jsem ho nemohl vléci přes ostré hrany pobřežních ker. Ještě než jsme k nim dorazili, měl jsem ho vedle sebe. Vzepřel jsem se, zatáhl za laso, a mladík ležel v bezpečí přede mnou. Pak jsme se ještě museli dostat přes otevřenou vodu a přes kry ke břehu. Tam už čekali bratr Hilario, Pěna a Turnerstick, kteří se vydali na koních za mnou.

Když jsem sendadorova syna pronásledoval, zaslechl jsem z dálky přímo nelidský výkřik v okamžiku, kdy se propadl a já ho chytil do lasa. Pohlédl jsem na skalní plošinu a spatřil Ciriguany a Toby, jak mě pozorují. Na kraji propasti stál se zvednutýma rukama sendador, který byl chvíli předtím tak slabý, že dokázal stěží sedět. Když jsem teď seskočil s koně a pohlédl znovu nahoru, viděl jsem ho stále na stejném místě.

Jeho syn vypadal hrozně. Měl rozedřenou tvář a potrhaný oděv, jak jsem ho škubnutím vyprostil ze solného příkrovu. Chyběl mu opasek a polovina kabátu. Nejdůležitější však bylo, že nezahynul. Teď si rychle uvědomil, co se stalo. Se zjevnými rozpaky se na mne zadíval, podal mi ruku a řekl:

“Nebýt vás, seňore, tak jsem tam zůstal. Řekněte, jak se vám za to mohu odvděčit?”

“Polepšete se a odvděčte se za to lidem, kterým jste až dosud ubližoval!” “To udělám. Ale vděčnost projevím i vám. Vrátím vám kipu.”

Sáhl do kapsy.

“Když jste se probořil, měl jste je v ruce,” poznamenal jsem.

“V ruce?” opakoval zklamaně. Ztratil jsem je ve vodě. A nikdo je už nikdy nenajde.”

“Tak aspoň plánky. Když budete mít plánky… Kde je můj opasek?” “Taky ve vodě.”

“Proboha! Plánky byly v něm. Co budeme dělat? Musím je najít. Vrátím se tam.” “Zůstaňte tady!” přikázal jsem mu. “Sám nic nepořídíte. Mohlo by se to podařit,

jen kdybychom se o to pokusili všichni. Museli bychom odstranit kry a potom hledat. K tomu bychom však potřebovali loďky a nářadí, které nemáme. Třeba nás později něco napadne. Uvidíme. Teď se rychle vraťte s námi k svému otci.” Sendador seděl na zemi. Oči mu svítily a bylo těžko říci, zda

radostí nebo horečkou. Podal synovi ruku, přitáhl ho k sobě a nechal ho vyprávět. Stáli jsme kousek od nich. Byl jsem přesvědčen, že na mě bude sendador dvojnásob rozezlen, protože jsem jeho syna málem vehnal v náruč smrti a protože kvůli mě ztratil kipu a plánky.

Proto jsem užasl, když k sobě sendador zavolal mne a bratra Hilaria a oslovil nás tónem, jaký bychom od něho nikdy nečekali.

“Když jsem viděl, jak můj syn klesá do jezera, seňorové, zlomilo mi to srdce. Najednou jsem si uvědomil, jaký jsem byl. Vím, že zemřu. Proto chci ulehčit svému srdci a říci vám všechno, čeho jsem se dopustil.”

“Ne,” odmítl jsem. “Jestliže osud rozhodl, že zemřete, nepatří vaše poslední okamžiky,nám, ale vašemu synovi.”

“Máte pravdu. Ale řekněte, jestli mi odpouštíte.” “Z celého srdce.”

“Co uděláte s mým synem?”

“Nic. Ať si jde, kam chce. Doufám jen, že nikdy nezapomene, co tady poznal: že je Bůh spravedlivý a nekonečně milostivý.”

“Pojď sem, synu, dej mi ruku a poslechni si, co ti řeknu. Je hrozné, když otec musí říkat svému dítěti to, co teď povím já tobě. Ale hřešil jsem před tebou a s tebou a vedl jsem tě cestou zločinu. Moje lítost ve mně může vzbudit naději na boží milosrdenství, ale nedokáže napravit zlo, které jsme napáchali na lidech.

Chci, aby se to stalo tvým úkolem. Splníš mé poslední přání?”

Přestože byl sendador zarytý, přímo vzpurný hříšník, jeho slova mě hluboce dojala. Smrtelná úzkost o syna opravdu prolomila tu tvrdou slupku. Mluvil pomalu, namáhavě a s dlouhými přestávkami, protože mu selhával dech. Čelo měl zpocené, jak přemáhal bolest, ale jeho hlas zněl mírně. Jistě se synem takhle dosud nemluvil, a proto jeho slova udělala na mladého muže hluboký dojem. Rty se mu chvěly. Odpověděl jen tím, že přikývl a stiskl otcovu ruku.

“Jsi bohatý,” pokračoval sendador. “Víš, kde jsme majetek ukryli. Víš taky, že jsme ho nezískali poctivě. Vrať ho těm, kterým jsme ho vzali, a kráčej nadále cestou spravedlnosti, od níž jsem tě zrazoval!”

Bázlivě se díval synovi do očí. Mladý muž byl dojat.‘Přitiskl otce k sobě, políbil ho a odpověděl se slzami v očích:

“Když se nade mnou zavřely vody jezera, měl jsem zvláštní pocit, jen chviličku, potom jsem ztratil vědomí. Byl to však okamžik

260

jasného prohlédnutí, že nejsem hoden života. Odnynějška si chci život zasloužit. To ti přísahám!”

Na sendadorově tváři se zračila radost. Stiskl synovi ruku a požádal ho: “Znám tě a vím, že dodržíš slovo. Teď jdi. Musím si promluvit s fráterem.” Já jsem také odešel, šťasten, že se jeden ztracený syn právě chystá vrátit k svému otci. Bylo mi, jako bych klečel v chrámě před svatostánkem. Proto mě

vyrušilo, když se mnou moji druzi začali hovořit o kipu. Rozhodli jsme se, že se podíváme, jestli náhodou nezůstala na solném příkrovu. Třeba mladému Sabukovi vypadla z ruky, než se probořil. Stejně mohl ležet na povrchu jeho opasek.

Sešli jsme dolů. Bratr Hilario zůstal se sendadorem sám. Mladý Sabuco byl ochoten vydat se na jezero znovu. Já a Pěna jsme šli s ním. Bylo to však zbytečné. Hledané předměty jsme nenašli a museli jsme se pokladu Inků navždy vzdát. Ale co to znamenalo? Existují poklady, které jsou cennější a které nezničí rez a nerozežerou moli.

Záměrně jsme nepospíchali a vrátili jsme se na skalní plošinu až za dvě hodiny. Bratr Hilario dosud seděl u sendadora. Když jsem na něj tázavě pohlédl, řekl svým milým, vážným hlasem:

“Projevil upřímnou lítost, a Bůh se nehněvá navěky.”

Na spícím sendadorovi bylo vidět, že se blíží jeho konec. Smrt mu vryla do tváře svá znamení. Sedli jsme si nedaleko něho a tiše jsme spolu hovořili. Sendador se po chvíli probudil a bezbarvým hlasem zavolal na syna:

“Odpusť mi! Dodrž své slovo a žij poctivě!” zašeptal.

Modlili jsme se. Po chvíli ukázal sendador na nedaleký hrob a řekl tiše:

“Tamhle leží Juan Gomarra. Vyneste sem taky jeho bratra. Chci odpočívat u nich.” Dlouho ležel se zavřenýma očima a pravičkou držel za ruku bratra Hilaria a levičkou svého syna. Pak se ještě jednou napřímil a skonal.

Naši druzi přenocovali dole u jezera. Bratr Hilario, sendadorův syn a já jsme nahoře drželi stráž u mrtvého. Ráno jsme všechny mrtvé, také zabité Čiriguany, pohřbili tak slavnostně, jak to za těchto okolností bylo možné. Potom jsme Pampu de las Salinas opustili. Až dosud nikdo z nás netušil, že sendador má syna. Teď jsme se jen dověděli, že se podílel na otcových činech. Rádi bychom té záhadě bývali přišli na kloub, ale nechtěl jsem se ho hned při návratu vyptávat na jeho minulost. Moji společníci však nebyli tak ohleduplní a Pěna už první večer neovládl svou zvědavost. Mladý Sabuco chvíli přemýšlel a potom vážně odpověděl: “Prosím vás, seňorové, abyste mi toto tajemství ponechali. Jeho odhalení by vám nijak nepomohlo a nezměnilo by nic na tom, co se stalo. Nikdo z vás nebude mít užitek z toho, když vám vysvětlím, jak jsem se najednou octl na Pampě de las Salinas. Dopustil jsem se mnoha špatností a za
světím teď zbytek svého života nápravě svých činů a činů svého otce. Prosím vás, abyste se s tím spokojili.” Pak se ho už nikdo na nic nezeptal.

V Tucumánu jsme se sešli se starým desiertem, který přímo omládl, s Unikou a jejím Adolfem Horném. Monteso a jeho yerbaterové se tam s nimi rozloučili a vydali se dál za svým zaměstnáním.

Kdesi ve středním Německu leží rytířský statek, jehož jméno zde není třeba uvádět. Patří desiertovi a bydlí tam také Adolf Horn se svou mladou ženou, starcovi jediní dědici. Když si někdy chtějí popovídat o zašlých časech a dávných zážitcích, dají zapřáhnout a odjedou do města ke krásnému domu v Zámecké ulici. Jeho majitelem je muž, který si kdysi říkal seňor Pěna. Potom sedí všichni pospolu a těší se z klidné, šťastné přítomnosti, kterou si po tolika bojích jistě zasloužili.

Advertisements